Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 15.11.
Leopold
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Kristýnčiny dvanácté narozeniny
Autor: Milito (Občasný) - publikováno 18.10.2006 (14:42:19), v časopise 18.10.2006

 

   Tu hnusnou školu jsem od prvních dní nenáviděla. A nejhorší bylo, že jsem ani neměla komu vyčítat, že mě na ni poslal. Rozhodla jsem se úplně sama. No jistě, mámu by nic takového ani nenapadlo. Věděla předtím vůbec, že existuje něco jako osmileté gymnázium?

   Ne že bych milovala naši základku. Od páté třídy, kdy Lucka přešla do sportovní přípravky, mě tam nic nedrželo. Krom toho jsem napsala ten dopis. Ztrapnila jsem se před celou třídou… ale když on je Kuba tak krásnej!

   Co jsem si asi myslela? Že jsem chytřejší než ostatní na základce? Nebo aspoň že spolužáci na gymplu budou chytřejší než na základce? Ať to bylo to první nebo to druhé, byla jsem každopádně vedle jak ta jedle.

   Místo kluků máme ve třídě bandu blbců. Pardón. Jinak to říct nelze.

   Proti holkám nemám nic. Snad kromě toho, že jedna pomlouvá za zády jinou a za pět minut se baví jako nejlepší kamarádky. A pak přijde ta druhá a pro změnu drbe zase tu první. Nejde mi to moc do hlavy, ale zřejmě to tak prostě na světě chodí. Koloběh života. Já jsem z jiné planety.

   Ze školy přímo letím. Je jako magnet, ke kterému jsem obrácena souhlasným pólem. Můj odpor k ní je tak silný, že ho cítím jako ruku opřenou do mých zad. Těším se domů. Bratříček určitě ještě nedorazil a budu mít pokoj jen pro sebe. Prázdný pokoj, to je synonymum pro nebe. Kdyby nebe existovalo, samozřejmě. Tu a tam uvažuji o Bohu a zrovna teď si myslím, že není – tudíž ani nebe není. Nevím, co bude po smrti. Zato prázdný pokoj – to je jistota.

   Krom toho je mi horko. Neobvyklé teplo mě na začátku března překvapilo navlečenou v zimní bundě a já si ji nemůžu sundat. Jsem tlustá a taky jsem nejradši, když je ze mě vidět co nejmíň. Těch patnáct minut to snadno vydržím. Ne že by mě to nerozladilo. Žádná lehčí bunda totiž není v mém šatníku k mání. Čtvrthodina je jedna věc – když k tomu ale dodáte slůvka každý den, už to tak snesitelně nezní.

   Vlastně bych měla být spíš ráda. Od první do čtvrté třídy jsem cesty ze školy absolvovala v Lucčině společnosti, a přestože byla naše škola dvakrát blíž než je tahle, cesta mi obvykle zabrala jednu až dvě hodiny. První polovinu toho času jsme, pravda, trávily u Lucky doma, druhá polovina ale byla určena k vyprovázení. Navzájem jsme se vyprovázely z jednoho rohu na druhý – mezi našimi domovy byly právě ty dva potřebné rohy – a nemohly jsme se od sebe odtrhnout. Vždycky jsme si měly co říct. Patnáct minut pocení v zimní bundě není proti vyprovázecí hodině nic.

   Přejdu poslední ulici a už jsem skoro doma. Náš dům stojí na nábřeží, velký, starý a oprýskaný. Uvnitř v chodbě je šero a páchne tu zatuchlina. Ale já mám náš dům ráda. Je lepší než nějaký panelák s pokojíčky jako pro panenky, kde se člověk pořád mlátí do hlavy o lustr. Občas se na odpočívadle zastavím a vyhlédnu oknem do našeho zaneřáděného dvora. Od dvora sousedního ho dělí vysoká zeď, oba je obklopují jen staré domy, jako je ten náš. Po takových dvorech se potulovaly Rychlé šípy, schovávali se v nich před nebezpečnými Vonty i před temnějším nebezpečím, které bylo tím hrozivější, že bylo tak nejasné, jen plíživé kroky kohosi ve tmě a strašlivé tajemství, které znal jen on sám…

   Zrychlím. Na naší chodbě by člověk neměl myslet na kroky ve tmě, protože by se eventuelně mohl začít bát.

   Odemknu dveře, vklouznu do bytu a zavřu za sebou. Automaticky se skloním, abych si rozvázala tkaničky. Když budu mít štěstí, najdu tu i něco k jídlu – a pak už šupky do pokojíčku a ponořit se do nějaké knihy.

   V kuchyni ukořistím chleba, na mazání není čas, myšlenka na čtení mě příliš rozptyluje. Existuje něco úžasnějšího, než jsou příběhy?

   Do pokojíku to vezmu přes obývák, abych se ukázala mámě. Leží na gauči a dívá se na mě. „Čau,“ zazubím se. „Čau,“ odpoví a zní to dost divně, tak nějak zastřeně. „Co je?“ trochu se zarazím, ale ne zas příliš. Máma občas mluví divně. Někdo si zase zpívá ve sprše, no. „Nic,“ řekne, pořád tím stejným tónem, a pomalu si sedne. Teprve teď si všimnu, že před ní na stolku, mezi hromádkami všelijakých papírů (jejichž účel je nejspíš známý jen účetním), leží dvě knížky. Natáhne se po nich a podává mi je. Jsou to knížky o Kelly Family, přesně ty jsem si přála, protože miluju Angela Kellyho – miluju samozřejmě i Kubu, když on je tak krásnej! Ale Angelo zpívá jako bůh… kdyby ovšem nějaký bůh byl.

   „Tady máš ode mě dárek k narozeninám,“ říká máma. Myslím, že mi oči svítí jako lampičky. Ale stejně mi tu něco nesedí. „Já chci dárek, až budu mít narozeniny,“ namítnu, „to je až v neděli. Proč mi to dáváš teď?“ „Protože to už tady nebudu,“ vysvětlí mi. Cítím, jak se mi pomalu smršťuje žaludek. Dochází mi, proč mluví tak divně. Není to poprvé. Není to poprvé, ale proč? Proč zase?!

   Vezmu si od ní knížky, tisknu je v prstech, jako tonoucí tiskne stéblo. Civím na ni a nevím, co mám dělat. Bezradně se rozhlédnu po pokoji. Vedle počítače stojí prázdná tmavohnědá lahvička od prášků na spaní. Rychle ucuknu očima a radši se podívám zase na mámu. „No co je?!“ houkne útočně, tím cizím hlasem. „Nic,“ vyhrknu vyplašeně. Nevím, co mám dělat. Nevím, co mám říct. Jako ve snách se otočím a jdu do pokoje.

   Stojím za zavřenými dveřmi a pořád držím ty dvě knížky. Začínám se třást. Proč zase?! Proč? Kvůli mě? 

   Ve vedlejším pokoji je moje máma a právě se pokouší spáchat sebevraždu. Ale neměla by být v bezvědomí, když je otrávená? Třeba není – občas si prostě vezme víc prášků a mluví divně. A čas od času vykládá, že už na světě dlouho nebude.

   Jenom se uklidňuju. Čas od času to říká, ale čas od času se taky snaží svým slovům dostát. A to je tenhle případ. Jsem ještě malá, jsem tlustá a ošklivá, jsem bezradná a strachy bez sebe, ale nejsem pitomá.

   Ve vedlejším pokoji je moje máma a pokouší se spáchat sebevraždu.

   Zavřu oči. Kéž bych mohla uletět z tohohle světa. Jak ráda bych se proháněla na koni po prériích  Divokého západu. Jak ráda bych pátrala ve Stínadlech po ježkovi v kleci. Jak ráda bych si hrála s loupežnickou dcerkou Ronjou ve švédských lesích plných pohádkových bytostí!

   Jenže to nejde. Není kam utéct. A jak bych vůbec mohla utéct, jestliže moje máma umírá?

   Vedle hlasitě zavržou parkety. Rozhodně se otočím, otevřu dveře a prudce  vydechnu, napůl překvapeně a napůl úlevně. Nad mámou se sklání babička. No jistě! Skoro bych se začala smát. Jaktože mi nedošlo, že je doma babička? Nemusím už být tak vyděšená. Ona to vyřeší.

   Máma něco blekotá a babička se čím dál víc mračí. Vypadá, že začne na mámu řvát, ale pak si všimne mě. „Ty už seš tady, Kristýn?“ podiví se místo výkřiku, „tak dojdeš zavolat sanitku. Já už toho mam plný zuby!“ „J-já?“ vypravím ze sebe vyděšeně. Rozhovory s cizími lidmi mě děsí. Rozhovory s jakýmikoliv lidmi mě děsí. „Já už nikam nejdu,“ odsekne příkře babička. Asi mi nic jiného nezbude.

   Za chvíli už klopýtám k telefonní budce. Je skoro tak daleko jako moje stará škola. Vlezu dovnitř a chvíli počkám, než přejde hlouček prvňáků, debatující o kvalitě obědů ve školní jídelně. Já se jednou ze školního oběda málem pozvracela. Pamatuju si to dobře, chodila jsem do první třídy a ještě jsem nevěděla, že je možné ty odpornosti vrátit. Šlo o rýžový nákyp. Chutnal tak trochu jako koňský koblížek, nebo tak nějak si aspoň jeho chuť představuju. Ne že bych ho někdy jedla.

   Zvednu sluchátko a zmáčknu jedničku a dvě pětky. Třesu se tak, že se zároveň mlátím sluchátkem do hlavy, ale to je to poslední, co mě v tu chvíli trápí. Srdce mi buší až v krku a začínám cítit tíhu na hrudi, hlásící brzký příchod pláče. Neřvi, přikážu si v duchu, teď sakra neřvi, nejsi mimino. Teď musíš mluvit věcně a srozumitelně.

   Ozývá se ženský hlas. Ani nezaregistruju, co říká. „D-dobrý den,“ vyrazím ze sebe, „moje máma se předávkovala práškama, můžete sem poslat sanitku?“ Začínám škytat. Ze všech sil se tomu bráním, ale vím, že to nezvládnu. „Jaká je to adresa?“ Prostá otázka.

   „Hálkova dva,“ říkám rádoby pevným hlasem.

   „A ona už to někdy udělala?“

   „No… jo,“ odpovídám popravdě.

   „A kolik toho snědla?“

   „Já nevim, asi celou lahvičku,“ řeknu váhavě. Krčím přitom rameny, i když vím, že mě nevidí. „Jaká že je to adresa?“ ujišťuje se. Zadržím dech, abych zabránila prvnímu hysterickému škytnutí. „Hálkova dva,“ opakuji. Pomalu vypustím vzduch z plic, ale zarazím se uprostřed výdechu.

   „Říkalas Hálkova jedna,“ praví chladně hlas na druhém konci drátu. Nechápu, o čem mluví. Najednou se mi hůř dýchá. „Nene, Hálkova dva,“ prohlašuji. Proč bych říkala, že je to Hálkova jedna, když bydlím Hálkova dvě?

   „A proč se tam kolem tebe smějou?“ zeptá se ta paní hrozivě.

   V panice se ohlédnu, abych se přesvědčila, že se  za mnou opravdu někdo nechechtá. „A-ale tady nikdo neni!“ vypravím ze sebe z posledních sil a naplno se rozbrečím. Snažím se nevzlykat do telefonu, neznám jediný důvod, proč by nějaká cizí ženská měla vědět, že jsem na dně, slyšet moje zoufalství. Nenávidím podezíravou a nahluchlou majitelku toho lhostejného hlasu a všechny malé zmetky, kteří se kdy bavili tím, že pod falešnou záminkou volali záchrannou službu.

   Nakonec mi řekne, že přijedou, a zavěsí. Loudám se zase domů a sdírám si rukávem bundy slzy z tváří. Proč by měl kdokoli na ulici vědět, jak jsem vyděšená?

   Proplížím se obývákem do svého pokoje. Jen na vteřinku se zastavím přede dveřmi, abych se ujistila, že máma dýchá. Pravidelný pohyb její hrudi by mě měl uklidnit. Ale místo toho se znovu rozvzlykám.

   Schoulím se na posteli do klubíčka. Lukáš ještě nedorazil. Koneckonců, pro něj domov neznamená to, co pro mě. On je radši venku s kamarády. Možná sedí někde v hospodě a tváří se, že je mu osmnáct, aby mu načepovali pivo.

   Já nemám ráda lidi.

   Tiše brečím a přidávám na seznam nenáviděných i sebe. Řvu jako děcko a přitom se mi nic nestalo. Nehladovím. Nikdo mě nemlátí. V mé zemi se neválčí. Máma se otrávila – ale to nebylo poprvé. Nebylo to ani podruhé a jistojistě ani naposled. Ale je živá a pojede do nemocnice. Takže bych se s tím měla vyrovnat.

   Slyším z vedlejšího pokoje hlasy. Babiččin hlas, pak nějaké cizí, nakonec i mámin. Postupně se vzdalují a pak úplně utichají.

   Už ji odvezli. Netuším, co bude dál, ale hlavní je, že  krajní nebezpečí je zažehnáno. Teď se o ni už postarají.

   Pomalu se zklidňuji. Slunce se kloní k západu, jeho paprsky ztmavly z pichlavé žluté na příjemně oranžovou. Pozoruji stín záclony, který se díky nim zachvívá na koberci. Celý byt je tichý. Jako by se nic nestalo.

  Z pláče jsem unavená a otupělá. Svíravá hrůza kamsi zmizela. Líně přejíždím očima po pokoji a poslouchám ptačí zpěv, který ke mně zaznívá pootevřeným oknem.. Můj pohled padne na knížky o Kelly Family. Leží na psacím stole vedle mé postele a vypadají nepatřičně, jako vypadá vždycky všechno, co je nové.

   No páni, úplně jsem na ně zapomněla! A to přece miluju Angela.

   Dychtivě sáhnu po tlustším z obou svazků, usadím se na zemi a opřu se o postel zády. Co se stalo, to už je pryč. Ale Angelo je krásnej pořád.

   Hltám kapitoly o svých zpívajících vzorech a nevnímám nic kolem sebe. Tak je to při čtení pokaždé – čtení je obrovský svět, v němž čtvrtý rozměr – čas – nemá žádnou moc.

   Necítím, jak mi po kůži skane pramínek krve. Teprve když se pár kapek  rozpleskne o stránku mé nové knihy, zděšeně si přitisknu dlaň na nos a překvapeně třeštím oči.

   Je to prvně v životě, co mi teče z nosu krev. Rudé kapky se na bělostném papíře vyjímají jako pečeti. A když se je pak marně snažím očistit, dojde mi, že to pečeti opravdu jsou. Kniha je vzkazem, který posílám sama sobě, aby mi pokaždé, když jej budu číst, připomněl tento den.

   Den, kdy jsem telefonovala poprvé.



Poznámky k tomuto příspěvku
Quotidiana (Občasný) - 19.10.2006 > no ten úvod mne docela odradil... působilo to jak "Milé Bravíčko..."
nicméně od té chvíle, co se hl. postava vrátila domů je to super :)

tahle povídka, to je nějaká "archivní záležitost ze šuplíku"? nebo je ti tak 25 a víc?
Body: 4
Doporučil 
<reagovat 
 Milito (Občasný) - 19.10.2006 > Quotidiana> Děkuji za ocenění:) Myslím, že k vystižení pocitů zamindrákované dvanáctky je úvod "Milé Bravíčko" adekvátní. Archivní záležitost to je, neb jsem to psala asi v 17 či 18 a teď je mi o nějaký ten rok víc... do kategorie 25 a víc ale zatím zdaleka nespadám:)
<reagovat 
Bunny (Občasný) - 19.10.2006 >
Body: 5
<reagovat 
 Milito (Občasný) - 19.10.2006 > Bunny> Děkuji
<reagovat 
 Bunny (Občasný) - 19.10.2006 > Milito> Neděkuj a spíš piš, ať nám tady próza nezdechne...každej básní, ale prozaici jsou vzácný zboží "ty co se dají číst" :-)
<reagovat 
 Milito (Občasný) - 19.10.2006 > Bunny> To je největší kompliment, že se "dám číst":) Ale asi jak kdy. Každopádně se budu snažit
<reagovat 
Emmet_RAY (Občasný) - 22.10.2006 > Nemám výhrady. Redakční výběr.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 23.10.2006 > hehe :)
- no na můj vkus je styl "milé Bravo" moc nudný a jednoduchý a ta (dle mého názoru zbytečná) stylizace vlastně ten text trochu sráží dolů...
- mezi dnešní mládeží kralují Tokio hotel :) to, že ty píšeš o Kelly Family té povídce nijak neškodí, ale jen to naznačuje, že už to není aktuální...
<reagovat 
Bílý Tesák (Občasný) - 25.10.2006 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
maxima gali (Občasný) - 1.3.2007 > dobré, to sa oplatilo dať do časopisu
Doporučil 
<reagovat 
čtenář parmenides - 6.5.2007 > Tak tomu říkám podivné hry našich osudů:-)

Milá próznička působící na mě docela příjemnou atmosférou, pokud k tomu připočtu tehdejší uvedený a věrohodný věk (a teď se trochu zpronevěřuju nestrannému hodnocení), zdá se mi to víc než dobré! Ten námět, zpracování, nálada, žádné okaté chytrákování, téměř by se tomu nedalo nic vytknout. Autor celej on si nahoře „stěžoval“ na větu o matce, která by snad nevěděla, co je osmileté gymnázium. Popravdě řečeno, vždycky si kopíruju tyhle prózy od Wordu, tam si je v klidu a bez rušivého okolí čtu a - podtrhávám věci, které mi přijdou zajímavé, vysvětlující, klíčové apod. Měl jsem ji taky zatrženou, je pozoruhodná. Nechtěl bych se uchylovat k nějakým nepěkným psychologismům, ale ta věta tam doopravdy tak zvláštně trčí, až podivno…:-)

Pak jsem si užíval a nakonec jsem měl zatrženou už jenom jednu větu – tu poslední:-) přirovnal bych to k totální proměně stylu, který otevírá takříkajíc brány dospělosti. Po všech těch teen-eskapádách téměř osudová věta, která je vážně dokonalá. Uznání.

Jinak příjemné čtení, Milčo, docela překvapila. Tušil jsem v Tobě literární kořínek:-)

S pozdravem David Zabilka
(alias parmenides ze spřáteleného literárního serveru www.pismak.cz)

<reagovat 
g morr (Občasný) - 13.9.2007 >
Doporučil 
<reagovat 
g morr (Občasný) - 13.9.2007 >
<reagovat 
g morr (Občasný) - 13.9.2007 > Co mi ale neleze do hlavy, je to, že třeba hned ta následující písnička je vysloveně blbá.
<reagovat 
celej on (Občasný) - 21.10.2006 >

Jo tak ani nevím, proč jsem si to začal číst, ale rozhodně jsem udělal dobře. Dneska název povídky dělá hodně a tenhle mi příjde hodně nudnej skoro až člověka upozorňuje, že se bude jednat o prudu, nějakého rádoby pisálka... možná proto, tahle povídka, podle mě jedna z nejlepších co jsem tady tenhle rok četl, tak zapadla. A to je smutné ne?

Nechápu co má znamenat ten tučný první odstavec? Snad ne chybky systému?

Jinak si fakt myslím, že ta povídka je dobrá, takže jsem si ji přečetl pořádně a hodím ti sem nějaké moje "postřehy"(Doufám, že tě to nenasere:)

-"Věděla předtím vůbec, že existuje něco jako osmileté gymnázium?" V té větě je strašný rozpor... Může být někdo tak blbý a nevědět to? A jestli jo může mít dítě, které tak blbé není a dostane se na gympl?... Nejdřív jsem si říkal, že to je blbost pisatele, takhle postavená otázka. Po přečtení celého textu to jde chápat i jako schválnost. Hodit tam ten rozpor... a možná, že to definuje matkčinu flegmatickou povahu... a možná to moc rozebírám:)

-"Je jako magnet, ke kterému jsem obrácena souhlasným pólem. Můj odpor k ní je tak silný, že ho cítím jako ruku opřenou do mých zad." Pro mě dvě hrozné věty... fakt bych se nad nimi zamyslel a přepsal je... souhlasným pólem... divně se to čte... ruka opřená do zad... taky divné.

-"...když k tomu ale dodáte slůvka každý den, už to tak snesitelně nezní." nezní tak snesitelně... mi přijde lepší... nevím... asi věc názoru...

- "...pokojíčky jako pro panenky" to "jako" mi přijde navíc...

- "Ve vedlejším pokoji je moje máma a pokouší se spáchat sebevraždu" Chápu, že si chtěl ten pocit stupňovat a připomínat, dvakrát tam psát až na slovo totožnou větu mi přijde zbytečné a ani to na mě nezpůsobilo...

A pak už mi nejdou do hlavy ty Rychlé šípy a Kelly family... to jsou kulty úplně jiných generací ne? Divná bytost, jestli v 90.letech takhle prožívá šípáky... možná by to chtělo vysvětlit... ten vztah...12letá holka a rychlé šípy...

Mám z toho pocit, že fakt psát umíš a máš to správné spisovatelské přemýšlení a pohled na svět. text mi přišel hravý a energický, dobře vystupňovaný a hlavně celistvý, což je super, protože na nějakou úplnou povídku si tady nehrajou... tady se něco našmudlí a stačí slušné jméno a pozornost s déčka nalétávají... pak takovéhle povídky zapadnou... děsná škoda...i pro tenhle web.

Mimochodem konec je super:)

 


Doporučil 
<reagovat 
 Milito (Občasný) - 23.10.2006 > celej on> Uf, tvůj komentář je skoro delší než povídka:)) První odstavec se mi tučně nezjevuje, fakt ale je, že jsem se s ním při ukládání potýkala.
Nenaštvalo mě to, ale hned se vrhám do opozice:
1) název - uvažovala jsem, že ho změním na "den, kdy jsem telefonovala poprvé", ale protože se mi ta věta děsně zalíbila, chtěla jsem si ji nechat na konec. A taky jsem si řekla, že nebudu nic měnit a hodím sem povídku tak, jak jsem ji tehdy stvořila
2)souvětí "Věděla vůbec... atd." Prostá ironie, vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo vyznít nějak nepatřičně, v podobném duchu snad vyznívá i zbytek úvodu, ne?
3) "Je jako magnet...atd." Asi jsem tvořila v nějakém fyzikálním rozpoložení:) Každopádně jak jsem řekla, nemám v úmyslu měnit nic. Píšu obvykle tehdy, když jsem v tom správném tranzu, a když se to snažím přetvářet "za střízliva", dopadne to spíš hůř než líp.
4)"jako" se mi nezdá navíc, přece tam panenky nebydlí, nebo aspoň jich není většina:)
5)totožná věta dvakrát - prostě se mi tam hodila
6) Rychlé šípy vs. Kelly Family - myslíš, že RŠ nečtou holky, nebo se ti nezdá, že je jí 12? Nebo možnost cé, myslíš, že Foglar už se dneska nečte? Ujišťuji tě, že takové "divné bytosti" jsou mezi námi. A jestli se ti nezdá ta kombinace, nevím proč, přece nemusí být souvislost mezi tím co člověk poslouchá a čte.
A to nejlepší na konec - moc děkuju za hodnocení, ohlas na tuhle povídku budu asi dlouho rozdýchávat:))
<reagovat 
 g morr (Občasný) - 13.9.2007 > celej on> ty stylistické poznámky jsou většinou úplně k ničemu :))))
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 23.10.2006 > Milito> 1)K názvu jen říkám, že za normálních okolností bych na to neklikl... dostal jsem se na tu povídku náhodou, přes myslím tvůj názor nebo tak něco... a to jsem si ten název ani nepřečetl, kdyby jo tak bych dál nečet. Jen říkám, jak na mě působí podobné názvy.

6)Nevím, v té době mi bylo taky kolem dvanácti, takže ten věk a doma něco o něm vím, pamatuji si jak holky žraly hipízácké albíny, ale že by někdo žral Foglara? Spíš s nechutenstvím to někdo četl kvůli češtinářce...

Já tě rozhodně nenutím nic měnit... jen jsem ti k tomu napsal můj názor, můj pohled. Tak tak:)
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 16.9.2007 > g morr> to je pravda, a taky se s nimi zas tak často nevypisuji... ale třeba tady mi ten text za to stál
<reagovat 
Killersx (Občasný) - 6.5.2009 >
Body: 4
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter