Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 19.9.
Zita
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Fialová pastelka kreslí věci
Autor: Finch (Občasný) - publikováno 12.12.2007 (13:49:16), v časopise 12.12.2007

„Pustím vám nahrávku všeho, co se našlo.“

Byl jsem v bílé místnosti bez dveří a bez oken.

Seděl jsem u malýho stolku.

Stál na něm gramofon hrající dokola pořád jednu a tu samou desku. Přemýšlel jsem, jestli je to můj trest. Možná ano. (Možná ne. Proč by mě vůbec měli trestat?) Díval jsem na prázdný a čistý zdi, nenapadalo mě nic novýho, a tak jsem se začal věnovat pozornost obalu od desky – fialovou pastelkou jsem na něj nakreslil jednoduchýho panáčka. Pár čar jako tělo, ruce a nohy, kruh jako hlavu. Nic úžasnýho, já vím, ale přesto ožil. Oddělil se od papíru, zvětšil a nakonec seskočil ze stolu na zem.

„Ahoj,“ řekl jsem mu.

„Výborně!“ zvolal panáček. „Jsem nakreslenej. Nic lepšího jsi opravdu nemoh vymyslet.“

(Přiznávám, že tahle odpověď mě trochu překvapila.)

„Myslíš? S fialovou pastelkou bych víc nedokázal.“

„Dobře, zeptám se tě jinak: kolik znáš kreslenejch postaviček?“

„Nevím přesně,“ pokrčil jsem rameny. „Ale za ty roky asi spoustu.“

„No právě.“

Díval jsem se na něj a cítil se trochu zklamaně. (Přeci jen bych nečekal, že bude mluvit se svým stvořitelem tak neuctivě.) Taky jsem mu to řekl a pak dodal: „A kolik jich znáš oživlých?“

Zamračil se. „Jak to mám vědět? Existuju teprve chvilku. Ale určitě jich bude aspoň tucet.“

„Možná i víc, ale proč to ti vadí?“

„To je snad jasný, ne?“ odsekl. „Protože nejsem původní! A dokonce ani nemám jméno.“

Usmál jsem se. „Máš. Jmenuješ se Simeon.“

„To sis zrovínka vymyslel.“

„Asi ano, ale nějak mě to jméno muselo napadnout. Je hodně pravděpodobný, že ti bylo vybraný už dávno. Prostě ti přísluší.“

Neodpověděl.

Gramofon hrál.

Umíš kouzlit. — Umím?

Útěk z bílé místnosti. Fialová není zas tak špatná.

Viděla jsem, jak se věci mění, ale přesto jsem tady pořád cizí. Cesty pod zlatou oblohou se sbližují a všechny vedou k Poletujícího bříze. Zajímavé ovšem je, že tím směrem nikdy nikdo nejde. Včera jsem si na jednu z těchto cest sedla a sedím na ní i teď. Pozoruji, jak se posunuje a hledá nový směr. Jak přemisťování pokračuje, lidé odcházejí pryč a hledají jiné stezky, cesty a pěšiny.

Nechápu to.

Když už mi píseň hrající do ticha místnosti začala vadit, nevydržel jsem to a přerušil Simeonovo mlčení. Zeptal jsem se ho přímo.

„Ty opravdu nevíš, z jakýho důvodu jsem tě nakreslil, že?“

Zavrtěl hlavou.

„Potřebuji se odsud dostat. A sám to nejspíš nezvládnu.“

„No nekecej,“ řekl Simeon a zasmál se. „A já ti v tom mám jako pomoct? Možná, že když se nalepím na zeď a takhle ohnu ruce a nohy, budu vypadat jak dveře.“

„To nebude potřeba. Umíš kouzlit.“

Znovu se zasmál. „Umím?“

Přikývl jsem.

Simeon se chvíli mračil a pak začal pomalu mluvit. „Dobře. Vzhledem k tomu, že jsem byl nakreslenej na obal týhle mizerný gramofonový desky, ti můžu chvilku věřit. Co mám teda dělat?“

Podal jsem u pastelku.

„Stačí trocha představivosti. Zjistil jsem, že fialová není zas tak špatná.“

Vymysli. Něco. Nakresli. Pastelkou.

Tolik smyslů – Nějakou pořádnou!

Utíkat do zlatý.

Samozřejmě, že jsem neměla na výběr. Musela jsem z vesnice odejít. Vzduch tam sice byl cítit skořicí a kávou, nechtělo se mi pryč, ale časem by mě stejně vyhnali. Tušila jsem, že jinde mě čeká něco jiného, možná někdo jiný.

Včera jsem si sedla na jednu z cest a sedím na ní i teď. Už se neposunuje – svůj směr našla.

Poletující bříza se vznáší kousek nad zemí. V jejím stínu sedí u maličkého kulatého stolku Simeon a Muž z bílé místnosti. Pijí kávu.

Ve vzduchu je cítit skořice a trocha absurdní minulosti.

Simeon kreslí fialovou pastelkou knížku.

„Fakt tomu věříš?“ zeptá se náhle Muže z bílé místnosti. „Myslíš, že se vrátí? Že sem přijde a všechno-“ Otázku nedokončí.

„Myslím, že ano.“

Ticho. – Simeon si čte nakreslenou knihu.

„Co je to vlastně za strom?“ zvedne po chvíli hlavu.

Muž z bílé místnosti pokrčí rameny. „Asi bříza.“

„Škoda. Sem by se hodila spíš vrba.“

„Dobře, tak co mám teďka udělat?“ zeptal se mě Simeon.

Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Mě… nic nenapadá. Něco vymysli a potom nakresli.“

„Jasný,“ zakýval hlavou Simeon. „Je mi to úplně jasný. Víš, na správný dobrodružství by podle mě měli bejt tři. Víc hlav, tolik smyslů, jak se říká. Takže jsem vymyslel,“ pokračoval a máchal ve vzduchu pastelkou, „že bych načmáral nějakou pořádnou-“

„Ne,“ přerušil jsem ho. „Prostě nás odsud dostaň.“

„No jo, no jo…“ řekl Simeon.

Přišel ke stěně a nakreslil na ni dveře s klikou a klíčovou dírkou. Do ní strčil pastelku a stěna se otevřela.

„Co jsi to udělal?“ řekl jsem, když mi do očí zasvítila jasná záře.

„Nevím,“ vzdychl Simeon. „Nečekal jsem, že budem utíkat do zlatý.“

Vešli jsme do dveří.

Když je zavře, zmizí.

Něco je jinak. Něco chybí.

Dal bych si kávu.

Simeon zavírá knihu.

„Dočteno?“ ptá se ho Muž z bílé místnosti.

Simeon přikyvuje. „Docela poučný. Až sem se divil.“

„Ano, někdy to tak u knih bývá.“

„Ale mám pár otázek. Proč jsi byl zavřenej v tý bílý… víš co myslím.“

Muž z bílé místnosti neodpovídá.

„Dobře,“ pokrčí rameny Simeon. „Když nechceš, nic neříkej. Zeptám se tě na něco jinýho. Co budu dělat, až přijde?“

Tentokrát se Muž z bílé místnosti usměje. „Můžeš se přidat. Nevadí, že jsi jen namalovaný.“

„Výborně!“ křičel Simeon. „Jsme pryč. Ať jsme kdekoli, jsme jinde než předtím!“

Zlatá záře oblohy už tolik neoslňovala. Viděl jsem, že se to Simeonovi podařilo. Otočil jsem se zpět ke dveřím, vytáhl pastelku a dveře zavřel. Ihned poté zmizely.

„Přestaň,“ řekl jsem Simeonovi. „Nevím, proč se tak raduješ. Stejně nevíš, o co jde.“

„To je pravda. O co jde?“

„Tady máš zpátky pastelku. Já už ji nepotřebuji.“

„Neodpověděls. O co jde?“ zopakoval Simeon otázku.

„Něco je jinak. Něco chybí.“

Simeon ukázal na pastelku.

„Ta to nezvládne. Musíme jít, a daleko. Vidíš ty posunující se cesty? Dal bych si kávu.“

Gramofon dohrál. „To je vše. Má někdo nějaké otázky?“ řekl stařec a rozhlédl se po sále.

Hlásila se spousta lidí, někteří vykřikovaly svoje dotazy.

„Kde vzal Muž tu fialovou pastelku?“

„Proč nechtěl odpovědět na Simeonovu otázku, co dělal v místnosti?“

„Z jakého důvodu doopravdy utekla ta holka z vesnice?“

„A k čemu se měl Simeon přidat?“

Stařeček se smál. „Vždyť je to jen další pověst…“

Drobná dívka se zlatými vlasy, která seděla nejblíž a celou dobu se jen dívala a nic neříkala, náhle zvolala: „Pane, vždyť vám z nosu roste pastelka!“

Byla fialová a tlustá. Stařec jí ulomil a podával dívence. „Schovej si ji na zítřejší ráno.“

„Hoďte po něm někdo vrbu!“ volal kdosi.

Další ho stejně hlasitě opravil: „Vrbu ne, to chce břízu“

Ze stropu se snášel jemný skořicový prach. Stařec se usmál ještě víc, a na gramofonu pustil další desku.

„Dal bych si kávu,“ prohlásil potom.

Ostatní lidé v sále zmlkli a poslouchali hudbu.



Poznámky k tomuto příspěvku
Ymy.po (Občasný) - 12.12.2007 > to je umění
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 13.12.2007 > super :)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Emmet_RAY (Stálý) - 13.12.2007 >
Doporučil 
<reagovat 
nabukhadnezar (Občasný) - 8.10.2008 > takhle se dělají příběhy. 5
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter