Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 7.2.
Veronika
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Šedá a oranžová
Autor: pavelskalicky (Občasný) - publikováno 19.1.2016 (10:55:22)
Nevím, co mě to napadlo, ale nechal jsem se pozvat na kamarádovu oslavu narozenin. Já, který je ostatními označován za největšího introverta na světě a člověka, jehož jedinou zábavou je četba nebo sledování dokumentárních filmů. Hodiny na zdi ukazovaly, že už jsem dávno přetáhl večerku a zítra se mi do kostela bude vstávat pekelně špatně.
"Mikuláši, pojď si dát taky," zavolal na mě oslavenec tak, že to nikdo nemohl přeslechnout. Sedmadvacet párů očí se upřelo na mne a hukot v místnosti utichl.
"Když já nevím," chabě jsem se pokusil o odpor. "Nikdy jsem to nezkoušel."
"Všechno je jednou poprvý," ozvalo se téměř unisono ze všech úst. Pak vypukli v hlasitý smích a vedle mé sklenice s vodou se objevila nenápadná šedivá pilulka. 
"Tak šup s ní tam," přikázal oslavenec a já bezmyšlenkovitě ten malý výplod chemického průmyslu polkl. Zábava utichla podruhé a všichni čekali, jak se ze suchara stane odvázaný lev salónů. Nic se však nedělo. Pozornost ostatních mi byla velmi nepříjemná, když ale viděli, že se nic neděje, přestalo je to bavit a vraceli se postupně ke své předchozí zábavě. A já zase uprostřed davu osaměl.
"Ty, Matěji, já už budu muset jít," zvedl jsem se z pohovky a naklonil se k hostiteli. Ten mi jen pokynul rukou, že bere na vědomí a dále hučel do dvou slečen, které jsem ani neznal. "Díky za pozvání," zamumlal jsem ještě a prodral se k východu. 

Konečně čerstvý vzduch! Plnými doušky jsem lokal ten dar přírody a pomalu se šoural k autu. 
"Nazdárek!" Trhnul jsem sebou a rozhlížel se na všechny strany. Právě mě někdo pozdravil, ale na parkovišti jsem byl sám. Podíval jsem se i dovnitř několika nejbližších aut, ale bezvýsledně. 
"Nazdárek, povídám," ozvalo se znovu. Kdo to na mě mluví? Došel jsem už ke své stařičké škodovce, odemkl dveře a schoval se uvnitř.
"Nazdárek, ty mě neslyšíš?" Prudce jsem se otočil, protože to musel být někdo v mém autě. Oranžové lampy v tuto hodinu už nesvítily naplno, přesto jsem v tom mdlém svitu viděl, že auto je prázdné.
"Ahoj?" odpověděl jsem opatrně. 
"No konečně," oddechl si neznámý hlas. "Už sem myslel, že mě neslyšíš."
"Kde jsi?" zašeptal jsem, nepřestávaje se rozhlížet. "Já tě nikde nevidím."
"Kde jsem?" uchechtl se. "Přece ve tvojí hlavě. Vidět mě nemůžeš."
Napadlo mě, že je to výplod té šedivé pilulky, že jsem si ji přece jenom neměl brát a kdy tento stav asi odezní.
"To je moc otázek najednou," ohlásil se znovu. "Já jen tak nezmizím, neboj. Sice jsem v tý pilulce schovanej nebyl, ale votevřela mi dvířka. A kdyby sis ji nevzal, tak bysme se přeci nepoznali. Nebyla by to škoda?"
Trochu zděšeně jsem si uvědomil, že ani nemusím mluvit, protože ten hlásek je schopen číst moje myšlenky.
"Přesně tak, je to docela výhodný. Konverzace pak frčí rychlejc."
Proboha, co je jenom zač? To abych teď měl jen čistou hlavu a na nic nemyslel, ne?
"Jde to, ale vyžaduje to trénink. Nic jednoduchýho, co by ses naučil za půl hoďky." Otočil jsem klíčkem v zapalování a vyrazil k domovu. V žádném případě jsem nechtěl strávit noc na parkovišti, v autě a ještě navíc ve společnosti čehosi, co mi čte myšlenky.

Cesta proběhla celkem klidně. Pokud tedy nepočítáme neustále kibicování a upozorňování na dopravní přestupky, kterých jsem se nevědomky nebo později už vědomě dopouštěl. Večer jsem se snažil usnout asi dvě hodiny, než konečně pochopil, že chci spát a dal mi pokoj.

Ráno to ale pokračovalo znovu. Ten kdosi v mé hlavě stihl zkritizovat mé pyžamo, nutriční hodnotu snídaně, teplotu čaje i počasí za oknem. Cestou do kostela se trochu uklidnil a po křížku na čelo svěcenou vodou utichl docela. Usedl jsem do lavice a rozhlédl se kolem sebe. Tento prostor se už po několik desetiletí nezměnil, pořád stejné sochy, obrazy, symboly. Nejvíce se mi vždy líbilo sousoší, na kterém anděl sděluje překvapené Panně Marii, že porodí Božího syna. 
"Ty vole, von na tebe mrknul, viděls?" Trhnul jsem sebou tak, až zpěvník spadl na zem a lidé okolo se na mě překvapeně zadívali. "No fakt jo, koukni se sám!" S povzdechem jsem se zadíval na anděla a on opravdu otočil hlavu mým směrem a zamrkal. Protřel jsem si oči a zadíval se znovu, anděl už však stál nehybně a díval se na adresátku svého sdělení. Měl jsem ale neodbytný pocit, že jim oběma cukalo v koutcích úst. 

Celou mši jsem byl jak na trní a uháněl jsem domů, přestože hlas v mé hlavě jen občas prohodil nějaký bonmot nebo hlášku. Většinou jsem se z kostela vracel příjemně naladěn a plný optimismu, dnes jsem však tento pocit neměl. Skočil jsem do auta a vyrazil do nemocnice na psychiatrickou pohotovost.
"Myslíš, že to k něčemu bude?" Kéž by ten kibic alespoň na chvilku zmlknul. Takhle se vůbec nemohu soustředit na řízení. Ještě že v neděli dopoledne není žádný velký provoz.

"Další," vyštěkla sestra do čekárny a já se mohl konečně zvednout, protože na mě přišla řada. 
"Jestli tohle máme zapotřebí," ozval se hlásek. "Mohli sme bejt doma, čučet na bednu a né tady poslouchat štěkání nějaký štětky." Na jednu stranu měl pravdu, ale na druhou už mi zase lezl na nervy. Překročil jsem práh ordinace a zavřel za sebou dveře.

O ani ne dvacet minut později jsem sedal do auta a otevíral přitom krabičku léků, kterou mi ten doktor předepsal. 
"Tak co to máme za mňamku? Oranžový? To budou asi s příchutí pomeranče, ne?" Rychle jsem do sebe jednu pilulku hodil a modlil se, aby už ten kecal zmlknul. Doktor se moc nevyptával, jen pokýval moudře hlavou, vypsal recept a poslal mě s ním naproti do lékárny. Magistra v lékárně neřekla ani slovo, jen moudře pokývala hlavou, podala mi krabičku a obrala mě o dvě stě padesát korun. Tolik moudrých lidí mě natolik rozhodilo, že jsem otočil klíčkem v zapalování a vystartoval směrem v domovu. Sestru, která vyběhla ze dveří a mohutně na mě mávala, jsem ve zpětném zrcátku úplně přehlédl.

"Hele, člověče, to je dobrej materiál," ozvalo se po několika kilometrech. "Řekl bych, že ještě lepší, než ten šedej sajrajt." 
"No to rád slyším, šedou barvu totiž vůbec nemám rád." První hlásek zněl jako eunuch, teď se ale ozval ještě melodický bas. 
"Co máš proti šedý barvě?" zapištěl první.
"No oranžová je prostě lepší," zaduněl druhý.
"Ale šedá přeci není špatná."
"No jo furt. Se tady přece nebudem handrkovat kvůli barvě."
"BUĎTE PROBOHA ZTICHA!" zařval jsem, až auto málem nadskočilo. Na chvilku se rozhostilo ticho, ale ne na dlouho.
"Co na nás řveš?" ozvalo se stereo. "Sleduj radši cestu, je tu odbočka." Viděl jsem téměř rudě, ale silnici před sebou jsem ještě registroval. Odbočka? Tady? Jezdím tu přece každý den už několik let a znám tu každý metr. Odbočka tady? Připadalo mi, že kolem padla mlha, ale něco podobného jsem před sebou viděl. Rychle jsem sundal nohu z plynu, sešlápl brzdu a stočil volant prudce vpravo.
"Ty vole, von nás poslech," ozvalo se zlomek vteřiny před tím, než jsem ztratil vládu nad vozidlem. Matně jsem si vzpomněl, že zrovna v těchto místech je vedle silnice sráz a nějak tam silničáři zapomněli dát svodidla. Kotrmelce jsem ani nepočítal, stejně tak jsem neregistroval výskání v mé hlavě. Jako by ti prevíti z toho měli radost. Když jsme se zastavili o kmen vysokého stromu, bezpečnostní pás se mi bolestivě zařízl do boku a hlavou jsem zkontroloval tvrdost skla ve dveřích, až se vysypalo. 
"Čeče, to byla jízda, co?" ozval se piskloun.
"Pojedem ještě jednou," zabasoval druhý. Snažil jsem se je nevnímat a dosáhnout si na telefon, abych si zavolal pomoc. Auto ale leželo na střeše a mě bolelo úplně všechno. I dýchat jsem musel pomalu a opatrně, aby mi před očima netančily hvězdičky. Nakonec jsem to vzdal.

"Pane, jste v pořádku?" Tento hlas jsem neznal a tak jsem pootevřel oči. Nevím, jak dlouhou jsem tam ležel, ale pořád jsem byl v autě. Rozbitým okénkem na mě koukal mladý zarostlý obličej, ze kterého zračila starostlivost. "Teče vám z toho benzín, musíme rychle pryč, aby to nebouchlo." Otevřel dveře, chytil mě pod rukama a drsně mě vytáhl ven. Nemohl jsem ani úpět bolestí, tak strašlivě to bolelo. Odtáhl mě asi dvacet metrů od vraku a pak mě položil za zem. Už jsem viděl hodně rozmazaně, naštěstí ale oba hlasy utichly a nechaly mě v klidu. Mladík vytáhl telefon a chvíli telefonoval, asi pro záchranku, protože někoho ubezpečoval, že počká na místě nehody a zároveň vysvětloval, že poskytnout první pomoc neumí. Pak přístroj položil a naklonil se nade mne.
"Běžte rychle pryč," zkusil jsem říci, ale vyšlo ze mne jen něco nesrozumitelného.
"Cože?" naklonil se svým uchem až k mým rtům.
"Běžte rychle pryč," zkusil jsem znovu. Nemohl jsem vědět, jestli to není nekažlivé a nikomu bych nepřál dva hádající se hlasy v hlavě. "Nechte mě tady a utečte." 
"Nerozumím vám. V klidu ležte, za chvíli je tu pomoc." Ani jsem jinak ležet nemohl, konec však již byl blízko. Snad to nakažlivé není.


Vousáč klečel u ležícího těla a bezradně se díval, jak z něj pomalu vyprchává život. Neustále se rozhlížel kolem sebe, kdy už se objeví modrá světla a přijede někdo, kdo si bude vědět rady v této svízelné situaci. Občas zaslechl, jak nahoře projelo auto, jinak ale nic.
"Pomoc!" vykřikl, ale žádná odpověď se neozvala. Nikdy by ho nenapadlo, že se venčení psa změní v takové drama. Navíc se mu umírající snažil něco říct, ale nebylo mu vůbec rozumět. A teď ještě zavřel oči.
"Jak to bylo, jak to bylo," mumlal si pod vousy a vzpomínal na své mládí a pionýrské tábory. Přiložil bezvládnému muži ruku na krk a doufal, že ucítí tep. Nic. Zkusil zápěstí a raději rovnou obě. Nic.
"Pomoc!" zavřískl zoufale, až mu přeskočil hlas. Odpověď se ozvala překvapivě blízko.
"Nazdárek."


Poznámky k tomuto příspěvku
pomerančová (Občasný,Redaktor) - 20.1.2016 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 pavelskalicky (Občasný) - 25.1.2016 > pomerančová> Díky ;-)
<reagovat 
lada34 (Stálý) - 21.7.2016 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 pavelskalicky (Občasný) - 18.10.2016 > lada34> Díky moc...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter