Před domem mého přítele se tlačil dav lidí. Bylo to divné - nemyslel jsem si, že Magister Valerius byl tak populární mezi prostým lidem. Císař ho uznával, to ano, ale prostí lidé si o něm většinou mysleli, že je trochu blázen. Původně jsem chtěl jenom projít kolem ,ale byl jsem zvědavý, co se mému kolegovi stalo.

Zjistil jsem ,že vchod do domu stráží dva biřici a nedovolí lůze vejít dovnitř. "Jsem Magister Theofilus, Valeriův kolega a přítel, mohu vědět, co se stalo? " "Ctěný pane, mám pro vás bohužel smutnou zprávu" pravil mi velitel ozbrojenců "vašeho přítele posedl démon. " "Cože?" "Není to první případ - víte, že váš kolega již dlouho hloubal v tajných naukách?" "Ano, šel po stopě Kamene mudrců. Ještě předevčírem mi říkal, že už skoro nalezl k této záhadě klíč." "Bohužel, přelstil ho nějaký démon a lapil ho do svých sítí, stejně jako několik jiných mudrců, o kterých jsme se doslechli. Pod vlivem démona mistr pozbyl zdravého rozumu a spáchal sebevraždu."

Našel jsem ho v jeho studovně v tratolišti krve. V ruce držel nějakou knihu a ve tváři měl výraz plný děsu. "Možná můžeme mluvit o štěstí" řekl strážný. "V ulicích města se prý potuluje jeden taktéž posedlý - chudák s prázdným pohledem, který vůbec nevnímá dění kolem sebe. Je lépe, že jsme v tomto stavu neviděli tohoto váženého učence, jak trpí pod nadvládou démona ve své mysli." Podíval jsem se na knihu. Zlatý nápis na deskách hlásil: Kámen mudrců . Byl jsem dychtivý po vědění (mě žádný démon přece nedostane!) a tak jsem knihu nepozorován strčil do své brašny. Pak jsem knihu pronesl přes stráže do ulice. Nikdo mi nevěnoval pozornost - právě totiž přijížděl císař Rudolf II.

Doma jsem nejprve provedl všechna protidémonská opatření která jsem znal , po místnosti jsem rozvěsil krucifixy a přinesl několik kádí svěcené vody. Teprve potom jsem se dal do četby tajemného spisku. Byl v něm popisován určitý duševní postup, kterým se člověk dostane do styku se samotnou Esencí Moudrosti, která před ním odkryje všechny taje vědy.

Celý nedočkavý jsem hltal stránku po stránce a nakonec jsem provedl onen speciální duševní cvik. Představoval jsem si, jak budu konečně moci měnit obyčejné kovy ve zlato a uzdravovat nemocné.

Najednou se místnost propadla do tmy a já jsem cítil, že navazuji kontakt. V mé hlavě se ozval tajemný hlas:

"Tvore, právě jsi ve spojení s Vesmírným centrem informací. Pro tvůj živočišný druh nabízíme pouze jedinou službu: naplnit tě informacemi o světě, aby tvůj život byl bohatší. Chceš, abychom to provedli?"

"Ty nejsi démon? Nebudeš chtít moji duši?"

"Nerozumíme ti, bytosti. Nevíme co je to démon a co rozumíš pod pojmem duše."

"Nabízíš mi vědění a sám nic nevíš!!!"

"Nevyznáme se v konkrétních obyčejích vašeho plemene. Naše informace jsou celosvětovějšího rázu.Dáme ti dar pohledu, kterým když se budeš dívat, pochopíš vše ve správném světle. Nemáme kapacitu na zaznamenání pojmů všech ras ve vesmíru, to by nešlo"

"Opravdu nežádáš za své služby nic?"

"Naše kultura není založena na filozofii zisku."

"Nevíš co se stalo s mým přítelem Valeriem? Využil také vaších služeb?"

"Každým okamžikem žádá naše služby obrovské množství bytostí, není v našich silách si je zaznamenávat."

"Tak konej svoji práci, duchu!"

"Jak si přeješ, tvore."

Byl jsem náhle znovu ve svém pokoji a tu najednou se má mysl začala plnit informacemi. Hned jak jsem se na cokoliv podíval, okamžitě jsem chápal podstatu daného jevu.

Viděl jsem miliony a miliony nechutných tvorů plazících se v mých útrobách a snažících se mě sežrat zevnitř. Viděl jsem pravou tvář Slunce - plynnou ohnivou kouli metající zhoubné záření, proti němuž nás ochraňuje pouze a pouze tenká choulostivá vrstvička vzácného plynu na okraji zemské atmosféry.

A Země už nebyla v mých očích středem vesmíru - kdepak to! Ty nezměrné vzdálenosti, gigantická tělesa (jako třeba naše sluníčko), proti té nesmírnosti je člověk malinkým nic neznamenajícím smítkem hvězdného prachu.

Viděl jsem kov, zatím ukrytý v kamení, který, když se sloučí jeho dostatečné množství, způsobí pekelný výbuch schopný zničit celé město.

Pohlédl jsem na krásy přírody a pochopil jsem, že to není krása, ale nutnost, která vznikla miliony let neustálého boje o život. Z tohoto úhlu pohledu jsem se podíval na slavnou lidskou civilizaci a uviděl jsem SMEČKU. Obyčejnou smečku, jako třeba psí, kde je jen několik málo jedinců, kteří si opravdu uvědomují v čem je krása existence a ti jsou neustále podceňovaní většinou lidstva, která se utápí v intrikách a hašteření.

Konečně jsem v plné míře poznal, jak veškeré struktury s vyšší složitostí musí stále svádět boj o to, aby se vůbec udržely u existence a jak tomuto boji obětují většinu svého úsilí, takže nakonec existují jen proto, aby existovaly.

Došlo mi konečně, jak MÁLO vlastně člověk ovládá sebe samotného. Po tomto zjištění jsem se pomalu zdráhal moje tělo nazývat "moje".

Ale tohle byl pouze začátek: brzy se z Reality ještě více odhrnul závoj Nepoznaného a já jsem stanul tváří v tvář dalším a dalším šokujícím odhalením. Byl jsem jako veverka v kleci, které dojde, že celou tu dobu vlastně neběžela dál a dál ale dokola.

Přestal jsem tedy běžet.

* * *

Našli ho v rohu svého pokoje, hledícího do prázdna. Chvíli se jim nesrozumitelně pokoušel něco říct ,ale pak to vzdal.

Bylo jim ho líto - takový velký učenec to byl a stejně padl do nadvlády démona.