Klene se nespavost jak nekonečný most

a v jejím klíně starost syčí

a ráno na kost by pro radost

stačilo spatřit: ale noc je ničí

plouží se tisíc stínů v ní

co blednou teprv k poledni

až v kápích přízraků jim zhasnou oči.

Tmou vlekou nás teď: ďábel jejich kočí.

Jsme plavci představ mimo závěry

toneme v neklidu, jež staré strachy mísí

s plány, jež čeří nářků záběry

a u dna planou viny čísi.

Zvlhlí jsme potem naveskrz

za oknem zas nás můry děsí

blýsklo se na čas za černými lesy

a marně stavíš předsevzetí tvrz.

Na časy blýská se nám skvělé

leč nevejdou se do postele

kde hlava občas drcne o pelest.

Furie z představ nedokážem svést

jsme duše zbloudilé a v kapsách bez obolu

zbytečně chceme najít nejtemnější břeh.

Až svitne na rorát z mlh jitřní chladu šleh

přes nový den si povlečeme spolu

malátný povlak věčných otázek

jím zatím potlačený stáří skřek.