Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Lepší úchyl za stromem než samota v klíně
Autor: Vihar (Občasný) - publikováno 5.5.2006 (10:24:16)

Lepší úchyl za stromem než samota v klíně.

Napsala ta, která nejspíš nepoznala ani jedno z toho…

 

Já jsem Barborka.

A ty se jmenuješ Anička, že jo?

Řeklo to sotva třináctileté děvčátko místo pozdravu.

Pokusila se pohnout.

Tisíce mravenců se jí okamžitě rozeběhlo pod ňadry. Ležela snad v mraveništi? Všude po těle měla zapíchané drobné jehličky.  Něco jí za skřípotu přišláplo zpátky do bláta plného ostrých střepů.

Kdyby neměla přeraženou stydkou kost, pochcala by se bolestí.

V hlavě jí vysokým tónem bzučelo. Jakoby jí neviditelný avšak všudypřítomný bodavý hmyz vysával svými sosáky mozek z hlavy.

Chceš ukázat moje hračky? Pokračovalo to děvčátko v hovoru. Mám jich teď spoustu. Je ti chladno, viď? To přejde.

Taky jsem ležela tady v tom potoce.

 

Mechanicky a naučeně se podvolila blížícímu se slintajícímu kladélku, jak to měla naučené ze školních mejdanů.

Pomohla mu dovnitř. Ani nevěděla vlastně proč.

Přirážel do rytmu bušení jejího srdce. Ta pravidelnost a souznění tepotu života jí deptala.

Podbřiškem stahujícím se rytmicky v milostné křeči polykala tu důvěrně známou hořkou sladkost éterického spermatu, co pršela vůkol ní.

A do ní.

Hlouběji, než bývá obvyklé.

Přímo do nitra duše.

Chtěla to vyplivnout, ale nedoplivla dál, než na svou tvář,

napuchající po čerstvé facce od života.

Neměla přidrzle provokovat.

Rouhala se.

Ve verších.

 

Proč jen je orgasmus zcela nezávislý na lásce a citech?

 

Poslední, na co si vzpomíná, je to opuštěné nádraží v zatáčce, asfaltka a staré hrušně podél cesty.

Jsme teď nejspíš manželé. Ale já nechci, s ním ne… nikdy! Povídala si jakoby pro sebe dál ta holčička.

Přece, když se kluk s holkou vyspí, jsou pak manželé, ne?

Ta prostá dětská otázka jí naprosto vyvedla z míry. Kdyby to bylo jinde, smála by se na celé kolo pro tu její upřímnou naivnost. A holčička pokračovala:

Ale on tu není. Ještě ne.

Čekám ho.

 

Co to ta holka furt plácá?

Proč píšeš Aničko, že jsi sama, když každou ze svých básní věnuješ nějakému klukovi?

Já měla jen jeho. Bolelo to. Pak už ne.

Běž pryč!

Ty přece nechceš být sama?

Začínala mít pocit, že zešílela, a ta holka je plod jejího vlastního Já.

Barborčin hlas se nepatrně změnil.

Já bych tak chtěla umět psát básničky. Jako ty Aničko. A taky chodit do tanečních. Povídala jsem si o tobě s jedním člověkem, který šel okolo, víš? Nesl si v ruce svazeček tvých básniček. To jsou ty papíry roztroušené teď okolo tvého těla.

A ona si myslela, že to je sníh.

Holčička se sebou trhla: Jdou sem nějací lidé…

Tak je přiveď huso! Na co čekáš? Až tady zhebnu?

Vybuchla v návalu nepříčeného a zoufalého vzteku.

Nevidíš, že jsem celá dolámaná?

Nemůžu. Jsou ještě živý. Řekla Barborka stále stejným, nevýslovně teskným tónem. Já jsem umřela, protože jsem prochladla a vykrvácela. Pobodal mě nožem do bříška, tady podívej. A pak si stáhl slipy a… byl mráz. Prvního ledna.

Jak na Nový rok, tak po celý rok. Napadlo jí.

V tu chvíli si všimla dívčiných potrhaných šatiček. Tedy košilky a krajkovaných bílých kalhotek. Nic jiného na sobě totiž Barborka neměla. A její útlých nožek, bělejších než ty kalhotky.

Já jsem se nejspíš zcvokla…

Děvčátko mělo po celém tělíčku několik hlubokých řezných a bodných ran. Nekrvácely.

Co je to zcvokla? Zeptala se holčička.

Když se nedočkala odpovědi, pokračovala dál:

…Ale vy jste silná dospělá žena, vy to přežijete, já nechci aby jste přežila, já tu nechci být sama. Prosím, neodcházejte zpátky slečno. Já, já tu nikoho nemám, ani kámošku, ani maminku. Samota moc studí…  tady uvnitř, víte slečno? A bolí.

 

Ta dívka mě snad prosí, abych umřela?!

 

Paměť se jí počala vracet. Snad to bylo tím pocitem v břiše. Jako by zhltla plný kelímek vzkvašeného rybího salátu. Nebo to tak páchnou ti raci, co se k ní pozvolna slézají?

Skočil na ní v té zatáčce. Zezadu a nečekaně. Lapala po dechu (avšak orgasmus to tentokrát nebyl).  Něco v ní zachrupalo. Kosti. Její. Táhl jí za nohu jako jateční zvíře. Slyšela samu sebe, jak naříká bolestí.  Pak jí pustil a nevýslovně pomalu obcházel kol dokola svou právě strženou kořist. Slyšela jeho kroky a cítila v každé buňce svého těla, jak si jí prohlíží.

Tohle nebyl (jen) chtíč.

 

Ty jsi viděla toho, kdo mi tohle udělal? Kdo mě takhle zřídil?

Viděla. Přikývla.

A proč jsi nekřičela? Proč jsi mi nepřivolala pomoc?

Nechtěla jsem být už sama. Samota bolí, tady, moc.

A taky studí, to už jsi říkala holčičko, problesklo jí hlavou.

Barborko.

Ta dotěrná holka snad čte myšlenky!

On ti neublížil. Přijdou si pro tebe, vytáhnou tě a vyléčí, a já tu zase zůstanu sama. Všichni mě litují, ale nikdo nemiluje.  Maminka teď celé noci propláče. Nemá to konce. Pro ní, ani pro mě. I když pro mě to už skončilo. Slýchávám jí až sem, k Vraňanskému potoku, kde jsem ležela, když mě rodiče našli. Už nedostanu ve škole vysvědčení, a není to moje vina, a kamarádky tu žádné také nejsou. Ty bývalé, co jsem měla za života a které chodí tady pořád okolo na autobus do školy, mě nevidí.

 

Aničko, chtěla bych ti otřít slzy, ale nemůžu, protože jsi ještě živá, a já bych se o tvoje slzy ošklivě popálila. 

Proč jsi mi rozkopala hračky?

Promiň, asi jak jsem padala z těch schodů. Nějak mi uklouzla ruka po zábradlí. Vybavovala si tu deštěm promáčenou a sluncem vyšisovanou plyšovou chobotnici, která, když šlápla na její slizovité studené tělo, jí ovinula nohu chapadly s přísavkami.

Máte pravdu slečno, já zažila oboje, ale samota je teď horší. Vždyť já vlastně nejsem sama – mám tu ptáčátko. Vypadlo z hnízda a umřelo. A tak si můžeme spolu hrát. Pojďte, když půjdete se mnou, ukážu vám ho. Postavila jsem mu hnízdečko, aby mělo domov.  Víte, je moc důležité mít se kam každý večer vracet, a opravdu tam dojít.

Halekání hlasů.

On jí neublížil, on jí jen ukázal samotu. I toho úchyla, jak si ho přála skrze svou báseň, napadlo jí.

Teď už to znáš, dívko.

Hlasy se blížily.

Tak já už budu muset pryč, odhánějí mě…, tak pa.

Chtěla děvčátku ještě říct počkej, ale nejspíš omdlela vysílením.

 

Do sluncem prozářeného pokoje vstoupil lékař. 

Jak se cítíte slečno?

Už líp, pípla do ticha.

(bylo jí příšerně)

To je dobře.

Jste totiž těhotná, slečno.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Raimund (Občasný) - 5.5.2006 > Obdivuju toho, kdo si s takovým tématem poradí. P.S.Dnes jsem odtamtud vypadl, všechno smazal a pali.Na takový spolek nafoukaných debilů jsem ještě nenarazil. Alespoň jsem si vyjasnil, co to je školní průměr.Alespoň takto se tam ta škola projevuje.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
modrá muška (Občasný) - 5.5.2006 >
Body: 5
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 5.5.2006 >
Body: 5
<reagovat 
sartre2 (Stálý) - 7.5.2006 > kto toto docte az do konce,zaslouzi si 5 bodu,jinak je to surrealisticky dadaizmus a trosku se mi nad nekterymi vety zveda kybl,tak za toto ani bodik,sorry.
<reagovat 
Emmet_RAY (Občasný) - 9.5.2006 > tak na Písmáku se už zase blokuje? :-) no nic, vítej na Totemu, snad tady chvilku vydržíš, zajímavé prozaiky potřebujem jako sůl

nevidím v tom snahu škokovat, ale možná je to tím, že prostě tak nějak nejsem moc šokovatelný

vadilo mi zarovnání textu na střed a nejvíce asi závěr, celkem prošumělý pokus o nějakou pecku, facka se přece taky nedává tak, že nejprve dlouho říkáš "teď ti dám fakcu" a pak najednou teatrálně plácneš - taková facka potom moc nepálí ;-)

ale v souvislosti s tou holčičkou je to "dítě" zajímavým prvkem, škoda že jsi ho právě ve snaze o výraznou pointu přibil na tak krátký prstor

4-5


Body: 4
<reagovat 
hajka (Občasný) - 8.5.2006 > tak na tohle téma je knížka Berkové Temná láska, upřímně řečeno mnohem lépe napsaná, tam se místy fakt zvedá žaludek a ježí chlupy...tady zvedám obočí...máš lepší, tady příliš úporná snaha šokovat...
<reagovat 
 Emmet_RAY (Občasný) - 9.5.2006 > hajka> tak to je Berková jistě ráda, že se ti mělo ještě co ježit a nejsi tedy jednou z mnoha obětí módního diktátu a výrobků Gillete Venus ;-)))
<reagovat 
 hajka (Občasný) - 9.5.2006 > Václav Mráz> 

spíš š¨lo o to, že už jednou zpracováno bylo a fakt mnohem líp....:o)))

 

P.S.: kdo že si holí i chloupky na krku, teda na šíji se tomu myslím v básnickém světě říká...:o))))))))))))))))


<reagovat 
zirael (Občasný) - 26.5.2006 > Nečetls náhodou povídku Miriam od Trumana Capoteho? Je tam taková podobná divná holčička.
<reagovat 
Milly (Občasný) - 20.7.2006 > Ahoj, Vihare, k týhle pořád nevím, co říct....
Body: 5
<reagovat 
Vihar (Občasný) - 20.7.2006 > Zdar Milágros :oD
Neříkej nic a projdi se po cestě mezi Hospozínem a Kmětiněvsí (je to u Velvar, na sever od Prahy)
tam se stalo to ošklivé s tou holčinkou a tam mě vytanul na mysl tenhle text

Některá místa na zemi jsou jakoby poznamenaná řetězcem událostí.
Copak se děje, žes tady a že jsi se stavila?

<reagovat 
Vihar (Občasný) - 9.5.2006 > Děkuji za přivítání.. ano, blokuje se čile a ze stejných důvodů (tj. pod stejnými záminkami), jak za první Lyrykiády (ostatně, ti kdož tak činí jsou pořád ti stejní..) a mažou celé sloupce kritik i pouhých citací, jen dřív bývávalo na Písmáku více svobodymilovného písmáctva vůči několika ojedinělým tyranům, nyní je poměr opačný, neboť feudální tyrani se obklopili ctižádostivými dráby a normalizátory s pravomocemi beztrestně mazat prakticky cokoliv, likvidovat kohokoliv a zdůvodňovat (si) to jakkoliv.


Povídka vznikla jako bezprostřední odezva na geminino dílo "Lepší než samota"

http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=172151

Nic víc, nic míň. Žádná snaha plánovitě šokovat veřejnost nebyla záměrem. Temnou lásku jsem nečetl, Berkovou neznám. K tomu závěru, který se vám zdá poněkud účelový a šablonovitý (lidé mají snahu nové, neznámé věci škatulkovat do známých přihrádek), odkazuji na svou povídku "Dcera i matka byly totiž velice krásné" (publikuji v blízké budoucnosti)

kuju za návštěvu
<reagovat 
 čtenář kristýna - 11.1.2009 > Vihar> Kde je Robin ted v tý době jsem byla jeho nejlepší kamarádka. Proč když se před rokem vrátil do Hospozína ste mu nerozbili hubu aspon všichni se ho tam bojíte kreténa zasranýho
<reagovat 
čtenář otici - 1.2.2009 > to musel být šok ...ted' nám Robinek vyčkává v ústavu,až ho díky našim zákonům pustěj ven zmetka.....
<reagovat 
čtenář jana - 24.10.2009 > Hajzl je to. Nic jinýho!!!!! Teď ještě schovanej v ústavu, ale až vyleze, tak ať se těší!!!!!! Svět je malej a on je nenapodobitelnej!!!!
<reagovat 
Vihar (Občasný) - 9.5.2006 > PS. Dílko mě vytanulo na mysl den poté, co jsem četl ten geminin výrok co cituju v úvodu, na půl cesty mezi Kmětiněvsí a Hospozínem v místech, kde čtrnáctiletý Robin Prokopec znásilnil a poté u potoka dobil třináctiletou Barborku Němečkovou. Tak nějak mne přišlo, že by se měla gemina s Barborkou na několik chvil setkat alespoň skrze mne..
<reagovat 
 čtenář deph - 31.12.2007 > Vihar> je to zmrd vim to znal sem ho zmrda
<reagovat 
 čtenář Ilona - 24.10.2009 > Vihar> Škoda, že neplatí: oko za oko, zub za zub... Doufám a zároveň věřím, že i na něj brzy dojde!!!!!!!!!!!
<reagovat 
 čtenář Michal - 3.11.2009 > Vihar> Viděl sem reportáž na nově. Je v Praze, ve výchovným ústavu. Je tam jen jeden, na Proseku. Takže se nemůžem splést. Pojďme si to s ním nevyřídit...!!!???
<reagovat 
čtenář michael - 1.1.2010 > nevíte co píšete...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter