Zvoní z mlhy

to list za listem se do povrchu noří  

a my díváme se ven jakoby ze zrcadel

na všechny ty zdi

které jsou kolem a nejvíc v nás

tam jak stéblo za stéblem se prý zvedám ze stop

v nichž jdu k bodům z malých barev

jimiž se malují obrázky neticha

nebo si to alespoň myslím

protože můj dech stále ohýbá plameny

když se nahýbám nad tvůj obličej

zčásti z nezapomenutelného ohně

a vím, že je teď čas být

a uvidět

jak stále jen umíráme v kruzích  

jimiž spolu hovoří včely

ukázat na holku, jejíž jméno neznám

a říci, podívej, mává si u obličeje pivním táckem

jako by to byl vějíř pavích per někde v Granadě

nebo být u toho až se zastaví všechny hodinky

protože nám milencům není proč měřit čas

a ty se tak na mě podíváš

jako na své dítě

kterým stále jsem.