Jásající slunovrat se valí nocí náměstím

nahoru, do stran...

šlapu v rozsypaných hodinách

a čekám než se objevíš

v prsou bušení

na jazyku galaxie slov

zase rozpínám knoflík

ve tvé červeni

S podivem, došli jsme, kam se má!

(to často nebylo…)

žádná objížďka cestou rozcuchaných doteků.

Blýskání atmosféry jasných nocí

a zrovna jasně temná

stopa nenáhodného ničení

tolikrát umytých rukou

Půlnoční vlak houká u vedlejšího stolu

minuty stoupají jako stupně žebříku

do koruny zmatku

Uvnitř hlavy vmrzá bludiště propletených cest

být, nesnít, vyznat, slíbit,

tak pozdě, utéct …

Pak jedeme v dvojsedle známými stezkami

dva blízcí cizinci,

navzájem nazí v bublině minulosti

Klubka spletená packami bez citu

z labyrintu nepomohou

a s každým výdechem blíže, blíže

k vlastnímu hradu.

Oživlý rituál pozdního návratu

zahřívá představivost, beznadějně uvězněnou

stěnou nemožného

U vodního příkopu každý zapínáme svůj program