Noc halí prostor.
Čas míjí a vteřinu po vteřině se blíží ten okamžik,
kdy první paprsek denního světla protne studené sklo.
Sklo, na němž poslední kapka z vlahé noci čeká na ten jiskřící zásah.
Nekonečně pomalu klouže dolů a za sebou nechává dokonale nepravidelnou stopu svého těla.
A i když její křehká maličkost je čím dál menší,
přesto jakoby zářila nekonečnou nadějí:
Že již dnes, možná za nepatrný okamžik jí prostoupí světlo
a ona konečně pozná svou průzračnou, zářící krásu.
Usedám na okenní římsu těsně vedle ní
a s tichou pokorou sleduji její pouť naděje.
Kapka je menší a menší a její stopa čím dál více nepatrnější……
….. křehčí…..
…………sotva viditelná…………

KONEC !!

Dívám se na její poslední, rychle vytrácející se otisk
a zničujícím úderem mě naplní pocit lítosti,
beznaděje a marnosti všeho dění.
Svítá.
Z oka mi na skleněnou tabuli vyklouzla slza,
která se v mžiku rozzáří nekonečným spektrem jiskřících barev.
Se zaslzenýma očima pozoruji tu nádheru.
Dnes ráno se cítím zase o něco moudřejší:
Na malou chvíli jsem měl možnost poznat drobný střípek
z nikdy nekončícího koloběhu života.