Zívám tak, že si div neroztrhnu koutky. Oči mi slzí, musím pořád mrkat. Další ráno které strávím v pracovním procesu. Je těsně po šesté a já klopýtám dílnou ke své mašině. Koumám nad tím co se mi to vlastně zdálo, ale už je to pryč. Stejně je to šumák. Zdravej, mladej a bohatej jsem v tom snu nejspíš asi nebyl. Jako každé ráno přicházím poslední.

„Kis vylízanci,” zdravím přátelsky kolektiv.

„Pic gumo, čus vole, dobrý den,” zní nadšená odpověď.

Kecnu sebou na nejbližší židli a rozhlédnu se. Dvoumetrový sto třiceti kilový Jája, náš mladej Skejťák s rachytickým hrudníčkem a čepicí kšiltem dozadu a malý, plešatý, hubený něco s totálně vypitým mozkem, co si říká Míla.

„Teda koukat na ty vaše držky hned po ránu to je hnus, to vám povim,” začnu naší dnešní duchaplnou konverzaci.

„Se podívej na svojí.” odtuší Jája. Skejťák se jenom usměje a Míla vyprskne a jak se hihňá, ukazuje svoje králičí obr-řezáky.

Do toho připlouvá mistrová : „Dobrý den, dneska kolem devátý bude audit a je potřeba aby se pořád pracovalo a všude bylo stále uklizeno. Nikdo se nesmí ani na chvilku zastavit, žádný kafe, pití ani svačinky mimo určenou dobu. Já vím že je to pakec ale chvíli to vydržíte.”

„To prostě nemůže vyjít,” povídám, „minimálně Míla to hned posere až sem vletí s cigárem v tlamě a lahváčem v ruce.” Všichni se ještě tlemí když přichází pan vedoucí- fajn slušňák chlap co nezkazí žádnou legraci. „Dobrý den bando,” zahlásí, „Jak vám paní mistrová určitě řekla, dneska bude audit a já chci aby to proběhlo v pořádku.” Ukáže na mě, „stačí když vy budete držet hubu, všichni předstírat práci a Míla někam zmizí.”

„Rozkaz náčelníku!” stavím se do pozoru a salutuji. „A co je to vlastně audit?” ptá se Skejťák a rovnou si odpovídá : „To jako přijde hromada bílých košil který berou hrozný prachy a nic neumí, ničemu nerozumí ale na jejich názoru hrozně záleží?

„Ne,” nasupí se náčelník, „to přijde hromada inteligentních lidí kteří ví na co se mají koukat a nic se před nimi neschová. Možná se vás budou na něco ptát, tak žádný kraviny. Pracujete podle pracovního postupu a když něco nevíte- zeptáte se mistra, ok?”

„Až pocaď dobrý,” ozve se Jája, „ale co když se nějak dozví pravdu? Všichni přece víme jak to tady chodí. To se z toho celej audit posere.”

Náčelník začíná rudnout, neklamný znak toho že chytá nerva. Vyndá krabičku cigaret a zapaluje si. To je povel pro nás ostatní abychom si také zakouřili.

„No to by mě taky zajímalo co by se stalo, kdyby se dozvěděli jak to tady chodí doopravdy. Jsou tady debilové, viď Mílo...” dívám se upřeně na Mílu, který hodí vztekle rukou se slovy: „Co furt já, aby ses neposral.”

Chci pokračovat ve vytáčení náčelníka protože mě baví jak vždycky vyletí jako čertík z krabičky, ale ztichnu protože se blíží průser. Za zády vedoucího který je pohodlně opřený o mašinu se vynořuje několik lidí v košilích s deskami v rukou. Zvlášť borec v saku vypadá nebezpečně. Ostatní okolo něj krouží a úslužně se tetelí. Borec se zastaví a přísně kouká na naší v klídku pokuřující skupinu s nohama nahoře. Bílé košile nasadí přesně stejný výraz.

Vedoucí který zatím nic netuší, zhluboka vtáhne kouř z cigarety a spustí : „Poslouchejte mě dobře bando. Vysvětlím vám to jazykem kterému porozumíte, vy poserové. Ten audit je plnej vysokoškolských pitomců kteří mají prd co na práci a jsou háklivý na bordel. Celkem hovno tomu rozumějí ale mají dost inteligence aby poznali co je bordel a co ne. Sem se stejně přijedou jenom pořádně nažrat a okouknout ženský. Ne abyste vy,” ukáže na Mílu, „zase před nimi otevřel tu svojí skříň plnou lahváčů. A vy,” podívá se na mě, „proboha nemluvte, jako minule co jste na toho frantíka spustil německy. Nechte je tvářit se že sežrali všechnu moudrost a předstírejte nějakou práci. Nemají rádi nestandartní odpovědi takže nikdo nebude blejt pitomosti o lití oleje do kanálu, nebo o tom že v práci chlastáte jako dobytkové...”

Zatímco pan vedoucí pokračuje v sebevraždě, típáme cigarety a sundaváme nohy z mašin. Nikdo tak nějak neví co si počít s rukama i nohama. Vrháme po sobě kradmé pohledy a přiblble se usmíváme. Naše změna v chování samozřejmě neuteče šéfovi, který se konečně otočí. S jednou kázající rukou nahoře, jeho proslov ztichne v půli slova. Poté vysloví poslední památnou větu ve funkci vedoucího dílny: „Do prdele, dobrý den, do prdele.”