Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.3.
Soňa
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Citáty
 > Citáty
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí v kolekci Čtvrté lesy (Girard) z kolekce Lesy...
Autor: Petr Vaněk (Občasný) - publikováno 26.7.2006 (13:01:50)

41) René Girard

 

I) Rytířské zanícení definuje touhu podle Druhého, která se staví proti touze svého vlastního Já, proti touze, na které si většina z nás zakládá. Don Quijote a Sancho si své touhy vypůjčují u Druhého v duševním hnutí tak živelném, tak původním, že si je nadobro pletou s vůlí být sám sebou.

II) Nadšení pro objekt je v podstatě nadšením pro prostředníka; při vnitřním prostřednictví ztroskotává toto nadšení na samotném prostředníkovi, protože tento prostředník touží po objektu nebo ho možná vlastní. Žák, fascinovaný svým modelem, vidí nutně v mechanické překážce, kterou mu prostředník klade do cesty, důkaz zlé vůle. Místo aby se takový žák vydával za věrného poddaného, myslí jen na jedno, jak odstranit pouta prostřednictví. Ta jsou však pevnější než kdykoli předtím, protože zdánlivé nepřátelství prostředníka jeho vliv nezeslabuje, naopak, zesiluje ho. Subjekt je přesvědčen, že jeho model se cítí nad něho příliš povýšen, než aby ho mohl přijmout za žáka. Subjekt tedy pociťuje k modelu mučivý pocit, vznikající ze spojení těchto dvou protiv – toho nejoddanějšího zbožnění a nejsilnějšího záští. Tomu pocitu říkáme nenávist.

III) Snob se neodvažuje důvěřovat svému vlastnímu úsudku, touží po tom, po čem touží jiní. Proto je otrokem módy.

IV) Proust vždy znovu opakoval, že estetický převrat, který znamenal Čas znovu nalezený, vyžadoval předem převrat v duchovním a mravním ohledu; chápeme nyní, že měl pravdu. Znovu nalézt čas znamená znovu nalézt autentický dojem pod názory jiných, které se na tento dojem navršily; znamená to proto odkrývat názory jiných jako názory cizí; znamená to pochopit, že proces prostřednictví v nás vzbuzuje velmi živý dojem autonomie a spontánnosti přesně v tom okamžiku, kdy přestáváme být autonomní a spontánní. Znovu nalézt čas znamená přijmout pravdu, před kterou většina lidí po celý svůj život prchá, znamená to přiznat, že jsme vždy kopírovali Druhé, abychom se zdáli v jejich očích stejně originální jako ve svých vlastních. Znovu nalézt čas znamená potírat alespoň něco ze své pýchy.

V) Románová genialita začíná zhroucením egoistických lží.

VI) Kromě několika málo postav, které plně unikají touze podle Druhého, není u Dostojevského už lásky bez žárlivosti, přátelství bez závisti, přitažlivosti bez odpudivosti. Lidé se urážejí, plivají si do tváře, za několik okamžiků leží u nohou svého nepřítele a objímají mu kolena. 

VII) Ona nenávist, která zbožňuje, ono uctívání, které vleče do bláta, ba prolévá krev, jsou nejvyššími formami konfliktu vyvolaného vnitřním prostřednictvím.  

VIII) Je třeba pokusit se o pochopení určité formy homosexuality jako druhu trojúhelníkové touhy. Proustovskou homosexualitu lze například definovat jako sklouznutí k prostředníku, který má erotickou cenu, příslušející v „normálním“ donchuanismu dosud objektu. Toto sklouznutí není apriorně nemožné, je dokonce pravděpodobné ve vyhrocených stádiích vnitřního prostřednictví, které charakterizuje stále zřejmější převaha prostředníkova a postupné mizení objektu. Určité pasáže z Věčného manžela jasně odhalují počínající erotickou úchylku směrem k fascinujícímu sokovi.

IX) Snob nestojí nízko; ponižuje se. Ve společnosti, kde jedinci jsou „svobodní a rovnoprávní“, by nemělo být snobů. Ale snobové se mohou vyskytovat pouze v takové společnosti. Snobismus ve skutečnosti vyžaduje konkrétní rovnost. Když jsou jedinci skutečně podřazení nebo nadřazení druhým, pak může existovat podlézavost a tyranie, pochlebenství a vypínavost, ale nikdy snobismus v pravém slova smyslu. Snob se dopouští tisíce zbytečností, aby byl přijat lidmi, kterým přisuzuje pomyslný vliv. (...) Snobové z Hledání ztraceného času jsou téměř vždy nadřazeni svým velkosvětským prostředníkům; převyšují je svým jměním, půvabem, nadáním. Podstatou snobismu je tedy absurdita.

X) Svou vlastní touhu odsuzuje subjekt vždy Druhému, aniž o tom ví. (...) Každé pohoršování nad Druhým je sebeuvědomění v kruhu, obracející se zpět a zasahující subjekt, aniž by o tom věděl. Tento  psychologický kruh je vepsán do trojúhelníkové touhy. Většina našich mravních odsudků má své kořeny v nenávisti k prostředníkovi, to jest k rivalovi, k němuž se připodobňujeme.

XI) Dát marnivé ženě najevo svou touhu, znamená ukázat se podřízeným, opakuje Stendhal. (...) Vítězství připadne ze dvou milenců tomu, kdo déle vydrží svou lež. Vyjevit touhu je chybou o to neomluvitelnější, že pokušení dopustit se jí pomine v okamžiku, kdy se jí dopustil spoluhráč. (...) Ve dvojím prostřednictví hraje každý o svou svobodu a o to, aby o ni připravil druhého.

XII) Hegelovská dialektika se opírala o fyzickou odvahu. Ten, kdo nemá strach, bude pánem, ten, kdo má strach, bude otrokem. Románová dialektika se opírá o přetvářku. Místo, aby násilí sloužilo zájmům toho, kdo se ho dopouští, odhaluje intenzitu jeho touhy; násilí je tedy známkou poroby.

XIII) Ve světě, kde je všechno převrácené (Stendhal), je vášnivá bytost ukazatelem cesty. Vášnivá bytost je výjimkou, marnivý člověk je normou. (...) U Cervantese je tomu naopak: U Cervantese touží výjimka metafyzicky a množství touží spontánně.

XIV) Každá daná touha může podnítit nebo zdvojnásobit touhu soupeřovu. Je tedy třeba touhu skrývat, aby bylo možná zmocnit se objektu. Toto skrývání nazývá Stendhal pokrytectvím. Pokrytec vytlačuje ze své touhy všechno, co by mohlo být vidět, to znamená všechno, co je nadšením pro objekt. Touha je dynamická. Téměř se rozplývá k nadšení, které sama vyvolává. Pokrytectví, které triumfuje ve světě Černého, se tedy vzdává všeho, co je skutečného na touze. Pouze toto skrývání touhy a předstírání kvůli touze může založit „dialektiku pána a otroka“. (...) Předstírání musí být naprosté, protože důvtip prostředníka je dalekosáhlý. Pokrytec musí potlačit všechna pokušení, neboť každé z nich je přítomno v mysli jeho boha.

XV) Potisící opakované zkušenosti naučily pána, že předměty, jichž se lze zmocnit, jsou pro něj bezcenné. (...) Začne tedy pátrat po kamenu příliš těžkém na to, aby ho někdo mohl nadzvednout: právě k tomuto kamenu upírá všechny své naděje, právě na něm promrhá všechny síly, které mu ještě zbývají. Masochista – neboť jsme ho tu právě definovali – je zprvu pouze blazeovaným pánem. Je to muž, kterého nepřetržitý úspěch, jinými slovy nepřetržité zklamání dovede tak daleko, že si přeje svou vlastní prohru; jedině prohra mu může odhalit autentické božství, prostředníka nezranitelného jeho podnikáním. (...) Masochista bude posuzovat ostatní lidi podle střízlivosti, kterou se mu zdají dokazovat na poměru k němu: bude se odvracet od lidí, kteří k němu zakoušejí city a něhu; zato se bude dychtivě otáčet za těmi, kteří mu pohrdáním (...) objasňují, že nepatří – jako on – k rodu zatracenců. Jsme masochisty, když si volíme prostředníka nikoli na základě obdivu, který v nás vzbuzuje on, ale na základě odporu, který v něm vzbuzujeme (...) my.

XVI) V masochisticko-sadistické struktuře jsou prvořadé nikoli aspekty sexuální, nýbrž existenciální. (...) Sexuální masochismus je zrcadlem masochismu existenciálního, nikoli obráceně.

XVII) Masochista se ztotožňuje se všemi „poníženými a uraženými“, se všemi nešťastnými úděly, existujícími ve skutečnosti nebo představách, neboť mu nejasně připomínají vlastní osud. Masochista je zaměřen na samotného ducha zla. Nezáleží mu ani tak na tom, aby zničil zlé lidi, ale spíše aby dokázal, že jsou zlí a on je ctnostný; rád by je přinutil uvažovat o obětech jejich hanebnosti, jen aby je zahanbil. Za tohoto stadia touhy se „hlas svědomí“ úplně plete s nenávistí, kterou podněcuje prostředník. (...) Masochista je v základě pesimista, je si vědom, že zlu je přisouzeno zvítězit. Přesto zoufale bojuje za dobrou věc. Takový boj je o to „záslužnější“. Cyničtí moralisté a v poněkud odlišném smyslu i Nietzsche chápou altruismus, ztotožnění se slabostí a nemohoucností, jako výplod masochismu.

XVIII) Dvěma oběťmi nedorozumění jsou teze a antiteze; hlediskem romanopisce je syntéza. Tyto tři momenty představují tři po sobě jdoucí podlaží v duchovním vývoji romanopisce. (...) Romanopisec-vypravěč není nikdo jiný než Marcel, který upustil od svých omylů, to znamená, vzdal se svých tužeb, a který je bohatý románovým odpuštěním.

XIX) Současný romantismus je založen na opačném principu. Intenzivně touží Druzí, zatímco hrdina, to jest Já, touží slabě, nebo dokonce netouží vůbec! (...) Prvotní romantik se snažil dokázat svou spontánnost, své božství tím, že toužil intenzivněji než druzí. Pozdní romantik se snaží dokázat přesně totéž opačnými prostředky. (...) Výjimka se vždycky klade proti normě jako Dobro proti Zlu. Meursault je jediným nevinným člověkem v moři viníků; umírá jako oběť Druhých – jako Chatterton. Je soudcem svým soudcům jako před ním všichni romantikové.

XX) Lidé mrhají svou energií, když hledají Boha jinde než v sobě. Stejně jako Zarathustra, stejně jako pan Teste chce se Kirilov klanět své nicotě. (...) Toužit po vlastní nicotě znamená toužit po sobě v nejslabším okamžiku svého lidství, znamená toužit po smrtelnost, znamená toužit po smrti.

XXI) Ontologická choroba se neustále zhoršuje, úměrně tomu, jak se prostředník blíží k toužícímu subjektu. Její přirozenou hranicí je smrt. Marnotratná moc pýchy nemůže působit donekonečna, aniž by nevyústila v rozdělení, pak v rozdrobení a nakonec v naprosté poražení jednoty pyšného člověka. Touha znovu se složit dohromady vede k dalšímu tříštění, až stojíme před definitivní roztříštěností. Protiklady, které rodí vnitřní prostřednictví, končí zničením individua. Po masochismu nastupuje poslední stadium metafyzické touhy, stadium autodestrukce: fyzického zničení u všech Dostojevského postav, zasvěcených zlu (sebevražda Kirilova, sebevraždy Svidrigajlova, Stavroginova a Smerďakova), a konečně duchovního sebezničení, jehož agónií jsou všechny formy fascinace. Osudným východiskem ontologického zla je vždy, přímo nebo nepřímo, určitá forma sebevraždy, protože pýchu si člověk volí dobrovolně.

XXII) Pravdou touhy je smrt, ale smrt není románovou pravdou díla. Démoni se jako zuřiví blázni vrhají do moře a všichni utonou. Ale nemocný je uzdraven. Stěpan Trofimovič vzpomíná na tento zázrak ve chvíli své smrti: „Nemocný se uzdraví a usedne Ježíši k nohám... A všichni na něj budou udiveně pohlížet...“ (...) Stěpan Trofimovič, je oním nemocným, který se léčí v okamžiku smrti a kterého léčí smrt. (...) Právě z nejvyššího zmatku se rodí nadpřirozený řád. Stěpan se blíží k smrti, a proto se vzdaluje od lži.

XXIII) Jednotnost románových závěrů tvoří zřeknutí se metafyzické touhy. Umírající hrdina se nezná ke svému prostředníkovi. (...) Tím, že se hrdina zříká božství, zříká se i otroctví. Všechny životní plány se zvrátí, působení metafyzické  touhy je nahrazeno působením opačným. Lež ustupuje pravdě, úzkost vzpomínce, činnost klidu, nenávist lásce, pokořování pokoře, touha podle Druhého touze podle sebe, odchýlená transcendence transcendenci vertikální. 

 

(René Girard: Lež romantismu a pravda románu, Dauphin, Praha 1998, 375 stran)

 

odkaz na stránky nakladatele:

www.dauphin.cz



Poznámky k tomuto příspěvku
Petr Vaněk (Občasný) - 26.7.2006 > dodatek:

trochu grafu

 


   prostředník
subjekt -> objekt


autentická touha: subjekt -> objekt
trojúhelníková touha: subjekt -> prostředník -> objekt


subjekt je žákem, otrokem;

prostředník je Druhým (touha podle Druhého), učitelem, pánem, bohem;

objekt je cíl touhy


<reagovat 
ztratila (Občasný) - 26.7.2006 > Daphin je výtečný nakldatelství;))))
<reagovat 
nnnnnn (Občasný) - 29.7.2006 > O, tak konecne zas po dlouhe dobe neco :-). Mne se to ale moc nelibi, vsechno spatlane se vsim a nic jasneho, vyrazneho... Vic by mne zajimalo, kdybys neco podobneho napsal po cetbe primo toho Quijota, Dostojevskeho, Prousta ci Stendhala :-).
<reagovat 
Petr Vaněk (Občasný) - 29.7.2006 > právě na tom Girardovi je pěkné, že udělal průřez těmito autory a našel u nich něco společného - metafyzickou touhu: snobismus, marnivost, sadismus a masochismus jsou jen jejími důsledky...
<reagovat 
 nnnnnn (Občasný) - 30.7.2006 > Petr Vaněk> No mne to pripada jako nesmysl... ty autory dost dobre znam a rozhodne mi prijde, ze Girard mluvi vic o sobe nez o nich ve svych uvahach (tak je to ovsem vzdy... v Eliotovych uvahach o Dantovi je vic Eliot nez Dante a v mych uvahach o Faustovi jsem vic ja nez Goethe :-).
<reagovat 
Petr Vaněk (Občasný) - 30.7.2006 > Borisi, zkus si poslechnout názor druhého a ten esej si přečíst. tohle je hodně zhuštěný, proto se na první pohled zdá, že to nedává smysl. jistě každá úvaha vychází i ze zkušenosti, zakotvení jejího původce, ale nemyslím si, že by Girardova zkušenost převažovala nad jeho skvělými pozorovacími schopnostmi, naopak. všechny autory, o kterých se zmiňuje, jsem četl (kromě Prousta) a Girardovi mohu dát jen za pravdu (je sice myšlenkově neotřelý, ale jeho závěry jsou zcela akceptovatelné). pochopitelně je to jenom teorie (nechci tu ale zabřednout do toho, jaký, jestli a kdy má teorie smysl), ale domnívám se, že odkrývá něco velmi podstatného - a to zejména pro lidi, kteří sami píší...
<reagovat 
 nnnnnn (Občasný) - 30.7.2006 > Petr Vaněk> Já nemám nic proti názorům druhých lidí, rád je čtu, poslouchám... a vlastně JEN tak se vyvíjím. Leč to, co vybíráš z toho Girarda, je mi cizí... možná si ho někdy přečtu, ale takových knih jsou miliony. A skoro ke všem intelektuálním konstruktům, které Girard používá (dle Tvého výběru) cítím hlubokou nedůvěru... Ostatně: přece víš, jaký mám vztah k literární teorii vůbec :-).
<reagovat 
Petr Vaněk (Občasný) - 31.7.2006 > ono jde o možná i o to: jestli myslíš, že Girard ty autory nějak haní, tak to právě je naopak: on vlastně říká, že podstatou románovosti je odhalování troúhleníkové touhy, kdežto podstatou romantismu je její skrývání:

Svět Dostojevského postav je pro romantické kritiky ztělesněním té nejvyšší autonomie a svobody. Hrdinové jsou zmítáni vášněmi, jednají prudce. Po scénách nepřátelského osopení se zbožně vrhají k nohám svých protivníků. Jedinci jsou jako praví romantici, touží víc než druzí. Hovoří se o mysticismu ruské literatury. Málokterý romantický kritik si je ovšem schopen připustit, že toto stadium je stádiem nejvyššího prostřednictví: S přiblížením a zmnožením prostřednictví chápeme, že v Dostojevského díle jde nikoli o svobodu, ale o otroctví, nikoli o autentickou vášeň, ale o porobu. Střídání prostředníků však vede k permanenci v nicotě: touha nikdy nedostihne svůj skutečný objekt (jedinou možností je zabít ho jako právě Nastasju Filipovnu).


<reagovat 
 nnnnnn (Občasný) - 31.7.2006 > Petr Vaněk> ono jde o možná i o to: jestli myslíš, že Girard ty autory nějak haní, tak to právě je naopak: on vlastně říká, že podstatou románovosti je odhalování troúhleníkové touhy, kdežto podstatou romantismu je její skrývání:

BC: Vůbec si nemyslím, že ty autory haní! Mně vadí to, že vytváří podivné pojmy a pojmové konstrukce, které znamenají všechno a nic. Mám rád myšlení poctivější, jasnější, srozumitelnější. U Girarda, tak jak o něm píšeš, cítím tu intelektuální tlachavost 19. a 20. století. Srovnej ho s Eliotem, Montaignem, Popperem, Francem...

Mně ty Girardovy teorie přijdou vycucané z prstu, velká a bezobsažná fantasmagorie... mám rád, když se myšlení drží poctivěji při zemi :-)
<reagovat 
Petr Vaněk (Občasný) - 31.7.2006 >

podivného, ani závadného na tom nic neshledávám. nesmíš být tak rigidní, Borisi!:-)

 


<reagovat 
 nnnnnn (Občasný) - 31.7.2006 > Petr Vaněk> 1. slovo "závadný" jsem nad nepoužil... nic závadného na Girardových myšlenkách nevidí... připadají mi jen bezcenné

2. pokud jde o mou rigiditu, no... na některé věci už mám prostě celkem vyhraněný názor (ale po dlouhém hledání a zkoušení... před takovými 12 lety bych byl k Girardovy mnohem vstřícnější, to jsem ještě četl Hegela a měl ho rád)

3. ale OK, rád jsem si Tvé výpisky (jako vždy) přečetl a těším se na něco dalšího od Tebe... nenechej mne dlouho čekat :-)
<reagovat 
nnnnnn (Občasný) - 13.8.2006 > A teď mne to napadlo, Peťo... čteš TY vůbec něco, co JÁ jsem Ti doporučil ke čtení? ;-)
<reagovat 
 Petr Vaněk (Občasný) - 13.8.2006 > BorisCvek> to já nevím, cos mi doporučil, ale v současné době jsem zavalen knihami... momentálně čtu Děti půlnoci od Rushdieho, Arco od Petra Krále, povídky od Čechova a Nečasové úvahy od NIetzscheho:-)
<reagovat 
 nnnnnn (Občasný) - 13.8.2006 > Petr Vaněk> Hm - to nezní zle :-)
<reagovat 
 Petr Vaněk (Občasný) - 13.8.2006 > BorisCvek> 

Borisi, díky za tvou péči, já se literaturou už nějak prokoušu...;-) každý máme jiné gusto;-) nicméně Ztracené iluze si na tvé doporučení přečtu.

 

a Děti půlnoci se mi zatím moc líbí, upomínají na Plechový bubínek (můj oblíbený) 


<reagovat 
 nnnnnn (Občasný) - 13.8.2006 > Petr Vaněk> Ono těch opravdu skvělých knih je mnoho a je škoda je minout kvůli něčemu tuctovému :-) - ano, jistě, je pravda, že "tisíc lidí, tisíc chutí", ale přece jen u těch nejlepších knih existuje shoda... tak třeba z prózy jsou to Joyce: Odysseus, Proust: Hledání ztraceného času, Burroughs: Nahý oběd, Rabelais: Gargantua a Pantagruel, Stern: Život a názory bl. pána Tristrama Shandyho, Diderot: Jakub Fatalista, Cervantes: Don Quijote, Boccaccio: Decameron atd.

Teď se chystám na Brocha, Musila a taky na Geneta - četl jsi něco z toho? No a čtu Ibsena... ten mi moc na chuť nepřišel, ale má 100 let výročí a já o něm chci psát do zářijového Tématu...


<reagovat 
 Petr Vaněk (Občasný) - 13.8.2006 > BorisCvek> abych se přiznal, Nahý oběd mě moc nechytl, mám teď hodně rád carverovskou linii: Hermannovou, Balabána, Trevora (ten je spíš ale ovlivněn Joycem) nebo mě velmi zaujal Houellebecq (i přes svou provokativnost)... jinak všechny ty prózy, které jmenuješ, jsou zajisté velké milníky literatury, o tom není pochyb;)
<reagovat 
 nnnnnn (Občasný) - 13.8.2006 > Petr Vaněk> OK... já bych o Nahém obědu rád napsal něco pořádného, ale není čas a klid :-(. A vůbec... mám v plánu toho ještě spoustu napsat, teď si však musím zajistit pořádně obživu, tak to prostě je. Houllebecq... co to je? Mám to číst?

Takhle mne Matew přemluvil pro Fausta a Markétku a mně se to vůbec nelíbilo... taky o tom bych ale chtěl napsat nějaký pořádný rozbor :-(. Člověk toho nosí v hlavě...
<reagovat 
 Petr Vaněk (Občasný) - 13.8.2006 > BorisCvek> 

myslíš Mistra a Markétku? ale jo, první kapitola je napsaná naprosto skvěle, navíc ta atmosféra... a pak na konci ten patos, opravdu vydatný, pošušňal jsem si:) Houellebecq před desetiletím rozpoutal novou vlnu psaní (dalo by se říct), pomineme-li jistou kontroverznost, jeho kniha a jeho "anekdotický" styl mě velmi zaujaly... ovšem nevím, jestli zrovna tebe zaujme, těžko říct... můžeš se zkusit podívat třeba sem...

(na této adrese je o něm asi nejvíc z celého českého internetu)

 

 

http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=16153

 


<reagovat 
utilita (Občasný) - 4.10.2006 > ale když to opravdu pročítám, tak s lecčíms se dá směle polemizovat. Například snobismus se jistě nerovná ponižování, to ej hodně překroucené tvrzení. To posouvá snobismus někam dál, nejde o čistej jev.
<reagovat 
Čtenář - 3.2.2009 > Ahoj, nono je asi lepší než udělat takovej výtah napsat na to konspekt, ten řekne podle mého názoru lidem více, jinak kniha je to vynikající o tom žádná:-)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
1 2 3 (4)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter