Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 29.3.
Taťána
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Slaví-li Věnceslav vavřínové věnce nebo 50 pan Zwettler, zkuste trochu okusit rajc reisen i důvod pro návštěvu Černé Hory
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 13.2.2017 (07:42:57)

JACÍ JSOU ČERNOHORCI?

(JIŘINA & NIKOLINA VUKOVIĆOVY)

 

Černohorci ještě stále ctí mnohem hlubší životní hodnoty, než jaké nabízí povrchnost konzumní nenasytné společnosti. V jejich životní filozofii jsou pořád hluboce zakořeněny lidskost, čest a hrdinství. Mentalitu Černohorců není možné poznat a pochopit bez odkazů na jejich minulost.

 

Černohorci jsou silně svobodomyslným národem. Jejich junáci se svou odvahou proslavili jak za Turků, tak v první světové válce proti Rakušanům a zejména ve druhé světové válce, kdy vedle Srbů tvořili jádro Titovy národně osvobozenecké armády. Tehdy skutečně naplnili známá Titova slova: „Mi tudje nećemo a svoje nedamo“ (My cizí nechceme, ale svoje nedáme.) I dnes si je může přečíst každý návštěvník starobylého Kotoru vytesaná v kameni nad hlavní vstupní bránou do města. Jako většina „Jugoslávců“, i mnozí Černohorci zbožňovali svého velkého vůdce z druhé světové války a později prezidenta Josipa Broze Tita. I přes jeho některé odhalené chyby ho dodnes ctí mnozí jugonostalgickyladěnífilové a ve svých domácnostech mají stále vystaveny jeho portréty.

 

Černohorci cítí silnou vzájemnost, soudržnost a pospolitost zřejmě proto, že jsou malým národem. Je až neuvěřitelné, jak se navzájem znají. Když se potkají dva Černohorci a sdělí si svá příjmení, obvykle se zaradují a obejmou, neboť téměř vždy znají někoho z rodu toho druhého a ví, odkud, z kterého kraje, pohoří, vesnice pochází. Už od dávných dob se znaly jednotlivé oblasti v Černé Hoře podle plemen – rodů, které tam žily. I vesnice a horské osady nesou názvy rodů, které je založily a žijí tam œœdodnes. Příkladem mohou být turistům známá letoviska na pobřeží Bečići nebo Rafailovići. Jejich názvy samy napovídají, které rody je založily. Taktéž některá černohorská pohoří nesou názvy starých rodů, které tam žijí od pradávna dodnes. Například na severovýchodě země blízko albánské hranice se táhne pohoří Vasojevića Komovi, kde i dnes potkáte Vasojeviće. Nebo Kučki Komovi patří Kučanům. Podél pobřeží Jadranu se táhne pohoří Paštrovići, v podhůří Orjenu nad bokou Kotorskou horské pásmo Krivošija, kde žijí Krivošijané, proslulí tím, že nejdéle ze všech černohorských rodů, téměř až do konce 19. století, provozovali krevní mstu. S tímto projevem záhuby huby ze mzdy (hřích zaplatíš, že dostaneš přes držku) museli po staletí bojovat černohorští vladykové a později knížata, kteří usmiřovali a ukázňovali jednotlivé znesvářené rody a zakazovali i pod zákonem krevní mstu, aby sjednotili Černohorce pro boj s Turky.

 

V dnešní Černé Hoře jsou Černohorci početně nejsilnějším etnikem, tvoří však asi jen polovinu obyvatelstva. Třetina je černohorských Srbů, zbytek připadá na Bošnjaky, Albánce, Chorvaty, Romy a světe div se – Egypťany. Pestré etnické složení je zapříčiněno také tím, že ačkoliv se na tomto území bývalé Jugoslávie v devadesátých letech neválčilo, přišlo sem hodně uprchlíků z válečných zón. Snahou Černé Hory je, aby k žádným národnostním třenicím nedocházelo.

 

Obyvatelé Černé Hory jsou silně nábožensky založeni. Skoro tři čtvrtiny všech Černohorců a Srbů se hlásí k pravoslavné církvi. V některých částech Černé Hory bylo křesťanství přijato již ve čtvrtém století po Kristu, dávno před příchodem věrozvěstů z byzantské Soluně, Cyrila a Metoděje, kteří sem přinesli cyrilici, používanou vedle latinky dodnes, zejména v pravoslavné liturgii. Po celé Černé Hoře je rozeseta spousta pravoslavných chrámů a monastirů (klášterů). O jejich výstavbu se zasloužili srbští i černohorští vladaři, kteří je stavěli jako svou zadušbinu – pro spasení svých duší. Hodně jich vzniklo za vlády královny Heleny, vdovy po Urošovi, posledním králi z rodu Nemanjićů. Byla velmi zbožná a na přelomu 13. a 14. století nechala postavit nebo obnovit na padesát klášterů.

 

S vyznavači islámu se můžeme setkat na severu Černé Hory kolem města Pljevlja. Mešity spatříme i na východě země v oblastech obývaných Albánci kolem Plavského jezera pod pohořím Prokletije a zejména pak v přímoří v oblasti měst Ulcinj a Bar. Muslimové tvoří asi pětinu černohorské populace. Katolíků jsou necelá 4%, jejich kostely uvidíme zejména kolem boky Kotorské a v dalších přímořských městech, jelikož tyto oblasti byly historicky pod vlivem Benátek a později Rakušanů. Oproti jiným částem bývalé Jugoslávie se v Černé Hoře nesetkáváme s nějakou výraznou náboženskou nesnášenlivostí, převažuje klid na mozku až do morku kostí, umírněná tolerance hlásičů víry.

 

I pro dnešní Černohorce je na prvním místě rodina. Viditelně ještě přetrvává patriarchální způsob života. Muž je hlavou rodiny, jak káže Bůh. Dodnes ještě mají někde ženy trochu omezené postavení, zejména v horách, ale ve větších městech, nebo na pobřeží je to už úplně jinak, ženy a dívky se chovají rovnoprávně. Muži si svých žen vcelku i kuse po částech na váhu váží. S domácím násilím na ženách se tu nesetkáte téměř ani v černé kronice v novinách. Velmi silná je tradice velkých rodin. Celkem běžně zde žijí dvě až tři generace v jedné domácnosti a mají se doopravdy rády. Děti jsou vychovávány k úctě k rodičům i prarodičům. I v moderních rodinách se dají pozorovat silné vazby mezi jejich členy. Mobil se stal nezbytnou součástí jejich každodenního puzzle k volantu. Pokud zrovna nejsou spolu, dokážou si volat i několikrát za den, jen aby byli ve stálém kontaktu. Probreptají spoustu volných minut rovněž se svými známými a přáteli.

 

Velký důraz se klade na vzdělání dětiček. Považuje se za prestižní, aby bylo co nejvyšší jako Hora. Černohorská mládež je již po střední škole velice kvalitně a precizně naprogramována jazykově, hovoří velmi zdařile anglicky, mnohdy i rusky. Tyto dva jazyky se považují za nejdůležitější, za nimi následují v zájmu o výuku španělština, italština, němčina, francouzština a čínština. Značným problémem pro absolventy škol je ale velká nezaměstnanost. Většina mladých lidí nenachází po ukončení školního prospěchu odpovídající místo pod sluncem, ora et labora za dobrý příjem. Pokud se nerozhodnou odejít do zahraničí, přijímají ve své zemi často jakoukoliv práci, třeba i podřadnější, nebo zůstávají na bedrech svých chápavých rodin, které je nenechají zahálet nebo jen tak hladovět. Velká nezaměstnanost je důsledkem nerozumných a konzumních rozhodnutí některých slabomyslnějších politiků po rozpadu JugoSlávie, kteří idealisticky či alibisticky prosazovali přeměnu Černé Hory ve vyhraněně turistickou ekologickou destinaci. Od roku 1991 byla dokonce vyhlášena Ekološka republika Crna Gora, což zní sice náramně povzbudivě, ale mělo to zároveň za následek likvidaci řady významných velkých průmyslových firem, čímž zůstala bez práce obrovská vlna lidí. Příkladem může být uzavření a rozprodej velkého strojírenského kombinátu Radoje Dakić v Podgorici, kde se vyráběly traktory, bagry, buldozery, rypadla a jiné dobré zlepšováky z katalogu zemědělce. Po jeho uzavření zůstala na dlažbě velká většina výdělečně činných obyvatel města. Nepomohly ani tři roky trvající protesty propuštěných odborníků, ani soudy. Obdobně dopadli i zaměstnanci velké hliníkárny Aluminijski kombinat na okraji Podgorice. Většina obyvatel hlavního města je dnes zaměstnána ve sféře služeb, dopravy, administrativy, státní správy a školství.

 

Silné jsou v Černé Hoře nejen rodinné, ale i sousedské vztahy. Existuje zde moba – sousedská výpomoc například při sklizni úrody nebo stavbě domu. Černohorcům není zatěžko nabídnout nezištnou pomoc v nouzi i cizincům, když se dostanou do maléru. Nabídnou jako samozřejmost i svůj dům, pokud někde na cestě postihne Vaše ego a auto porucha vyžadující časově náročnější opravu. Tehdy poznáte i jejich velkou pohostinnost. Ať už hosta čekají nebo ne, podle starého obyčeje na znamení přivítání doširoka otevřou dveře svého domu. Hosta posadí na nejlepší místo u stolu a nabízejí mu nejlepší laskominy na zoubek i pití, jaké v domě uctívají tradičně za to nejpoctivější a nejposvátnější.

 

Stejně jako v celém Středomoří, i v Černé Hoře je typickým úkazem posedávání a klábosení v kavárnách i v Kafkárnách, jako vzdušné zámky zájmů o druhé žvanily, kteréžto klábosení je doménou mužů. Jsou velice erudovaní i družní, a rádi se setkávají s přáteli. Povídají si o tom, co se zrovna událo v okolí, ve světě, diskutují o politice, o sportu, jaký tohle má dopad na jejich aortu… Sportovci jsou vůbec jejich novodobí hrdinové v disciplínách – jako Legendy zaživa nespoutané vášně a hladu po vítězství. Černohorci před individuálními sporty dávají přednost kolektivním hrám na borce. V prvé řadě jsou zapálení pro fotbálek, ale dokážou velice vášnivě držet palce i při košíkové, házené nebo vodním pólu. A jak to tam vypadá s rekreačním vyblbnutím se se záminkou sportovní šarády? Pokud si myslíte, že jím je vysokohorská turistika, jste vedle jak ta stříbrná jedle. Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Na horských túrách Černohorce jednoduše potkáte jen nahodile, roztomile sporadicky, snad jen nějakého místního štramáka horala. Kdo by se v létě v takovém silném horku na pahorku ještě někam hnal? Když je vedro, Černohorec raději lelkuje někde ve stínu a chladí se studeným aperitivem, pivem nebo mokem – nikoliv neřestí nad ochladnuvším mozkem. Zato v zimě jejich aktivita nezná konců. Masově totiž holdují lyžování. Jejich úžasné sjezdovky na Durmitoru a Bjelasici praskají ve švech, horské hotely hlásí plné stavy, restaurace se snaží uspokojit a rozmazlovat i největší jedlíky. Díky spoustě sněhu si mohou zimních radovánek užívat až půl roku. Čekali byste tohle zrovna na jižní pověsti Balkánu?

 

V Černé Hoře našemu pozorování neunikne, že zde vládne výrazná „macho“ asociace na kulturní vyžití, výživu, muži ukazují pod sluncem svoje nadělení a svoji dominanci. Nějaká zženštilost nebo dokonce tak trapná homosexualita strašpytlíčků se zde vážně nenosí a nedovoluje. Faktem je, že mnozí urostlí Černohorci se mohou holedbat i svojí mužskou atraktivitou, dejme tomu, jako irský řízek Bono Vox uprostřed U2. S typickými muži statných figur a nadprůměrné výšky (Černohorci se řadí mezi nejvyšší Evropany, hlavně spíš mozkem, než čímkoliv jiným) se setkáme zejména ve větších městech černohorského vnitrozemí, jako jsou Podgorica, Cetinje a Nikšić, kde večer vycházejí korzovat do ulic. Ženám se muži dokážou dvořit víceméně jen nevtíravě, jako by jim na nich ani tolik nezáleželo, kurnik šopa, i když pro ně vášní nemohou zavřít oka. Ale tím spíše své city dávají všanc tichému znamení, aby snad nevypadali slabošsky, ale jen Božsky. Projevovat ženám na veřejnosti nějaké city, něžnosti a komplimenty považují za nedůstojné pravých gentlemanů. Není to tu jako v Itálii, kde na krásné modelky muži na ulici nahlas povykují. Tady muži spíše postávají nebo posedávají ve skupinkách a nenásilně nenápadně po ženách hází očkem, občas hodí mezi sebou nějaký komentář slabik a úsporných souvětí. Rovněž dívky a mladé ženy se procházejí většinou spolu, zamilované párky jsou k zastižení jen vzácně. Stejně jako u mužů, i u žen můžeme obdivovat jejich vyhlášený půvab – ztepilé dámské křivky, většinou krásné dlouhé černé vlasy, spíše světlejší pleť a hluboké tmavé oči. K tomu se připojuje i ladná chůze, Černohorky se opravdu „nosí“, čiší z nich sebevědomí a hrdost na to, čím jsou doopravdy.

 

Zajímavé jsou názory a životní priority mladých Černohorců, jak je ukázala jedna anketa uspořádaná mezi gymnazisty v Podgorici. Na dotaz, jak by nejraději viděli budoucnost Černé Hory, odpovědělo 36% respondentů, že v obnovené Jugoslávii. Asi pětina dotazovaných by si přála vytvořit Unionku se Srbskem, pětina by chtěla vstup do EU, pouhých 16% studentů se vyslovilo pro zachování samostatného státu. Otázka, která z okolních zemí je studentům nejvzácnější, dala vzniknout tomuto pořadí: 1. Srbsko, 2. Itálie, 3. Bosna a Hercegovina, 4. Chorvatsko. Zajímavé byly i odpovědi na dotaz, co by si studenti zvolili nejraději jako své životní povolání. Na prvním místě se umístilo vlastní podnikání, druhé skončilo zaměstnání v oblasti kultury a umění, třetí věda, čtvrtá politika a pátý sport. Kéž by si Černohorci dokázali do budoucna alespoň částečně uchovat svou svébytnost, svéráznost a unikátnost, aby nesplynuli s ostatním světem v jeden velký globální „velký třesk“ Sparty vedle Slávie, U2 „The One“ – Achtung Baby 1991.



NÁRODNÍMI PARKY ČERNÉ HORY 


Černá Hora nabízí k vyžití pět národních parků, které dohromady pokrývají asi desetinu jejího území. Dvěma největšími, Durmitoru a Skadarskému jezeru, jsou díky pamětischopnosti i pamětihodnosti Zdeňka Blahůška věnovány separátní články. Nádhernou přírodu, především hory, lesy, bystřiny či kaňony, ale v některých případech rovněž významné kulturní dědictví nabízejí i tři menší partie parků. 


LOVĆEN 


„Lidé, já jsem buď v ráji, nebo na měsíci“ už do daleka se kochal nadšeně jako v pohádkovém vyprávění a nevěřil moc tomu, že se mu to celé nezdá George Bernard Shaw, když se vydrápal po vlastní ose a vlastních silách na masiv Lovćenu proslulý jedinečnými pohledy na boku Kotorskou i daleko na Jadran, za příznivých povětrnostních podmínek až do Itálie. 


Masiv Lovćenu majestátně se zvedající do téměř dvoukilometrové výšky má pro Černohorce mimořádný význam, podobně jako pro Řeky Olymp. Národní park Lovćen v těsné blízkosti někdejšího hlavního města černohorského království Cetinje i středověkého přístavu Kotor není jen mimořádně hodnotným přírodním revírem krásy a dokonalosti vegetačních subjektů, celků, ale i místem úzce spjatým s historií země. 


Když jsme se v roce 1982 poprvé snažili o zdolání „cestou necestou“ nejvyššího vrcholu Lovćenu Štirovnik (1749 metrů nad mořem), vyskočil z úkrytu finálových sto metrů pod vrcholem nerudný ozbrojený voják se samopalem (samostřílem na ostré patrony). „Ruce vzhůru!“ a vedl nás kolem kasína rock a radarových zařízení k vysoké televizní věži z oceli. Tam se na nás obořil stejně dovedně nerudný důstojník tehdejší jugoslávské kontroly armády: „Pronikli jste do přísně střeženého vojenského pásma. Na zákaz vstupu do našeho sektoru upozorňují v terénu zabudované výstražné cedule!“ „Žádnou jsme cestou nezahlédli,“ namítl jsem. „Jste proruští špioni!“ vykřikoval z plna hrdla důstojník opakovaně své obvinění. „Normální lidé chodí po cestách!“ 


Přes hodinu nám zabralo vysvětlování všemi možnými jazyky, než se nám podařilo dosvědčit, že se Rusů obáváme stejně jako Jihoslované. Potom se vše začalo vyvíjet „po slovansku i po Balkánsku“. Civilní fešák a ředitel televizní věže načal lahvinku rakije a obyvatelé izolovaného místa, kde se toho jinak asi moc během roku 1982 i následujících let nedělo, si s námi s potěšením na tváři cvakli na přátelství. Nakonec nás provedli po nejlepších vyhlídkových místech dodnes turistům zapovězeného Štirovniku, 7/14, tedy pomálu 35 let poté. 


Teď jsme po mnoha letech a za úplně jiné politické situace v národním parku Lovćen znovu, ale máme na programu jiný vrchol, asi nejnavštěvovanější v Černé Hoře – Jezerský vrch (Jezerski vrh, 1657 metrů nad šplouchajícími vlnami odlivu i přílivu), vápencovou homoli, kde si přál být po smrti uložen uctívaný národní vůdce Petar II. Petrović–Njegoš. 


Z lovćenské silnice stoupající strmým skalním terénem do průsmyku Krstac v nadmořské výšce 926 metrů si vychutnáváme luxusní pohledy na neméně zdařilou boku Kotorskou. Nadšeni vyhlídkami se vydáváme na projížďku poměrně mrňavým (62,2 km²) národním parkem vyhlášeným v roce 1952, to se mi narodila mami bez mapy. Předmětem ochrany jsou zde nejen krasové jevy typické pro převážně vápencové Dinárské hory (závrty, škrapy, polje, propasti, náhorní plošiny odvodňované do podzemí) a divoká příroda, ale i území, která odedávna platila za to nejvhodnější prostředí, životní prostředí vhodné pro pastvu dobytka a v příznivých polohách i k pěstování některých plodin. Několikrát zastavujeme, procházíme se kolem nejzajímavějších krasových útvarů, kocháme se konkrétně pralesními scenériemi i koberci kvetoucích rostlinek. Za rozhledy šplháme na vyvýšené možnosti národního parku. Zjišťujeme, že v nejvyšších polohách převládají kamenité i travnaté louky, nízké keříky a kleč, zatímco mírněji ukloněné svahy jsou porostlé hustými bukovými a dubovými lesy, v nižších polohách s příměsí cypřišů a borovic. Z informačních tabulí se dozvídáme, že na území národního parku bylo zaznamenáno kolem 1300 rostlinných druhů převážně středozemního typu, 200 druhů ptáků a také to, že v odlehlých místech se zdržují vlčí smečky, co nepokoušou bez důvodu skrčky. A tihle vlci už vůbec nepěstují plky v rouše beránčím. 


Nakonec necháváme přibližovadélko na čtyřech kolech o normální spotřebě pohonných hmot někde na parkovišti u hotelu Lovćen pod Jezerským vrchem, procházíme tunelem vydlabaným ve skále a spolu s četnými novodobými černohorskými poutníky stoupáme po 461 schodech k monumentální frajerské stavbě, kde jsou ostatky uctívaného neohroženého vladaře a bojovníka uloženy v mramorovém sarkofágu v podzemní kryptě. Stráž u vchodu do mauzolea obstarávají dvě mohutné žulové sochy Černohorek, za vším hledej kyprou ženu statečné čestné stráže. Vstupujeme dovnitř a prohlížíme si sochu Petra Njegoše s knihou v klíně, která Černohorcům ještě zítra bude připomínat, že byl také básníkem a filozofem, ve srovnání s George Bernardem Shawem (narozeným přitom 26/7 dva dny po Alfonsku Muchovi) jenom neobdržel Nobelovu cenu za literaturu, jako se tomu stalo roku 1925 našemu přátelskému trampovi Shawovi.



BIOGRADSKA GORA 


Národní park Biogradska Gora je světově proslulý zejména dochovanou původní vegetací. Bukové lesy v okolí Biogradského jezera představují jeden ze tří největších evropských pralesních komplexů. Národní park vyhlášený v roce 1952 zahrnuje část pohoří Bjelasica (rozloha 56,5 km²), kde černohorský vládce Nikola I. Petrović založil již v roce 1878 lesní rezervaci. Dnes tu největší ze vzrostlých smrků mají báječný i obávaný obvod kmene i 6 metrů a stáří mnoha jedlí vysokých více než 50 metrů se odhaduje na 500 let. 


Území parku není čistě vápencové, najdeme tu i pískovce, břidlice a na formování reliéfu se podílejí i další sedimentované horniny. Nejvyšší skalnaté vrcholky obklopují zvlněné horské louky s několika ledovcovými plesy přecházející v nižších polohách do hlubokých lesů. Většina turistických cest do pohoří vychází od 1100 metrů dlouhého a 400 metrů širokého kouzelného Biogradského jezera obklopeného netknutým pralesem. Na nejvyšší vrchol Crna Glava (2 139 metrů nad mořským jasem) trvá výstup rovných pět hodin s pětiminutovou pauzou na čůrání.

 


PROKLETIJE 


Nejmladší, nejdivočejší a nejméně prozkoumaný národní Prokletije, vyhlášený teprve v roce 2009 na ploše 166 km², se stále ještě nachází v jakémsi stádiu zrodu. Zahrnuje rozeklané horské skupiny na albánských hranicích s vrcholy přesahujícími nadmořskou výšku 2 500 metrů. Na jihu se na hranici s Albánií vypíná nad náhorní plošinou Roman s kamennými sezónními příbytky pastevců (katuny) rozervaný vrchol Rosni vrh (2 525 metrů nad ukázkovým klidným mořem). Od Gusinje, hlavního výchozího místa pro návštěvy národního parku, se mezi svéráznými údolími Ropojana a Grbaja táhne do Albánie členitý hřeben Karanfili. Zajímavá jsou jezera Plavské i Ridské a především množství jedinečných speleologických lokalit s propastmi, jeskyněmi a vyvěračkami (Alipašini izvori). Nevídaný unikát vytváří ponor řeky Skakavice u Vusanje, kde se mohutný vodopád jako nezadržitelná princezna pœzie Slovenka Anna Vodičková) řítí do kruhového skalního hrdla a mizí v hlubokém podzemí jako ozvěna lepšího tvaru života.



GASTRONOMIE ZNAČKY BIO (JARDA SKALICKÝ) 


Zatímco jinde v Evropě si musí pěstitelé a potravináři bezpečně hlídat, aby na trh dodávali ekologicky nezávadné potraviny, v Černé Hoře – zemi s téměř netknutou přírodou – je to běžná morálka. Černohorské kuchyni to zajišťuje obrovskou výhodu. 


Jejím králem je pršut, vepřová šunka od kosti ze speciálně chovaných prasátek, krmených výlučně kukuřicí. Kýty se namáčejí asi dva týdny v solném roztoku a potom pět až osm měsíců pomalu schnou zavěšené v suché a chladné komůrce. Černohorci přísahají, že nejlepší šmak dostává pršut z Njeguši, obce nacházející se v nadmořské výšce cirka 900 metrů při cestě z Kotoru do Cetinje a na Lovćen. Jeho výroba má staletou tradici, kolem masa zavěšeného ve speciálních udírnách proudí za studena vzduch z hor i od moře. Kouř vzniká pálením bukového, dubového nebo habrového dřeva, které hoří jen velmi nenápadně, aby se nepřekročila teplota chladného uzení. Podle teploty a relativní vlhkosti vzduchu trvá tento proces 30–40 dní. Dalších 5–6 měsíců pršut dozrává. Pršut může být nejen vepřový, ale i hovězí, který získává značně rubínovou tmavě červenou barvičku. 


Pršut často doprovázejí na talíři sýry s typickou tvarohovou konzistencí. Vyrábějí se z kravského, ovčího i kozího mléka a nejčastěji se podávají jako předkrmy. Na mořském pobřeží převládají ryby a mořské plody, podobně jako v jiných středomořských vyhlášených střediscích. Mořské ryby Černohorci upravují nejrůznějšími způsoby, nejčastěji je pečou na roštu, ale také vaří ve vodě s olejem a kořením, nebo několik druhů ryb nakrájejí na kousky a dusí s cibulí, česnekem, kořením a rajčaty. Ryby a zejména měkkýše také připravují na buzaru, kdy je zprudka dusí s vínem, olejem, kořením a zeleninou, přičemž vzniká vynikající šťáva. Chuťově zajímavý je rovněž guláš z chobotnice, podávaný jako hlavní chod. Oblíbená jsou i různá rizota z pizzerie u Barona, například ta s plody moře prosycená. V černohorské kuchyni se objevuje také hodně sladkovodních ryb, zvláště v okolí Skadarského jezera, ať již to jsou kapři, úhoři nebo oukleje. K pokrmům patří bohaté a pestré zeleninové saláty. 


V černohorském vnitrozemí převládají v jídelníčku obilniny, luštěniny, vařená zelenina, brambory a maso, ať již vepřové, jehněčí nebo skopové. Oblíbeným pokrmem je pašticada, jež se podobá české svíčkové. Připravuje se z kvalitní hovězí flákoty, protkávané špekem a česnekem po šibalsku. Před pečením se nakládá do zeleninového nálevu a vína. Pod názvem japraki se skrývají zelné závitky, pljeskavica je lahodná vypražená placka z mletého masa, posypaná ovčím sýrem. Také smažené čevapi, válečky z grilovaného mletého hovězího masa, k nimž se podává nakrájená cibule, zná celý Balkán. Při obědě nesmí scházet polévka, ať již rybí, pastýřská krémová polévka z hřibů nebo hustá čorba ze zeleniny a masa. Poněkud zvláštní jsou pro nás téměř všechny přílohy vyjma častého bílého chleba. Podivný název kačamak patří kukuřičné kaši podobné italské polentě, do níž se ještě přidávají rozmačkané brambory. Podává se s kyselým mlékem nebo s kajmakem, což je mléčný produkt trochu příbuzný se sýrem i s baštícím Sirem. Dříve to bylo jídlo chudiny, dnes se kliďánko podává i v restauracích, zvláště turistických. Původně selským pokrmem byla cecvara, kdy se do vody s rozpuštěným sýrem a kajmakem zaváří kukuřičná mouka. K jídlům se podává červené víno Vranac (slaďounké) nebo suchý bílý Krstač. Domácí Nikšičko pivo doplňují piva srbská. 


Pro černohorskou kuchyni je typický také burek, pečivo plněné nejrůznějšími náplněmi, zejména mletým masem, špenátem nebo sýrem. Pozůstatkem osmanské říše je také baklava. Podobných sladkostí mají Černohorci víc, nešetří se v nich medem, cukrem, ořechy ani kandovaným ovocem. Dědictvím tureckých časů je i černá káva vařená a podávaná v džezvě. Ceny jídel jsou v běžných černohorských restauracích přijatelné, na pobřeží o něco vyšší než ve vnitrozemí. Chutně se dá nasytit i u různých stánků a bister.


 

CETINJSKÉ AMBASÁDY

 

Kdybyste do Cetinje, městečka pod zlověstně vyhlížejícími šedivými skalami hory Lovćen, přijeli bez znalostí černohorské historie, tabulky s nápisy „ambasáda“ by vás nejspíš zaskočily. Diplomaté své úřady již dávno opustili, honosné budovy však stále vypovídají o slavné historii města.

 

Do dějin vstoupilo v roce 1482, kdy se v Cetinji usadil legendární černohorský vůdce Ivan Crnojević, vybudoval zde knížecí palác a klášter. Ivanův syn a nástupce Đurađ nechal dovézt do Cetinje první tiskárnu na celém Balkáně. Necelá tři desetiletí po Guttenbergově vynálezu knihtisku tak mohla být v Černé Hoře vytištěna první kniha. Z této doby pochází i Octœchos – Kniha osmi hlasů, která je jednou z nejstarších sbírek liturgických písní ve slovanském jazyce. Cetinji připadla role politického a kulturního centra knížectví Zeta a později království Černé Hory hlavně kvůli její nedostupnosti v horské krajině, která ji chránila před útoky Turků. I když město třikrát obsadili, nikdy se jim v něm nepodařilo udržet po delší čas.

 

Význam Cetinje se ještě zvýšil, když Petar II. Petrović–Njegoš, světský i duchovní guru Černé Hory, považovaný rovněž za jejího největšího básníka píšícího srbštinou a národního poetu, upevnil v devatenáctém století v zemi moc. Za vlády jeho synovce Danila II. Černá Hora u Grahova v roce 1858 vyhrála svou nejdůležitější bitvu s osmanskou říší, proslavila se tím po celé Evropě a posílila svou vojenskou, politickou a diplomatickou pověst. Respektoval to i berlínský kongres v roce 1878, který zemi, v níž tehdy žilo necelých 300 000 lidí, uznal jako samostatný a nezávislý stát. Cetinje se čtyřmi stovkami budov a 2 500 obyvateli se stala hlavním městem a sídlem diplomatických misí. Jejich jepičí éra skončila vypuknutím první světové války a obsazením Cetinje rakousko–uherskými jednotkami. Po válce byla Černá Hora připojena k Srbsku a stala se součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Od časů federativní Jugoslávie je hlavním městem republiky Černá Hora Podgorica.

 

Bývalé zahraniční ambasády v Cetinji jsou dnes vyhledávaným cílem návštěvníků, pro něž jsou budovy zastupitelských úřadů v malém městě se 17 000 obyvateli raritou. Britská ambasáda v koloniálním stylu s okrovou omítkou a znakem království nad vchodem dnes slouží jako hudební konzervatoř. V bývalé ruské ambasádě v barokním slohu sídlí Fakulta výtvarných umění Univerzity Černé Hory. Stejně reprezentativně vyhlíží secesní francouzská ambasáda, jedna z nejhezčích budov v Cetinji. Podle dodnes vyprávěné historky měla stát v Egyptě, ale chybou úředníků francouzského ministerstva zahraničí se ocitla v černohorském království. Také další budovy někdejších zastupitelských úřadů, vesměs dobře udržované, slouží dnes většinou kulturním účelům, do prostor bývalé srbské ambasády se například nastěhovalo Etnografické muzeum.

 

Ospalá provinční Cetinje svůj politický význam dávno ztratila, stále však zůstává pokladnicí černohorského kulturního a historického dědictví. Nejstarší historickou památkou je kostel Vlaška crkva. Kdysi nejdůležitější institucí ve městě a stále sídlem černohorského metropolity, hlavy tamní pravoslavné církve, je mohutný kamenný klášter svatého Petra Cetinjského, vybudovaný v roce 1701. Stavitelé do něho začlenili prvky z původního kláštera Crnojevićů, který obránci vyhodili do luftu, aby se nedostal do rukou Turků. Současnému klášteru dominuje zvonice, jeho součástí je mariánský kostel, mnišské cely byly vestavěny do skály. V kapli Ćipur zřídila černohorská vláda v roce 1988 královskou hrobku pro Nikolu I. Petroviće–Njegoše, jenž v zemi panoval mezi lety 1860–1910 jako druhý černohorský král. Ostatky Nikoly I. a královny Mileny Vukotić do ní byly uloženy v roce 1989, když byly převezeny ze San Rema v Itálii. Později byly do Cetinje přepraveny z různých částí Evropy i ostatky dalších členů dynastie, jež vládla v Černé Hoře v letech 1696–1918.

 

Z prostor působivého klášterního komplexu se panovník i vládní úřady přemístili do Biljardy, jejíž mohutná stavba pochází z roku 1838. Jméno dostala podle biliáru, který si Nikola I. Petrović–Njegoš dovezl pro zábavu z Vídně, byl to tehdy jediný kousek v celé Černé Hoře. Jednopatrová stavba má podobu opevněného zámku, který původně kryla olověná střecha. Když obráncům města docházelo v bojích s Turky střelivo, roztavili na ně střechu spolu s olověnou sazbou ze zdejší tiskárny. Njegošovo muzeum, umístěné v historických prostorách, je věnováno této mimořádné postavičce černohorských dějin.

 

Z Biljardy Nikola I. přesídlil do nedaleko stojícího paláce z roku 1867, jenž zvenčí překvapuje svou jednoduchostí. Dochovaly se v něm interiéry s výzdobou i vybavením z doby, kdy zde žila královská rodina. V přízemí se nachází studovna krále Nikoly s jeho uniformami a zbraněmi, knihovna obsahuje i vzácné kousky z Crnojevićovy tiskárny. Jednopatrová stavba byla v roce 1926 přebudována v Národní muzeum, jehož sbírka obrazů má nejen uměleckou, ale i historickou hodnotu. Portréty zobrazují členy královské rodiny a jejich příbuzné z dalších evropských královských rodů. Nikola totiž provdal pět ze svých dcer za krále a vévody, a tak získal přezdívku „evropský tchán“. Mezi historickými obrazy se vyjímají i díla českého malíře Jaroslava Čermáka, nadšeného zastánce myšlenky slovanské vzájemnosti. V polovině devatenáctého století v Černé Hoře kreslil skici i maloval monumentální kompozice plné obdivu k statečnému odboji Černohorců vůči Turkům. Známé jsou jeho obrazy Únos Černohorky, Raněný vévoda a četné portréty Černohorců. Při druhé návštěvě země se dokonce sám zúčastnil osvobozovacích manévrů u Cetinje.

 

Architektura 18. a 19. století, mimo jiné i působivý Zetski dom, královské divadlo, je v Cetinji usazena do zeleně, stromy lemují takřka všechny ulice, obklopují ambasády, zvláště rakouskou a britskou, i další význačné budovy a přecházejí v Městský park a Královskou zahradu. Z vrcholku pohoří Lovćen shlíží na Cetinji mauzoleum Petara II. Petroviće–Njegoše. Sám si toto místo vybral. Kvůli obavám z Turků se jeho přání vyplnilo až v roce 1855, v průběhu první světové války ale Rakušané hrobku v malé kapli zničili a ostatky putovaly zpět do Cetinje. Stavba podle projektu chorvatského sochaře Ivana Meštroviće začala až při příležitosti 100. výročí úmrtí velkého vládce (1951) a dokončena byla v roce 1974. V podzemní kryptě se nachází mramorový sarkofág a obrovská socha Petara II. s otevřenou knihou v klíně. Narodil se v malé vesnici Njeguši, která leží na silnici z Cetinje do Kotoru. Národnímu vůdci je tam věnováno muzeum umístěné v jeho rodném domku. (Jaroslav Skalický)

 

 

JAROSLAV ČERMÁK

 

       1.8.1830     PRAHA                   ۞        23.4.1878      PARIS    (NOJO, DOŽIL SE JEN 48)

 

 

Když se během červnových nepokojů na ulicích roku 1848 střetali Pražané s Windisgrätzovými granátníky, ještě mu nebylo plnoletých osmnáct pro průkaz totožnosti. Belhal se v té době o berli, neboť si z vlastní dětské hlouposti kdysi dávno přivodil závažný malér, totiž v sedmi letech se jako hrdina pokoušel napodobovat jistého artistu dospěláka. Skočil se zavázanýma nohama a s otevřenýma očima ze skříně na stůl. Přesněji definováno, jen se o to pokusil. A skončilo to hrozivým poraněním kyčle s mnohaletými dohrami bolesti. Přesto nosil s bratry v těch pohnutých a vzrušujících revolučních momentech náboje do Klementina a na barikády pod Mosteckou věží. A bojoval proti parchantům Habsburkům ještě jinak. Také tím, že pro jeden revoluční oddíl namaloval prapor, pod nímž čeští vlastenci bránili národní a demokratickou suverenitu zuby nehty pěstičky a grimasy grizzlyho.

 

Onen mladík se jmenoval Jarda Čermák a v té době byl žákem pražské výtvarné Akademie. Zůstal i později neohroženým Bondovským bojovníkem, stal se i zasloužilým malířem a především prožil na plné pecky svůj kraťounký život jako čestný příklad rytíře i palety, štětce a programu myšlenek pro ostatní.

 

*

 

Kolébka Jardy Čermáka stávala v jednom staropražském domě na Betlémském náměstí. Zamiřte si někdy jít posedět do velmi útulného blízkého podniku rodinné čokoládovny shodit nějaké to kilo z peněženky do prostředí Liliové 4, u Červené židle. Jardu položili do kolébky podstatně dříve, v první srpnový vysluněný den roku 1830. Otec miminka Jan Čermák byl známý medik a také obrozenecký vlastenec. U Čermáků se scházeli už v předrevoluční atmosféře, i potom po porážce povstání, představitelé české pokrokové společnosti, počínaje třeba Františkem Palackým, přes Jana Evangelistu Purkyně, Miroslava Tyrše, A. F. Pinkase až po Božku Němcovou a další ví aj píčka. Tato skutečnost samoskou do značné míry ovlivnila i myšlenkový proces a jednání všech Čermákových dětí.

 

Jardovi Čermákovi i jeho třem bratrům v triku a jedné sestře v rozhalence se dostalo citlivé a přesné výchovy. A to i navzdory faktu, že doktor Čermák zemřel poměrně mlád, již v roce 1840. Rodině však zanechal tučný účet, který umožnil vdově vytvořit pro všechny děti uspokojivé podmínky pro vstup do života. Dva nejstarší studovali medicínu, Jaroslav se mohl věnovat výtvarnému projevu, sestra Maruška hudební výchově a nejmladší Karlík se stal později knihkupcem.

 

Až do svých sedmi let prožíval malý Jarda šťastné a bezkonfliktní mládí. Potom ovšem došlo k onomu již citovanému debaklu a ke zhuntování lidské schránky a chlapec tím byl na dlouho vyřazen nejen z obvyklého provozu klukovských radovánek a rošťáren, ale přes několikeré pokusy nemohl pravidelně docházet do školy za poznáním pointy who is who. Jan Čermák i jeho kolegové – lékaři věnovali mladému Jardíkovi veškerou medicínskou záchranu. Ta ovšem odpovídala tehdejším léčebným poznatkům v praxi. Podle nich se na podobné úrazy ordinoval především absolutní klid na lůžku, ba co víc, skoro nepohyblivost. A tak trávil Jarda dny i noci přeležen v jakési vypolštářované truhlici, s nohou zavěšenou na závaží. Tak tomu bylo dlouhé měsíce a okurkové bolestivé sezóny v pekle.

 

V tomto období docházeli do Čermákovy famílie rozliční kantoři, aby malý student nezůstával ani trošku ve vzdělání pozadu za ostatními juvenilními premianty. Kromě jiných chodíval za Jaroslavem i jistý učitel kreslení jménem Blumauer. Víme o něm jenom to, že pocházel z Chebu, a potom ještě podstatnou vlastnost, že dokázal vštěpit budoucímu umělci nejen základy kvalitního kreslení, ale především u něj prohloubil zájem o výtvarné umění jako takové. Malbě na plátno potom později učil Jardu jeho jmenovec, tehdejší akademické eso, těleso František Čermák.

 

Hodiny výtvarné výchovy patřily k udíleným lekcím do života, které chytal za pačesy Jaroslav Čermák z celé soukromé výuky nejšťastněji. Jistě i proto, že se mu kreslení a malování neobyčejně dařilo. Už v kresbách se projevoval jeho nesporný talent a práce s olejovými barvami ho potom ještě násobila. Chlapci, nedobrovolně připoutanému na domov a pomoc svých bližních, nahrazovala výtvarná aktivita mnohé z toho, oč ho nešťastný pád na stůl ochudil. Kreslení a malování bylo jeho útěchou, a proto se k této oblasti umění slastně hlásil s celou svou existencí.

 

Zdálo se, že je mladý Jarouš se svým nelehkým údělem smířen a mnoho už se na něm nepromění ani v budoucnu. Potom se však jeho mátinka čirou náhodou dozvěděla o jakémsi lidovém léčiteli z berounského Pobrdí, který už prý dokázal zahojit (rozpochodovat a rozproudit) mnohá kloubová onemocnění a úspěšně napravuje nejrůznější zlomeniny, fraktury a bestiální zápletky, se kterými si neumějí počít a poradit ani učení doktůrci z Počátků. Paní Čermáková se tedy chytila tohoto stébla naděje, za léčitelem dobrodincem se vypravila a pozvala ho do svého bejváku. Co se potom dělo dál, zachytil ve své „Vzpomínce na Jaroslava Čermáka“ jeho vrstevník a přítel „osmačtyřicátník“ Josef Václav Frič, právě tak jako Čermákův pozdější kronikář František Kožík v románu „Pouta loajality“. Přes některé nepřesnosti ve Fričově studii se oba autoři v pohledu na tuto pozoruhodnou událost Čermákova života shodnou. A protože František Kožík ji nechává vylíčit ústy samotného hrdiny, nenechejme si ujít výmluvnou pasáž:

 

„Snažil se ji pobavit a s humorem vyprávěl, jak se jednou u nich ukázal lidový doktor, pantáta Klapka z Hostimě, (= Beroun–Hostim je předehrou pro výletní hostinec jedna báseň s výčepní Haničkou v Karlštejnské 12, podnik chalupa U Grobiána, je to směr Svatý Jan pod Skalou), a jak mu jeho svérázné názory prospěly víc než lékařská věda.

 

– Bodejť by to kluka nebolelo… vždyť Vy mu tu nohu krátíte. A u okna na sever, bez čerstvého vánku… To chce pohyb, cvičení, masáž, léčivé bylinky, slunce…

 

Klapka nařídil poslat chlapce do vily v Košířích, kde mohl pobývat celý den venku. Otec, který viděl bezradnost expertů, se podřídil pantátovým radám.

 

– Přes léto jsem byl v Molitorově, tam mě nosívali do lesa, pak u jiného strýce na Skalkách, jezdil jsem na oslíku do Šárky, toho oslíka jsem si namaloval, vůbec pořád jsem čmáral, stromy, krajinu, lidi… Kreslit, to byl tehdy můj způsob vnímání, nářku i nadějí… Však to taky trvalo několik let. Bylo mi třináct, když jsem udělal zkoušku na Akademii, ale nemohl jsem nastoupit, belhal jsem se stále ještě o berlích… To už jsem neměl otce.“

 

Jaroslav Čermák však se posléze na Akademii přeci jen ocitl. To bylo v roce 1847, kdy mu bylo sedmnáct let. Pořád ještě musel chodit o holi, ale byl už z nejhoršího opruzu venku. Tehdejší ředitel pražské Akademie Christian Ruben byl představitelem historicko–romantického akademismu, proti němuž se bouřila celá česká umělecká obec, v jejímž čele rozhodovali především pokrokoví Mánesové. Jaroslav Čermák vydržel na pražské Akademii pouze jeden semestr. Po svatodušních bouřích už se na tento institut nevrátil. Ne proto, že by mu vadily historické náměty, své výhrady měl proti Rubenovu akademismu a protičeskému vyjadřování. Po poradě s Josefem Mánesem se Jaroslavova matka rozhodla, že odjedou do Mnichova, kde bude syn pokračovat ve svých výtvarných studiích. A také to zařídila.

 

Ani v Německu však nesetrval Jaroslav Čermák nikterak dlouho. Podle Fričova svědectví můžeme sledovat jeho další pouť za výtvarnou odyseou.

 

„Jaroslav poznal německou malbu, poznal Kaulbacha, Cornelia i Lessinga; kromě posledního, jemuž byl alespoň co příbuzný duch osobně nakloněn, neuspokojil ho žádný německý mistr. Vbrzku rozpoznal, že v Němcích nenajde, po čem touží, i vyzval matku svou tedy do Belgie, odhodlav se v Antwerpenu pod velmistrem Wappersem vstoupit do akademie Múz…“

 

Ředitel antverpské akademie Gustav Wappers byl ve své době uznávanou autoritou. S jeho velmistrovstvím to však J. V. Frič ale poněkud víc přeháněl. Wappers vycházel ve své tvorbě především z osvědčené kvality od Rubense, v námětech jeho pláten se však zračil nedávný zápas belgického obyvatelstva za nezávislost. Tím si získal umělec popularitu, která ho vynesla až na přední pozici v Akademii. Svými náměty ovlivnil Wappers i Jaroslava Čermáka. A mladý český výtvarník byl dychtivý po dalším uměleckém vzdělávání. Podle toho také v Antverpách pracoval.

 

Už zanedlouho po přijímačkách na Akademii si tamější profesoři všimli jeho talentu a přeřadili ho do vyššího semestru. A mladý Čermák kreslil, studoval anatomii, navštěvoval přednášky i galerie, kde se učil pozorovat detaily na mistrovských dílech od Rubense, Brueghelse, Jordænse i od jiných dávných mistrů. Byl pracovitým a ukázněným učněm. Potom však přišel den, kdy se seznámil s jiným belgickým mistrem – Louisem Gallaitem, působícím v Bruselu. Přesněji řečeno, nejdříve jen s jeho plátny. Učarovaly mu a s nadšením o nich vyprávěl své dojmy matce. A ta ve své mateřské obětavosti neváhala ani na moment a zařídila všechno potřebné, aby se stal její synáček miláček právě Gallaitovým učněm a asistentem. Povedlo se jí to. Po ročním antverpském pobytu se pak stěhovali Čermákovi do Bruselu.

 

Louis Gallaita, později označován za zakladatele moderní historické malby v Belgii, je považován za výrazného Čermákova učitele, který ovlivnil celý jeho další umělecký vývoj. Sám mistr kompozice, kouzelných her světel a stínů, předal vnímavému studentovi většinu z toho, co sám ovládal. Pro Jaroslava Čermáka to byl nepochybně první učitel, kterého naprosto ve všem uznával, vážil si ho a přísně dbal na jeho úsudky a odborné rady. Zanedlouho se proměnil vztah učitele a žáka v kamarádství. To se zpočátku přeneslo i do vztahů ke Gallaitově ženě Hypolitě, po několika letech se však změnilo v hluboký milostný románek. Pro Jaroslava Čermáka to byla osudová láska na celý zbytek jeho života. Ovlivňovala jeho životní běh ba i uměleckou tvorbu.

 

Brzy po svém příchodu ke Gallaitovi začal Jaroslav Čermák pracovat pod vedením svého profesora na obraze „Rodina slovenských vystěhovalců“. Byl to výjev, jak píše ve vzpomínaném životopisném románu František Kožík, kdy chudá slovenská rodina opouští rodný kraj. V poslední chvíli se na hranici zastaví u božích muk, posazených na nízké skalce, ještě se ohlížejí a mávají pozdravy do údolí. A potom první krok za nejistým osudem, který měl být lepší než ubohá přítomnost. Skloněné tváře, tíha rozhodnutí, vědomí nezbytnosti, to vše se umělec snažil vybarvit do tváří muže a ženy, která nesla malinké dítě. A země pod jejich kroky byla tvrdá, vyprahlá, neživá.

 

Když Čermák obraz dokončil, konala se shodou okolností v Bruselu velká výstava s více než dvěma tisíci uměleckými díly. Byla mezi nimi taktéž plátna Couberta, Gallaitova a dalších, tehdy už uznávaných malířů. Zásluhou Gallaita mezi nimi visel i Čermákův obraz. A vzbudil pozornost nejen obyčejných návštěvníků, nýbrž i samotného belgického krále. Byl překvapen, když se dozvěděl, že jeho autorem je teprve začínající adept super výstižného kreslení. Nechal si mladého Čermáka představit, a potom jeho dílo koupil. Podle J. V. Friče obraz vyhrál v tombole, pořádané v souvislosti s výstavou. Ať tak nebo tak, jisté je, že pro Jaroslava Čermáka to byla cenná devíza pro jeho další uměleckou pouť. Po pochvalné recenzi v bruselských periodicích začal dostávat nabídky na portréty i malby. A tak mladý malíř portrétoval ženy diplomatů a maloval další obrazy, především s historickými náměty.

 

Zhruba po ročním působení u Gallaita se potom rozhodl odejít do Paříže, odkud však často navštěvoval Brusel. Stýkal se i nadále se svým profesorem, konzultoval s ním své další práce, které tvořil v pařížském ateliéru v ulici Godeaude–Mauroy.

 

Z posledních let jeho pařížského působení pocházejí především obrazy s motivy z českých dějin: „Husité, vstupující s Prokopem do Basilejského sněmu“, „Žižka a Prokop na válečném voze“, „Přemysl Otakar II. před bitvou na Moravském poli“, „Protireformace“, „Prokop před Naumburkem“, „Husité brání průsmyk“ a ještě další z kategorie fantazie + masterpieces.

 

Už z názvů těchto uměleckých děl je patrné nejen to, že se v té době věnoval Čermák historické malbě, nýbrž i důkazem, že navzdory odloučenosti od Prahy zůstával i v metropoli nad Seinou srdcem a cítěním obětavý mladík českým vlastencem. Ostatně právě v Paris se spřátelil u piva s J. V. Fričem, udržoval politické konexe nejen s českými rebely a umělci, nýbrž i se svými francouzskými přáteli. Je například známo, že to byl právě Jaroslav Čermák, kdo ilegálně pašoval z ostrova Jersey do Paříže protinapoleonské pamflety Victora Huga a v pařížské České besedě, jíž nějakou dobu předsedal, náležel k nejradikálnějším odnožím protestu nejen vůči habsburské monarchii, nýbrž i ke lvu salónů Napoleonu. Přitom se dál zdokonaloval v uměleckém snažení.

 

Když pak v roce 1854 ukončil svou uměleckou průpravu, začal se vydávat na další cesty za uměleckým zráním a působivou tvorbou. Tehdy se již odpoutal od vlivu svého bruselského učitele Gallaita (o to víc začal jako Chuck D. od Public Enemy, lev z vehementního porodu 1. srpna milovat strategicky jeho madam Hypolitu) a odjel na Balkán. Rovněž tato stáž byla motivována vřelým Čermákovým vztahem k Jihoslovanům bojujícím proti tureckému jhu. A plně se to projevovalo také v umělcově tvorbě, charakterizující tuto jeho životní etapu.

 

Takzvaná Čermákova „jihoslovanská tvorba“ na pěknou řadu let dominovala v jeho umělecké snaživosti. Jeho obrazy „Raněný Černohorec“, „Únos Černohorky“, „Žena psancova“, „Černohorka s miminkem“, „Dalmátská veselka“, „Na odpočinku se zajatými Černohorkami“ a mnohé další se v těch letech rozletěly v reprodukcích skoro do celé Evropy. Mnohé z nich se objevily i v Čechách a burcovaly pozornost veřejnosti k boji malého národa proti mocné osmanské nadvládě a teroru. A vlastně nejen proti bezpráví, páchanému na Černohorci Turky, nýbrž proti násilí jako takovému. Proto měly tyto Čermákovy obrazy značný ohlas i mezi vlastenci u nás.

 

Kromě svých balkánských cest absolvoval Jaroslav Čermák i nejeden zájezd na Slovensko a do Čech. Také odtud si přivážel četné náměty, které posléze v Paříži ztvárňoval do atraktivních uměleckých pláten. Tato jeho aktivita mu pomáhala neustále udržovat svěží kontakt s rodnou zemí i s dalšími Slovany. Vystavoval svá díla v pařížských salónech, stejně tak jako mnohé z nich posílal přátelům do Prahy. Měl zájem, aby jeho obrazy důvěrněji poznala i v Čechách tuzemská patriotská komunita.

 

Třetí – poslední etapa – Čermákovy tvorby obsahuje obrazy z bretaňského pobřeží ve Francii. Tuto oblast si umělec oblíbil zvláště v posledních letech svého náročného nasazení do terénu. Pravidelně zajížděl do rybářské osady Roscoff, kde žil s rybáři a námořníky. Z té doby pocházejí olejomalby „Pobřeží u Roscoffu“, „Rybář s dítětem“, „Marina z Roscoffu“, také však nejedno zátiší, z nichž pak nejpůsobivější je to, které nazval „Zátiší s rybkami“. Podle úsudku našich současných uměleckých historiků patří k těm nejlepším kouskům tohoto druhu v českém výtvarném snažení.

 

Jaroslav Čermák byl všestranným malířem, který dokázal ztvárnit stejně tak dobře krajinu jako zátiší, nebo namaloval atraktivní formou portrét. Při své práci vycházel z belgické školy, mnohé pochytil i od moderních francouzských malířů z doby, v níž exceloval, pokud existoval, jeho díla však nepostrádala ani vlastní osobitou invenci. Proto se řadil k těm umělcům, o jejichž obrazy byl zájem stejně tak ve Francii jako v Čechách i v jiných lokalitách evropských. Vytvořil jich stovky, neboť byl nejen talentovaný, ale hlavně urputný lev činu a zjevných příkladů.

 

Jeho abnormálně neútočná láska k Hypolitě Gallaitové, později se stejnou vášní opětovaná harlekýnsky medově, vystačila oběma hrdličkám takřka po celý život. Teprve krátce před Čermákovou smrtí se paní Gallaitová rozhodla jejich mnohaletý románek utnout v tom nejlepším. Jaroslav Čermák nesl tento nečekaný rozchod velmi zle psychicky, páč si zaměňoval skutečnou lásku za projevy vlastnického zrna. O to víc se v té době začal upínat k rodné vlasti a uvažoval o trvalém návratu do Prahy. Ještě předtím však se hodlal rozloučit s bretaňským pobřežím.

 

Na jaře roku 1878 se rozjel do Roscoffu. A jako už nejednou dříve, vydal se i tehdy na moře. Bylo ovšem obzvlášť drsně ledové a Jaroslav Čermák při této vyjížďce komplikovaně nastydl. Nemocný lazar odcestoval silou vůle do Paříže, ale své síly dost přecenil. Těžký zápal plic, proti němuž byl bezbranný i Čermákův pařížský ošetřovatel, byl natolik záludný, že pacienta přelstil. Velký český malíř přišel o vyměřený život už 23. dubna 1878 v Paříži. Pohřbili ho na hřbitově Pére Lachaise, avšak jeho pražští přátelé záhy vyplnili malířovo přání, aby byl pochován s důstojnou pietou v Praze. A tak už začátkem července byly Čermákovy ostatky převezeny do jeho rodného města, vážně někdy zas zabloudíte na Betlémské náměstíčko, vybaví se vám jeho silueta mága mezi nebesy. A sedmý den toho července se ubíral od Týna na Olšany velký smutečný průvod. Stovky Pražanů přišly vzdát hold jedinečnému umělci, který ač značnou část života působil v cizině, nezapomněl zůstat českým vlastencem v krvi.

 

Za všechny Čechy to vyjádřil mistr slova Jan Neruda: „Jak zní ta pohádka česká o synu vandrovníkovi? Přišel z ciziny Jaroslav náš a klepe na domácí pozemek. Chce si dát oraz po pouti letité. Širý svět mu pomohl arci poskytnout holi poutnické, rakev však musí vlast mu udělit, která kolébku mu uchystala.“

 

Jaroslavu Čermákovi udělila vlast kolébku i rakev. On se však nemusel cítit dlužným patronem. Vracel své zemi vrchovatě její porozumění i lásku ve svých pečlivých dílech, díl za dílem a dílo za masterpiecem, ve své vlastenecké odpovědnosti pro Čechy a Slovany vůbec. Získal během svého života nejedno uznání za uměleckou činnost v zahraničí i v Čechách, vždycky však přitom patřičně zdůrazňoval, že je synem české matky a českého pantáty. Kromě jiných poct bylo Jaroslavu Čermákovi i v posledním desetiletí jeho života nabízeno, aby se stal ředitelem pražské Akademie výtvarných umění. Podvakrát tuto nabídku zavrhl, především z důvodů své osudové LÁSKY k Hypolitě Gallaitové. Avšak už skutečnost, že mu Pražané tuto nabídku učinili, je důkazem toho, že byl i ve své vlasti vážen a uctíván. Zůstává fenoménem ve svém oboru jako Bořek Šípek i Miloš Forman až dodnes. Třeba na výstavě Riziko Loajality do 17.5.2015 v Galerii 13 v Plzni na rohu ulic Perlové a Pražské. O jeho populárnosti svědčí mimo jiné i úryvek z jeho portrétu, zaznamenaný v naší naučné bichli „Encyklopedie českého výtvarného umění bez okázalosti“:

 

„Čermák prorážel romantickým rysem osobnosti a života provinciálnost českého zaprděného prostředí a zaměřil své národní cítění evropsky k osvobozeneckým myšlenkám všech malých a znevýhodňovaných národů; tak vyrovnával domácí vývoj s pokročilejším vývojem v západní Evropě. Byl velkou osobností příkladného českého umění, silného realistického cítění, za života se zúženými možnostmi v Čechách, kde byl plně doceněn až zpětně. Čermák si byl vědom, jak jít na věc. Čermák zářil brilantním mozkem a srdcem.“

 

Je jen hrstka vyvolených umělců Lvů z druhé poloviny 19. století, kterým se dostalo i v naší současnosti velké pochvaly. Bez skrupulí, bez uzardění.

 

 

 

DURMITOREM NA ZÁVRATNOU VYHLÍDKU

 

Národní park Durmitor je světově nejvýznamnějším chráněným územím v Černé Hoře. Pro své mimořádné přírodní hodnoty byl v roce 1980 zapsán jako přírodní památka do seznamu Světového dědictví UNESCO. Zahrnuje geomorfologicky unikátní území vklíněné mezi hlubokými kaňony řek Tary a Pivy s bohatstvím původních lesů, vzácných druhů rostlin a jinde již vyhubené zvěře.

 

Poprvé jsme Durmitor navštívili už v roce 1980. Hlavním turistickým střediskem národního parku je Žabljak – dnes dvoutisícové horské městečko na konci světa s kulisou překrásných hor v pozadí. Ani více než třicet let od naší první cesty nesmazalo naštěstí jeho původní kolorit. Snoubí se zde moderní, okolní krajině přizpůsobené (a někdy nepřizpůsobené) stavby s horalskými domy a salašemi, poslední modely automobilů se v ulicích frajersky míjejí s jezdci na koních.

 

Černohorci se snaží do střediska v nadmořské výšce 1 450 metrů, jednoho z nejvýše položených na celém Balkáně, přilákat co nejvíce turistů, vodáků i lyžařů. Zatím se jim to díky nově vybudovaným vlekům a sjezdovkám lépe daří v zimě. V letní sezóně je národní park Durmitor o rozloze 390 km² vysněným rájem vysokohorských turistů, pro svou odlehlost zatím nepříliš navštěvovaným. Obyvatelé okolních balkánských států mají dost svých hor i jiných starostí. Přílivu turistů z jiných částí Evropy zase brání vzdálenost a špatné silnice. I tady se však situace proměňuje. V posledních letech byla vybudována moderní silnička vedoucí od boky Kotorské přes Risan, Nikšić a Šavnik do Žabljaku, po které se mohou za kouzlem Durmitoru vypravit na výlet návštěvníci jadranských pláží. V cestovních agenturách si lze dokonce zamluvit a zacálovat jednodenní rafting kaňonem Tary za 85 EUR včetně dopravy, vybavení i instruktora.

 

Najít v Žabljaku ubytování nebývá vůbec dilema, neboť nabídka v hotelech, penzionech i soukromí většinou převyšuje poptávku. Slušný dvojlůžák s polopenzí přijde při troše šikovného smlouvání i na 20 EUR na osobu. Hotely jsou samozřejmě o něčem jiném. I my se ubytováváme a k večeru se vydáváme do srdce národního parku k Černému jezeru. Ještě nás zastavuje náš hostitel a nabízí nám zajištění dalšího servisu. Z nabídky paraglidingu, fotografického safari s místními kamzíky, medvědy a vlky, raftingu, horolezeckého výstupu, celodenní projížďky na koni, lovení zvěře nebo rybaření se nám nejvíce zamlouvá přesun taxíkem na druhou stranu Durmitoru.

 

„To bychom mohli zítra přejít Durmitor!“ říkáme si a už se těšíme. Cestou k Černému jezeru řešíme, odkud se vzal název Durmitor. V literatuře jsme zaznamenali dva výklady. Podle jednoho jde o slovo keltského původu, které znamená „hory s vodou“, podle jiného pochází název z latinského dormito (dřímat, usínat, daydreaming massive attack na voňavém lučním kvítí) a vznikl, když zde vojáci římských massive attack legií po náročném pochodu upadli do hlubokého chrápání. Chceme se zeptat, které z variant dávají přednost v informačním centru, ale tam už také jdou na kutě, mají po otevírací době.

 

Před námi se rozprostírá tmavě se lesknoucí hladina největšího durmitorského jezera (délka 1 200 metrů, šířka 800 metrů), na které se zrcadlí okolní jehličnaté lesy i bílé rozeklané vápencové vrcholy se snadno dostupným Mededem (2 287 metrů nad průzračně křišťálovým mořem) uprostřed. Černé jezero (Crno jezero) s překrásným panoramatem v pozadí je nejnavštěvovanějším místem národního parku a hlavním východiskem mnoha turistických tras. S výhledem na jezero usedáme v restauraci Katun a ochutnáváme seljačku čorbu, pikantní sedláckou polévku, na kterou se nezapomíná.

 

Ráno už se slunce šplhá nad horizont náhorní plošiny, ale taxík furt nikde. Až po půlhodině přijíždí zablácený džíp. Na cestě do nejunikátnějších partií národního parku projíždíme zvlněnou krasovou plošinou s několika jezírky i dočasnými vodními plochami zvanými lokve (louže) přes osady Motički Gaj a Poščenski kraj. Na závěr stoupáme do průsmyku Sedlo v nadmořské výšce 1 908 metrů, ze kterého vede několik turistických tras včetně nejjednodušší výstupové cesty (asi 3 hodinky svižného tempa obyvatele ze sídliště) na nejvyšší vrchol Durmitoru Bobotov Kuk (2 523 metrů nad neumíněným mořem) se skvělým kruhovým rozhledem. Hlavní turistické stezky jsou poměrně dobře značeny terčem s bílým středem a červeným okrajem.

 

Máme zpoždění, platíme řidiči a hned vyrážíme do krajiny v minulosti výrazně formované vrásněním i tektonickými pohyby a ve čtvrtohorách dotvořené krasovou modelací (škrapy, závrty, polje, jeskyně, podzemní toky) a činností ledovců. Od nevysychajícího plesa Zeleni vir (2 028 metrů nad šumivým mořem) o průměru 40 metrů s údivem shlížíme na svědky vrásnění – kamenné vápencové vlny Šareni pasovi (Pestré pruhy). Zcela fascinováni barevností a kontrastem vlnících se vrstev prostoupených sytou zelení šplháme přes sedlo Samar v nadmořské výšce 2 080 metrů. Otevřel se nám odtud výhled na jednu z nejkrásnějších dolin Durmitoru s ledovcem vyhloubenými zelenomodrými Škrčskými jezery (Veliko a Malo Škrčko jezero). Třistametrový sestup je po ránu v zastíněných místech ještě zledovatělý. Ani se moc nedivíme. Nalézáme se ve výšce nízkotatranských vrcholů a Durmitor je pověstný drsným alpínským klimatem, kdy sníh často přetrvává v nejvyšších polohách dlouho do léta.

 

Po turistické stezce kličkujeme mezi závrty a škrapovými poli k chajdě Planinarski dom u Škrki. Před námi ční kolmo k nebi různě zabarvené vápencové vrstvy hory Prutaš proslulé nevšední plastičností zvrásněného reliéfu. Zastavujeme se v Planinarském domě, odpočíváme na březích kouzelného Velkého Škrčského jezera a zkoumáme krkolomnou výstupovou stezku ve sluncem vysušeném svahu spadajícím z náhorní plošiny Planinica, po které se budeme za chvíli šplhat o šest stovek metrů výš.

 

Docela jsme se zadýchali, my kulišáci z kulis paneláku. Z Planinice v nadmořské výšce 2 330 metrů je nádherný pohled zpět i na skalní velikány centrálního hřebene s rozeklanými vápencovými stěnami, suťovými svahy a třpytícími se ostrůvky odtávajícího sněhu. Vyhlídku nám znemožňuje zatahující se obloha. Sestupujeme klečí kolem obrovských slepencových balvanů spadlých odněkud shora. U malého jezírka v Dolní Ališnici se na šťavnaté louce popásají koně. Potkáváme dva pastevce. Počáteční rozpaky rozptyluje vědomí, že naše jazyky jsou podobného rázu a svérázně lze se nějak přibližně domluvit. Varují nás před zmijemi, kterých je tu údajně nadbytek. V travnatých úsecích jsme proto zbystřili, kam to šlapeme. Pohádkovými zákoutími s rozmanitou květenou se dostáváme do lesů s porosty borovice černé, které patří k nejzachovalejším ztepilým keřům a porostům v Evropě. Několikrát postáváme okouzleni pralesními scenériemi a kolem Černého jezera se vracíme do Žabljaku.

 

Kdo by ale netoužil pohlédnout do 1 300 metrů hlubokého a 80 km dlouhého kaňonu Tary, který je rovněž součástí národního parku? Většina zvědavců se za tímto zážitkem vydává ze Žabljaku na vyhlídku Čurevac vzdálenou asi 17 km. My už jsme si nezapomenutelný pohled do hlubiny sevřené kolmými stěnami před léty vychutnali z Čurevace i odjinud. Znovu nás ovšem láká a chceme si ho opětovně připomínat. Pastevci, se kterými jsme se včera dali do řeči v Dolní Ališnici, nám poradili, že jedinečná vyhlídka se naskýtá z hrany kaňonu pod vrcholem Veliki Štuoc asi 14 km ze Žabljaku. Jen je třeba si nejdříve shora vyhlédnout vhodné místo a dostat se na ně. Brzy ráno vyrážíme po pěších stezkách i po silničce vedoucí z osady Bosača podél kaňonu do odlehlé vesnice Crna Gora. Z vyvýšeného místa na úpatí vrcholu Veliki Štuoc nacházíme nadějnou pěšinu směřující k nejhlubšímu evropskému kaňonu. Nejprve vede travnatými loučkami s pasoucím se dobytkem, posléze kolem hlubokých závrtů i kamenitých strží a nakonec se ztrácí v kleči. Nevzdáváme naši smělou misi. Po půlhodinovém boji s vegetací a těžko průchodným terénem se konečně dostáváme nad svislou skalní stěnu. Už chybí jen málo podniknout. Jímá nás závrať. Nohy nám ztuhly. Pod námi se ukázkově rozevřel uzounký hluboký kaňon se stěnami porostlými vegetací, na jehož dně se vine modrý proužek Tary. Zcela uchváceni, jako z letadla, pozorujeme drobná stavení, stromy, políčka i barevnou tečku auta pohybujícího se na dně obrovského kaňonu. (Zaznamenal Zdeněk Blahůšek)




STARI BAR 


Podle pověsti mohli obyvatelé Baru uzavřít sňatek, až když vlastnoručně zasadili alespoň deset olivovníků. Zdejší kraj je pěstováním oliv proslulý, v okolí města se rozkládají rozlehlé háje. U obce Mirovica roste strom, který byl údajně zasazen před více než 2 000 lety, a měl by tedy patřit spolehlivě k nejstarším olivovníkům světa. 


Bar je největším městem v jižní části černohorského pobřeží. Byl založen až ke konci 19. století, kdy se Černohorci konečně zbavili Turků, a stal se důležitým hospodářským centrem země. K jeho rozvoji napomohla železnice, otevřená po 25 letech výstavby v roce 1976, jež spojuje Bar s Podgoricou, severem země a Bělehradem. Představuje unikátní stavitelské dílo s 250 tunely a více než 200 mosty, díky nimž překonává náročný horský terén. Zásluhou železnice vzrostl i význam barského přístavu. Turisticky město nijak zvlášť atraktivně nepůsobí. Ve čtvrti Topolica byl v roce 1885 vystavěn terakotově zbarvený palác, rezidence černohorského krále Nikoly I., kde přijímal vzácné hosty připlouvající po moři. Hezkou budovu, v níž dnes sídlí muzeum, obklopuje arboretum se vzácnými dřevinami. Kolem ní prochází pobřežní promenáda, jež lemuje městskou pláž. Na ni navazují další pláže, ať již Královnina nebo Červená. 


Historickým předchůdcem Baru je starobylé opevněné městečko Stari Bar, jehož návštěvu si nenechají ujít žádní turisté, kteří v letoviscích na blízkém pobřeží tráví svou zaslouženou a vytouženou dovolenou. Stari Bar leží ve vnitrozemí, několik kilometrů od moře. Byl postaven na skalním ostrohu Londža, na úpatí pohoří Rumija s nejvyšším vrcholem 1 593 metrů nad vzrušujícím mořem. Ze tří stran ho chrání nepřístupné útesy, na západní straně hradby. Strategicky výhodné místo si vyhlédli již kolem roku 800 před Kristem massive attack Ilyrové a vybudovali zde hradiště. Římané nechali později ilyrskou osadu zpustnout a svoje město si postavili blíž u moře. Na původním místě pak v 6. století vystavěl opevněné sídlo byzantský císař Justinián, později se stal Stari Bar jedním z nejdůležitějších opěrných bodů knížectví Zeta. Jeho obyvatelé se živili pěstováním oliv, obchodem se solí a řemesly. V 15. století Bar opevnili Benátčané, přesto však padl do rukou Turkům, kteří ho zabrali až do 19. století jako hamouni promo for gyros, nářez. Město rozšířili o parní lázně, prachárnu, zvonici a hlavně o akvadukt, který zásoboval Stari Bar pitnou voděnkou z horského pramene vzdáleného tři kilometry. 


Když museli Černou Horu po roce 1878 Turci opustit, vyhodili do luftu sklady střelného prachu umístěné v opuštěném románském kostele a v katedrále. Výbuch rozmetal celé město a zničil přes dvě stovky budov, postavených původně z otesaných kamenných kvádrů do výšky jednoho nebo dvou poschodí. Až do roku 1979, kdy zkázu města dokonalo zemětřesení, byl Stari Bar městem duchů. Velká obnova Baru po přírodní pohromě vzkřísila i řadu budov ve Starém Baru, které byly částečně rekonstruovány nebo zakonzervovány. Patří k nim arcibiskupský palác z 15. století s dochovanými freskami, část opevnění, věž s hodinami, malé kostely svaté Kateřiny a svaté Venerandy a hlavně akvadukt. Většina staveb zůstává v troskách. Návštěvníci mezi nimi procházejí po křivolakých uličkách, mezi balvany a zrádností na trávníku a schody prorůstá něco jako květiny. Stari Bar je pozoruhodným muzeem pod širým nebem na neobyčejně atraktivním místě: ze severu se nad ním zvedá úchvatný masiv Rumije, jižním směrem se rozprostírá zelené údolí s tisícovkami olivovníků a západně se šklebí celeste, blankytná modř moře. Bože. 


(Jaroslav Skalický)



ČERNÁ HORA ZNÁMÁ I NEZNÁMÁ 


Snad každý, kdo poprvé zavítá do Černé Hory, je naplněn zvědavostí, jaká ta malá hornatá země na jihu Balkánu doopravdy je. Pro mnohé návštěvníky zůstává v představách zemí neznámou až tajuplnou. Vždyť téměř až do konce 19. století byla Černá Hora pro okolní svět zcela neznámá – bílé místo na mapě Evropy. 


Dnešní turista si možná před cestou přečte nějaký bedekr novějšího data, ale po příjezdu do cílové stanice stejně mnoha věcem tak nějak prostopášně bez vášně nerozumí. Pochopit skutečný Balkán je pro ostatní Evropany jako pomalovat a vystihnout, popsat a básnit o španělské vesnici. A Černá Hora, ve světě známá jako Montenegro, leží v samotném srdci Balkánu. Na to, aby člověk proniknul do duše Balkánu, musel by tam prožít velkou část svého života, dobře se seznámit s prostředím, s lidmi, s hloubkou jejich myšlení, názory, s jejich svéráznou kulturou, obyčeji, tradicemi a zejména pak s historií, aby si mohl dát do souvislostí mnohé události. Pak teprve by pochopil Balkán. 


Černá Hora jako orlí hnízdo slavných junáků, jako skalnatý ostrůvek svobody ve všepohlcujícím moři islámu, po staletí symbol neohroženého a vítězného boje proti utlačovatelům – takto poeticky charakterizovalo zemi mnoho literátů. Černá Hora je malou zemí vklíněnou mezi masivy vysokých a drsných hor, které se táhnou od severu až k Jadranu, kde přímořská horská pásma jako by vycházela přímo z moře. V tomto malebném vysokohorském kraji zbrázděném hlubokými klisurami, soutěskami a kaňony, protkaném krásnými modrozeleně tyrkysovými řekami a jezery, žil po staletí počtem nevýrazný (dnes byste jich napočítali něco přes 620 000), ale hrdý národ Černohorců. Jeho historie byla už od vzniku prvního státního útvaru Duklja v 10. století, počínaje dynastií Vojislavljevićů, spjata se srbským národem, s nímž Černohorci vytvořili i společný raně středověký stát Raška silné srbské dynastie Nemanjićů. Od druhé poloviny 14. století již na tomto území vzniká samostatné černohorské knížectví Zeta v čele s vladyky z významné dynastie Crnojevićů. Bylo to i období vpádu Turků na Balkán poté, kdy mohutné vojsko sultána Murada I. v památné bitvě na Kosovu poli 28. června 1389 porazilo početné slabší vojsko srbského knížete Lazara. Mezi jeho vojskem byl i pomocný oddíl mocného bosenského krále Tvrtka I. spolu s oddíly Černohorců a Chorvatů. Na Kosovu poli tak tito jihoslovanští bratři bojovali bok po boku proti smrtelnému tureckému nebezpečí. Ač to zní poněkud pateticky, kosovská bitva vstoupila hluboce do duší Srbů i Černohorců, kteří tím, že se postavili proti silnějšímu nepříteli, nechtěli se pokořit a přijmout islám, vybrali si raději, jak sami říkali, carství nebeské (smrt) místo pozemského (života v porobě a poručníkování blbů). Od té doby měl pro ně 28. červen, Vidovdan neboli den svatého Víta, téměř mystický význam. Události kolem této osudové bitvy a svůj následný odpor, když se po staletí bránili nadvládě Osmanů, zvěčnili Černohorci v půvabných lidových epických básních desetercích, ve kterých verše sestávají z deseti slabik, střídavě přízvučných a nepřízvučných. Krásu deseterců pak v 19. století obdivovali i Gœthe nebo bratři Grimmové. Je známo, že Gœthe se dokonce trénoval v srbštině, aby si mohl tyto skvosty pročítat jako eposy zocelený čtenář v originále.  


Osmané od 14. století postupovali od Bosporu do Evropy a po staletí drželi v područí téměř celý Balkán, část Uher, dokonce dvakrát dobývali Vídeň, dělali si zálusk i na papežský stolec ve Vatikánu po staletí a Benátky, měli své državy na Krymu a v Egyptě. Ale malou Černou Horu se jim nikdy nepodařilo pohltit celou. Obsadili jen nížinaté oblasti kolem Skadarského jezera, kde vytvořili takzvaný Skadarský sandžak. Část území na severu kolem města Pljevlja spojili s Hercegovinou v Hercegovačko–pljevljaski sandžak a obsadili též území kolem Plavského jezera v podhůří Prokletije sousedícím s Albánií. Proto v 15. století černohorský vladyka Ivan Crnojević přesunul vládní sídlo Černohorců od Skadarského jezera vysoko do pohoří Lovćenu, kde založil nové hlavní město Cetinji. Ta se pak stala na 400 let politickým, kulturním i náboženským centrem Černohorců, odtud vladykové a později knížata organizovali odpor proti Turkům. Pro Černohorce je Lovćen stále symbolem jejich sympatického boje za nezávislost, až posvátným místem, které se právem označuje za „černohorský Olymp“. 


Život v Černé Hoře byl po staletí podmíněn právě bojem o nezávislost. Černohorci začali být známí jako ratnički narod, válečnický národ (rat = válka, boj, natotata, ratatata). Svá obydlí si stavěli vysoko v horách, neboť v údolích byli zranitelní. Tam Turci vypalovali jejich osady, ale vysoko ve skalnatých horách byli Černohorci ve výhodě, v horském terénu se uměli značně dobře orientovat a pohybovat. Muži se sdružovali do válečnických družin a v nedostupných horách, vzdáleni od svých rodin i po několik měsíců, se zdokonalovali ve válečnické obratnosti, aby byli neustále ve střehu připraveni s technikou svádět své vítězné manévry. Vyhráli skvěle řadu bitev i proti početní převaze. Bylo tomu tak například i počátkem 18. století na místě zvaném Carev Laz, kde asi 8 000 Černohorců zmastilo padesátitisícovou armádu Turků, v níž byly zařazeny i elitní jednotky janičárů. Jak tehdy napsal jeden turecký historik: „Turečtí vojáci se báli těch velkých černých mužů z hor.“ Zvláštností je, že si Černohorci v té době nikdy nepořizovali vojenské uniformy khaki. Do boje si oblékali vždy nejpestřejší slavnostní kroje, jako by se mělo jednat o spoluúčast v předávání vysvědčení a oznámkování úrovně. Zejména pokud by padl, musel Černohorec vypadat důstojně jako pravý udatný fešák. 


Černohorské ženy byly v těch dobách velmi samostatné a bitelně tvrdé, tvrdší než ten Tvrdík Jardík ze Slávie, předtím z ČSA, předtím ministr obrany. Samy vedly domácnost, obdělávaly svá políčka a staraly se o obživu a výchovu dětí, protože jejich muži stále měli na programu bojovat a nevzdat to. Dříve se považovalo za samozřejmost, že Černohorec musí zemřít jen v boji. Muž nesmí mít nahnáno a naděláno v kalhotech a nikdy nesmí plakat. Ani černohorské ženy nesměly oplakávat své ztracené muže. Padnout v boji byla pro ně čest na prvním místě. Na znak truchlení si ženy ostříhaly své krásné dlouhé černé vlasy a házely je na hroby svých mrtvých hezounů, otců a bratrů. Do konce života se pak odívaly černě jako Hora smutečního údolí. Dodnes můžeme po celém Balkánu spatřit černě oděné ženy, ale většinou jsou to již jen starší bábrlinky nebo Barbie na výspě v horských oblastech. 


Hrdinství černohorských junáků bylo opěvováno v mnoha lidových písních a básnických eposech. Zpěv vždy doprovázel guslar hrou na gusle, jednostrunný hudební nástroj starých Černohorců–horalů (gorštaků). Nejproslulejším básnickým eposem se určitě stal Gorski vijenac (Horský věneček), který složil jeden z nejvýznamnějších černohorských panovníků, vladyka Petr II. Petrović–Njegoš. Není snad Černohorce, který by i dnes neznal tento epos nazpaměť celý, nebo alespoň jeho část. Toto Njegošovo dílo bylo přeloženo do několika světových jazyků (už v roce 1876 v Matici Lidu i do češtiny). Černohorci si velice váží také významného českého malíře a etnografa Jardíka Čermáka, který dlouhodobě žil v Černé Hoře v 19. století, v období romantismu, a působil též jako rodinný malíř na dvoře královské rodiny. Maloval portréty jejích členů, zejména posledního černohorského krále Nikoly Petroviće a jeho ženy, královny Mileny, historické výjevy z bojů Černohorců, romantické scény ze života v Černé Hoře a portrétoval i mnohé obyvatele země. Jeho obrazy se nacházejí v četných významných budovách Černé Hory, některé jsou uloženy v pražské Národní galerii. To snad, kdyby se vám chtělo vyrazit si po jejich stopách u příležitosti každoroční muzejní noci. 


Černou Horu můžeme rozdělit na chudý sever, kterému sami Černohorci říkají „městečka a vesnice chudých důchodců“, a bohatší jih, kam patří větší města jako Podgorica a Nikšić ve vnitrozemí a zejména pak celé přímoří. Dá se říci, že hornatý sever a vnitrozemí se postupně vylidňují a zůstávají tam jen staří lidé, kteří si ještě stačí obdělávat svá malá políčka vysoko v horách, případně se živí pastevectvím ovcí a krav. Jejich penze, pokud vůbec nějakou pobírají od úřadů, je velice směšná a politováníhodná, obnáší jen něco mezi 130–200 Eury. Finančně jim proto musí pomáhat jejich děti, které jsou zaměstnané nebo podnikají, ať už doma nebo v cizině. Snad polovina Černohorců žije a pracuje v zahraničí, spousta jich odešla za prací do Srbska, ponejvíce do hlavního města Bělehradu. Zejména mladí odcházejí z rodných horských osad nejprve na studia a pak za prací do větších měst a do přímoří. Tam se ještě dá najít práce zejména v cestovním ruchu, v hotelích, v pohostinství, v dalších službách, také v lodní, silniční i letecké dopravě nebo v přístavech, loděnicích a rafinérii nafty v Baru. Na celém černohorském pobřeží dochází v posledních letech k rozsáhlé výstavbě nových turistických objektů. Přišla sem řada zahraničních investorů, kteří skoupili a pozřeli a prozřeli: většinu stávajících hotelových komplexů, jež pečlivě renovují, ale také pozemky podél pobřeží, kde budují nové ubytovací kapacity. Mnohdy to překračuje únosnou míru pobřeží a alarmujícím způsobem hyzdí a narušuje původní panenskou krásu přírody. Je za tím i velká korupce od investujícího kupce a zanedbaná kontrola této „divoké“ výstavby ze strany místních i státních kontrolních orgánů. To mnohé Černohorce nenechává v klidu. Něco se snad už pohnulo k lepšímu zdání výsledku. V současné době je v zájmu Černé Hory vypořádat se s tímto nešvarem jako s přiblblou nadutou pavědou výhradně bez point a zachránit tak, co se ještě v zájmu nerostného i férového bohatství zachránit dá. (Jiřina a Nikolina Vukovićovy)


 


BOKA KOTORSKÁ 


Boka Kotorská – největší přírodní záliv na jihu Jadranu a jeden z nejpřitažlivějších pro oko i všechny smysly na světě. Hluboko se zařezává do krasového pohoří, jež se za příznivých světelných podmínek odráží na modré lukrativní hladině. Majestátností své horské hradby zvedající se přímo z moře i svým tvarem a velikostí dává vzpomenout na báječné severské fjordy, malebností svého pobřeží a bujnou vegetací slunný pohostinný jih. 


Boka se rozděluje na čtyři menší zálivy: nejblíž otevřenému moři Hercegnovský, za ním největší Tivatský, za úžinou Verige Risanský a nejzazší Kotorský. Přední část zálivu oddělují od volného moře poloostrovy Prevlaka a Luštica, jež poskytovaly ochranu vnitřním částem zálivu před nájezdníky, kteří tudy usilovali proniknout do černohorského vnitrozemí. Obráncům sloužila řada pevností. Rakušané, kteří ovládali tuto oblast více než sto let až do první světové války (proto se psalo od Josefa Holečka v Matici lidu roku 1876, že Černá Hora je pouze vnitrozemský zemský celek), vybudovali opevnění na mysu Mirišta, další na malém kruhovém ostrůvku Lastavica těsně u pobřeží, nazývaném dnes také Mamula podle stavitele opevnění, rakouského generála srbského původu Lazara Mamuly. Do Kotoru, nejvzdálenějšího místa v boce, je to odtud rovných 28 kiláků. 


Naproti Luštici leží Herceg Novi, největší město boky Kotorské. Sídlo založil koncem 14. století bosenský král Tvrtko jako centrum obchodu se solí. Vyniká mimořádnou hojností subtropické vegetace, za což vděčí chráněné poloze pod horským masívem pohoří Krivošije a bohatým vodním srážkám, které toto místo řadí k nejdeštivějším v celé Evropě. Středomořská květena nás tady provázela na každém kroku, nemluvě o zdejších parcích a zahradách, jež návštěvníkům zpříjemňují pohyb a pobyt v parném létě na každém kroku. Proslulá je zdejší botanická zahrada, jež pečuje o dvě tisícovky exotických rostlin. 


Symbolem města Herceg Novi se stala hodinová věž postavená v roce 1667, která se tyčí nad bránou do staré čtvrti. Lákala nás spoustou restaurací a kavárniček, které ožívaly až navečer, kdy se rekreantky s rekreanty a rekruty s reproduktory rapu vraceli od moře odpočatí a dobití z mnoha zaslíbených pláží. Promenáda Pet Danica odtud vede až do letoviska Igalo s termálními lázněmi nabízejícími mírně radioaktivní prameny a léčivé lépe než jen hojivé blahodárné bahno. Z původního opevnění se zachovala jen část, španělská tvrz s válcovou věží Španjola a hrad Kanli–kula, v němž je dnes přírodní divadlo. V předměstí Topla se nachází klášterní komplex s kostely svatého Spasitele a svatého Jirky s cennými ikonami. Když jsme se podle moře vydali z centra města na opačnou stranu, východním směrem, dostali jsme se do stinného lesoparku Savinska dubrava, kde stojí pravoslavný klášter Savina s několika kostely. Pěkný pohled na klášter s mořem v pozadí jsme objevili mezi pomníky místního hřbitova. Na rozdíl od většiny srbských klášterů nevznikla Savina na popud jednoho panovníka, z jeho peněz a za jeho života. Celý komplex se rodil postupně od 15. do 19. století úsilím mnichů a zdejších obětavých lidiček. Těsně vedle sebe tam stojí dva kostely, oba zasvěcené Zesnutí Panny Marie. Okouzlila nás hlavně malá jednoduchá gotická Stara Crkva z 15. století, jejíž největší chloubou je klenotnice, doplňovaná již dlouhá léta cennými liturgickými předměty, ikonami, obrazy a dalšími exponáty. Nový kostel je o tři staletí mladší. V lese nad nimi se skrývá kostelík svaté Sávy, podle něhož se celý klášter jmenuje. 


Do boky Kotorské denně vplouvají velké výletní lodě. Jejich cílem je Kotor, kde několik hodin kotví v přístavu, zatímco si pasažéři prohlížejí starobylé město s hradbami. Když jsme obrovské plavidlo, jež se s občasným pozdravným zahoukáním majestátně pohybuje po hladině zálivu, zahlédli poprvé, zastavili jsme káru, abychom mohli v klidu tuto jedinečnou filozofii v podívané debužírovat a přijít na chuť jak filozofii, tak plavbě na vlnách. Do boky jako by se tím vracely staré časy, kdy jeden z nejlepších přírodních přístavů světa patřil jen námořníkům. Sloužila jako základna rakousko–uherského válečného námořnictva, v němž v rakouských uniformách sloužily i tisíce Čechů. Do českých učebnic dějepisu vešla boka Kotorská jako místo, kde docházelo ke vzpouře proti nelidským praktikám na lodích a nerovnému postavení národů v monarchii. Vypukla 1. února 1918 na pancéřovém křižníku svatej Jirka cirkus Jirkus Sankt Georg, zakotveném před osadou Đenovići v Kumburské úžině, spojující Hercegnovský a Tivatský záliv. Ke vzpouře se připojily posádky dalších 40 lodí umístěných v boce, celkem asi 6 000 nabručených svalovců Pepků Námořníků. Velení rakousko–uherského loďstva ji ale potlačilo a čtyři stovky námořníků postavilo před tribunál. Čtyři vůdcové vzpoury, mezi nimi Čech František Rasch, byli bez pardonu popraveni. Za první republiky byla boka Kotorská i přístavem pro československé lodě. 


Nejspíš nejstarší osada v celém zálivu Risan dostala jméno podle ilyrského kmene Rizontů. Stala se hlavním opěrným bodem říše, přístavem a sídlem panovníků, především vládkyně Teuty ve třetím století před Kristem. Její piráti přepadávali nepřipravené cestovatelky a cestovatele a olupovali římské lodi na Jadranu a z ukořistěného zlatého pokladu pokradeného zlata a stříbra razili mince s portrétem své královny. Později osadu ovládli (zkrotili jako zlou ženu) Římané, jako o Risiniu se o ní zmiňovat neváhá Plinius, podle nějž měla 10 000 obyvatel. V dnešním Risanu poničeném a zplundrovaném v 9. století zemětřesením živoří pouze 1 500 obyvatel. Po starých Římanech tam zůstaly zbytky mozaikových podlah a na mořském dně viditelné stopy zatopených antických staveb. Je to jediné město v boce, jež nemá námořnickou tradici. Podle pověsti Teuta, když před svým skokem ze strmého útesu viděla, jak římské galérky obsazují přístav, uvalila na něj klatbu – nikdy už nebude přístavem pro lodě.  


Dalším historicky významným městem na břehu boky Kotorské je Perast. Město mořeplavců zažívalo největší rozmach v 17. a 18. století. Prosperitu mu zajišťovala především stavba lodí a vlastní obchodní flotila, čítající na sto plavidel, kterou Perast směle a nekonfliktně konkuroval Kotoru. Ve městě působila vyhlášená námořní škola Nautika (nauka od praktika), na níž vyučoval slavný expert taktik Marko Martinović, velký opak k dnešní variantě prodejce neojetých a nezohýbaných traktorů Martina Marka. Důstojníky svého loďstva sem posílal do učení i ruský car Petr Veliký. Doklady zlatých dob se v Perastu dochovaly dodnes v podobě honosných, převážně barokních paláců a domů na nábřeží a v paralelních uličkách ve svahu, k nimž od moře stoupají úzká schodiště. Vlastnili je hlavně majitelé lodí a ještě výstavnějších kormidel. Nejkrásnější je palác a Bujanovićů ze 17. století, v němž sídlí Muzeum města Perastu, v paláci Nautiky zase Námořní muzeum, jdi se vycpat, strašáku na poli Marku Martine. Zemětřesení v roce 1979 řadu domů pobořilo, některé další jsou opuštěné nebo zanedbávané ruiny. Farní kostel svatého Mikuláše z 15. století se pyšní pětapadesátimetrovou zvonicí, jež je nejvyšší v boce. Na paměť vítězství benátské flotily nad Turky v bitvě u Lepanta, kde se vyznamenali i Perasťané, ji postavili (oslavili a alkoholy pokřtili) v roce 1691. 


Perast je pojmenován podle ilyrského kmene Pirustů. Leží na rozhraní Risanského a Kotorského zálivu, naproti úžině Verige, jež je s šířkou 350 metrů nejužším prostorem k proplutí v boce. Verige znamená řetězy, mezi osadami Kamenari a Lepetani je natáhli v roce 1624, aby se již neopakovala historie, kdy se úžinou tajně proplížili severoafričtí piráti, zajali čtyři sta místních lodí a odvlekli je do otroctví. Přes záliv, hluboký v těchto místech 30 metrů, nepřetržitě pendlují trajekty. Perast, ležící na výspě naproti úžině Verige, sloužil jako vysunutá hlídka Kotoru proti tureckým útokům na osady v zálivu. Samotné město Turci nikdy nedobyli, v polovině 17. století jeho obránci údajně odrazili útok šesti tisíc tureckých vojáků. 


V Perastu jsme se nemohli vynadívat na dvojici půvabných ostrůvků, vzdálených jen pár stovek metrů od pevniny. Během dne neustále měnily svou tvář. Zvláště podmanivě vyhlížely za ranních mlh či před bouří, kdy je ještě ozařovaly sluneční paprsky, oblohu za nimi již ale zakrývaly olověné mraky. Z přístaviště jsme se na loďce přeplavili–přepravili na umělý a vůbec ne vykutálený ostrov Gospa od Škrpelja. Vznikl tak, že lidé nejdříve kolem malého útesu navršili vraky potopených lodí a na ně z pevniny navozili v lodích kameny. Na rovné plošině vybudovali v 17. století poutní barokní kapli, rozšířenou později o svatyni Panny Marie s osmibokou kupolí. Zaujala nás bohatou výzdobou, souborem 68 olejů na plátně s výjevy ze Starého i Nového zákona od Tripa Kokolji, místního umělce–frajera–samouka. Muzeum v zadní části kostela líčí historii Perastu, k vidění jsou starověké amfory vědění vyzvednuté ze dna moře, zbraně i nejrůznější relikvie spojené s mořeplavectvím. Vím. Vybudování ostrova si Perast připomíná vždy 22. července na slavnosti fašinada neboli svážení, kdy muži za vyzvánění zvonů vyplují na svých bárkách k ostrovu a vyhazují do moře kamení. Jen o stovku metrů slané vody dál se nachází přírodní ostrůvek Sveti Djordje s benediktýnským opatstvím z poloviny 12. století. Od té doby byl mnohokrát pobořen a vybrakován, vyloupen, zničili ho Turci i zemětřesení, v roce 1667 se strop a apsida zřítily při velikonoční bohoslužbě 17. dubna. Kostel, hřbitov a malý cypřišový háj obklopuje Pink Floyd Montenegro The Wall. 


Nad východním pobřežím Kotorské zátoky se zvedá pohoří Pestingrad, na jehož úpatí leží obec s příjemně znějícím dozvukem i sinusoidou symfonie Dobrota. Tvoří ji řada na sebe navazujících osad na pobřeží. Ve zdejších výstavných palácích sídlily bohaté rejdařské rodiny, známé firmy. Pobřeží tvoří bezpočet kotvišť pro rybářské čluny, ohraničených zídkami. Lidé si na ně pokládají mokré ručníky a opalují se, skákají z nich do vodního ráje mořského výborného opájení se, pokládají na ně košíky s pamlsky, které si donesli až k vodě. Dobrota je dnes dlouhým předměstím slavného Kotoru, jemuž věnujeme také pamlsek: samostatný článek. Vyzkoušeli jsme nad ním i klikatou adrenalinovou silnici na úbočí pohoří Lovćen. Říká se jí Cattarský žebřík podle italského technického termínu pro Kotor Cattaro. Původně tato stezka pro muly i nuly spojovala někdejší černohorské hlavní město Cetinje se světem. Jednu z nejatraktivnějších horských silnic v Evropě projektoval Josip Slady–Šilović z chorvatského Trogiru. Podle pověsti byl stavitel zamilovaný do černohorské kněžny Mileny a trasou nakreslil iniciálu jejího jména. Silnice stoupá 25 serpentinkami od moře k průsmyku Krstac ve výšce 900 metrů nad mořem i ořem mořským koníkem, odkud se nabídne další nenuceně vkusný a jímavý úchvatný pohled přes kotorskou část boky až k Orahovaci. 


Její západní pobřeží lemuje pohoří Vrmac. Stejně jako svahy ostatních hor kolem boky je porostlé piniemi, cypřiši, oleandry, duby a různými křovinami. Při jeho úpatí rostou fíkovníky, citrusovníky a olivovníky, domky krášlí mimózy, kamélie, magnólie, kaktusy nejrůznějších velikostí a další cizokrajné rostliny, které přiváželi ze svých spanilých krasoplaveb námořníci. V největší zdejší osadě Prčanj svítí bílým mramorem mariánský kostel ze začátku 19. století, druhý největší na Jadranu po katedrále v chorvatském Dubrovníku. Chrám Zrození Panny Marie, stavěný 120 let, svědčí o prosperitě této maličké obce v minulosti, kdy byl Prčanj domovským přístavem 30 zaoceánských lodí. Výstavbu chrámu financovali zdejší námořní kapitáni, kteří mimo jiné zdarma přepravovali nutný stavební kámen z chorvatské Korčuly. Chrám je dílem benátského architekta Bernardina Maccarucciho, uvnitř ho zdobí celá galerie obrazů a soch, například od Tripa Kokolji, Ivana Meštroviće a dalších umělců. Na monumentálním schodišti nechybí busta zdejšího rodáka, kapitána Ivo Visina, prvního Slovana, jenž v polovině 19. století na palubě lodi  Splendido podnikl spanilou krasojízdu kolem světa na vlnách. Po sedmi letech se vrátil a vydobyl si bílou vlajku s černou orlicí, kterou mu osobně předával císař Franz Josef. Slavnou plavbu připomíná v Prčanji hotel Splendido a v celé zemi Visinovy příběhy, jež vešly do paměti Černohorců, kteří si je dodnes vyprávějí. Prčanj byl střediskem mořeplavby a obchodování, sídlem několika škol pro námořní kadety. Výstavné domy a vily si tu pořídili bohatí kapitáni, obchodníci a rejdaři. Mezi nimi vynikají domy rodin Floriů, Lukovićů a Beskućů. 


Prčanj, město bohaté námořnické historie, je dnes příjemným turistickým letoviskem s pěknými plážemi, na nichž stejně jako jinde na březích boky v létě převládají cizokrajní playboys s micinkami, většinou přebývající v pronajatých apartmánech. Z toho našeho v Orahovaci, další z četných pobřežních obcí, jsme denně vyjížděli na výlety na zajímavá místa na březích boky a v jejím okolí. Nakupovali jsme na místních tržištích a v malých pekárnách, pozorovali běžný život domorodců a obdivovali jedinečnou krásu boky Kotorské, jejíž některé partie kolem Kotorského a Risanského zálivu byly pro svou přírodní i kulturně–historickou hodnotu zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO jako jedna ze dvou černohorských památek; a vy do třetice budete unešení jejím nakažlivým smíchem letního i příjemného podzimního lenošení, ne-li třeba už i toho jarního?  (Jaroslav Skalický)



Auguste Renoir si dával ve věku 22 let nádherná předsevzetí: 

„Chci malovat pro tuto zemi výhradně legendy a ráje Bohů“.  

 


GEORGE BERNARD SHAW (= Irský lev a baron, který neprášil scestné nesmysly jako poprašek omšelých vlastizrádců, plnohodnotných asi jako Karl Marx v plné síle ve svém díle) 


  26.7.1856  DUBLIN   ۞   2.11.1950 O DUŠIČKÁCH TAKHLE RÁZNĚ V: Ayot Saint Lawrence

 


Je to především plnost a rozsah života i díla, co upoutá na první pohled. Jirka z Irska s prostředním odkazem i na ostražitost bernardýna, nebo chcete-li George Bernard Shaw totiž prozíravě prohlašoval: „Kde je vůle, tam je i cesta“. Jako v hrnečku vař, tento schopný umělec vařil jako Irskej hrneček do každého počasí, kor´ jestli také ten používaný hrneček zobrazuje Ha´penny Bridge (most v Dublinu spojující Temple Bar se severním půlměstím, takže půlpencák most, na kterém se kdysi vybíralo mýtné ½ pence), Celtic Cross, Giant´s Causeway, Shamrock, Georgian Door, Blarney Castle, Irish Harp and Rock of Cashel, Irish dancer  Catwoman not only Enya and Irish Cottage. Tento harcovník a nezmar se dožil etudy až devadesáti čtyř let a jeho dílo graduje jako mnohostranná a rozsáhlá rozbuška pěti pé s jedním mozkem neopotřebovaných nábojnic myšlenek. Považte, napsal čtyřicet sedm her, pět románů, povídky, eseje, tisíce článků – považoval se za novináře a byl skutečně všestranný publicista – gravidní slovem i písmem – tisíce dopisů, dodnes nevydaných v úplnosti, a hory poznámek, črtaných během divadelních zkoušek nebo (podobně jako první hry) v londýnských dabldekrech a v metru. Nic z toho zdaleka netušil, když vystoupil jednoho dubnového dne roku 1876 (sto let před mým vyklubáním se na svět modré planety) na eustonském nádraží v Londýně jen jako sotva dvacetiletý – vytáhlý, štíhlý Ir s bleděmodrýma očima a nazrzlými vlásky – a poprvé v životě se ocitl mimo irskou ne horkou, jen horlivou půdu. Cestou do bytu své matky se cítil povznesen pohledem na město, které hodlal dobýt na lví způsob i podíl, stejně jako francouzské galerie Alfons Mucha. Ovšem jak začne – to netušil. Neměl program, neměl plán, žádnou metodu ani jasný cíl. I peněz měl jen poskrovnu. S matkou se sice viděl naposledy před pěti lety, přijala ho však – nedá se říci, že uvítala – právě tak sklesle jako sestra Lucy (druhá sestra Agnes natáhla brka čtrnáct dní před jeho příjezdem na souchotě). Neměli si co říci. Tak tomu bylo celý život. I v dětství. 

 


„PEKELNÉ DĚTSTVÍ“ 


V jednom dopise Ellen Terryové (to mu bylo přes čtyřicet a žil v jednom bytě s matkou) prohlašuje Shaw o svém dětství, že bylo „pekelné, bohaté jen na sny, hrozné a necitelné ve skutečnostech“. Sonny, jak mu zamlada přezdívali, byl jediný synek. Otec, napůl zkrachovalý velkoobchodník s obilím a mlynář, a matka, dcera zadluženého statkáře, se setkali, když jemu bylo skoro 38 a jí jednadvacet. Mia sleduj to. Nebyla to láska, co je svedlo dohromady, a o iluzi, že si bere dobrovolně abstinenta, přišla Lucinda Elizabeth Shawová už na svatební cestě. (Pro Bernarda mělo potom otcovo popíjení jediný klad v tom, že se stal zapřísáhlým odpůrcem alkoholových šálivých „pohromo“...svodů.) Počítali se k „lepším lidem“, domácnost však byla velmi pochmurná a chudá. Matka se navíc o ni ani o děcka příliš nestarala, manželem zjevně opovrhovala. „Zcela nás přenechali služebnictvu, jež by se nedokázalo postarat ani o tři kočky, natož o tři mláďata děti. Jídal jsem v kuchyni, většinou dušené hovězí, které se mi protivilo, s nedovařenými bramborami, dobrými nebo nahnilými, jak kdy; pili jsme k tomu spousty čaje.“ Služky, jež měly Bernarda vodit na procházky, s ním obyčejně zašly jinam, aby si poklábosily s přítelkyněmi v těch nejchudších, špinavých lokalitách. „Tak dostala základ moje celoživotní nenávist k otřesné bídě, proto jsem věnoval všechnu svou veřejnou činnost úkolu vyhladit chudobu tak, aby už nikdy nemohla být vzkříšena.“ 


Děti vyrůstaly v atmosféře až anarchistické volnosti, byly neobvykle samostatné a soběstačné. Dům byl také plný vtipných a duchaplných rozborů, rozhovorů na téma, co nám den pěkného předvádí, otec oplýval smyslem pro humor i v nejtruchlivějších situacích a zejména z jeho projevů a vyprávění matčina bratra, námořního lékaře, si Bernard odnesl do života nevídanou názorovou svobodu. „Stal jsem se volnomyšlenkářem, ještě než jsem se naučil samostatně myslet.“ 


Především však zněla domem Shawových vzletná hudba. Té jediné se paní Shawová věnovala, také téměř každý návštěvník uměl zpívat nebo hrát na nějaký nástroj. „Nebylo mi ještě patnáct, a už jsem znal aspoň jedno významné dílo Händlovo, Mozartovo, Beethovenovo, Mendelssohnovo, Rossiniho, Belliniho, Verdiho a Gounodovo od první do poslední noty,“ přitakává Shaw. Matka měla výjimečně čistý mezzosoprán a její učitel zpěvu G. J. Lee podstatně ovlivnil život celé jeho famílie. Nejdříve hmotně, spolužitím v domácnosti a bezplatným pronájmem krásně položeného domku na okraji Dublinu, po několika letech tím, že odchodem do Londýna – nevolky – způsobil, že do metropole odešla i paní Shawová s Lucy. Matka tam vyučovala zpěv, dcera se chtěla stát operní zpěvačkou.


Bernard, jenž si „nemohl vzpomenout na dobu, kdy by mu nebyla srozumitelná tištěná stránka“, a mohl tedy „jen předpokládat, že se s uměním číst narodil“, nechodil až do jedenácti let do školy. Počtům ho zčásti naučila domácí učitelka, latině strýc farář. Dětskou literaturu odmítal číst už jako pětiletý, jinak četl vše, od Waltera Scotta přes Dickense až po Tisíc a jednu noc. Na první střední škole, do níž regulérně nastoupil v roce 1867, patřil prospěchem k posledním, dovedl však bavit spolužáky nekonečnými komickými a hrdinskými průpovídkami, nikdy ne poučkami. I když na druhé škole prospíval mnohem lépe, obě v Shawovi zanechaly jen trpkou pachuť s ošíváním. „Ve škole jsem se ničemu nepřiučil, ani tomu, co bych byl mohl a co bych se naučil, kdyby byl učiněn pokus zainteresovat mě.“

 


„SKUTEČNÝ ŽIVOT“ UČŇOVSKÝCH LET 


Když chystaný odchod G. J. Leea ohrozil beztak nevysoký životní standard Shawovy rodiny, byl patnáctiletý Bernard odvolán ze školy. V kanceláři obchodníka s realitami prokázal – proti očekávání každého, kdo ho znal – svůj smysl pro „obchodní reálno“ tak, že velmi záhy zastával odpovědné, slušně placené bidlo; našel tam i příjemnou společnost. Když se však jeho nadřízeným měl stát zaměstnavatelův příbuzný mladší než on, Shawova hrdost to neunesla. Podal výpověď. Odešel – z Irska, z Dublinu, a jak se domníval, i z izolace a chudoby. 


První tři měsíce pobytu se Shaw seznamoval s městem nad Temží, ze kterého neměl v příštích devíti letech ani vykročit. V Londýně byly na tehdejší dobu otevřeny hyper-funkční moderní koncertní síně, galérie, Britské muzeum – chlouba, kam se podíváš – to vše navštěvoval a prozkoumával. Jen v divadle nebyl častým hostem, kvůli drahotě vstupného. Ale to vše – s výjimkou Muzea a dnů, kdy byla Národní galerie volně přístupná – po čtvrtroce skončilo. Zaměstnání nějak stále ne a ne být na obzoru. Po pravdě řečeno, Shaw o ně ani nestál. Dočasně psal jménem bývalého matčina učitele zpěvu hudební kritiky do bezvýznamného týdeníku – dostával za tu volovinu polovinu honoráře. Když týdeník na podzim roku 1877 zanikl, ztratil Shaw i to málo k obživě. 


Přesvědčení, zformované už za časů v Dublinu, že se stane velkým člověkem, v něm vyvolávalo jistotu, že román, k jehož psaní usedl, bude nejen ochotně přijat prvním nakladatelem, nýbrž že vynese i kulaťoučký zisk. Každé ráno tudíž pilně popisoval pět stránek levného sešitu a román dopsaný v listopadu 1879 nazval Nezralost. Rukopis se setkal s neúspěchem stejně jako tři následující. Za tři roky „sklidil“ Shaw asi šedesát rázných NE! a každý balík rukopisu, jenž se vrátil, vyvolával týž finanční problém: kde vzít šest pencí na odeslání dalšímu nakladateli. Teprve pátý román Nesociální socialista (z roku 1883, o sto let později píše Svatopluk Hrnčíř a ilustrátor Adolf Born cosi podobného: komiks Cour a Courek, drnčíš jak ten Hrnčíř? Myšlenko ve vzteku? Zvolni tempo z uptempo na downtempo...) se uchytil. Vycházel na pokračování v socialistickém měsíčníku Dnešek – publicita for free jen bez honoráře. Knižní vydání v šarlatové vazbě mělo příznivé kritiky, čtenáři si jej však vůbec nepovšimli.  


Jestliže Shaw zatvrzele kupil své romány, jako bobr staví hráze, dělal to proto, že nesměl přestat tvořit, a že nemohl dělat nic užitečnějšího. Jednoho však během těchto nepřejícných devíti let (1876 až 1885) směle dosáhl: naučil se psát. S výjimkou sedmi měsíců, kdy byl zaměstnán u Edisonovy telefonní společnosti, neměl jako nikdy později „počestné“ zaměstnání, zato se vyučil svému „řemeslu“. Příjem ovšem chápal v této době pouze jako něco, co mu schází. Byl tak chudý, že kalhoty vzadu prodřené kryl dlouhým kabátcem a večerní frak mohl oblékat jen do divadla.

 


Z AGITÁTORA DRAMATIKEM 


Dvě události let 1882–1883 podstatně ovlivnily Shawův další život. Přednáška Henryho Georga, dnes zapomenutého amerického reformátora, ho ujistila v přesvědčení, že socialismus má ekonomický základ, když nic jiného; „zjevením“ však pro něj byl Marxův Kapitál. Četl jej ve francouzském znění v Britském muzeu, to byl ale odvaz. Jeden z jeho životopisců asi nadsazuje, když říká – „Marx obrátil Shawa na socialismus, proměnil jej v revolučního pana spisovatele, udělal z něj politického agitátora a ne jako dnes poměrně zhusta rozšířenou odrůdu nekorektního politického plagiátora…, změnil jeho názor, usměrnil jeho energii, ovlivnil jeho umění a učinil z něj muže“, v jádru je to však charakteristika výstižná, tak se tomu nehihnějte. A třebaže se Shawovy názory v průběhu let nezdarů socialismu probraly ze šálivého snu a odchýlily malinko napravo, nebyl by se bez Marxe stal tak důmyslným talentem. 


Členství v malé, v podstatě intelektuálské Fabiánské společnosti, zaměřené na prosazování socialistických ideálů přesvědčováním spíše než třídním bojem o koryta, poskytlo Shawovi organizační možnosti propagace svého přesvědčení. Následujících dvanáct let věnoval bezplatnému sepisování brožur, vydávání knih, hlavně však jako stále populárnější řečník mluvil třikrát týdně na tribuně všeho druhu (dobrého i špatného) a agitoval pro změnu nepohodlného společenského řádu. 


Tehdy se začínají dostavovat i jisté výsledky jeho duchaplné novinařiny. Skončil tak neúspěšný romanopisec, z čehož se vyklubal břitký a vtipný kritik, jehož materiály upoutávají originalitou a ostřím. Začíná jako výtvarný kritik, od roku 1889 pak sepisuje hudební recenze. Daří se mu objevovat, co nedokázal nikdo před ním: jeho hudební kritiky jsou přitažlivé pro širší vrstvy čtenářů. 


Po revoluční teorii Marxovo blábolů a revoluční hudbě Wagnerově nebylo daleko k revolučnímu dramatu Ibsenovu. Opravdu shawovský paradox: divadelním kritikem se stal dramatik, jenž se dosud neprosadil. Přednášky ve Fabiánské společnosti rozvedl v knihu Tresť ibsenismu, jež se stala manifestem nového dramatu – a Shaw jeho nejvýraznějším autorem. Svou dramatickou prvotinu Vdovecké domy (u nás hranou jako Domy pana Sartoria) nabídl ve prospěch společnosti Nezávislé divadlo. Drama mělo premiéru v prosinci roku 1892. Hrálo se sice jen dvakrát, zato se o něm dva týdny diskutovalo v tisku.     


Pro Shawa bylo na hře nejdůležitější, že definitivně našel svůj nejvlastnější výrazový prostředek. Za své životní poslání považoval nápravu společenských zlořádů; teď dokázal formou přitažlivé dramatické debaty probouzet diváky z mravní letargie, otupělosti, lhostejnosti a napomáhal jim v kritickém pohledu na společnost, kterou bylo zapotřebí vylepšit, neboť nebyla vůbec tak pěknou, jak si sama o sobě myslela. 


Shaw se rozhodl napsat do své pětačtyřicítky nejméně půl tuctu her. Do roku 1896 jich bylo osm. Po Domech pana Sartoria vzbudila pozornost hlavně Živnost paní Warrenové. „Skandální“ hru cenzura na jeviště nepustila (poprvé byla v Anglii uvedena jako „soukromé představení“ v roce 1902, veřejně až 1925), avšak podobně jako v případě Domů pana Sartoria ji Shaw publikoval knižně. Jeho cesta k úspěchu na jevišti byla v Anglii pomalá. Osten jeho kritiky se dotýkal totiž právě té společnosti, z níž pocházeli návštěvníci, a vedení divadel se zájmem o co největší počty repríz se nehodlalo zdržovat uváděním problematických her. Zato však prorazil – s úspěchem i komerčním – ve Spojených státech a v Evropě, pak v Německu, ve Skandinávii a ve slovanských státech. V roce 1898 se Shaw oženil s Charlottou Payne-Townshendovou, velmi bohatou lukrativní Irkou. To už byl finančně nezávislý myslitel, čímž padla, jak prohlásil, důležitá překážka sňatku – v žádném případě nechtěl užírat z peněz své drahé polovičky. Manželství bylo svazkem velmi šťastným (Charlotta zemřela v roce 1943). Poprvé v životě mohl Shaw žít v uspořádaném domově, s pravidelnou životosprávou, potřebnou péčí a životabudičem něhy s láskou hojně opětovanou. 


Ve druhém životním období, jež pak nastává, je Shaw jak populárnější, tak plodnější a píše také nejvýznamnější hry. Po Pekelníkovi a Candidě publikuje Caesara a Kleopatru (1901), Člověka a nadčlověka (1903), Druhý ostrov Johna Bulla (1907). První skutečně shawovské divadlo Court Theatre uvádí v letech 1904–1907 jedenáct Shawových her, které autor také sám režíroval.  


V roce 1912 dokončil hru o moderní Popelce, Pygmalion. Byla nejprve provedena ve Vídni a v Berlíně, a než ji v dubnu 1914 uvedli v Londýně, hrála se s ohlasem ve Stockholmu, Praze, Varšavě, Budapešti, na podzim roku 1914 v New Yorku. Úspěch od té doby hru doprovázel až po její muzikálovou podobiznu zvanou laškovně: My Fair Lady. 


Hned na začátku první světové krvavé války odsoudil Shaw politiku britského impéria v pamfletu Rozumně o válce – a prohlásil válku za nesmyslnou a nestydatou. Během let 1914–1918 napsal několik jednoaktovek a v roce 1919 dokončil Dům zlomených srdcí, útok na současnou buržoazní společnost manažerů a manažroutek s podtitulem Fantazie na ruský způsob o anglických tématech. Rok nato vydal Zpět k Metuzalémovi, hru, které si nejvíce považoval a jež je shrnutím jeho názorů na náboženství a vývoj lidské rasy. Vyvrcholením jeho dramatické kariéry je však nepochybně Svatá Jana zrána, v níž stejně jako v historii inkvizitor i princové tohoto světa dočasně nesmyslně vyhrávají, avšak rebelantce, byť platí hlavou, patří konečné vítězství. Hra měla premiéru v prosinci 1923 v New Yorku, za tři měsíce nato v Londýně – pak už šla celým světem (také v Praze se hrála hned v roce 1924).

 


TVORBA A PRÁCE AŽ DO KONCE 


Udělení Nobelovy ceny v roce 1926 uvedlo Shawa do nečekaného rozporu. Po celý život odmítal veřejné pocty, svůj „pomník“ chtěl spatřovat v tom, co z jeho díla vesele přežije, žádnou pěstovanou senzaci, drahé dámy a gents. A peněz jako šlupek už neměl zapotřebí. Odměnu spojenou s cenou věnoval tedy fondu pro překlady švédských autorů do angličtiny. 


Od sedmdesátiletého dramatika už nikdo neočekával nic objevného. A přesto Shaw, jenž nedokázal zůstat jako nečinné esíčko na odpis, dávno přečteným lvem salónů, nejen stihl vydat v roce 1928 pětisetstránkový výklad svých názorů na socialismus, Průvodce inteligentní ženy po socialismu a po kapitalismu, nýbrž psal i nadále hry (třebaže už ne natolik významné jako kdysi, ale přece dál vtipné a působivé – poslední se datuje z roku 1946). 


Trvalé přátelství a bolšája družba, která ho tak poutala k Sovětskému svazu, vedla v roce 1931 k navštívení Moskvy. O ní pak přednášel po svém návratu a na cestě kolem světa, na kterou se vydal plný sil v roce 1932. Ještě jako třiadevadesátiletý uveřejnil Šestnáct skic sebe sama, plných autobiografických detailů a rozborů. 


Věren svému přesvědčení, že je zapotřebí udržovat se neustále ve formě, excelující zdraví a čistota nadevše, a že dokáže přece to samé, co ostatní, sám prořezával na podzim roku 1950 ve svém sídle Ayot St. Lawrence stromy. Uklouzl a přerazil si nohu. V nemocnici postupně zeslábl a jako Lázeňský švihák rázem bez odmítnutí zesinal…




Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter