Zajíc a ohař 
----------------------------
chvíle odvahy vypnout se k vzepětí (11)

 

jemný zvuk kouzavého jazýčku v drážkách
zní v uších ještě dlouho poté, co podivně sílí
a jako přelud zmizí ve vytržení ze sna, jehož
naplnění jsi mohla přirozeně očekávat
v nejbližší chvíli po tom zmateném bloudění
až k samému prahu rozkoše, jako ve filmu
 
předivo prosté obraznosti se trhá v okamžicích
předvádění nejlepší části podívané, už to není
tak dlouho očekávané vzrušení  ve výponu, když
uniká před samým rozuzlením a nit se náhle
tentokráte přetrhává nenapravitelně, aniž
by bylo cokoliv zanedbané, hluk sílí
 
a nabývá zřetelněji kovového zabarvení
najednou nemá nic společného s  táhlým
chřestáním drobných kuliček, vytrhávaných
z důlků zipu působením jazýčku, mění se ve hřmot
řachot a dunění vichru hurikánu a vyvolává
představu železných plátů, okovaných kol  války
 
řetězů radlic a praskajících kýlů námořných lodí
zvuk se  nutkavě vlamuje do celé mé bytosti
protože přichází z rozlehlého prostoru Pacifiku
a odvádí od milování, které je cílem tíživého snění
v ohništi rudého slunce sledovaného ze stínu
kde si hraješ na zajíce pronásledovaného ohaři
 
necháš se občas přichytit, jenom na tvé přání
pro potěšení stát se kořistí a být jako lámána
v kříži, rdoušena, trhána na kusy a požírána
ve chvílích, kdy zlato ve tvých očí se zatřpytí silněji
pleť zčervená přílivem krve do vlásečnic i při zvedání
kdy se jako údajná oběť oprašuješ z písku
 
tvou tváři blysne výraz ironické vítězoslávy
dokonce i krutosti, pro které tě tak miluji..

 

Obětování 
----------------------------
proud strhující do nevědomí (12)

 

dotekem tvých prstů jsem pochopil
co znamená ono tajemné obětování své vůle
na protepleném místě měkkých přikrývek
netrpělivě přijímáš moje motivy oddanosti
ano, zřekla se's vlády nad svým tělem
v podivuhodném zalíbení pokoře
 
poddajnost snítky, které jsi jistě schopna
být živoucí a jemně ohebná v cizí moci
v oslnivě bílé místnosti atlasových potahů
rozeznělé ptačím zpěvem s jasnou zvučností
ohlašující den bez deště s možností proměny
podzimní oblohy vidím stejně nepravděpodobnou
 
jako zemětřesení na terase zalité sluncem
kde svítí jako maják stříbro čajové konvice
mezi pnoucími glyciniemi a psím vínem
táhnoucím se po bílé zdi proti zvědavým
pohledům, než vstaneš a bez okolků projdeš
do koupelny pod sprchu tak horkou
 
jak jen je možné snést z vděku nad darem
jenž jsi přijala a tím projevila souhlas
se svým osudem mocně se drhnoucí
třecím ručníkem v sítnici zrcadla zjevíš mi
obraz svého těla zčervenalého třením..

 

Barvy chladu 
---------------------------
radost bolestí vykoupená (13)

 

když ztichne ptačí křik
buď ve střehu
ranní hodinou silnic bez provozu
ve větvích vysokého stromu
pod ztěmnělou oblohou bez slunce
nemůžeš prorazit ani ty

 

posazena jako květ stromu
nabízíš tělo jako okvětí
paprskům, jež zdolají mlhu
a rozlehnou se jako ptačí melodie
v trylcích rozmanitosti zpěvu
padnou jako vodní kapky rosy

 

do snových obrazů roztřepené
a vdechované do prsou
se zlatým řetízkem a schvěním ňader
z nichž se mi pohnou ruce k bokům
připomínajíc tobě samotné
mnohá pohlazení pahorků a pahorkatin

 

nádherných oblastí slov řečených svévolně
zbavujících tě myšlenek na předměty
a soustřeďujících slast smyslů
v bledém  měsíčním světle
pronikajícím do tvého pokoje
v němž nás varují barvy chladu

 

před opuštěním tepla útočiště 

 

Zvěst skonů 
----------------------------
řezavé znamení osudu se zahnízdí (14)

 

jako lučišníkova střela byl jsem ti vržen vstříc
dovedla's zachytit a rozluštit můj nápis
hledíš jistě hmyzíma očima pavouků
když jsem se objevil a uzřel v zorném poli
vedle milování a líbezností, které bez nadsázky
umíš s dovedností učitelky tance
 
neboť předvádíš mi obojí v rychlosti
a neodbytném násilí určujícím dost přesně
duchovní oblast i hmotné prostředí v naší
společné historii vzestupného pořádku
ve kterém jako nutkavá melodie ozývá se
leitmotiv smutku s mátožící příchutí
 
posledních tónů klavíru v symfonii skonů
jako hranic plynů pohlcených  válcem pohybu
do minulosti zahnaného pohledu zpětného
zrcátka na zlověstnou rakev, předmět zmizelý
ze scény do jámy a pod pořádný kopec hlíny
myšlenka na úmrtí přesto zůstává, ale květné
 
obrazy ztrácí největší díl své dráždivé povahy
obrovská chobotnice přisátá chapadly ke skále
vedle níž svítíš hedvábným leskem svého mládí
v očích ti vidím odhodlání raději se zabít
než zanedbat svůj každodenní projev k milé
který je pro nás smyslem života, protože
 
každá minuta tvé blízkosti je mi cennější
než den, nebo týden všedního běhu dění..

 

Sýrová mísa 
----------------------------
štěstí je lehkost a touha zůstat navždy (15)

 

oválná sýrová mísa se zeleninou
kobližky kozího sýra s ovocem
koláč s borůvkami ve věnci
fialové dásně úst a konečků prstů
růžové svíčky, v přítmí šero baru
za řekou inkoustový měsíc v úplňku
 
vyprázdnila jsi sklenku indiánské pálenky
jako kdybys umlčela dýchání na tváři kůže
a zasmušila se, neměla více síly ani touhy
zazářit místo mne u krbu z narudlého dřeva
.. budu spát uvnitř broušeného granátu..řekla's
nebo spíš v jeskyňovitém nitru drahokamu
 
velkého nebroušeného surového rubínu
tvůj prstene byl osazen růžovým berylem
vybroušeným do hruškovitého tvaru
vrhal živější záblesky, než roznícené
kameny okolních výhní, sám růžový kámen
a drobný briliant do něj zasazený
 
dovedl mě k tobě přes naprostou tmu
závěsem prosákl průsvit měsíčního světla
odražený jasem atlasových přikrývek
snad jsi v tu chvíli myslela, že sníš svůj sen
než moje ruka slídící po horním prostěradle
dosledovala měkký obrys tvého těla a sjela
 
ze šíje na krk, zkoumajíc hravým pohybem
čelo, spánek a tvář, oči a ústy, chvění víček
dobrovolně předstírajících spánek..

 

Peřeje lásky 
----------------------------
stoupáš tak vysoko jak dovolí bůh (16)

 

vychutnáš bez nebezpečí rozkoš největších
rychlostí, hey sandro nemůžeš dostat lepší
předehry tvému odevzdání se tepáním o závod
pro snížení hladiny adrenalinu než posilníš hlas
skleničkou ostrého punče, který tě omámí vůní
a vysaje z hloubi tvé paměti jakoukoli vzpomínku
 
aktuální a pěstovanou, jako rostlinku která má
vykvést a vydat plod, větvit se, proto láskyplně
bdíš nad jejím růstem, podpíráš ji ze všech stran
klene se v loubí pro místečko oddělené od světa
vůně calvados houstne a odvádí do pozadí
pocit nebezpečí, když čteš de commercio animae
 
et corporis a kůže vazby je ta z nejhladších, jen
slabý růžový odlesk vypracované telecí bandáže
jakoby přicházel z velké dálky a neustále dráždil
v rytině na zdi, představující mladičkou svatou Lucii
vydanou konzulem Pascalem napospas prostituci
a napadlo tě, že všechno pozoruhodné ve tvém životě
 
se projevilo přechodným pocitem, jak lidský život
je vskutku jen řada prahů a pádů v proudu řeky
úseky klidné kalné vody znuděné lhostejnosti
ale i smaragdově jiskřícími peřejemi lásky..

 

V temnotě pokoje 
----------------------------
až na dno se schoulit (17)

 

využil jsem přestávky jako námořník
vyjasnění oblohy po náporu vichřice
a vystavil tvé tělo i vědomí násilí
jako je jinak vystavuješ slunci a čisté vodě
napospas bolestem, které prohlodávají
ticho a podivuhodným způsobem
 
se mění v hřejivý pocit blaha, zaplavující
celý zbytek bytosti, jako neodmyslitelná
reálná skutečnost, jíž se odevzdáváš
v snové představě dosažení nirvány..
až jsem pocítil tvůj plamen a žhnoucí radost
v oboustranném splynutí útočné žádostivosti
 
tmou se mihl plamen a já ztrnul závratí
jež nás podmanila neznámou žuřivou lačností
podtržením země a všeho co s tím souvisí
v překvapivém vzduchoprázdnu a bezmoci
jakoby to byl ópiový dým nebo kouř marihuany
.. moje vědomí se propadlo a závrať
 
přišla ještě dříve, než jsem tě stáhl pod sebe
sněhové vločky vzplanuly oslnivým světlem
jako kapky páry mě jímaly svou vroucností
vírou ve vlnách, které mě potápěly pokaždé
o něco hlouběji pod nádhernou horu tak lehkou
přes to, že se tyčila až ke stropu v temnotě pokoje
 
byla to nesmírná bělost a já tě cítil v proměně
pod mýma rukama, doznívajíc jako hlahol
zvonů ze vzdáleného cimbuří chrámu naděje
s mateřskou vděčností vklíněná do mne
zníš v podloubí společného hlubokého spánku..

 

Vůně snů 
----------------------------
všechny sny jsou tvoje vůně (18)

 

než pocítíš náhlé pálení v hrdle
opona kleká jako v divadle
o propojení těla alkoholem
bordovým závěsem rozevřeným jenom
aby do pokoje vklouzlo zrádné světlo
ničitel nejdelších snů které jen vůně živí
 
rozpínáš paměť úměrně vdechování
z prázdné skleničky, tou se už neposilníš
odhodláním schovat se do malého pohárku
ochránit tím vědomí před hlukem myšlenek
který neustále ruší, jako neznámý příliv slov
do usilovného vzpomínání na budoucnost
 
snad se ti podaří odpoutat do beztíže
od prosté kavárny, od spánků na dlaních
vrátit se do těla v neznámém pokoji
uvedeném v nepořádek zmítanými těly
bílé podušky zejí nádhernou nahotou
vzdávají se moci pozdní noci, ležící
 
prostřed lůžka spojení dívčích nohou
pokrytých něžnostmi, před tvrdým průnikem
uzavřeným nad tvojim tělem ve slabém přísvitu
pronikajícím z venkovního stromořadí
pak vědomí zpět vrací myšlenku a neporadí
zda je slušné v nahotě mluvit nahlas
 
to rozházené lůžko tvojí vládu zcizí
výmluvný průvodce milování v krizi
hned všechno sklidí a zmizet stačí
jako noční prach planetky ve vysavači..

 

Úmrtní avízo 
----------------------------
vteřiny náš osud hraničí (19)

 

myslím na zelené nazlátlé hlubiny lesů
pohlcující milence v druhém dějství tristana
svatební pokoj v němž se rýsuje rov lásky
maskáče vojáků zvláštních jednotek
připodobnělé lístí, kůra stromů a pohyby
stotožnění s rostlinnou říší v dříku kmenů
 
jako předsunutý posel vonících borovic
nelítostných k nepříteli i lokajským k autoritám
vstoupíš do zámku tělesných rozkoší
a nebýt toho, že nesvítí slunce, nebyl by
mezi danou chvílí a vzpomínkou, pojící se
k osamělému zámku žádný rozdíl, avšak rozdíl je
 
ve smutku denního světla, stékajícího
z mračné oblohy do lánů polí, jež kdysi
zářili jako zelené tabule ve svitu nebeských lustrů
dálky se rozplývaly v jemné mlze, možná
to byly jenom páry stoupajících jezerních ploch
připomínající posmrtná oznámení osudů
 
zhmotníš-li je do trojrozměrnosti v prudkém
kontrastu bílé a černé a toto zvláštní uspořádání
fascinuje, jako tvář za brýlemi s vypouklými skly
jako hmyzí oči plutonské kobyly farizejů
je moje mysl zcela ovládaná komplexem
zasouvání dvojiček obchodního centra WTC
 
do hloubi země, v explozi prachu a ohňů kerosenu
blízké nepřístupnému moři vody, co je nezachrání
budoucnost za námi a čeká nás jenom minulost
pohled na čas zastavil žaluzie digitálu 8:46 AM a 9:03 AM..

 

Mýtina blaženosti 
----------------------------
nikdy se nevrátí pohádka mládí (20)

 

procházím řídkým mlázím, několikrát
se vyhnu kmenům a hustým keřům
než objevím rozlehlý volný prostor
panenskou mýtinu blaženosti
pár kroků od bílé břízy, malý ostrov
z vyprávění starých mořeplavců
 
dopadá rudé ostří paprsků slunce
zešikma z průrvy rozestoupených
mraků, jeho korona je nízko a stébla trávy
drobné lístky a květy snad ožívající
náhlým přílivem světla, jehož pozadí
je zamořené jemným popraškem pylů
 
zelenobílé kokoříky rozkmitané vánkem
praporů Prorokových, rozvinutých nad
hordami osmanských táhnoucích do boje
rostlinné zvonky jim zvoní a nedávají
zapomenout na ona tajemné znamení
na oddenku, jíž by se povedlo vynést
 
jediným řezem nože je denní světlo
od chvíle co jsem uvolil obejít se
bez nových nebývalých věcí a posouvám
vzpomínky rychle jako kulisy na jeviště
hmotou paměti je zároveň krystalizuji
pokud moje mýtina nepřestává existovat
 
couvá tiše kamsi do pozadí za tebe
na niž právě soustřeďuji svoji pozornost..

 

agd©jordan

with commentar :

http://agjordan.bloguje.cz/87463_item.php