NIKOLAJ KONSTANTINOVIČ RŒRICH Николай Константинович Рéрих

☼    9.10.1874   PETĚRBURG   ۞       13.12.1947  NAGAR, INDIE

Ruský mystik, malíř, scénograf, když to na něj přišlo, tak požírač ruské zmrzliny v oplatce, filozof, archeolog, teozof, spisovatel a cestovatel, nevím, proč mi tolik připomíná z Vídně Ernsta Fuchse, asi tedy uvolněností a nespoutaností… Na přelomu 19. a 20. století se vyskytují, i když řídce, chlapíci mužíci, které označujeme výrazem polyhistor. To je tedy muž, který ovládl všechny vědy jako mouchy (odchylky od skutečnosti, chyby, zkrátka mouchy) přizabít jednou ranou, jednou radou, a vyzná se ve veškerých uměních. V oné době jsou věda i umění už natolik rozvinuté, že nelze být polyhistorem v onom plném významu: ve smyslu renesančním. Jako jím byl Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarroti a jiní. Je možné být ovšem polyhistorem s jistým vymezením a zaměřením. S cílem nikoliv poznat a objevit a racionálně zdůvodnit celý svět, neboť takový a nemenší úkol ležel před těmi, kdo se vynořili z mystiky a metafyziky středověku a museli ohmatat v pravém a plném smyslu tohoto slova svět „en–gross“ i v jednotlivostech, protože ležel kolem nich nepoznaný, zahalený příkrovem sofistiky a kasuistiky. Symbol, nikoli realita. Na přelomu 19. a 20. století zní úkol pro polyhistora jinak: dobrat se svého, vymezeného a vyhrazeného, životním úkolem stanoveného pojetí světa prostředky všech věd a umění, které možno zvládnout levou zadní v jediném lidském životě; oněch disciplín, jež skýtají klíč ne už k novému poznání, ale k obnovenému pojetí, oprášit skvosty od prachu a připomenout, co se nastřádalo na planetě během let v zapomnění.

Tento úkol se stává životním posláním ruského malíře Nikolaje Konstantinoviče Rœricha, neříkejte mu řeřicha, také uznával klid, rozvahu a glanc jako hlavní zbraň před srážkami s blby už před nástupem Wericha. Tento rodák z 9. října 1874 ze Sankt–Petěrburgu, pochází z kultivované rodinky, ba až jemnocitné, jak se to často stává v ubohém a zanedbaném prostředí carského Ruska. Tam, kde stranou bědnoty, bosáků a jurodivých, kteří se v agónii křeči tance svatého Víta svíjejí na úpatí chrámových schodišť, vyhnanců, katoržniků, nevolníků a dělníků žijících o chlebě a vodě, četnické a kozácké nahajky a špiclů pravěké KGB ochranky, odděleny od něho umně kovanými a mnohdy zlacenými litinovými mřížemi se hrají Musorgského Obrázky z výstavy; kde se hovoří a píše především francouzsky. Kde letní sezóna se tráví na bulvárech Paříže, kde lid, chce-li o někom říci, že je sardanapálsky, nechutně bláznivě a neuvěřitelně bohatý, praví, že je bohatý „jako ruský baron“. V rodině ne tak nechutně bohaté, ale přece jen dobře zabezpečené, dostatečně izolované od bídy tehdejšího Ruska, v kruzích, které tak nezapomenutelně popíše Tolstoj ve své Anně Karenině se narodí správci carské Ermitáže synek Nikolaj. Je od počátku života obklopen múzickým prostředím. Na stěnách výborné obrazy, někdy (na tehdejší technické podmínky) až pobuřujícím způsobem moderní. Bibeloty, pokud najdou vůbec smilování v přísném zraku a umu Konstantina Rœricha a jeho ženy Jeleny, pocházejí z porcelánek v Sevrès, ze Staré Role u Karlových Varů, z ruských porcelánek, které dodávají své zboží do salónů a ložnic Jeho Samoděržavného Veličenstva a jeho pomazané choti (mazané a ještě namazané tou vodkou) a nejvyšší šlechty. Rœrichova matka sama „provozuje hudbu“, jak se tehdy říká. Zpívá, doprovázejíc se sama na klavír, ale také se „věnuje malířství“. A její akvarely, pokud se v pozůstalosti Rœrichově dochovaly, prozrazují nejen více talentu pohromadě, ale i více profesionalismu, hlouběji zvládnuté a hlavně niterněji pochopené procesy výtvarného vidění a výtvarné výpovědi, než tomu bývá obvyklé u jejich souputnic z takzvaných „lepších kruhů“. Není tu ona vynucená líbivá podbízivost, zívání nudou, křečovitá vyhrocenost. Barva i tvar drsně drhnou o skutečnost. Patrně v křehké osobě Jeleny Fjodorovny vzala za své pozoruhodná osobnost, neboť i její deník, který Rœrich s pietou chránil a chránit přikázal, to není klepaření a sentimentální vzdychání dámy, která z nicnedělání neví, co sama se sebou. A po vzoru čechovovských heroin, jejichž čas bez vzpomínek na návykovou látku heroin nadchází, vzdychá a „hledá smysl života“. Na dnes už zažloutlých stránkách si můžeme zdárně přelouskat žensky oblým písmem azbuky načrtnuté bystré portréty známých a hostí. Náznaky črt, zárodky esejů.

Jestliže Rœrichův otec sloužil výtvarnému umění pasivní, i když velmi oddanou, tak přece jen trochu úřednickou manýrou, jeho matka byla už v mládí malířově prvkem tvůrčím, ale zároveň zdrojem mnoha nadání, mnohého neklidu, stálého hledání. V té ženské není pasivita: chybí jí pouze trochu energie, aby učinila poslední krůček a prorazila společenské obklíčení, všechna ta téměř rituální setkání a tlachání. Večeře a slavnostní snídaně, dostihy a vernisáže, koncerty a premiéry baletů. Vše krásné, co proměněno v samoúčel stává se poutem (koulí na noze, kamenem na krku, nedýchatelnem na nose) neboli železnou košilí zvyku, která dusí spontánnost a cílevědomost. V denících Jeleny Fjodorovny nenajdeme však povzdech a postesknutí. Patrně se dovedla smířit s tím, že svou nadprůměrnost zachová jako vlastní osobní záležitost.

Zdá se, že ona byla zdrojem neklidu, který se přenesl na jejího syna, že u kolébky Rœrichova polyhistorství stojí Jelena Fjodorovna jako pokorná a dobrotivá, leč neústupná sudička.

ROZCHOD

Rœrich je výjimečný. V každém ohledu. Lehce zvládá nástrahy školství, které je jako vždy každému nadanému mladému člověku příliš těsné, příliš svazující a zavazující, neboť jako se plavba eskadry neřídí rychlostí nejlepšího, ale nejpomalejšího a nejhoršího plavidla, ani školství není přizpůsobeno výchově nadprůměrných. Génius vychovatelům překáží nalevo, napravo, uprostřed. Je příliš originální úkaz. Což je považováno za odchylku. Je nadmíru svobodomyslný. To se pokládá za neukázněnost. A bývá vynalézavý jako mezi Sněženkami Viki Cabadaj. Podle úsudku většiny vychovatelů se zde klade rovnítko s pojmem namyšlenost. Nadaný žák je jaksi nežádoucí element základnější školy. Servilní omílači i vysílení vysílači věčných omylů i stokrát kádrovaných a ověřených, úředně povolených pravd k smrti milují těžkopádné a duchovně nemotorné šprty, kteří nazpaměť, protože vlastní fantazie jim netřeba, biflují poučky. Přes tuto nutnou (smutnou) stoku průměrnosti Nikolaj Rœrich přeskočí prostě tím, že má velkolepou paměť, že si nemíní přidělávat potíže tam, kde to shledává zbytečným. Otec do něho investoval racionalismus. Možná, jak uvidíme, až příliš mnoho racionalismu. A tak Nikolaj Rœrich, jehož intelekt je brilantní, paměť velkolepá, studuje bez obtíží, sbírá jednu zlatou medaili za skvělý prospěch ke druhé. Prorokují mu náramnou budoucnost. Možná, že to dotáhne i na tajného čmuchala dvorního radu! Tak omezená je představivost Rœrichových vychovatelů. V šestnácti letech je konec s mukami. Zkouškou dospělosti, kterou složil na jedničku s hvězdičkou, se rozchází se školními škamnami. Kam dál?

Tahle otázka je předem zodpovězena. Petrohradská Akademie výtvarných umění mu zeširoka otevírá vrátka. Ne proto, že otec je notorickým Kontantinem Rœrichem. Že zasedá v nejrůznějších komisích, kde posuzuje, který obraz je hoden, aby na něho spočinulo Oko Nejvyšší, Zrak Gosudarův, a který naopak stojí za starou belu. Ale proto, že mladý Nikolaj Konstantinovič se stačil obklopit slávou jemného krajináře. Portrétisty, který v šestnácti letech – ve věku mladém a ve většině případů nezralém – dokáže zachytit už nejen podobu, ale i psychologickou podstatu svého modelu.

Akademie, ten vytoužený přístav, je zde. Ale co může dát Rœrichovi? Techniku, kterou zatím zvládl bystrým pohledem, vrozeným citem, pod amatérským vedením Jeleny Fjodorovny. Zajisté: techniku. Petrohradská Akademie se zahleděla do mnichovské Akademie, do někdejšího výtvarného dítěte Wittelsbachů, bavorských králů. Do její preciznosti a precióznosti. Do jejího bombastického pojetí historizující romantiky. Do romantického historismu, který nám, synům a dcerám Planety Země v 21. století, zní ve většině případů stejně nadneseně jako opery Wagnerovy. Přísahají tu na rozměrná plátna, na nichž kazí překrásné skici právě k těmto plátnům. (Kdo budeš pobývat v Moskvě v Treťjakovské galerii, podívej se řádně na náčrty Ivanovovy k obrazu Kristus se zjevuje davům a potom na hotový obraz. A hle: jaká nechutná, neživotná můžeme směle vyslovit, bezbožná mazanice může vzniknout z barvitých, dynamických, svérázně pojatých skic detailů jen proto, že umělci se zachce ještě více rozměru; ještě více bombastu; ještě více akademismu, který si pomýlil s dokonalostí.)

Nikolaj Konstantinovič Rœrich velmi bystře vycítí: zde je hmota zbavena své zvláštní a nezaměnitelné tíže. Zde se živý člověk proměňuje v model a z přirozeného lidského gesta se dělá nadnesená patetická gestikulace; estetické pojetí je rozmělňováno hodnotami druhotnými a odvozenými. Možná, že by to nedokázal vyjádřit přesně slovy. Ale co záleží na slovech, jsou-li vždy a všude první na řadě činy? Co komu pomohla sebeučenější teorie? Sebekrásnější slib, jestliže nedokázal a nesvedl vzít za dílo a dovést je zdárně ke konci endorfinem, spasíba, end or fin.

Rœrich si klade základní praktickou otázku: kam se z akademického pojetí malby vytratila hmota? Obsah a základ výtvarného projevu, kořen všemocného kouzla? A vzápětí si sám odpovídá: zůstala opodál stranou vytlačena až nesmyslnou virtuozitou (neboť i ve virtuozitě může být mnoho nesmyslného a nadbytečného) kresby, která už netvoří, nevyjadřuje osobitý pohled. Dokonce ani není schopna konstatovat. Pouze kopíruje strnulé, předem dané, předem bezživotné pózy modelů. Nikde nenajdeme tak málo erotiky jako v tunách obnaženého masa, které vzešlo z akademických dílen, ať stály kdekoli na světě. Nikde nenajdeme tolik řečí, jako v akademických veleplátnech. Tak s tímhle Rœrich nechce nic mít. První úkol, který si stanoví, je najít znovu životadárný obsah malby. Netuší, že je to celoživotní A Tribe Called Quest, úděl údů zvaný hledání.

V Nikolaji Konstantinoviči Rœrichovi je jakási vrozená pořádkumilovnost a spořádanost. Neodejde z Akademie, přiraziv za sebou dveře. Složí předepsané zkoušky. A jak jinak než na zlatou medaili? A pak teprve vykročí po svých, aby se navždy rozešel s těmi, kdo ho právě vyznamenali.

HLEDÁNÍ

Záměr je v umění jedno a jeho naplnění druhé. I když vzájemný vztah, a je to jednota dialektická, jako ostatně všechno na tomto světě, nikdo nevylučuje. V ruské malbě Rœrichem začíná vědomé hledání ruského obsahu. Zde možno namítnout: což tu nebyli a nejsou Repin, Surikov, Šiškin, celá velkolepá galerie peredvižniků? Kdo může být ještě ruštější, než právě oni? Nepachtili se napříč celou širou Rusí, aby si dopodrobna ověřili každý detail životní, aby vsákli do sebe nezaměnitelné ovzduší povolžských trhů, čajoven, pravoslavných zvonic i muslimských mešit? Není snad v takových obrazech jako Vladimirka veškerý stesk téměř nekonečné širokosti ruské planiny? Není tu zachycen onen jemně červený odstín, kterým ve středním Rusku prokvétají vprostřed léta trávy? Co je tedy ještě ruštějšího nad tyto velké Rusy?

Podstata. Tak zní Rœrichova odpověď, třebaže není zformulována v žádné eseji, článku, ani pamfletu. A protože je nervem jeho malby, jeho neurčitou a neurčitelnou tkání myšlenkovou, je to odpověď tím pádnější. Překlene rozdíl programového a vytvořeného. Dá přednost formulaci malířské před proklamací publicistickou či kulturně politickou. Jenže než dospěje k této odpovědi, musí Rœrich projít složitou cestu hledání a zrání. Vlastně, abychom byli přesní, nemluvme tu o následnosti, nýbrž o souslednosti. Rœrich velmi bystře pochopil, že malířství, které proniklo na Rus v dobách reforem Petra I. Velikého, toť výtvarná řeč Rusku bytostně cizí. Ruská podstata tkví ve vizionářství ikonografů. V jejich posvátné a povznášející strnulosti, která tak, a opět v tom nehledejte ani ten nejmenší protimluv, dynamicky potvrzuje věčnou platnost daných hodnot, prověřených a posvěcených ve zkouškách staletí. Vše, co přichází z Itálie a Německa, Francie a Holandska je nepříjemně rafinované, trapně žánrovité. Obličej ruského kupce, namalovaný s holandskou precizností se stává karikaturou ne objektu, ale tvořícího subjektu, který se přetvařuje, pitvoří. Síla peredžviniků, a to Rœrich chápe, je v tom, že ruské skutečnosti dali adekvátní ruský výraz. Ale nepostoupili, a dokonce ani nemohli přes hranici jevovou. Odtud ony Repinovy cesty na Volhu. Odtud Levitanovo samotářství při práci nad Vladimírkou. Jevová stránka je zachycena. Rœrich chce poruštění ruského výtvarného umění v jeho kořenu. V jeho vazbách příčinných. Tuší nesmírnost úkolu, který před ním stojí a hlavně ví, že mu může dostát pouze jako kavalír malíř. Že každá barevná skvrna, každá kresebná čára, že samo pojetí, sama nutkavost malířské práce, musí být přetavena jinými zkušenostmi.

Studuje archeologii. A co víc, sám podniká vykopávky přibližně v oné lokalitě, kde dnešní věda předpokládá slovanskou pravlast. V prostoru mezi Dněprem a Pripjatí. Píše studie, které jsou na svou dobu vynikající. Tam, kde vědci v padesátých letech obnovili Rœrichovy vykopávky, museli smeknout v němém úžasu a hluboké úctě ke kolegovi, který hledal více než minulost: Rœrich pracoval nejen metodami jemnějšími než archeologové na rozhraní století, ale pracoval „se zálohou“. Některé archeologické objekty, o kterých věděl, nebo o nichž musel předpokládat, že existují, nechal nedotčené pro budoucí generace, které přijdou s novějšími a vychytanějšími postupy. Vybavena lepší technikou a šetrnějšími prostředky.

Píše vtipné, bystré eseje o výtvarném umění. Literatuře. Hudbě. Vše, co se kolem něj odehrává, se ho týká. Živě a bezprostředně. Přitom nepatří ani k mentorům, ani ke stejně v umění nepříjemným tvůrcům nepřijatelných programů, kteří nevidí než to, co si naplánovali vedle vlastní umělecké práce. Pohánění tu ctižádostí, jindy chladným kalkulem wichcánka, nikdy však skutečnou uměleckou představou, kterou by dovedli přenést na plátno, do básně či přediva symfonie, opery nebo románu. Jestliže Rœrich malíř je eruptivní, spontánní, sám zhoubný a současně blahodárný požár nervů, pak po boku mu stojí alter ego, druhé já umělcovo. Hluboký filozof antické vážnosti i přednesu. Literát v tom nejlepším slova smyslu. Muž, který z hmoty země a památek v ní ukrytých i specifické tíže slov dokázal vybudovat smysl. Který sáhne rovnou k malířství, které už je malířstvím specificky ruským, alespoň v nejlepších Rœrichových dílech.

STÍN SLÁVY

Vzpomeňte si na vymetající lán v červnu, nad nímž přežene vítr oblaka. Snad váš vnitřní zrak postřehne ve vzpomínce stín bílého, bachratého mraku, který se mihne. Zmizí. Tak kolem Nikolaje Konstantinoviče Rœricha přejde sláva. Uznávají ho. Je na počátku dvacátého století jedním z mála ruských malířů, kteří proniknou i za hranice. Roku 1906 hostí Praha Rœrichovu výstavu. A Praha, to není na počátku 20. století odlehlá provincie, jak se nám snaží namluvit spisovatelé a kritici, kteří ještě ve druhé polovině dvacátého století neztratili punc a patinu provinciálů, a kteří by jimi byli všude, buďsi to Paris nebo Amsterdam, Brusel nebo Londýn, Petěrburg, Moskva nebo New York či „urbis æterna“, „Věčné město“, Řím. Praha počátku dvacátého století, toť umělecký kvas a chvat, rum a šum a ruch. Píše tu Sova a Toman, Stanislav Kostka Neumann a mladý Ivan Olbracht, Gellner. Maluje Preisler, Kubišta, mladý Filla. A všemu neotřelému, pokrokovému razí cestu dva významní estetikové: F. X. Šalda a Zdeněk Nejedlý. Pro Prahu je Rœrichova výstava slibným překvapením. Svěžím závanem. „Jeho staroruské architektury, jakoby zvětralé nebo k pádu podryté, a jinde jakoby hořící v barbarsky malebné zbroji, potažené patinou věků, jsou viděny a cítěny ryze malířským smyslem a stavěny ryze malířskou logikou: jsou to ne topografické dokumenty, ne historické ilustrace, ale obrazy, varianty na daná thémata a přebásňující svoje sujety.“ Tolik se zmiňuje o Rœrichově pražské vernisáži F. X. Šalda. A zároveň potvrzuje: v Rœrichově díle zůstává i druhá esence plná dekorativnosti, teatralismu, akademické nadnesenosti. „Nelze se beztrestně procházet pod palmami,“ napsal jeden francouzský malíř. Beztrestně neprošel ani Nikolaj Konstantinovič Rœrich petrohradskou Akademií výtvarných umění. Vzdor veškeré snaze ho poznamenala na věky.

Rœrich umírá sedmdesátiletý. Ze slovníků se jeho jméno vytratilo. Těžko se však vytratí ze světového výtvarného povědomí. A to je více než se může dostat wichcánkům s leskem medailí a řádů první všední kategorie, peace.