Byl to vcelku divný den, venku bylo zamračeno a pomalu začínalo pršet.  Všechno na mě tak nějak dosedlo. Nehádali jsme se to vůbec ne,vždyť ani  nemám ráda hádky. Jenom jsem plakala. Poslední dobou toho na mě bylo dost a tak to zřejmě muselo ven. 

Nikdo za to nemohl, byl to jen výjev mé blbé nálady. A tak se den zabalil do barvy šedi a mokrého pláště. Nejhorší na tom bylo to nezkrotné ticho, které mě pomalu zabíjelo, ta ukrutná bolest mi svírala hrdlo. Oči zalité slzami, které se kutálely po tvářích se nedaly zastavit.

Se soumrakem padl i stín na má víčka, byla jsem ráda že jsem se probudila a mohla spát.

Ráno se vyjasnilo a i když teměř celý den prší a je zataženo je mi fajn.