Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 18.1.
Vladislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Cesta do Lopotína
Autor: gongey (Občasný) - publikováno 3.4.2006 (10:47:43), v časopise 4.4.2006

 

 

Cesta do Lopotína

 

 

František

 

„Je to blázen“ volali přes plot, když děda narouboval větev z hrušně na jabloň. Do roka se smál on, v hospodě říkával „a prd vám dám ochutnat“, smál se na celé kolo a byl tak nějak šťastný, „lepší máslovky jste nejedli, jsou jako z pohádky“. Děda byl veselý chlapík, báječný zahradník, včelař a vůbec všechno možné byl, můj děda.

 

Ležím pod korunou stromu a snažím se skrz ni pozorovat hvězdy, blikají a ve větvích se prohání teplý letní větřík. Je krásná klidná noc, teplo, sem tam souhvězdí, zrovna támhle, souhvězdí vypasený housenky, na nejspodnější větvi, tam kde ještě dokážu rozeznat pár nakousnutých třešní.

 

To léto nebyly na třešních vidět listy, jak byly červené, nejspíš se špačci někde zapomněli, nevím, ale úroda třešní ten rok byla obrovská. Holky měly na uších třešňové náušnice a všichni jsme měli třešňová trička, třešně se jedli, pekli se třešňové koláče a bublanina voněla z každého domku ve vsi. Seděli jsme na větvi a plánovali výpravu do sousední vesnice. Majdalénka nás pozorovala přes plot a volala na nás „klucí, klucí, že mě vezmete s sebou“ a my jsme na ni volali, „jen když uhodneš kam“, a ona volala „do Jirkova, kam jinam“, a my na ni „ne, ne, my vyrážíme za oceán“ a mysleli jsme si, že stejně poplujeme po silnici do Jirkova, který byl za humny. Kam jinam bychom měli jít. A pak jsme šlapali rozpálený asfalt a každou chvíli odpočívali na mezi, a zase si to štrádovali a šinuli se do Jirkova a pár kroků za námi Majdalénka, malá pihatá holka s culíky v kostkovaných šatičkách.

 

Zrovinka tady teď ležím, na půl cesty do Jirkova. Ležím v rigolu a bůhví proč přemýšlím o starých časech o těch sladkých dobách, kdy jsem jezdíval každé léto a skoro každý víkend k prarodičům do Lopotína. Když trochu otočím hlavou uvidím světýlka z obou vesnic, to velké nalevo, to je otevřené okno v hospodě U lípy, ta stojí odjakživa v Jirkově. Zrovna tam větrají, už budou zavírat.

 

Hospodský na nás volával „kluci pojďte na jedno“, to když jsme konečně došli po rozpáleném asfaltu mezi poli do Jirkova. Roznášel venku piva, ale kdepak by nám natočil pivo, myslel limonádu, čas od času nám nalil po malé skleničce oranžové a nebo malinové, jak jsme chtěli a pak to našim dědům parádně naúčtoval, byli tak domluvení a my jsme se cítili, jako vzácná návštěva, která právě přijela ze sousedního království. Utíkali jsme k pultu a šmátrali rukama a už už aby nám nalil. „Jak se máte páni?“ Přeptal se zdvořile hospodský. „Báječně, báječně“ vyhrkli jsme jednohlasně. „Však taky máte krásný čas“ odpověděl nám zavalitý pán v zástěře a už nám roztáčel limonády, „ale jen malé, jste celí uřícení, páni“. „Jasně šéfe, jen malé“.

 

Není to ani půlhodinka co jsem se rozloučil s učitelským. František, zrovinka s ním jsme stávali u toho pultu a žadonili o další bublinky. Ještě před chvílí jsme si povídali o městě, ještě před chvílí mi vysvětloval, jak obloží koupelnu, jak vyzrát na slintáky. František, rozloučili jsme se před hospodou, trochu se zamotal a pak se vydal ke svému stavení. Já sedl na kolo a vypravil se směrem k Lopotínu, abych zašněroval starou asfaltku na dobrou noc. Je mi trochu chladno, to asi ten větřík.

 

Když na Lopotín zasvítilo slunce a na nebi nebyl ani mráček, všichni byli u řeky. Holky se opalovaly na hrázi a my jsem metali salta do tůňky. To je jasná věc, že jsme se chtěli předvádět, kdo jako nejvýš a kdo nejpěknějc, to se ví. Nebyl jsem nejlepší, ale měl jsem štěstí, možná že jsem měl stejné pihy, možná pro něco jiného, Majdalénka volala jen a jen na mně. „Neutop se mi.“ Dělalo mi to pěkně u srdíčka a volal jsem na ni „co bych se topil, číhej, to bude parádní kotrmelec“ a žbluňk. Slunce pálilo a my se plížili k holkám, plné ruce vody a cákali na ně a pak jsme utíkali a holky vřískaly.

Je mi zvláštně, hvězdy, jako by zhasly, nejspíš jsou za mraky, taky měsíc potemněl, možná se taky schoval, je víc zima a chce se mi spát.

 

Zrovna jsem měl rozečtenou knížku, byla o pirátech, o námořnících o slavných časech námořních bitev a o objevování nových zemí, byla celá pod plachtami a já ji miloval. Vytáhl jsem si ven matrace a celý den jsem ležel, chvíli na boku, chvíli na zádech a chvíli mě zase slunce lechtalo za krkem. Majdalénka za plotem volala „nečti si pořád“ a já ji neslyšel. Teprve když se za plotem objevil František, tak se šlo. Slavné časy mohly začít, velké bitvy a objevování nových zemí.

 

Proč si tady vlastně přehrávám tyhle chvíle? Možná bych měl být jinde. Možná jsem na to ještě dost mladý. Proč?

 

„Dědečku a na co je tohle udělátko?“
“To je knihařská jehla. Prostrčí se hřbetem knížky a …“
“A z čeho je, že je tak hladká?“
“Ze slonoviny, ty vykuku.“
„Ze slonoviny?“ Divil jsem se, když jsem se přehraboval dědovi v jeho pracovním šuplíku.

 

Ležím v rigolu, na půl cesty do Lopotína, před chvílí jsem se rozloučil s Františkem, povídali jsme si o mém dědovi a o včelách, pak jsem sedl na kolo. Co to mám na ruce? Necítím nohy, je mi zima. Když pomalu otočím hlavu vidím v dáli světýlka. To byly časy. To je krev! Nemůžu ani zakřičet.

 

„Dědečku….“

 

 

 

 

 

Véna

 

Stačí mi dvě sklenky a už v tom lítám. Nedej bože, abych pil víc.

 

Pamatuji si, když jsem ji poprvé uviděl. Stála na cestě k jejich novému domu, zrovna se přistěhovali, léto se mělo k podzimu, bylo to kolem poledního a ona přešlapovala na cestičce s medvědem v ruce a hlídala, aby stěhováci dali všechno na své místo. Zarazil jsem se o kus dál, trošičku po větru, a prohlížel si ji. Ještě mě nemohla vidět, maličká holka s obrovským medvědem. Nasedl jsem a opřel se do šlapek, vyrazil jsem tryskem, málem jsem zlámal rám, jak jsem zabíral. Desetkrát otočit, dupnout na brzdu, tělo poslat maličko šejdrem, s citem zatočit řídítka, div, že jsem to ustál, div, že jsem ji nesrazil, štěstí, že jsem ji neposlal i s velkým plyšákem k zemi. Kamínky lítaly a já vysekl ten nejpitomější smyk celé sezóny. „Ahoj! Ahoj, je mi velectěnou povinností, přivítat tě v naší vsi.“ Tak tohle jsem neřekl, nikdy jsem nebyl mluvka, ani tenkrát, to bych se raději propadl do země, než bych na holku vypustil celou větu. „Co tu děláš?“ Tak přeci jen, věta. Dívala se na mně nedůvěřivě, zamračila se, pohledem přejela moje tenisky, červené trenky, roztrhané námořnické triko a skončila na hlavě, zírala na moje vrabčí hnízdo a řekla. „Měl byste se upravit, pane, než promluvíte s dámou“, řekla to celkem vážně a já v tu chvíli nevěděl. „Cože?“ Zeptal jsem se nejhloupější větou na světe. „Drahý pane, bylo by od vás zdvořilé,“ a už si mě zase měřila, tentokrát od hlavy k teniskám, „kdybyste se ráčil představit“.

 

Přesně takhle to mám, dám si U lípy čtyři piva, vláčím se nocí a myšlenky mi šmajdají po pěšince.

 

Smýkl jsem bicyklem a zabral. Desetkrát otočit a jedem, na hlavní cestě jsem se ohlédl a zakřičel „František, jmenuji se František“. Její odpověď už jsem nemohl slyšet „já jsem Majda“.

 

K domu to mám ještě kousek, courám se, nikam nespěchám, všude už je tma, celý Jirkov už asi spí, jen z hospody je slyšet zvuky. Zavírají a hospodská větrá. Vyhání z místnosti všechny ty pohádky o dracích, řeči o vílách, všechno to chlubení a cigaretový kouř. Jdu pomalinku, vracím se domů a v myšlenkách do Lopotína.

 

Ale copak mě zajímaly holky? Měl jsem dočista jiné starosti. Ráno jsem tátovi pomohl nakrmit králíky, nasypal jsem slepicím, podrbal Lumpa, to byl můj první pes. Lump, vesnická křižovatka, prostě směs všeho dobrého co na vesnici můžete potkat. Tak trochu ohař, trochu vlčák s hřívou, možná trochu kokršpaněl, prostě hnědý chundelatý vořech. Měl krásné oči z kterých koukala jedna lumpárna za druhou. Lump, nejlepší pes. Naši ho vázali k boudě, vlastně myslím, že za to mohla babička. Dřív jsem to tak nebral, přišlo mi to normální, zasloužil si to. Když mohl, podlezl pod pletivem a parádně provětral slepicím brka, jednou dokonce připravil kohouta o jeho chloubu, chudák pták, pak dva týdny kvokal a budil nás až k polednímu, tak se není co divit, že Lump skončil u boudy. Dal jsem mu kousek rohlíku, který jsem žmoulal v ruce, trochu jsem se povrtěl po dvorku a už jsem pelášil za Vénou. Véna bydlel u dědečka, tři baráky od nás. Houkl jsem na něj přes plot a den mohl začít. Kdepak tenkrát holky.

 

Tak jsem doma, stojím u naší branky a koukám přes plot. Měsíc svítí, jako pominutý, dívá se do naší zahrady. Tráva kolem domu je pěkně zastřižená, až támhle co býval sad jí nechávám o kousek vyšší. Lump asi chrní, že neštěká. Už dávno není u boudy, lítá si po zahradě, teď asi spí. Jasně, že to není Ten Lump, ale jméno má stejné a taky je to pacholek nevycválaný. Koukám na starý sad, na jabloně, ještě jich pár zbývá. Vlastně to bylo támhle.

 

Ten rok Véna nepřijel a my se zrovna přestěhovali do Jirkova. Už dávno jsem se nevešel do roztrhaného námořnického trika, už dávno jsem nesvištěl po vsi na prvním bicyklu, dávno ne. Poflakoval jsem se, kopal jsem do šutráků na cestě, zevloval, koukal, kde co lítá, až jsem došel do Lopotína. „Co děláte pane, takhle po poledni?“ Houkla na mě ze zahrady Majda. „Co bych dělal, nudím se.“ Přišla k brance, usmívala se, sluníčko jí vytáhlo všechny pihy, co jich na nose měla „co provedeme?“

 

Přesně takhle si ji pamatuji nejradši. Nejhezčí holka, na světě. Majda, už asi spí.

 

“Vypadáš strašně“, neodpustila si, „potřebuješ hlídání, to je jasný. Půjdu s tebou, abys ještě někam nespadl, u tebe člověk nikdy neví, nechá tě chvíli bez dozoru a ty provedeš nějakou hloupost. Lopotínští, klidně spěte, nic vám nehrozí, já se o něho postarám.“ Nudila se, chtěla se projít, ale zkrátka Majda, neuměla nic říct normálně.

 

Do Prkvančic! Ono se to málo ví, ale Prkvančice jsou od Lopotína asi tři kilometry. Na druhou stranu, než Jirkov, ale vůbec nejsou tak pěkné. Nic tam není, jen starý kostelík, do kterého už nikdo nechodí, a pár stavení. Náves je zarostlá a rybníček je plný žabince. Vénův děda nám nabulíkoval, že v něm hastrman pěstuje špenát, že ho strašně rád a jeho kapři, že se po něm můžou utlouct, a my mu ty špenátové ryby baštili i s navijákem. Zapomněl jsem Vénovi dát obálku. Šetřil jsem si to na konec, chtěl jsem mu ji dát až se budeme loučit, měl jsem plán. „Tady tuhle obálku si rozdělej až doma. Jestli se do ní podíváš cestou zkameníš, a já tě žulového do hospody tahat nebudu. Takže si ji pěkně strč do kapsy a doma, klidně ráno, až budeš střízlivý, tak ji otevři.“ Tak nějak jsem mu to chtěl říct, ale já když si dám čtyři piva, tak mi hlava lítá bůhví kde, a to je pak těžké si na něco vzpomenout. Protáhl jsem se brankou, do kůlny, potichu, abych nikoho nevzbudil, po tmě jsem našel kolo a vyvezl ho na cestu. Asi jsem nebyl tak docela potichu, protože Lump se vzbudil a přišoural se k plotu, neštěkal, věděl, že to jsem já a přišel se přeptat, co jako blbnu, když každý normální pes už má dávno půlnoc, civěl na mně, jako by neuměl do pěti počítat a čekal co bude. Podrbal jsem ho, „běž si lehnout, pišišvore, já jen dovezu Vénovi obálku a hned jsem zpátky“. Sedl jsem na kolo a šlápl do pedálů.

 

Leželi jsme pod stromem a civěli skrz větve na nebe. Oceánem pluli mraci, ovce, domy a koráby, Majda povídala o škole, o tom, jak si otevře květinářství, povídala o podzimu a co bude, chvíli zase o šatech, o lodičkách, o tom, jak moc by chtěla k moři, jak se jí líbí podvečer, když se pláže vylidní a vzduchem se rozletí vychladlá vůně slané vody a v ní jsou cítit koše plné ryb, olej, ovoce a zbytky slunce. Povídala o tom co všechno našla v knížkách a co všechno z toho prožije. Před očima mi malovala obrazy krásným sametovým hlasem a já mlčel a poslouchal.“
„Jel bys se mnou?“ Zeptala se.
„To by se vidělo.“
„Jak, vidělo? Já si tě vyberu mezi tisícem jiných, já ti nabízím…“
“To víš, že bych jel.“
“To máš taky jediný štěstí, zmetku jeden!“
Podívala se na mně a usmála. Pokrčila nos a kolem očí se jí udělaly jemné vrásky. Mlčel jsem a zůstal na ni zírat. Přivřela víčka a na světě už nebylo nic jiného, provoz na obloze se zastavil, vítr přestal prohrabávat listí v korunách jabloní, život na zemi umřel a chystal se znovu narodit, bylo ticho, jen já a nejhezčí pihovatá holka na světe. Políbil jsem jí, a přitiskl ji k sobě. Nic lepšího jsem do té chvíle neochutnal, byl to medový koláč, bublanina plná třešní, vlahý doušek mléka z babiččina hliněného hrnku, šlehačka na čokoládovém dortu, jahody čerstvě utržené z keříků, byla to moje Majda. Jen moje. Zajel jsem jí rukou pod tričko a pohladil ji po břiše, byl jsem hrdina, pán vesmíru, žil jsem ten nejsladší sen. Pomalinku jsem přejel výš a zakroužil konečky prstů kolem jejích bradavek, nebránila se a náš sad byla rajská zahrada a pokušení bylo zlomené a já se dotýkal té nejemnější věci, jakou bůh kdy stvořil a bylo mi vůbec nejlíp, tak, jako ještě nikdy v životě.

 

Šlapu po staré asfaltce, nikam nespěchám, rychleji to ani nejde, zakláním hlavu a dívám se na hvězdy, broukám si, sem tam klička, kolo a já jsme kamarádi a veze mě a já nemůžu slítnout, prostě šlapu a život je krásný a pivo u Lípy je to nejlepší pivo v Čechách a vůbec, a Jirkov a Lopotín, jinde bych nechtěl žít, snad ani za milion. Jedu na kole za Vénou, musím mu dát obálku. Vénovi jako prvnímu. Véna je můj kamarád, můj přítel, úplně ten nejlepší, jediný, a pili jsme spolu pivo a povídali si o jeho dědovi, o medových časech a já teď pluji na čele své flotily do Lopotína, abych …

„Václave, prober se! Zatraceně! Václave, co je ti? Vstávej, Véno, člověče. Prosím tě!“ Zahodil jsem kolo do příkopu a klečím nad ním a plácám ho po tvářích a křičím na něj a silněji a ještě víc, a on jen leží, nehýbá se, a kousek dál jeho bicykl, na předním kole nekonečno, a najedenou je všechno jinak.

 

„Můžeš mě přestat mlátit?“
„Sakra! Do háje, Véno…“
„Příště si to pivo platíš sám, jasný?“
„To víš, že jo, to víš, že jo, to je jasný.“

 

Utřel jsem mu odřenou hlavu kapesníkem a posadil ho ke stromu. Zdá se, že je v pořádku, trošku přebral, trošku se odřel, nikdy na kole moc neuměl, kluk z města. Naštěstí žije. Není moc co říkat, ale jsme rádi, to se ví, a život už zase sviští po asfaltce a v dálce už jsou vidět jen světla z Lopotína, U Lípy už se nesvítí, už asi zavřeli. „Tady máš.“ Podal jsem Vénovi obálku. On se na ní chvíli díval, nic neřekl a začal ji pomalu rozlepovat. Nejdřív jeden růžek a pak po milimetrech, dočista pomalounku, aby se neroztrhla. V půli přestal a podíval se na mně. Usmál se, nic neřekl a pokračoval. Když ji rozlepil, opatrně nakoukl dovnitř, vylovil kartičku z tvrdého papíru, otočil ji a četl. Ty tři řádky mu zabraly asi hodinu, a ještě jednou a znovu. Chvíli mě napínal a pak se rozesmál. „Tak konečně, ty blázne, konečně. Bylo na čase aby sis ji vzal. Majdalénka ve svatebních šatech, nejhezčí nevěsta na světě. Ty prevíte!“



Poznámky k tomuto příspěvku
Bell (Občasný) - 4.4.2006 > To nemá chybu.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
hajka (Občasný) - 4.4.2006 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Emmet_RAY (Občasný) - 5.4.2006 > škoda těch chyb stylu "holky se opalovali"

nicméně: redakční výběr
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 gongey (Občasný) - 5.4.2006 > Václav Mráz> mě to mrzí, ty chyby, já jich tam nasekám kvanta a pak nejsem schopnej je opravit :o  ( fakt mě to sere. a přesto díky.
<reagovat 
čtenář Matěj Matoušek - 5.4.2006 > Nevim proč, ale věci od tebe se mi skvěle čtou. Opravdu moc pěkný.
<reagovat 
čtenář radek - 6.9.2007 > je to super asi trosku zavidim jsem z vesnice a ty krasny pruserovi casi jsou nejak pric, dik skvele se to cetlo
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + osm ? 

  
  Napsat autorovi: gongey (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter