když už zas stěrače blikají a světla stírají, je patrno, že je zle. zvolíme první cestu. záchranný pás nám hodí rituálky. různé to modlení, mumlání manter. hlavička madonky. váček s mincí ve vonných bylinkách. co koupel, co jídlo, co pohled do nebe, to obřad, aby se to nerozjíždělo. jde jen o udržení se na zemi. jenže zdi se pořád víc a víc houpají. a mraky stojí, i když vítr pěkně řádí. takže nic. všechno se rozpadne a zas složí v ukrutném nad-smyslu. příště tedy nezbývá než se oprostit od jakýchkoliv předpřipravených pomocných úkonů a jen vše ignorovat. prostě si o ničem nemyslet nic. vůbec se ničemu nedivit. jen to nějak rozhýbat v přírodě, když už znovu hlava má chuť vybuchnout. tady ovšem čeká další léčka. ten klatý had si jezdí kudy se mu chce. když tedy se hýbeme. stačí párkrát se pohoupat na vlnách a celá slavná léčba přírodou a pohybem jde vniveč. ohňostroj nervů a posvícení zrychlenosti. takže přijde na řadu poslední, třetí varianta. žádné rituálky, žádné exthase přírodní, ale pěkně do sebe sypat tlumiče chemické a kvalitně poležet a pojíst. dokud tu onen démon přebývá, tak si s žádnými cestami nezačínat. jen prostě hledat únikové východy, jak z té dálnice pod zem a tunelů do oblak vypadnout. jakmile se vše zrychluje, odbočit vždy na nějakou stezku, co tak nebezpečně nepřipomíná tobogán. a nechat vše spojené s otevřeným vědomím spát a spát.