Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 26.5.
Filip
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Militium Christi
Autor: Laura Eleonora (Občasný) - publikováno 27.11.2009 (20:58:24)
Kopyta drtila zemi ve zběsilém úprku. Rudé slunce bodalo do očí a on již tušil že se smrti nevyhne. Přesto by rád… Pane, proč opouštíš ty, kteří ti byli nejvěrnějšími služebníky, proč? Dej alespoň ať je má smrt krátká a bezbolestná, vždyť víš že zemřu s tvým jménem na rtech… Doháněli ho, jejich koně byli svěží, nevyčerpaní dlouhou a dalekou cestou. Ještě chvíli a první z nich se dostane na jeho úroveň, stačilo by jediné máchnutí. Ani to na sebe nenechalo dlouho čekat. Chladné ostří proťalo plášť, který během okamžiku zdobila skvrna ve stejné barvě, jakou měl cípatý kříž na jeho levé straně. Zraněný jezdec najednou prudce zastavil koně a seskočil na zem. Když zemřít, tak se ctí. Pronásledovatelé, zmatení náhlou změnou chování své kořisti rychle otáčeli oře a vraceli se k opěšalému rytíři. Jejich tvářemi pohrávaly úšklebky. Hlupák, takhle se připravit o jedinou výhodu. Pokud on chtěl bojovat jako muž, jeho protivníci se k tomu zcela jistě neměli. Možná z nedostatku cti, možná z nedostatku odvahy. Obstoupili ho, tasené meče se matně leskly v posledních paprscích slunce. Teprve teď si mohl spočítat kolik mužů ho vlastně štvalo až na okraj lesa, až na okraj jeho sil. Bylo jich pět, jako cípů pentagramu a ten který je vedl vypadal jako sám ďábel. Teď kývnul na ostatní a ukázal prstem na muže v bílém plášti.

"Dělejte si s ním co chcete, je to kacíř. Zradil Boha, tak ať si svou zradu pořádně vychutná." Rozjeli se na něho, každý přidal nějakou tu ránu mečem, ale tak aby ho nezabili. Ještě ne. Ač ho opouštěly síly stejnou rychlostí, jakou vytékala krev z jeho ran, neprodával svou kůži lacino. Ale ani rány od jeho meče nebyly příliš hluboké, výškový rozdíl mezi jím a jezdci udělal své. Najednou se ti čtyři kteří ho oslabovali rozestoupili. Ohlédl se, zjišťoval co se děje. Vůdce, muž s obličejem Satana se prudce rozjel proti němu, meč napřažený k poslední a zcela jistě smrtící ráně. Přibližoval se rychle, každý úder kopyta zněl jako srdce pohřebního zvonu. Už, už…. "In nomine Christi! vykřikl rytíř a bodl před sebe.


Dominik se prudce posadil a protřel unavené oči. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, než si konečně uvědomil že opravdu sedí doma v posteli. S ulehčením políbil stříbrný křížek který nosil na krku. Připadal si tak o něco blíže Bohu. Sáhnul pod polštář a v měkké tmě nahmatal hranaté tvary svého obstarožního mobilu, odemkl tlačítka a zeleně zářící displej mu oznámil že jsou právě čtyři hodiny a dvacet pět minut. Hm…za pět minut by se ten krám stejně rozezvonil a vyhnal ho z příjemného tepla peřin. S chutí do toho, však Bůh dá a ty přežiješ i tenhle den. Věděl ale, že to co se děje okolo něj, jsou stejně jen malichernosti do kterých Bůh nemá důvod zasahovat. I proto, aby se lidé naučili život brát takový jaký je. Inu, všechno má nějaký důvod. Možná i ten sen, co se mu zdál. Dnes, včera, předevčírem, vlastně skoro každou noc, už od dob kdy začínal brát rozum do hrsti a pídit se po tom, proč je vlastně na světě. Přesto ho ten sen děsil svou detailností, je každou noc jasnější a zřetelnější. Jako by mu chtěl něco sdělit, vzbuzoval v něm pocit jakési nutkavosti a on stále netušil proč. Než se nad tím stihl pořádně zamyslet, musel utíkat na vlak. Tak jako vždy když šel na ranní.

Vláček motoráček byl nacpaný lidmi a mladý muž děkoval Bohu, že se mu ještě podařilo ukořistit místo k sezení. Topení topilo na plný výkon a víčka těžkla a těžkla. Sotva je zavřel, dojel vlak do přestupní stanice. Druhý spoj už nebyl ani tak plný ani tak přetopený takže se Dominik konečně trochu probral. Světlo už se pomalu dralo nad kopce a dávalo tak nádech tajemna hradům na jejich vrcholcích. Ano je tak, vždyť skoro na každém kopci tady ve Středohoří či na druhé straně, v Krušných horách se mezi stromy skrývá hrad, nebo alespoň zřícenina. Znát tak všechny jejich příběhy… ze snění ho vytrhla až obří chladící věž teplárny. Ach jo, bude se vystupovat. Dominik se na sebe podíval s jistou dávkou lítosti. Kdyby tak alespoň mohl dělat to co chtěl… Snad jednou.

Vystoupil a nechal se míjet průmyslovou zónou, avšak duchem byl někde jinde. Ne, nepřemýšlel už o svém snu, ani o hradech, spíše se děsil, jakou katastrofu zase přinese den. Neměl rád ty denní směny. Ani uniforma, která se přece jen trochu podobala té, kterou by tak rád nosil ho nedokázala utěšit. Stejně se musel podřizovat rozmarům chlebodárců, i těch kteří se jako chlebodárci cítili. Konečně prošel branou závodu. Nasadil pracovní úsměv a zaklepal na okénko domovské vrátnice.

"Čest práci, soudruzi!!" zahlaholil dovnitř.

"No to jste se musel dobře vyspat, když už po ránu takhle nadáváte." ušklíbla se obrýlená kolegyně uvnitř. Dominik pokrčil rameny a šel si napsat příchod k operační. Ta ho přivítala úsměvem který byl asi tak pravý, jako ručně obkreslená tisícikoruna.

"Dobré ránko, tak jakpak jste se vyspinkal? Jenom tady něco dopíšu a hned se můžete podepsat." Chvilka se protáhla asi na čtvrthodinku, během které operační nepřestávala štěbetat o ničem. Ještě snad nepotkal člověka, který by byl schopen o ničem mluvit tak dlouho. Konečně se dočkal možnosti podepsat svůj příchod. Už se ani nenamáhal dovolávat toho, že přišel před čtvrt hodinou, tak by tam měl být jiný čas. Věděl že by to pomohlo stejně, jako kdyby se pokoušel zastavit kamion nataženou dlaní. Vzdychl a odploužil se zpátky na vrátnici.

"Tak co, dělo se v noci něco?"

"Ne, nic zvláštního. Tady na stole pod sklem máte nové nástupy a když tak mi orazítkujte příchodové karty."

"Jo, jasný. Já vím." Jako vždy ho čekal monotónní den. Stejný jako včerejšek a nejspíše i jako zítřek. Jediným únikem z reality tohohle místa, bylo sledovat různorodé osudy kolegů. Například Petr. Mladý muž, který evidentně stále ještě hledal svoji cestu. Byl křesťan s velice netradičním pojetím víry. Hodně si s Dominikem povídali a probírali své různé pohledy na stejnou věc. V jednom si ale byli za jedno. Že největší zlo a nejhorší jméno, udělali křesťanství katolíci. Stačí to, co tu vyváděli už za Jana Husa, a ve stejném duchu pokračují dodnes. Petr měl ale i jiné zkušenosti, nestyděl si užívat všeho, co mu život nabízel a právě tuhle vlastnost mu Dominik záviděl. Možná i tu malou lehkovážnost, se kterou tento muž proplouval životem. Umění říct si: To je dobrý, tam přijde kredenc. Ano, i on by si to rád řekl, ale vždycky se strašně bál že ta kredenc prostě nebude. Že se na něco stoprocentně spolehne a ono to nepůjde.

Zahoukání klaksonu konečně vytrhlo Dominika ze zadumání. Zapsal si číslo karty a čas příjezdu a vyšel ven. Po chvíli přišli i další kolegové ale on byl stále tak trochu jinde. Měl melancholickou náladu která pomalu ale jistě spadala do deprese. A depresí se bál. Zatím se z nich vypisoval v básničkách ale věděl že jednou už to stačit nebude. Jo, příště už to řekne doktorce. Možná.

Tak záhy jako den začal, tak i skončil. Prostě najednou byla tma a čas jet domů. Konečně. Zase ten samý vlak, ta samá cesta a domov. Jediné utěšené místo na tomhle světě. A úplně nejmilejší byla představa té krásné, bílé, smaltované vany napuštěné horkou vodou s kopcem pěny navrchu. Hodně se těšil na ten svůj malý, soukromý luxus. Doufal že horká voda odplaví tu nesnesitelnou únavu která se najednou zmocnila jeho těla.

Už když strkal klíč do zámku bytových dveří, tušil, že je něco špatně. Ruce se mu třásly, tak jako snad ještě nikdy. Zatřepal hlavou aby se trochu probral, odhodil batoh do kouta, zul kanady a zamířil do koupelny. Začal si napouštět vanu a pomalu se u toho svlékal. Když vana vypadala stejně jako v těch lákavých představách, ponořil své znavené tělo do bublinek. To nádherné teplo se mu úplně vlévalo do žil.

Jezdec rytíře minul. Ten cítil každou z těch ran, které ho pálily a bolely po celém těle. Čekal na smrt ale ta stále nepřicházela. Nebo už byl opravdu mrtvý? Náhlý chlad se zmocnil jeho těla a on si všiml hluboké rány na svém boku. Ale pozdě, jeho svět se propadal do tmy…¨

Když se Dominik probral, byla voda úplně studená a s ním lomcovala horečka. Teploměr potvrdil jeho největší obavy, když se vyšplhal jen pár stupínků pod čtyřicítku. Do večera se to určitě nespraví, takže v práci na něj můžou zapomenout. Zvedl tedy telefon a oznámil svou situaci nočnímu operačnímu. Ten si vše zapsal a popřál brzké uzdravení. Roztřesenu rukou típnul mobil. Hned ráno musím k doktorovi, řekl si ještě než omdlel.

Probuzení bylo o mnoho nepříjemnější než sladká tma bezvědomí. Hrbolatá zem tlačila do rozbolavělého těla. Otevřel ztěžklá víčka a zalapal po dechu. Nad jeho hlavou se rozprostíralo hvězdnaté nebe. Myslel by si že sní, ale ta bolest byla tak skutečná. Pokusil se pohnout ale rána v boku ho zabolela. Rána v boku? Takže to musí být ten sen. Ale přece…nikdy si ve snu neuvědomoval, že je to sen. Je to všechno nějaké divné. Jediné co věděl, je to že musí pryč. Ať je to sen nebo ne, ti muži se mohou vrátit a dokončit své dílo.

"Bože pomoz mi," šeptal Dominik. Usilovně se modlil, aby se mu odsud podařilo dostat. Najednou zaslechl hlasy. Ztuhl a dělal mrtvého.

"Tady někde musí být, ale ti muži říkali že ho zabili" šeptal ve tmě jeden hlas. Druhý mu odporoval:

"Ne nemohli ho doopravdy zabít, smrt byla jen brána, jak ho sem dostat. Až ho najdeme, asi nám nebude věřit, ale je to opravdu on, i když už z daleké budoucnosti, V bitvě která nás čeká, nesmí zůstat jeho místo prázdné." Dominik pochopil, že ti dva mluví o něm, ale absolutně nechápal souvislosti.

"Tady je, ale nehýbá se!" šeptl ten první.

"To je v pořádku, nalož ho, odneseme ho do našeho úkrytu." Mladík zaúpěl bolestí, když ho překládali na nosítka.

"To bude dobré, bratře Domeniku, brzy se to zahojí." Bratře Domeniku? To oslovení mu bylo tak známé, tak povědomé. I ty dva hlasy jako by znal. Všechno k němu doléhalo tak z dálky a tvářilo se tak neuchopitelně. Přesto věděl že by stačilo málo a vzpomněl by si. Zavřel oči a opět ho pohltila milosrdná tma. Když je znovu otevřel,byl ve spoře osvětlené místnosti. Nad ním se skláněl muž s krátce střiženými ryšavými vousy a ještě další dva mladší, kteří ošetřovali četná poranění. I tak si Dominik všiml, že se některé rány již zatáhly a začaly hojit. Zatěkal očima, zda nepozná v někom ty dva, kteří ho sem odnesli. Ale vlastně ani netušil jak vypadají. Ryšavý ale promluvil. V jeho hlase mladík poznal toho zkušenějšího z obou.

"Omlouvám se bratře Domeniku, že jsme zvolili tak nepříjemný a bolestivý způsob jak tě přivést zpět do našich dob, ale bohužel to nešlo jinak. Museli jsme tě vrátit do okamžiku tvé smrti, jinak by jsi ztratil vzpomínky na dobu, z které přicházíš. Bohužel se obávám, že tím pádem jsi nezískal vzpomínky na život, který jsi žil zde." Dominik zavrtěl hlavou.

" Ne, ale všechno mi přijde tak povědomé…"

"To je dobře, možná není tvá brána ke vzpomínkám ještě úplně zavřená. Teď se ji pokusím otevřít." Po těch slovech vzal muž kameninovou misku s nějakým kořením a zapálil její obsah.

Místnost zahalila namodralá mlha a známá vůně. V tu chvíli viděl Dominik vše. Slávu řádu po návratu ze svaté země, roky v klášteře i rozčílení a zoufalství v jejich řadách, po tom co je zradil papež a král prohlásil za zplozence pekel. Pokusy zachránit to co zbylo a beznadějný útěk z Paříže. Dokonce i to co už dávno znal - vlastní smrt. Podíval se na ryšavého.

"Jacques…splynulo mu ze rtů. "Bratře..? Ryšavý kývl a tím potvrdil jeho slova. Dominik měl v hlavě zmatek, a nějakou dobu trvalo než se vše urovnalo. Pochopil už, že oba životy k němu patří a postupně ho opouštěl i ten divný schizofrenní pocit. Ale chtěl se zeptat ještě na jednu věc.

"Bratře, čím to je, že se mé rány hojí tak rychle? Nebo jsem byl tak dlouho v bezvědomí?"

"Nebyl, našli jsme tě teprve před pár hodinami. Ale tvé šrámy se hojí rychle proto, že jsi zároveň ve dvou různých časech a na dvou různých místech. Tím pádem se nacházíš i mimo známý čas i prostor.

"To by ale znamenalo, že jsem v těchto chvílích nesmrtelný…?"

"Možná, možná ne. To si nikdo z nás netroufá odhadovat. Rozhodně bych ani na tvém místě příliš neriskoval, bratře." Dominik pokýval hlavou.

"Chápu…Moc rád bych ale věděl, proč jste mne povolali zpět. Nenarušíme tímto přirozený běh času?"

"Možná, ale pokud nezasáhneme, svět pohltí zlo. I když si myslím, že čas je uzavřená smyčka a běží stále dokola. To co teď prožíváš, se již událo a znovu se dít bude." ujistil ho Jacques.

"Dobrá, tak ale proč jste mne povolali?"

"Protože…" hlas se m na chvíli zadrhl. "...nepřítel získal nejcennější relikvii řádu." Dominik obrátil oči v sloup a jeho tváře se zmocnilo zoufalství,

"Proboha, jak? Jak se to mohlo stát??"

"Filipovi muži dobyli Saint Michelle. Těch pár bratrů kterým se podařilo uprchnout, již nestihlo vzít s sebou vůbec nic. Jen stěží dokázali zachránit vlastní životy."

"Vědí královští, co se v klášteře nachází?"

"Myslím že ne. Byl to nejspíš jeden z mnoha útoků na náš řád. Chtějí nás vyhubit jako krysy, a přitom jim jde jen o majetek. Zlato, které je pro potřebné, chudé a nemocné. Ne pro krále." Jacques zaťal pěst. I když si byl vědom marností situace, byl připraven bojovat a padnout. Za artefakt posvěcený samotným Bohem. Za to nejcennější, pro co se vydali do Svaté země. Dominikovi probíhaly hlavou ty samé myšlenky. Svět nové doby je zlý, ale kdyby selhali, mohl by být v budoucnu ještě horší.

"Kdy vyrazíme?" ptal se, připraven odjet ještě dnes.

"Nejdříve pozítří. Musíme zapomenout na řádový oděv i řádové zvyky, jen tak snad budeme moci proniknout zpět do kláštera. Navíc budeme moci jít jen tři, čtyři. Ti nejzdatnější z nás. Větší skupina by v těchto dobách byla nápadná.

"Vím. Pokusíme se do kláštera proniknout s prosbou o azyl. Pokud jim ďábel ještě úplně nezatemnil hlavy, jistě nás neodmítnou. Jak ale docílit toho, aby nás při ranních motlitbách nikdo nevyrušil? Kdyby nás někdo viděl, jak odkrýváme kamennou desku pod oltářem, bylo by jim jasné kdo jsme. A začali by hledat to, pro co jsme si přišli. Možná mám nápad, ale pokud se rozhodneme ho uskutečnit, tak nám půjde o čas. A ten jim nesmíme dát. Stačí aby nahlédli do kronik, aby zjistili kde se relikvie nachází a to nesmíme dopustit. Hned ráno vyrazíme.

"Ale bratře, vždyť ještě nejsi zcela zdráv!" Dominik se pousmál a vyhrnul režnou bílou košili. V místě, kde ještě před pár hodinami zela smrtelná rána, byla již jen nepatrná narůžovělá jizva."

"Děkuji ti Bože za zázraky, které pro nás činíš."šeptal Jacques než se otočil a odešel. Dominik se posadil a rozhýbával končetiny. Po chvíli se jeho přítel vrátil s náručí plnou různých svršků. Oba, a ještě dva další bratři si vybrali každý něco pro sebe. Nemuseli se za nic stydět, vypadali teď jako trochu movitější poutníci, na cestě ze země do země, kteří potřebují na pár dní nocleh a odpočinek.

Vyšli ven. Dominik si konečně prohlédl stavení i z venku. Byl to polorozpadlý statek v lesích.Již věděl kde jsou. Jen pár hodin na západ odsud je pobřeží a hora trčící z moře, s klášterem na vrcholku. Saint Michelle. Jeden z bratrů přivedl koně. Opravdu ti chudáci vypadali jako by šli minimálně z Říma. Dominikovi jich bylo líto. Koní i toho posledního zbytku Chudých rytířů chrámu Šalamounova. Ty trosky které viděl, již mají pramálo společného s hrdiny ze Svaté země. Jen lesk v očích a pevná, neochvějná víra v Boží milost, dávala znát že jsou to stále oni. Templáři.

Těch pár hodin cesty přes les uteklo jako voda. Ke břehu dojeli, právě když odliv dosahoval maxima, takže by se i bez mostu dostali ke klášteru takřka suchou nohou. Rozpačitě se dívali jeden na druhého, až Dominik zavrtěl hlavou.

"Ne, pojedeme po mostě. Jsme unavení poutníci s žízní po Bohu. Nemáme důvod se skrývat."

Bezděky se pohladil po hrudi, kde se pod košilí skrýval kromě stříbrného křížku i zlatý amulet se znamením řádu. Věděl, že kdyby ho nepřátelé zahlédli, podepsal by si rozsudek smrti. Přesto neměl to srdce ho sundat. Ostatně jako žádný Templář. Koně vykročili na most. Rytíři ho mlčky přejížděli tak jako mnohokrát předtím. Dříve ale vjížděli do otevřených bran, dnes se jako lupiči chystali vetřít na nepřátelské území. Bylo to trpké mlčení, každý z nich si v hlavě promítal vlastní slavnou minulost.

Konečně zastavili u těžkých kovaných vrat opevnění kláštera. Nemuseli klepat, uvnitř již o jejich příjezdu věděli. Ve dřevěné výplni se otevřelo malé zamřížované okénko za kterým se rýsovala hlava zbrojnoše schovaná v kroužkové kapuci. Jakmile mu řekli co potřebují, okénko se zabouchlo a za okamžik již rachotil řetězový převod a vrata se pomalu otevírala. Za nimi čekal onen voják, a bez dalšího ptaní je odvedl k opatovi. Ten poutníky vyslechl, seznámil je s chodem kláštera a přidělil jim cely. Pak přivedl jednoho z noviců, aby je provedl po klášteře. Rytíře stálo hodně přemáhání, nedat na sobě znát, že to tam velice dobře znají. Jedna věc jim ale nedala klidu. Proč byli prostí lidé, i bratři z jiných řádů ochotni přijmout ty lži, které jim diktoval papež, s Filipem za zády. A proč ti, kteří je teď hostí, by byli ochotní je na místě zabít, kdyby se dozvěděli, co jsou zač. Vždyť jsou všichni stejní křesťané…a lidé.

Zbytek dne uplynul v odpočinku po cestě a kvapem se schylovalo k večeru a tím i k večerním motlitbám. Templáři naslouchali kázání, a přitom pozorovali ostatní dění v kapli. Oči jim bloudily po řadách mnichů i rytířů až k oltáři. Velká mramorová dlaždice před ním nejevila známky manipulace. Ano, již zítra ráno, hned po ranní mší to musí provést. A pak zmizet, tak nepozorovaně jako by se vypařili.

I noc byla neklidná, stejně jako myšlenky těch čtyř. Když se shromažďovali k modlitbě, přitočil se k Dominikovi Jacques. Nemusel mluvit, pohyb očima stačil, vždyť vše potřebné si domluvili již večer. Rytíř se tedy oddělil od davu a zamířil za opatem.

"Otče?"

"Mluv synu."

"Mám zvláštní prosbu. Já a mí přátelé bychom po ranních motlitbách, chtěli ještě chvíli rozjímat v kapli."

"Ale na tom není nic neobvyklého…?" podivil se opat.

"My bychom ale chtěli být chvíli sami, jenom my a Bůh."

"Myslím že není důvod vám nevyhovět. Pro zbloudilé duše není nic lepšího, než blízká přítomnost Hospodina."

"Děkuji ti, Otče."

"Bůh s tebou, synu."


Mše utíkala velice pomalu. Alespoň těm čtyřem, kteří mysleli na něco jiného. Slova představeného míjela jejich uši, aniž by zanechala hlubší dojem. Ne, jejich mše bývaly jiné, niternější, vtáhly k Pánu každého, kdo byť jen naslouchal. Vždyť i otčenáše odříkávané řádovými bratry měly jinou hloubku než teď. Amen, kaple se pomalu vyprazdňovala. Poslední odcházel opat. Ještě naposledy významně pohlédl na Dominika. Ne, nezapomněl na ně. Sotva dubové dveře zaklaply do veřejí, začali společně odklápět mramorový poklop. Šlo to ztěžka, však to byla bytelná práce jejich bratří. Jacques sáhl do vzniklé mezery a vytáhl nevelký předmět zabalený v bílém plátně. Na všech bylo vidět obrovskou úlevu, ani jeden nepochybovalo o tom, co se skrývá uvnitř. Rytíř podal balíček Dominikovi.

"Na vezmi ho k sobě. Rychle dáme vše do původního stavu a odejdeme." Nikdo si v tu chvíli nevšiml škvíry pootevřených dveří, ani zvědavého oka v ní. Během okamžiku obojí zmizelo. Rytíři přiklopili zpět těžkou kamennou desku a Dominik schoval balíček do kapsáře pod pláštěm.

"Takže teď se vymluvíme na projížďku a vyzvedneme své koně. A víc už nás tu nikdo neuvidí," šeptal Dominik, ještě když bral za kliku. Opřel se svou vahou do křídla dveří. Proto se mu jako prvnímu naskytl neutěšený pohled. Před kaplí stáli vojáci s královým znamením a tasenými meči v rukách. Něco je špatně, ne…všechno je špatně. Kde se jich tu tolik vzalo? Nikdo nemohl tušit že jeho veličenstvo král Filip, řečený Sličný počítal s tím že se někteří Templáři pokusí vrátit na svá bývalá působiště. A nemohl dopustit aby některý z nich přežil. Jejich moc přesvědčovat lidi je velká a stačil by i jeden jediný z těch ďáblů, pro získání bývalé obliby řádu. O vzpouru v zemi král nestál.

"Dominiku, co se stalo?" Jacques už mu koukal přes rameno.

"Pane ochraňuj nás,"zašeptal. V zástupu kolem to zašumělo. K uším překvapených rytířů doléhala slova, jako "Templáři", "ďábli", "démoni", "peklo" a nechybělo ani jméno samotného pána pekel.

"Bratři, nedejme se zadarmo. Když zemřít, tak se ctí." Provolal Dominik, tasíce dýku, kterou měl ukrytou pod pláštěm. Ostatní ho následovali.

"In nomine Christi!" zahřmělo vzduchem, ještě než se muži vrhli do nerovného boje. Moc dobře věděli, že s dýkou jen těžko zvítězí proti hromadě dlouhých mečů. První v bolestech padli dva mladší bratři. Jacques se hned na to zády přitiskl k Dominikovi a společně se bránili převaze. Ne, neútočili, jen se snažili vykrývat seky mečů. Dominikovi se rozšířily zorničky, věděl že další ránu již kvůli novému zranění ruky nevykryje. Jako zpomaleně viděl, jak se voják před ním rozmachuje…Najednou ležel na zemi, a viděl jak za něj Jacques položil život. Voják se právě chystal konečně poslat na onen svět i Dominika. Vychutnával si jeho prohru, zoufalství a strach a záměrně jej prodlužoval pomalým konáním.

"Zadrž!" vzduchem třeskl hlas, který Dominik už velice dobře znal. Nechápal to, tenkrát ho poslal na smrt a teď ho brání?

"Zadrž! Je to Templář. Vezmeme ho dolů do města a pro výstrahu všem, kteří by se toho pekelného řádu mohli zastávat, upálíme. Z rozkazu krále, jak jinak." Ano byl to on, Dominik se nemohl mýlit. Muž s tváří Satana. Ten který ho již jednou poslal na smrt. Jejich pohledy se setkaly. Rytíř ale neuhnul. Ve vojákově tváři se zračil údiv, pochybnosti. To vše ale jen na zlomek okamžiku. Vystřídala jej studená krutost.

"Svažte ho, a posaďte na koně. Pojedeme do města. A pošlete ihned posla, který tu popravu rozhlásí a nechá připravit hranici." Než se nadáli, opustil klášter mladík na čerstvém oři. Mezitím Dominika svázali a posadili na koně do potupné pozice, zády k jízdě. Přesto jeho tvář neopouštěla hrdost. Nebál se smrti, již poznal její bolest i sametovou náruč. Navíc věděl něco, co oni ne. A nikdy se to nedozví. Zanedlouho celý ten pochmurný konvoj vyjel z bran kláštera. Poslední Templář jede na smrt. Mrzelo ho špatné jméno řádu a moc dobře věděl jaké pověry se dochovají do jeho doby. Do doby do které se již nevrátí. Plameny se nedají přežít a zahojit jako rána po meči. Moc dobře to věděl a přesto ho to nijak nevzrušovalo. Ani nevěděl proč vlastně je tak klidný.

Náměstí bylo plné senzacechtivých lidí. Starosta právě vykládal měšťanům o ďábelském řádu a ve skrytu duše doufal v odměnu za dobře odvedenou práci. I když sám ještě nedávno posílal řádu dary pro ty, kteří to potřebovali. Co ho teď vedlo? Zbabělost nebo chamtivost? Kdo ví. Dominik se nad tím ani nestihl zamyslet. Vojáci ho strhli z koně a táhli k hranici. Dav šuměl, když stoupal po schůdkách přitesaných z klád, když ho přivazovali, zarovnávali chrastím a nejvíce, když se smolné louče konečně dotkly vyschlého dřeva a slámy. Štiplavý kouř se vinul vzhůru, ale Templář dál hrdě stál, ve tváři pohrdavý úsměv. Ano takhle hořká je zrada. Ty Otče, ve tvém jménu mne upalují a ty nezakročíš? Svázanýma rukama si sáhl ke krku a strhl stříbrný kříž , který do teď zdobil jeho šíji. Pustil ho do plamenů které pod ním bujely. Jako by přilil olej, oheň najednou vzplanul a náměstím se rozezněl Templářův vítězný smích. Příjemné teplo se rozlilo po celém těle…pak začalo pálit.

Tma, tak příjemná a sametová, měkká a všeobjímající. Peklo? Tenký paprsek bílého světla prořízl tmu. Tak přece jenom nebe? Konečně rozlepil víčka. Nebe, ujistil se, neboť právě spatřil anděla. Byla krásná, plavé vlasy jí spadaly ve vlnitých kaskádách až na záda, jen okolo skrání byly přichyceny sponkami. A v ruce držela injekční stříkačku.

"Paní doktorko, konečně se probral!" K nemocničnímu lůžku přispěchala starší, příjemně se usmívající paní.

"Vy jste nám dal, nějak jste se nám z toho bezvědomí nechtěl probrat. Pamatujete si vůbec něco?" Dominik přikývl.

"Volal jsem do práce, že nepřijdu a pak…už nic." Kromě toho zvláštního snu, pomyslel si ještě.

"Jak jsem se sem dostal?"

"Volala vám vaše maminka, a když jste se neozýval, tak vás hned jela zkontrolovat. Buďte rád že ji máte. Zavolala sanitku, a že jste ji potřeboval. Ale ty horečky nejsou jen tak. Vaše maminka mi ale řekla čím se živíte, proto si myslím že to byla přehnaná reakce vašeho těla na neúnosnou míru přepracování."

"A pustíte mne domů?"

"Cože?? Teď jste se nám probral a už by jste chtěl domů? Možná zítra, horečky už nemáte, ale to
by jste mi musel slíbit že budete poctivě marodit a odpočinete si." Dominik si nechal hlavou proběhnout lákavou představu prolenošeného týdne, a ochotně souhlasil. Navíc, musel se
vzpamatovat z toho podivného snu. Musel to být sen, nemá jediný důkaz že by to mohla být pravda. Doktorka odešla a on zase usnul. Tentokrát však spánkem beze snů.

Ostré světlo a neméně ostrý hlas sestry budil všechny na pokoji a připravoval na vizitu. Dominik se zavrtěl. Možná….možná ho už po vizitě povezou domů. Přání se mu splnilo, dostal nějaké léky na regeneraci a za chvíli již seděl v sanitce a ujížděl směrem domů. Rozklepanou rukou strkal klíč do zámku. Dejavu… je to přesně stejné jako tehdy. Tehdy…před dvěma dny. Sotva ale vstoupil do bytu, zjistil že je něco špatně. Slaboučký zápach spáleniny. Na linoleu v předsíni našel vypálený obrys kříže. Vzpomněl si na hranici a na stržený krucifix. Že by? Jak jinak by se tam objevil? Prošel až do kuchyně a oči mu padly na balíček zabalený v bílém plátně, ležící na stole. Ještě tam byly dva malé předměty z ušlechtilých kovů a vzkaz psaný matčinou rukou.


Posbírala jsem vše co leželo kolem tebe. Máš to tady na stole. Jen nechápu co se stalo s tvým křížkem, byl zatavený do lina. Ten balíček jsem nerozbalovala, neboj :-)

Ahoj,

Máma

Nejdříve prohlédl otavený kříž. Už skoro ztratil svůj původní tvar, inu plameny hranice byly opravdu horké. Druhý předmět byl kruhový medailon, jehož reliéf zobrazoval dva jezdce na jediném koni. Pečeť Templářů. Nadechl se a začal pomalu odmotávat pruh plátna z předmětu ukrytého uvnitř balíčku. I když věděl co je uvnitř. Takže přese všechno se podařilo úkol splnit. Díky Bohu. Dominik si vzpomněl na zradu a zkřivil tvář hnusem. Tak ale díky komu? To je teď už vlastně jedno. Hlavně že se podařilo dostat relikvii z rukou nepřítele. Kam ji ale ukrýt? Na to je snadná odpověď, vždyť pod svícnem bývá tma. Ano to je to pravé místo…

O pár hodin později se rozezněl domovní zvonek. Dominik otevřel dveře a za nimi se šklebila Petrova rozesmátá tvář.

"No tys nám ale dal. Už jsme se báli že si tě odnes sám rohatej." Dominik se ušklíbl.

"Moc do toho nechybělo, pojď dál. Dáš si kafe?"

"Spíš čaj. Už sis pustil televizi?"

"Ne, proč?"

"Archeologové v kryptách kláštera v Saint Michelle našli záznamy, podle kterých se tam měl za dob Templářů nacházet svatý grál." Dominik se pousmál a pohled mu sklouzl na pohár, který před chvílí uklidil do vitríny."

"Neříkej, vážně?" zeptal se lišácky.


Poznámky k tomuto příspěvku
Navždy už bez tebe (Občasný) - 28.11.2009 > působivé
Body: 5
<reagovat 
Sakora (Občasný) - 28.11.2009 > tajemný příběh, zajímavě vyprávěný tak, že je mu možno uvěřit, líbilo...
Body: 5
<reagovat 
atreb (Občasný) - 2.12.2009 > nadherny zazitek, precteno na jedno nadechnuti, uzasne
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Siegfried (Občasný) - 4.12.2009 > Moc pěkné.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter