Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.6.
Ivan
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
U Mečouna
Autor: Megizze (Občasný) - publikováno 29.3.2010 (02:22:15), v časopise 29.3.2010

Co vám budu povídat, hrozně jsem se opila. Můj bejvalej přítel Petr to slovo sice nesnáší, ale já bych spíš řekla, že jsem se přímo ožrala. Prostě jsem byla samotná šestadvacetiletá ožralá holka, která právě stála v Korunní ulici a čekala, až pojede kolem nějakej taxík. Sice jsem mohla nastoupit na noční tramvaj, ale to se mi teda nechtělo. Měla jsem depku, jak mi chvíli předtim řekla moje kamarádka Lucka, která ale prej do pár tejdnů přejde, nemám se bát. To těžko, Lucko, tohle jen tak nepřejde. Petr, ten co nesnáší slovo ožralá, se se mnou dva dny předtím rozešel a já jsem se rozhodla pořádně se zlejt. Jako doga. Jo, i tyhle výrazy holky používaj. Zvlášť když se s nima rozejde přítel. Dokonce jsem za ten podzimní večer, kdy jsem utápěla svou depku v nespočetně půllitrech piva, řekla nejmíň desetkrát slovo „vole“. To by teda Petr čuměl, kdyby mě slyšel, páč před ním jsem tohle slovo nepoužívala. S Luckou ale jo, a to často. Když jsem jí zavolala, abych jí řekla, že mi Petr dal kopačky, bylo jasný, co následující večer uděláme. Jdeme se ožrat. Zlejt jako dogy. Vole. Přesně to jsme udělaly. Sešly jsme se v naší oblíbený hospodě U Mečouna, kde jsme trávily večery, když nám bylo kolem osmnácti. Vždycky jsme se tam opily, poznaly nový lidi a byly jsme šťastný. Studentskej život, tak se tomu říká, ne? Bylo to fajn. Zvládly jsme každá sedm osm piv za večer, dvě krabky zlatejch Marlborek a další den kocovinu. Koncerty, kamarádi, úlety. Tak to má asi každej, ale holky se dělí na dvě skupiny. Nazvala bych je „pivní“ a „nepivní“ holky. Asi není těžký uhádnout, že my jsme patřily do tý první skupiny. To byly časy.

 

Ve dvaadvaceti jsem potkala Petra. U Mečouna. Seděl tam s pár spolužákama, přisedli si ke mně, Lucce a k našemu kamarádovi. Za dva týdny jsme s Petrem chodili, a když jsem se ho ptala, čím jsem ho zaujala, řekl mi, že dlouho neviděl tak v pohodě holku, která se nebojí opít pivem a je jí jedno, co si o ní kdo myslí. Čtyři měsíce poté mi Petr vyčítal, když jsem mu řekla, že jdu s Luckou k Mečounovi. Že prej bych se měla mírnit, jsem holka, a ta se nemá opíjet v hospodě jak nějakej buran. „I holka se potřebuje jednou za čas ožrat, ne?“ řekla jsem mu. „Proboha, opít! Opít! Né ožrat!“ namítal Petr a kroutil hlavou.

 

A tak jsem přestala chodit k Mečounovi. Ne úplně, ale skoro. Jednou za dva měsíce jsem se tam objevila, vypila jsem s Luckou dvě tři piva, zoufale jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že jsem přece slušná holka, a ta by ani neměla pít víc. Vykouřila jsem vždycky pár cigaret, na cestu domů jsem si koupila balíček žvejkaček a navoněla jsem se. Petr totiž neměl rád, když holky kouří. Zvláštní je, že tehdy – na začátku vztahu – jsem ho několikrát přemluvila, aby si se mnou koupil U Mečouna krabičku Marlborek. Přes to všechno jsem s Petrem vydržela čtyři roky. Byl hodnej, chytrej, vydělával a nebyl problém ho představit ve společnosti. Prostě partner, za kterýho se ženská nemusí stydět. A měla jsem ho ráda. Nemyslete si, neseděli jsme furt doma. Večer jsme chodili ven, třeba na víno a tak.

 

A na víně jsme byli i ten hloupej večer. Já víno moc nemusím, ale kdybych si dala pivo, měla bych chuť na další a potom ještě na jedno a hlavně bych si chtěla zapálit. Ale to nešlo, byla jsem s Petrem. No, tak jsme seděli naproti sobě, u takovýho kulatýho dřevěnýho stolu a popíjeli jsme třetí dvoudecku červenýho. Mlčeli jsme. Ale znáte to, bylo to takový to pohodlný mlčení, teda mně se to tak zdálo. Ticho, nikdo nic neříká, každý se utápí ve svých všedních myšlenkách, ale zároveň je rád, že nemusí být sám. Najednou Petr promluvil.

„Víš, říkal jsem si, asi by to chtělo změnu.“

Ani nevim, co mě jako první napadlo, když řekl slovo „změnu“. Snad to, že bychom si mohli dát bílý místo červenýho. Anebo že bychom si mohli sednout k tomu vedlejšímu stolu, kterej byl sympatičtější a od kterýho teď odešel postarší (zřejmě manželský) pár. Koukla jsem na Petra a čekala, co z něj vypadne.

„Už to není jako dřív, nezdá se ti? Prostě se to… změnilo.“

„Co?“ Já vím, hloupý, ale žádná jiná otázka mě nenapadla. Vážně jsem netušila, o čem to Petr mluví.

„Mám na mysli nás dva. Asi bychom se měli rozejít.“

A bylo to. U třetí dvoudecky červenýho polosladkýho vína, který mi moc nechutnalo, mi Petr oznámil, že bychom se měli rozejít. No teda! A já s sebou neměla ani tu blbou cigaretu, abych si mohla zapálit. Nejhorší ale bylo, že v týhle vinárně je neprodávali. Tahle vinárna totiž byla nekuřácká. Prohodili jsme s Petrem ještě několik vět, když řekl tu jednu, která mě fakt dostala. Neměla jsem slov. Něco jako když si mejete vlasy, stojíte ve sprše, máte šampon ve vlasech a částečně i na krku a najednou vypnou vodu. Prostě nemáte slov, protože ta situace je tak pitomá a nečekaná, že jenom stojíte, a kdyby to bylo v komiksu, měli byste u pusy prázdnou bílou bublinu bez jakýhokoliv písmene. Asi tak jsem se cejtila, když Petr řekl tu vyčítavou větu.

„Změnila si se. Já si tě pamatuju jako pohodovou holku, která se ničeho nebála, často se smála, ale teď si jiná, už se vůbec neodvážeš.“

 

Jo. Už se vůbec neodvážu. Mohla jsem mu sice říct, že to fakt snad myslí jako vtip. Mohla jsem na něj začít křičet, že to jsem se změnila kvůli němu. Mohla jsem mu vyčíst, že pohodovou holkou jsem přestala bejt, když mi zákazal chodit k Mečounovi. Mohla jsem. Jenže já měla u pusy prázdnou bílou bublinu bez písmen, dokonce ani ten otazník a vykřičník v ní nebyl, takže jsem se zvedla a odešla jsem. Domů, za rodičema, do starýho dětskýho pokoje, protože do našeho společnýho bytu jsem nechtěla. Cestou jsem si koupila krabičku Marlborek a vykouřila jsem osm cigaret. Devátou jsem típla v polovině. Další den jsem zavolala Lucce a domluvily jsme si Mečouna.

 

A tak jsme se opily. Pivem. A vykouřily jsme nechutně moc cigaret. A taky jsme nechali vysoký dýško. Zkrátka to byl zase večer U Mečouna. Bohužel jsem byla smutná, brečela jsem, nadávala jsem, říkala jsem „vole“, byla jsem ožralá jako doga a Lucka nevěděla, co se mnou. Chtěla jsem se opít tak, abych na všechno zapomněla a nemusela na Petra už nikdy myslet. Jenže teď jsem stála na rohu Korunní a věděla jsem, že se to nepovedlo, že na něj zase myslim a že mě zejtra bude bolet hlava a bude mi zle psychicky i fyzicky. A v tomhle rozpoložení jsem měla ject noční tramvají? To po mně nechtějte.

 

A pak se konečně ukázal, zamávala jsem na něj a nastoupila jsem.

„Do Podolí.“

„Jasný,“ řekl taxikář a vyjeli jsme.

Neměla jsem chuť mluvit, jenže znáte ty lidi, který se prostě nenechaj odbít. Který neustále povídaj a pořád z vás něco tahaj a vy jim nemůžete říct „Nechci mluvit!“, jelikož s nima to jinak nejde. Tak to byl přesně on, chlap kolem padesátky.

„A tak mi to povězte, slečno, proč jste smutná?“

Tak jsem mu to povídala. O Mečounovi, o pivu, o cigaretách. O pohodový holce, která se ničeho nebála, furt se smála. O červenym vínu, který nesnášim a který jsem poslední čtyři roky pila každej druhej tejden. O tom, jak jsem se dneska ožrala. Jako doga. Vole. A on se jen smál, kejval hlavou a nakonec řekl „Jaký si to uděláš, takový to máš.“ Abych vám řekla pravdu, nejradši bych ho za tuhle větu nakopala do prdele. A víte proč? Protože měl pravdu.

 

A tak jsem zas, ve svejch šestadvaceti, začala chodit k Mečounovi. Sice ne tak často jako předtím, ale jednou za dva tři tejdny se tam s Luckou sejdeme. Před pár dny mi psal Petr, že bychom se prej mohli setkat a zajít na víno. Na víno! Víte, já bych se s nim i sešla, kdyby napsal na pivo. Ale na víno? Vzpomněla jsem si na taxikáře a Petrovi jsem neodepsala.

 

Dneska se jdu opít. Ožrat. Jako doga. Vole. Šestadvacetiletá zoufalá doga s cigaretou v ruce, která nemá ráda víno a čtyři roky se každej druhej tejden opíjela červenym. Život je zvláštní. Ale U Mečouna se mi bude zdát o kus lepší, snad.



Poznámky k tomuto příspěvku
Quotidiana (Občasný) - 29.3.2010 >

líbí :)

působí to dost autenticky - nečiší z toho žádný zbytečný kudrlinky ani "rádoby-stylizování"


Body: 5
<reagovat 
Vincent12 (Občasný) - 6.4.2010 > pěkně sem se začetl...
tak za další 4 roky se budu těšit na další...

Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter