Že se budu často vídat s lidmi z oblasti péče o duševní zdraví, bylo jasné poměrně záhy. Nechoval jsem se nikdy příliš standardně a sem tam i nápadně jinak viděl realitu, než bylo kolem běžné. Myslím, že první psycholog, se kterým jsem si pěkně pohovořil, byl obrovitý Oswald. Testoval mě, zda nejsem schizofrenik, když mi bylo devatenáct. Vůbec jsem mu tuhle myšlenku nerozmlouval, protože schizofrenici byli mí oblíbení hrdinové už od dětství. S chutí jsem mu vyplnil Róršacha, i nějaké testy s barvičkami, že se jen mlsně oblízl a řekl, že mám náběh.

Pak jsem pár let zahálel a s psychology nehovořil, což byla chyba. Ale napravil jsem ji už ve svých dvaceti devíti, od té doby s nimi debatuji často. Třeba psycholog či psychiatr Kašparů ze mě byl natolik uhranutý, že mi řekl, že mám vymalováno. Že tuhle diagnosu, co mám já, ještě neviděl. Říkal jsem mu něco o tom, jak je dobré komunikovat s různými entitami v mimo-prostoru. Náš pohovor byl kouzelný tím, že jsme si nepovídali u něj v ordinaci, ale na policejní stanici v Pelhřimově. Mělo to nádech takového trochu tajemna.

V Jihlavě jsem hovořil s jakýmsi starým doktorem, který se tvářil velmi rozšafně. Ale aby mi dal co proto, udělil mi úkol odpovědět písemně asi na šest set dotěrných otázek. Odpověděl jsem asi na tři, zbytek jsem přeškrtal se slovy, že mě to obtěžuje. Byl velmi spokojený a uznal, že mám za ušima. Že vyplňovat tyhle magořiny je pro plebs a ne pro kvalitního schizofrenika.

Pak jsem během své kariéry hovořil ještě s mnohým psychologem a psycholožkou, psychiatrem či psychiatryní. Že si je všechny ani nepamatuji. Utkvěl mi hodně ale odborník nad jiné uznávaný, jakýsi emeritní doktor v Bohnicích, který tam radil mladším kolegům při vizitách. Ten za mnou chodil na kuřárnu, aby si pěkně poklábosil o halucinacích a jiných mých zálibách. Vždy mi dal cigaretu a už jsme se spolu kvalitně bavili. Dal mi mnoho rad. Protože si mě oblíbil.

Další psycholog, který mi utkvěl, byl mladý slovenský odborník, který mi za pohovor dal vždy sto korun, aby mě motivoval. S tím jsme dávali dohromady celou mou cestu v podzemní říši, kterou jsem absolvoval ve svých třiceti devíti letech, moc ho to bavilo. Mě taky. Jeho otázky byly velmi sofistikované a velmi mi pomohly při rozpomínání se na různé příšerky v podzemí.

Taky nemohu nevzpomenout psycholožku Novákovou, které jsem věnoval své sebrané spisy, kde jsem podrobně popisoval své zážitky z extatických stavů. Tato paní to se mnou dokonale uměla. Nejdřív mě lekala, a pak byla velmi otevřená a radila o sto péro. Některé její rady se mi i líbily. Též mi bylo milé, že mě vždy slušně a zdvořile požádala, ať se za ní stavím, že si pohoříme. A dokonce mi vždy poděkovala, když jsem jí prozradil zas něco z mimo-reality.

Psychologové a psychiatři to mají prostě rádi, když se člověk nestydí a pěkně jim všechno vylíčí, jak to je za zrcadlem, vždyť proto to dělají, aby si užili nějaké novinky. A já jim vždy toho prozradil hodně. Málokterý odcházel z našeho setkání nespokojený.

Psychiatr

Ten člověk vypadá poměrně všedně, ale až tak normální nebude, to bych k němu nechodil už tak dlouho. Má svá specifika, která z něj dělají sympatickou postavu.

Pokaždé, když se u něj objevím, se totiž s neskrývaným zájmem zeptá, jestli netrpím nějakými úzkostmi nebo něčím takovým. Původně jsem si myslel, že je to jen taková obligátní otázečka, pak mi ale časem došlo, že vůbec ne, že ten doktor s napětím čeká, co mu řeknu nemilého. Když mlčím nebo to přejdu nějakým vtipem, je trošku nespokojený, pakliže mu ale začnu líčit, co se mi hrozného stalo, začne svítit jako sluníčko.

Asi nejvíc rozesmátý byl, když jsme probírali pochmurnost skotské přírody, to jásal a s nadšením v hlase rozebíral, jak jsou ta blata a močály skvělé pro deprese, že to je fakt ohromné. Taky se mu onehdá líbilo, že jsem se mu svěřil s tím, jakou jsem měl děsnou kocovinu po vypití třech lahví červeného, smál se na celé kolo a říkal, že to mohlo dopadnout velmi špatně.

Svého psychiatra mám rád, pokaždé se snažím potěšit ho nějakou tou historkou o tom, co se mi hrozného přihodilo. Dělá mi velkou radost, když se chichotá a je nadšený z toho, jak se mi špatně vede.