Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.9.
Jaromír
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Břéťův (re)start (6)
Autor: pavelskalicky (Občasný) - publikováno 23.2. (05:44:33), v časopise 23.2.

kapitola 14

Nastalou situaci asi nelze nazvat bitevní vřavou, protože se moc neřvalo. Džon se původně s rozbitým rtem chtěl držet zpátky, jenže tam už byla jen Veronika. Takže přestože ho zranění bolelo, udělal krok vpřed a spolu s ostatními ji chránil vlastním tělem. Pár ran svým protivníkům uštědřili, mnohem více jich však dostali, než se u hřiště objevilo policejní auto.

Policista za volantem zapnul maják a houkačku a tím bitva skončila.  Překvapený Horák zůstal stát bez hnutí, jeho spolubojovníci však dostali regulérní strach. Věřili Horákovi, že jeho otec je mocný, tváří v tvář třem policistům však jejich víra dostávala trhliny. Muži zákona se blížili a černé svědomí Horákovců způsobilo třes rukou a klepání kolen. Roháč o dva kroky couvnul a chystal se předvést svou pověst nejrychlejšího běžce třídy.

„Ani to nezkoušej,“ zahřímal největší z policistů a přidal do kroku. Z očí mu sršely blesky a Roháčovi jeho nohy vypověděly službu. Spolu s ostatními sledoval přicházející trojici a stával se menším a menším.

„Tak co se to tady děje?“ zeptal se mohutný policista přísně. „Proč se tady rve šest darebáků se čtyřmi spolužáky a holkou?“ Překvapivě se nedočkal žádné odpovědi. „Tak bude to?“ zvýšil hlas a zamračil se ještě trochu víc.

„Hele, strejdo,“ pronesl Horák s úšklebkem. „Běž buzerovat někam jinam, jo? Nejsme na tebe tady zvědaví.“

„Prosím?“ zařval policista brunátný vzteky. „Já jsem asi špatně slyšel.“ Horák k němu udělal dva kroky.

„Tak já ti to řeknu ještě jednou a pomalu,“ opakoval Horák s posměšným výrazem ve tváři. „Odprejskni a běž si honit triko jinam!“ Břéťa začínal mít obavu o Horákovo zdraví, protože policista vypadal jako pět vteřin před explozí. A ta exploze měla ve formě facky dopadnout na Horákovu tvář. A jelikož policista měl ruce jako lopaty, jeden dobře mířený úder by Horákovi urazil hlavu nebo by ho minimálně na nějakou dobu uspal.

Proč mě to vlastně trápí? pomyslel si Břéťa a v duchu se usmál. Aspoň bude od Horáka pokoj a budeme mít klid. Pak se ale za své myšlenky trochu zastyděl. To by ale byla ošklivá smrt. To bych možná nepřál ani svýmu nepříteli. Zareagovat však nestihl, protože zbylí dva policisté vycítili problém také. Jeden jemně svého brunátného kolegu odvedl stranou a druhý oznámil šesti Horákovcům, že si zadělali na problém a jde se volat rodičům.

„Ty vole, to si děláš prdel, ne?“ vyvalil na něj Horák oči. „Víš, kdo je můj fotr? Ten…“

„Hele, mladíku,“ skočil mu policista nekompromisně do řeči. „Je mi jedno, kdo je tvůj otec. Laskavě mi netykej, ještě prostor k proslovu mít budeš.“ Chytl Horáka za ruku a vzpouzejícího ho vlekl k autu. Mezitím dorazila ještě jedna policejní Octavia a další dva hromotluci v uniformách. Roháč i ostatní se sklopenou hlavou hlásili telefonní čísla rodičů, až je Břéťa se svými kamarády trochu litovali. Ale opravdu jenom trochu, protože jen si vzpomněli na všechna ta příkoří, byla lítost ta tam.

Horák nadával tak, že by mu záviděl každý průměrně jazykově nadaný dlaždič. Pak také policistovi vyhrožoval, že mu „fotr“ zařídí doživotní nezaměstnanost. Policista ale nevnímal. Aniž by hnul jediným svalem ve tváři postupoval ke služebním autům a s každým krokem se snižovala Horákova šance na propuštění. Jeho nohsledi také viděli budoucnost černě. Už jen to, že je zadrželi a čeká se na rodiče, až si je vyzvednou. To bude doma peklo. Není divu, že vypadali jako hromádky neštěstí.

„Tak to vypadá, že je po válce,“ zašeptal Břéťa ostatním. „Poslední bitva je dobojovaná a nepřítel poražen.“

„Konečně budeme mít klid,“ dodala Veronika. Kuba s Džonem spokojeně přikyvovali, jen Martin se tvářil nějak zamyšleně.

„Co je?“ plácl ho Džon po rameni. „Vyhráli jsme, tak se netvař, jako bys kousal kyselou hrušku.“

„Když já mám neodbytnej pocit, že ještě není konec,“ odvětil tiše. „Jakoby se ještě něco mělo stát.“

„Ale prosím tě,“ chlácholil ho Džon. „Co by se tak asi mělo stát? Jen se podívej před sebe - co vidíš? Horák a jeho kámoši pod laskavým policejním dozorem čekaj na rodiče, který jim doufejme trochu zatopí. Dostali drtivej úder, ze kterýho se jen tak nevzpamatujou.“ Martin potřásl hlavou.

„Máš pravdu,“ připustil. „Asi to jsou jenom nervy, jak jsme pořád museli bejt ve střehu.“ Břéťa se na Martina zkoumavě zadíval.

„Děje se něco?“ zašeptala mu Veronika do ucha, aby to nikdo jiný neslyšel. Břéťa pokrčil rameny.

„Nevím,“ odpověděl tiše. „Zkusím se ještě kouknout, jestli se něco kolem neděje, ale vypadá to, že je všude klid.“ Začal rychle kontrolovat městské kamery v okolí školy, ale nic zvláštního neobjevil. Musel však něco přehlédnout, protože se najednou ozvalo kvílení pneumatik a přiřítilo se luxusní stříbrné Audi.

 

kapitola 15

„A jé - přijely problémy,“ ukázal Martin na stříbrné auto. Z něj vyskočil vysoký svalnatý chlapík a rázně vykročil k policistům.

„To je Horákův táta,“ pronesl Kuba tiše.

„Horák ho asi zavolal na pomoc,“ dodal Břéťa.

„A jak prosím tě?“ zamračil se Džon. „Celou dobu na něj koukáme a mobila nevytáhl.“ Břéťa chtěl něco odpovědět, ale Veronika ho předběhla. Otočila se na Džona a poklepala si na hlavu. Džon nejdříve nevěřil vlastním očím. Taková drzost od mladší holky! Pak mu ale došlo, že Veronika neupozorňovala na jeho mentální nevyzrálost, ale připomínala mu křemíkový vynález, který měli Horák a Břéťa v hlavě.

„Takže pánové, právě jste si zadělali na pěknej problém,“ rozkročil se mezitím Horákův otec před policejními auty. „Ukažte mi vaše průkazy! Postarám se, abyste ještě dneska byli nezaměstnaný. A na hodně dlouho! Co si to vůbec dovolujete – zadržovat tady mýho syna! Okamžitě ho pusťte!“ Policisté se na sebe podívali a jeden z nich vystoupil z auta.

„Občane, přestaňte tady vykřikovat a mařit policejní práci, nebo vás seberu taky!“ houkl na Horáka staršího. Jeho výstup ale požadovaný efekt neměl. Oslovený se zamračil a dal si ruku k uchu, čímž chtěl naznačit, že asi špatně slyšel.

„Cože?!“ zařval. „Ty asi hochu nevíš, s kým mluvíš, co? Věř mi, že se o tvůj vyhazov postarám. Chci vidět průkazy vás všech - jména, čísla, všechno. Pak zvednu telefon a než dojedete na stanici, bude na vás čekat výpověď.“ Policista se bezradně podíval na své kolegy a bylo na něm vidět, že po výpovědi moc netouží. I ostatní se tvářili, že by radši Horákovce pustili, než si hledali novou práci.

„To ne,“ vzdychla Veronika. „Oni je snad pustí. Udělej něco,“ otočila se s prosebným výrazem na Břéťu.

Co bych asi tak mohl udělat? pomyslel si Břéťa. Co bych já zmohl, když ani čtyři policajti neuspěli? Pak ale dostal nápad. Dodal si odvahy a vykročil přímo k Horákovi staršímu. Zvuk jeho kroků upoutal pozornost policistů v autech, kteří se na sebe s tázavými výrazy ve tvářích zadívali. Neunikl ani dvojici diskutující mezi auty. Mladý policista se na něj zadíval jako na zachránce, který mu jde pomoci v jeho nelehké situaci. Arogantní Horák ho naopak zpražil pohledem, kterým mu naznačoval, ať se radši do ničeho neplete. Břéťa jeho pohledu ale nevěnoval pozornost. Pomalu přešel až k němu a stoupl si na špičky.

„Pane Horáku,“ oslovil ho tiše, aby to slyšel právě jen on. „Nevyhrožujte tady těm pánům a nechte je v klidu pracovat. Stejně nemůžete své výhružky splnit, tak je prosím nezdržujte.“ Horák starší zalapal po dechu. Chvíli si Břéťu prohlížel, jestli si dělá legraci, nebo jestli to myslí vážně. Pak se ke spolužákovi svého syna pomalu sklonil.

„Mladý muži,“ oslovil ho šeptem, ale z jeho hlasu tryskala ironie jako z vodotrysku. „Myslíš si, že tady jen naprázdno vyhrožuju? Že nemám tu moc zařídit těmhle nebožákům padáka za neplnění pracovních povinností nebo překročení pravomoci veřejného činitele? Ty asi nevíš, kdo já jsem, co?“ Když pak viděl Břéťův obličej bez jakýchkoliv emocí, pokračoval. „Beze mě se tady hochu nic nerozhodne. S ministrem kultury chodím do divadla a na koncerty. Ministr školství mě zve na golf a s ministrem vnitra děláme minimálně jednou měsíčně grilovačky. Policejní prezident je můj dobrej kámoš, takže mi věř, že by pro mě rád udělal takovou maličkost jako je vyhození čtyř neschopnejch policajtů.“ Břéťa se zamračil.

„A proč teda bydlíte tady? A váš syn chodí do normální školy? Když máte takovou moc, tak byste mohli bydlet na zámku a jemu zaplatit soukromýho učitele.“

„Ty jsi ale hlupák,“ zachechtal se Horák starší. „Je vidět, že o politice víš úplný houby. Když chci tahat za nitky a řídit jako šedá eminence většinu důležitých záležitostí, tak přece nemůžu bejt vidět, ne? Takže takhle mám normální dům, můj syn chodí do normální školy a nikoho ani nenapadne, kdo strká peníze do ministerskejch kapes. Na většinu politiků něco vím, takže další důvod, aby mi šli na ruku. Ještě si myslíš, že jenom vyhrožuju a nemůžu to splnit?“ Břéťa neodpovídal a sklopil zrak. Horák starší se triumfálně rozhlédl kolem sebe, přestože jeho představení mělo pouze jednoho posluchače. A on měl rád spoustu obdivovatelů. Jeho zrak se zarazil na synovi, který ze zadního sedadla policejní Octavie zoufale mával rukama a gestikuloval. Jako správný otec neváhal. Došel rázným krokem k autu a otevřel zadní dveře, aby svého syna vysvobodil z rukou těch již téměř nezaměstnaných policistů.

„Táto!“ vyhrkl Horák mladší a skoro přitom brečel. „Cos to udělal?“

„Co jsem jako udělal?“ zadíval se na něj otec nechápavě. „Jako že jsem pro tebe přijel? Vždyť jsi mi sám tou mrchou v hlavě volal, že ti mám přijet na pomoc.“ Vybavil si rozhovor se svým synem, který mu barvitě popisoval svého spolužáka, který má v hlavě čip a co všechno s ním dokáže. Přepadla ho najednou zlá předtucha. Zadíval se zkoumavě na Břéťu, který jeho pohled s mírným úsměvem opětoval.

„Neměl si mu nic říkat,“ slyšel synův hlas jako z velké dálky. „Celej rozhovor i video odesílal online na internet.“

kapitola 16

Horák starší strnul. Před očima se mu objevila celá pyramida jeho partnerů a známých. Kamarádů, kterým pomáhal nahoru a oni pak na oplátku shora pomáhali jemu. Na vrcholu pyramidy stál on - pevný a stabilní, schopen ovlivnit kterýkoliv kámen v celé stavbě. A najednou se tento pevný bod v českém vesmíru zakymácel. Viděl sám sebe, jak mu jeden jediný neuvážený a ješitný krok podráží nohy. A padá dolů. Neřízeným pádem padá na lidi pod sebou, kteří se následně hroutí také. Stačila chvilka a jeho dlouholeté mistrovské dílo skončilo v ruinách. Sice to opticky vypadalo, že všichni pod ním zbrzdí jeho pád, jako zkušený manipulátor však věděl, že to je právě naopak. Z čím větší výšky člověk padá, tím tvrdší dopad obvykle následuje.

Co teď? blesklo mu hlavou. Co teď budu dělat? Možná nebude třeba dělat nic. Takových videí na internetu je, třeba zrovna tohohle si nikdo nevšimne. Při té představě se v duchu usmál a trochu se uklidnil. Najednou však zapípala policejní vysílačka.

„Operační důstojník – relace všem hlídkám. Vyhlašuji pátrání po Františkovi Horákovi, který je důvodně podezřelý z úplatkářství a korupce. Hledaný je asi sto devadesát centimetrů vysoký, silné postavy, hnědé krátce střižené vlasy a modré oči. Jezdí stříbrným vozem Audi A6 a může být ozbrojen.“ Policisté nezaváhali ani vteřinu. Hrozba jejich výpovědi se rozplynula jako mávnutím kouzelného proutku a rozkaz zněl jasně. Tři muži zákona vyskákali z Octavií a pro Horáka staršího vypadala situace velmi špatně. I on však slyšel hlášení z policejních vysílaček. Nehodlal se vzdát tak snadno. Bleskurychle vytáhl z pouzdra u pasu pistoli a skočil za své stříbrné Audi.

„A sakra,“ zaklel Džon a vrhl se na zem. „Bude střílečka jako na divokým západě.“ Ostatní ho o zlomek vteřiny později následovali, a když vytáhli zbraně policisté, zalehli v autech v rámci možností i Horákovci.

 

První výstřel vyšel z policejní pistole. To jeden z policistů usoudil, že se jejich protivník podezřele přesouvá k volantu a chtěl by jim pláchnout. Pravá přední pneumatika neodolala náporu projektilu.

„Položte zbraň na zem a vyjděte s rukama nad hlavou!“ prořízl vzduch rázný hlas. Chvíli se nic nedělo. Pak se ale ozvala rána a kulka z Horákovy pistole se zaryla kousek od krčícího se policisty. Ten neváhal a vrhl se pod služební auto. Za kolem protivníkova Audi uviděl nohu ve značkové černé botě. Vystřelil a bolestivý výkřik signalizoval, že mířil dobře.

„Položte zbraň na zem a vyjděte s rukama nad hlavou!“ zopakoval přísně policista svou výzvu.

„Jak mám asi do prdele vyjít, když mám prostřelenou nohu, vy blbci,“ zařval Horák starší.

„Tak zahoďte svou zbraň od sebe, abychom na ní viděli. Vy si lehněte na břicho a ruce si dejte za hlavu!“ slevil policista ze svých požadavků. Žádná reakce. Policisté se už začali gesty domlouvat, jak svého soupeře obklíčí a odzbrojí. Jejich pantomimu přerušila devítimilimetrová Magnum, ale trochu netypicky. Vylétla zpoza stříbrného auta, obloukem překonala vzdálenost asi deseti metrů a dopadla na štěrkovou cestu.

„Už nemám zbraň!“ ozvalo se relativně tiše. Policisté však slyšeli dobře. Jedno mávnutí a vystartovali do akce. Zkroutili ležícímu Horákovi ruce za zády, zaklapla želízka a bylo po válce.

 

Horáka staršího odvezla za policejní asistence sanitka, děti si rozebrali překvapení a zamračení rodiče a pětice školáků na školním hřišti osaměla.

„Tak co teď?“ zeptal se Džon. Ostatní jen pokrčili rameny.

„Asi je po válce, ne?“ řekl za všechny Martin. Džon si povzdechl.

„No to jo,“ opáčil. „Ale co jako teď budeme dělat?“

„Teda nevím jak vy, ale já se půjdu domů vyspat,“ odtušil Břéťa. „Ta válka mě nějak zmohla. Nechápu, jak někdo může bojovat dýl jak několik dní.“

„Ty vojáci u toho taky nechoděj do školy,“ měl hned po ruce vysvětlení Kuba. „A to mi připomíná, že zejtra píšem z dějáku.“ Dobrá nálada po vyhrané válce hned trochu ochladla.

„A zítra po škole bychom mohli navštívit Matěje v nemocnici,“ navrhla Veronika.



Poznámky k tomuto příspěvku
Martin (Stálý,Redaktor) - 23.2. > super, tesim se ve vezi na pokracovani:)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 pavelskalicky (Občasný) - 1.3. > Martin> Dík, už bude konec ;-)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + tři ? 

  
  Napsat autorovi:  (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter