Zas měl smůlu. Chtěl vypnout, ale vypnul se na špatném místě.
Přeci jen měl víc sledovat, co se kolem děje.

Přiblížila se k němu hodně rychle dvě světla. V poslední chvíli tedy trošku jak ve zpomaleném filmu. Tramvaj. Na těch kolejích neměl co dělat. Řekl si. Ale byl tu. Bleskově si projel, jak bylo v dětství u moře, na seníku na vesnici, první láska a další střípky toho, co zrovna skončilo. Nárazník ho pak strhnul pod vůz elektrických drah hlavního města.

Pomalu putoval špinavým neosvětleným tunelem do temné studené místnosti, kde zůstal bezmocně ležet na zemi. Nad ním se skláněly vysoké černé postavy. 

Rána od tramvaje byla houby proti tomu, jak bylo nezměrně nepříjemné, kterak z něj kousek po kousku ti dobráci podzemní ukrajovali. Jediný moment, který ho potěšil, byla chvíle, když mu vyndávali plíce. Měl je pěkně prohulené. Takže ho pořád bolely. Konečně byly fuč.