Znamenal jsi pro mne víc než můj život. Žila jsem

tebou a málem nevnímala, že jsem žila.

Zdálo se mi, že mě přivoláváš. Přijela jsem do tvé

domoviny, stoupla si na první schod. Nikdo tam nebyl.

Nebyl tam nikdo, kdo by to ocenil. Zřejmost daného

by rozbrečela i poslední rozviklanou židli. Tolikrát jsem

oslavovala, že jsme k sobě přitahováni, ale tam,

kde jsme spolu byli,

nebylo nic,

to nic, které je kdekoli. Nepatrně jsme se míjeli,

bez vnímavé odezvy. Když slunce ukončilo

mumlavě optimistickým způsobem svou pouť,

nastal čas vytratit se.