Jsem ještě ze staré školy a dobře pamatuji, jak programátoři a ostatní uživatelé počítačů chodili do výpočetního střediska s aktovkami nebo s gumičkami svázanými balíčky pečlivě seřazených děrných štítků. Naposledy jsem to zažil v osmdesátých letech na ČVUT. Ale již v té době si mnoho lidí pracujících "poblíž" počítačů povšimlo jedné zásadní výhody děrných štítků: byly totiž (skoro) zadarmo. Na počítačových a okolních pracovištích byly samozřejmě úplně zadarmo, jako většina spotřebního materiálu za komunistů. Proto se tyto (neproděrované) štítky ujaly jako všeobecně používané poznámkové médium na krátkodobé uchovávání informací. Popsané štítky se občas vyhazovaly, většinou o něco dříve, než jsme si stačili uvědomit, že jsme se právě vyhodili nějakou důležitou informaci, třeba poznamenané telefonní číslo.
      Když jsem odcházel do invalidního důchodu, nehodlal jsem se tohoto poznámkového média vzdát a vzal jsem si tenkrát domů celou krabici. Leží skoro dvacet let na skříni a ještě pořád není vidět dno.
      Nedávno na mě Renata opakovaně ječela kvůli mému zacházení s léky, které občas vede k předávkování něčeho a následnému volání sanitky. Ječela na mě, abych si někam psal, co si už jsem ten den vzal za medikamenty. Rozhodl jsem se, že to zkusím. Ale jaké záznamové médium použít, když počítač mám umístěný v obýváku a mé "zátiší s léky" se rozkládá v kuchyni? Děrné štítky a propiska se tedy přímo nabízely. Zápisky, které už nebudu potřebovat, jednoduše zahodím. Tak se to s děrnými štítky dělávalo odjakživa.
      Výsledky zapisování požitých léků překonaly všechny mé bláhové představy. Já si totiž myslel, že se moje denní lékárna na jeden štítek vejde. Omyl! Nevejde! Nakonec jsem dospěl k jakémusi kompromisu: na štítky zapisuju pouze požitá psychofarmaka, ostatní léky jen v případě, že si je z nějakého důvodu vezmu mimořádně. Pak už se můj "denní žurnál" na jeden štítek vejde.