Voní les, hlava rychle zapomíná město,

zpívají kopce a tělo setřásá prach.

Tleskám cestě rozběhlé ode mě k obzoru

až tam, kde se nechá zmáčet potokem,

neposlušným.

Padám do mechu a sním

Zase vidím tebe,

přes spuštěnou záclonu slibujícího okna.

Z duše sklouzne mrak

a vychutnávám poslední kroky

k odmykaným dveřím,

a pak

upíjím tvá ústa,

a nežízním

Obloha nabízí nekonečné menu,

z oblaků tvých rukou dotyky

hladí.

Za hlavou vlní tráva uspávací skladbu.

Jsi blíž než doufat jsem směl.

Vítr šeptá tvým dechem

skrz větvoví našich propletených těl.