HOLON: „FACELIFT“ 007. DUBNA 2009 (ZN. DRASTICKÁ PLASTICKÁ OPERACE PRO JEDNOHO UŽIVATELE FACEBOOKU = VĚTŠÍ DREZÚRA NEŽ KDYSI SPARTAKIÁDA NA STRAHOVĚ 007)

HELLO! HELLO? (MÁ SE PŘIDAT ZA POZDRAV VYKŘIČNÍK, NEBO LEHČÍ OTAZNÍK??)

Ahoj ahoj – no nazdar! Slyšíš mě tam?

já na Tebe číhám, čekám, prosím, dostav se a koukej si zamilovat moje návyky!

křičím jako oblíbenec Jane Goodall jarní šimpanz, ovšem Ty mě stejně nevnímáš

čím více se pokouším přidat decibel, tím ještě méně cítíš jeho naléhavost

Jestli jsi cítila, co cítím já, pak nejspíš pochopíš, že symbióza „my ve tmě“ zašla moc daleko,

blízkost, v jaké jsme: v množině esencí mých marností pulsuje Tvůj spirit – Ty se zrcadlíš ve mně

Nazdar, ahoj, já jsem tady – a nemohu dýchat smog cigaret

protože jsem ztracen v Tobě a v době, kdy moje přemýšlení eskaluje

skáču do Tvého srdce, trsám, křepčím na Tvůj beat flirtu

křičím jako oblíbenec Jane Goodall jarní šimpanz, ovšem Ty mě stejně bereš oklikou

Jestli jsi cítila, co cítím já, pak nejspíš pochopíš, že symbióza „Ty ve mně“ zašla moc daleko,

blízkost, v jaké jsme: v množině esencí mých marností si libuje Tvůj spirit – Ty se zrcadlíš ve mně

THE SUN WILL SHINE AGAIN FOR US (SVÍTÍČKO NÁM ZASE BUDE SLUNIT, SLUNÍČKO SVÍTIT, SLŮNĚ, CO SE SLUNÍ NA VÝSLUNÍ TVÉHO ZÁJMU O JARO)

Zatoužení slunce po květinových záhoncích – my mizíme z obzoru

popel sypeme do moře – jsme slíbáni ne Múzou, jen medúzou

Zastavíme odteď intenzitu deště

líbáme teď kapky deště jako vzorce vloček sněhu nad bodem mrazu

Nikdy se neprocházíme sami, smějeme se těm našim slzám

nenašli jsme menhir, za který bychom se schovali – půjdeme dál

směj se těm svým slzám, nikdy se neprocházej samotná

slunce zase bude pro nás slunit, svítíčko svítit jako na poli kvítíčko

Palečkův hlas zaburácel do našich uší – tak dneska poslouchejme jeho projevy

oči slepoty vybarví všechny mé obavy – tak to dneska pojďme prohlédnout do detailu

Zastavujme odteď intenzitu deště

líbejme teď kapky deště jako vzorce vloček sněhu nad bodem mrazu

PIGS & COWS ARE A GIRL´S BEST FRIEND (PRO HOLKU JE TO NEJVĚTŠÍ POVYRAŽENÍ KAMARÁDIT SE S PRASÁTKY A KRAVKAMI)

Nezáleží, co říkáš a na co vlastně myslíš, malá příhoda se děje každý den

o tom, čím budeš nebo vlastně nebudeš – na mě ve skutečnosti nemá vůbec žádný vliv

i když mi doktor vysvětluje, že jsem švihlá fantazie, tak se stejně cítím fajn pro své účely

dnešní zprávy hlásí: příští týden lidi potrápí pokažené počasí, ale pro mě bude zářit slunce

neboť se nacházím dost daleko odloučená od reality

Mně nevadí, jestli se vztekáš, nikdy jsem se Tě neptal na Tvé pocity

i když jednou zemřeme, tak se neptám, proč

Několik starých dobrých přátel a moje rodina, oni docela vědí, co je pro mě dobré

zůstanu celou noc a celý den v posteli, ani se nenajím, budu jen zasněně vegetit pod dekou…

káva a kafištrón krávy sci–fi fištrón mně už nezachrání, pokud Ty zrovna preferuješ vypít si čaj

pro holku je to největší povyražení kamarádit se s prasátky a s kravkami, zpívej a dopřej si se mnou vyblbnutí na schéma té největší pakárny, pozdrav odvazárny, neboť jsme dost daleko od reality

Kočky a psi mě stejně nikdy neznají lépe

stromy a včelky zpívají ódu na radost společně

na Tebe se mohu vybodnout, Ty mě stejně neznáš líp

vůbec mi to nevadí, ani trošinku ne

A CUP OF COFFEE (ŠÁLEK POCTIVÉ KÁVY)

Vstanu jako každé ráno

cigáro a šálek kafe mě nepostaví do latě…

jsem příliš unavená těmi všemi neskutečnými prkotinami, se kterými jsem se zabejvala

oplachuju si obličej, čistím si chrup

uklízím pokoj, oblékám se do aktuální módy, pozoruju Tvou fotografku jako Milena Jesenská Franze Kafku

jak se mi dělá blbě z té Tvé fotografie

stůj nehybně! Rád Tě poznávám, daří se mi úžasně, díky za optání – samé výplody nekošaté nemušketýrské konverzace

Oni si z ničeho nedělají starost

šťastná bytost si nikdy nedělá dost vrásek

tak proč bych se já měla stresovat – vždyť

Tobě ani trochu nechybí ta zásadní věc, bez které bych já umřela

Jdu si svou cestou, po té samé trase, každý den

vůbec nic se nemění

co se to stalo s Tebou nebo se mnou – hey, v čem spočívá hlavní rozdíl

tomuhle já vůbec nerozumím

Vstanu jako každé ráno, cigáro a šálek kafe mě nepostaví do latě, proklatě

jsem už dost unavená Tebou a z Tvého světa je mi nevolno

já už dál nevydržím si oblékat Tvoje módní výstřelky

Já už nemohu dál nosit to ošacení – konečně už se do něj nemám šanci jak navléknout

je mi totiž malé – v čem spočívá hlavní rozdíl, já se ptám na víc, žádám si víc

Něco se musí změnit – alespoň tohle je jisté!

ABOUT THE THINGS THEY SAY (NEZNEPOKOJUJ SE JEJICH POMLUVAMI)

Vidím malého kloučka, civí na mě těma svýma velkýma očima, které se mě vyptávají,

kam půjdeme, a co jsem zač? Je tu něco na mě vyloženě špatného?

beru ho za ruce, líbám jeho drobounké prstíky, a jemně šeptám do jeho uší odpověď

ber to s úsměvem, sleduj slunce na obloze, svítí zrovna pro Tebe

neznepokojuj se těmi pavlačovými drby, co si o nás povídají drbny!

Koukám se do tváře jeho matky, sleduje mě svýma smutnýma očima, které vyzvídají,

proč on se mnou šel? Kde najdu přítele, když se cítím na odpis?

ona dominuje, ční nad tu sebevyšší vejtahu, s vysokánským spirituálním džinem

přestože si je vědomá, že její takzvaní kamarádi se k ní obrátili zády

Sleduju chytrého staříka, dívá se na mě zálibně se svými mladými zraky, a já se ptám,

proč jsi udělal ty věci, které jsi napáchal? Je tu něco, čeho bys zpětně litoval?

bere mě za ruku, a s povzdechem plným lásky jako Kája Mařík mi dává odpověď

ber to s úsměvem, sleduj slunce na obloze, svítí zrovna pro Tebe

neznepokojuj se těmi pavlačovými drby, co si o nás povídají štěkny!

BE AFRAID OF! (NEBOJ SE!)

Daleko, daleko odsud to vypadá tak natěsno

cítím dotek vzdáleného světla

navádí mne domů, stojí při mě na mé straně

dovol mi, abych Tě chytnul za ruku

ber mě za bližší existenci, a ještě k tomu teď

nemůžeš se o mě postarat?

je to naléhavá prosbička, prosím, nenechávej mě ve štychu

odhal moji duši, a neboj se toho pořád!

Nechápeš, že se teď nemohu skrývat, ale nemáme vůbec důvod bát se toho, co jsi zač

pozvi mě do vyšších sfér, ještě výš

Daleko, dost daleko, na světlo, doveď mě domů, drž se mě těsně

chytej a chtěj moji duši, nenechávej mě ve štychu, odhal moji duši a neboj se…

Nechápeš, že se teď nemohu skrývat, ale nemáme vůbec důvod bát se toho, co jsi zač

pozvi mě do vyšších sfér, ještě výš

Neboj se toho, co jsi zač, toho, co potřebuješ – nepotřebuješ se obávat rizika…

INDIGNITY (URÁŽKA)

Konečně musím uznat, že co jsi Ty – to budu já – co tedy nalezneme?

Jenom tři slůvka, ale Ty jsi šmudla a slepota

jestli mě k sobě pozveš a roztáhneš svá křídla, já to zmáknu

Ale říkala jsi, že nikdy nebudu Tvá dcera

avšak já nosím oči svého táty

obviňuj mě – já se nikdy necítím zahanbeně za to, co mám, v očích svého táty

Styď se za mě, urážej mě – já umírám

takhle se cítím, pořád v Tobě spatřuju šmudlu a slepotu

Zamrzlá srdce, nikdy se ani neusmějí, nikdy ani nezahřejí

jak bych si jen přál, abys cítila radost uvnitř sebe, azurové nebe mého snažení

ON MY WAY TO YOU (LIVE) [NA MÉ CESTĚ BLÍŽ K TOBĚ, NEÚNAVNĚ, ŽIVELNĚ]

Cítíš to stejně jako já?

vidíš také, jak mi září oči, když se mi díváš přímo do očí?

jsme nadšeni, když zažíváme společnou euforii

dělal jsem všechno pro to, abych nalezl správnou cestičku k Tobě

Půjdeš se mnou?

chceš se podělit o pohádková tajemství, která skrývám v sobě?

jako bych dobře věděl, že budeš moje

dělal jsem všechno pro to, abych nalezl správnou cestičku k Tobě

Zavírám oči a potom klesám zase, když mě Ty dokážeš tak prima nadnášet

dopřáváš si moji lásku a letíme jako orel s orlicí…

Strom nás pozoruje

nikdo se o nás nezajímá, a já se také nestarám

barva zelené a trávník, já a Ty

dělal jsem všechno pro to, abych nalezl správnou cestičku k Tobě

máš mě také tak ráda?

cítíš, co dělám, když se dívám do oblak?

přijď ke mně, vzneseme se do výšin

dělal jsem všechno pro to, abych nalezl správnou cestičku k Tobě

Vezmi mě do sedmého nebe

miluj mě, až dokud mě nezachvátí smrt

líbej mě, hlaď mě

syť mě, žvýkej mě

jemně mě zabíjej

miluj mě, miluj mě

přijď a vyzkoušej se mnou ærodynamickou euforii

HOLON (PROMINENTNÍ JARNÍ HOLOGRAM)  

Jaký je vlastně konec našich časů? (holon)

individuálně pojatých životů? (holon)

neznámá hodnota je to veškeré v ní

a součet toho všeho je cosi, co nikdy nebudeme znát (na konci budeme vědět jenom heslo – holon)

Padáme – padáme na měsíční krajinu

jsme jako slunečné dny, když padáme na Měsíc

jsme jako společná výzva, když jsme sjednoceni

Jsme souhrn našich nadějí

a součet našich ustavičných obav

Jeden z nás definuje slovo „ŽIJ“ (nic než obrázek hologramu pro štěstí, prominentní kresba jara holon)

druhý z nás definuje slovo „MILUJ“ (co by mohlo být ještě víc veselejší, než holon?)

Padáme – padáme na měsíční krajinu

jsme jako slunečné dny, když padáme na Měsíc

jsme jako společná výzva, když jsme sjednoceni

DON´T WORRY ABOUT… THE THINGS THEY SAY (NEZNEPOKOJUJ SE JEJICH POMLUVAMI)

Vidím malého kloučka, civí na mě těma svýma velkýma očima, které se mě vyptávají,

kam půjdeme, a co jsem zač? Je tu něco na mě vyloženě špatného?

beru ho za ruce, líbám jeho drobounké prstíky, a jemně šeptám do jeho uší odpověď

ber to s úsměvem, sleduj slunce na obloze, svítí zrovna pro Tebe

neznepokojuj se těmi pavlačovými drby, co si o nás povídají drbny!

Koukám se do tváře jeho matky, sleduje mě svýma smutnýma očima, které vyzvídají,

proč on se mnou šel? Kde najdu přítele, když se cítím na odpis?

ona dominuje, ční nad tu sebevyšší vejtahu, s vysokánským spirituálním džinem

přestože si je vědomá, že její takzvaní kamarádi se k ní obrátili zády

Sleduju chytrého staříka, dívá se na mě zálibně se svými mladými zraky, a já se ptám,

proč jsi udělal ty věci, které jsi napáchal? Je tu něco, čeho bys zpětně litoval?

bere mě za ruku, a s povzdechem plným lásky jako Kája Mařík mi dává odpověď

ber to s úsměvem, sleduj slunce na obloze, svítí zrovna pro Tebe

neznepokojuj se těmi pavlačovými drby, co si o nás povídají štěkny!

OD ŠUMAVY K ALPIČKÁM

Necelých 12 000 km², 14 000 let dějin s Mo (Mozartovým odkazem) dávno po ztracené civilizaci Mu, nejstarší solné doly v Evropě, kolébka halštatské kultury, středověké umělecké poklady, renesanční zámky, barokní opatství, léčivé lázně a prameny, letní sídlo Habsburků, inspirace pro řadu umělců, centrum těžkého průmyslu, tíživé dědictví minulosti i prosperující současnost. A také uchvacující smyčky Dunaje, křišťálově čisťounká plesa, panoramata strmých hor, malebných vísek a údolí, moderní města, prastaré řemeslné tradice či kulinářské speciality. To vše dohromady nabízí Horní Rakousko, třetí největší rakouská spolková země podle počtu obyvatel a čtvrtá rozlohou.

Hoam. Domov.

Zcela niterní, až dojemnou spjatost s rodnou hroudou a národní sebevědomí snad nejlépe charakterizuje Hoamatland, od roku 1952 hymna Horního Rakouska. Je to Hansem Schnopfhagenem zhudebněná báseň Franze Stelzhamera, jednoho z nejvýznamnějších poetů píšících v hornorakouském dialektu. Poprvé ji při oficiální příležitosti, otevření lidové školy umění v Kirchschlagu, zpívala děcka 3. listopadu 1885. Stelzhamerova rodná roubenka v Großpiesenhamu slouží jako básníkův památník. V písni se odráží láska k vlasti, hrdost na tradice i krásy země, která se někde pozvolna vlní a jinde prudce zvedá do výšin, když v tajemných hlubinách skrývala už před tisíci lety hojná naleziště soli, což regionu přineslo rozvoj a bohatství.

V Horním Rakousku je dodnes patrný vliv sousedů – jižních Čech a Dolního Bavorska, což samozřejmě platí i obráceně. Přeshraniční obchod i kulturní výměna zde existovaly od pradávna. Tři oblasti středoevropského kulturního podhoubí se společnými kořeny, které v současnosti spolupracují v rámci Euroregionu Bavorský les – Šumava – Dolní Inn, se vzájemně obohacovaly a inspirovaly. Linecké zlaté čepce najdeme také v dolnobavorských muzeích, umělecká díla zpodobňující českého světce Jana Nepomuckého zase skoro v každém bavorském či hornorakouském vlastivědném muzeu. S jihem Čech spojovaly Horní Rakousy staré obchodní a dopravní cesty jako slavná koněspřežka mezi Gmundenem, Lincem a Budějovicemi nebo Schwarzenberský plavební kanál, kterým se ze Šumavy přepravovalo palivové dříví k Dunaji a po něm do Vídně.

Již od 15. století se Horní Rakousko se třemi statutárními městy Linec, Wels a Steyr dělí na působivé dunajské údolí a čtyři takzvané čtvrtě – Mlýnskou (Mühlviertel) na severu u českých hranic, Innskou (Innviertel) na západě u Bavorska, oblast pohoří Hausruck (Hausruckviertel) a Traunskou (Traunviertel) se Solnou komorou a jejími dechberoucími jezery.

K nejkrásnějším zákoutím Horního Rakouska patří meandr Dunaje zvaný Schlögenská smyčka. Nízké hory na severu střídá nížinatý střed země kolem Dunaje, ale čím víc na jih či jihozápad, tím víc přibývá jezer a horských štítů, až po ten nejvyšší, Hoher Dachstein (2 995 metrů nad mořem) na hranici se Štýrskem a Salcburskem, obklopený ledovci, jezery i jeskyněmi, z nichž tři jsou přístupné (Obří ledová, Mamutí a Koppenbrüllerhöhle). Jako první se na jeho vrchol podíval v roce 1832 Peter Gappmayr. O jedenáct let později na něj vedla vůbec první vysokohorská „via ferrata“. Zasloužil se o ni Friedrich Simony, který své vandrování krajinou korunoval namáhavým výstupem na nejvyšší hornorakouskou horu, což popsal jako „hodně odporné lezení“. Rozhodl se proto svým následovníkům výstup ulehčit, sehnal „sponzory“, za získané peníze nakoupil materiál a nechal stavět zajištěnou stezku až na vrchol.

Pohledem na Dachstein se lze kochat například z unikátní vyhlídky Pět prstů na hoře Krippenstein. Je spíše pro otrlé, vyčnívá totiž do volného plenéru nad čtyřistametrovou hlubinou. Dachsteinská oblast, součást Světového dědictví UNESCO, je unikátní nejenom svou krásou. Nacházely se zde jedny z nejstarších solných dolů na světě a oblast kolem městečka Hallstatt dala jméno i jedné významné kulturní epoše.

Na jihovýchodě Horního Rakouska se rozprostírá pohoří Sengsengebirge a národní park Kalkalpen (Vápencové Alpy) s mokřady a jedním z nejdelších neporušených potočních systémů Východních Alp. Převládající lesy doplňují porosty kosodřeviny a horské pastviny. Drtivou většinu této největší souvislé zalesněné plochy Rakouska (přes 20 000 ha) se soutěskami, vodopády či jezery pokrývají smrky, jedle a buky. Staré stezky a pěšiny připomínají někdejší těžbu dřeva. Parkem vedou i různé tematické okruhy pro pěší turisty, na 500 km značených cyklostezek různé náročnosti a jezdí tam také speciální turistický autobus, kterým se lze svézt samozřejmě i s horským kolem.

Celá spolková země je pak protkána sítí kvalitních cyklostezek o celkové délce přes 2 000 km, které vedou kolem unikátních architektonických klenotů, hradů, zámků, klášterů, jezer i Dunaje. Krajinu lze očumovat i ze hřbetu koňského doplňku k požitkům na jezdeckých stezkách. Například v oblíbené rekreační oblasti Pyhrn–Priel, která se rozkládá mezi zkrasovatělými vrcholy pohoří Totes Gebirge, lesnatým horským hřbetem Sengsengebirge a vápencovými vrcholky Haller Mauern.

Malebná hornorakouská příroda poskytla první a dobrou průpravu i pro Gerlinde Kaltenbrunnerovou (13. prosinec 1970) ze Spitalu am Pyhrn, první rakouskou horolezkyni, která bez kyslíku zdolala všech čtrnáct osmitisícovek. Na první vycházky po okolí ji jako malou brával po nedělních bohoslužbách místní farář a vedoucí mládežnické organizace aktivnější než SSM.

Nemusí to být ale jenom alpinismus, jeho verze s lyžemi nebo vysokohorská turistika. Turisté si na své přijdou v Horním Rakousku celoročně, ať už ve skalách nebo v nížinách, na sjezdovkách, běžkách, snowbichi, sněžnicích, sáňkách, v lanových parcích, na golfu, který lze praktikovat téměř na třicítce hřišť, na raftu, kánoi, pod vodou i nad ní. Nejenom po túře udělá dobře třeba knajpování nebo relax v některé z četných oáz wellnessu.

Cílem výletu může být třeba i zahrada zemědělské usedlosti Abraham Hof v Hirschbachu, kousek na jihozápad od Freistadtu, která je rájem nejrůznějších bylinek a květin, nebo světově proslulý křídlový oltář v Kefermarktu, rovněž nedaleko Freistadtu, tentokrát jihovýchodním směrem. Výčet muzeí by vydal na dlouhý seznam. Neměl by na něm chybět například skanzen keltské vesnice v Mitterkirchenu, který přibližuje našinci život v době halštatské, či expozice v bývalé papírně Laakirchen–Steyrermühl, kde se v letech 1868–1988 vyráběl papír a celulóza. Umění modrotisku představuje barvířské muzeum v Gutau, o malbě na sklo se vypráví v městečku Sandl, fenomén pytláctví odkrývá na tu správnou stopu po kořisti muzeum v St. Pankraz (Praha nazývá Pankrácem zrovna nápravné zařízení pro chytráky a pytláky), o kovářské výrobě kos se dozvíte cosi víc v Micheldorfu.

Krása i zkáza

Celá řada hornorakouských rodáků, ale i lidí pocházejících odjinud, kteří se zde usadili, se zapsala do světových dějin, ačkoli o jednom Adolfovi příšeře všech příšer bychom nejraději nikdy neslyšeli.

Nebýt varhaníka Franze Xavera Grubera, rodáka z vísky Unterweitzberg, svět by přišel o nesmrtelnou píseň všech mírných písní. O Tichou noc, ke které Gruber složil hudbu na text vesnického faráře Josefa Mohra. Premiéru si odbyla v tichosti v sousedním tyrolském Oberndorfu v kostelíku svatého Mikuláše 24. prosince 1818 (devatenáct let před narozením Sisi) o půlnoční mši. Geniální Anton Bruckner, který přišel na svět v Ansfeldenu, skladatel, varhaník a hudební pedagog, zase obohatil lidstvo především o svých devět symfonií. Prázdninové pobyty ve Steinbachu u Attersee byly nejenom odpočinkem, ale také inspirací pro skladatele a dirigenta Gustava Mahlera, původem z českého Kaliště u Humpolce. U jezera složil části Druhé a celou Třetí symfonii. Ve Steinbachu se nachází také místo posledního odpočinku Friedricha Guldy, geniálního klavíristy a skladatele, který měl v obci kvartýr. Zámek Zwickledt v obci Wernstein na řece Inn byl po desetiletí domovem expresionistického grafika a ilustrátora Alfreda Kubina, člena uměleckého spolku Modrý jezdec, který se narodil v Litoměřicích. Na zámku, kde je dnes stálá Kubinova expozice, napsal i svůj slavný a jediný román Země snivců. Psychiatr Julius Wagner–Jauregg z Welsu získal v roce 1927 Nobelovu cenu v medicíně za objev terapeutického významu vakcíny proti malárii při léčbě progresivní paralýzy. Naopak miliony mrtvých, nevyčíslitelné utrpení a spoušť za sebou zanechaly zákeřné a zvrácené pitomoučké touhy rodáka z Braunau na Innu, Adolfa Hitlera, senilního pomateného dítěte až do posledního dubna 1945. V hornorakouské metropoli Linec Hitler rovněž 13. března 1938 rozkazovačně oznámil anšlus Rakouska.

Horní Rakousko, jehož příroda a život byly odedávna utvářeny a ovlivňovány žulou, vodou a vápencem, se v současnosti prezentuje jako moderní, inovativní a konkurenceschopný region s prosperující ekonomikou, průmyslem i zemědělstvím, region, který se nebojí investovat víc do vědy, výzkumu i kultury. Díky své rozmanitosti, pohostinnosti i kvalitní infrastruktuře je celoročním magnetem pro turisty, na které se těší abstraktní i atraktivní putování za krajinou, poznávání, sportovní i kulturní vyžití, požitek smyslů v lázních či hospůdkách s pivem a pivním táckem ZWETTLER či dotek s tradicemi a zvyklostmi, které patří k pilířům rakouské národní identity.

HALLSTATT: PERLA SOLNÉ KOMORY

Led, kras, podzemní solný a vodní svět. Vysoké hory strmě stoupající z úzkých údolí a odrážející se v hladině jezera. Prastaré hornické městečko Hallstatt a jeho kultura symbolizující život mezi jezerem a horami. Jeho dějiny od prehistorického rozkvětu, přes temnou kapitolu náboženského útlaku až po náročnou těžbu podzemního bohatství jsou příběhem celé jedné epochy lidstva a mimořádného spojení člověka a přírody.

Na příkrém břehu idylického jezera se k sobě úzce tisknou domky. Nad nimi se do výšky vypíná hora provrtaná solnými doly. Na poklidné jezerní hladině kreslí výletní lodě jemné oblouky, které naruší odlesk siluety nábřeží s štíhlou věží protestantského svatostánku. Dechberoucí pohled, jehož sílu a krásu nevystihne ani ta nejpovedenější fotografie, ba ani věrný čínský plagiát za bezmála miliardu $, který byl během jediného roku namontován a naroubován jako pokusný model na ploše 1 km² ve městě Chuej–čou v jihočínské provincii Kuang–tung. V roce 2012 tam otevřeli věrnou repliku Hallstattu v originálním měřítku, dokonce i s jezerem, jako novou rezidenční zónu pro mafiánsky situované soudruhy nebo napodobeniny úspěšných podnikatelských zájmů. Jenže Hallstatt, perla Solné komory na břehu stejnojmenného průzračného jezera, na úpatí majestátního Dachsteinu, s nímž je obec společně zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO, se prostě nemůže unést do říše padělků památek a nechat se jimi unášet v čínském znění krtečka. Hallstatt se prostě musí zažít jako perla v originále.

Onen Hallstatt, malé hornické městečko či spíše víska v malebném srdci Evropy, na jižním okraji Solné komory, je synonymem pro více než třítisíciletou historii dobývání soli v nejstarším solném dole na světě. Při putování Hallstattem si musíme přetočit hodinové ručičky hodně nazpátek. Nejstarší nálezy dokládající lidskou přítomnost jsou asi 7 000 let staré. Zdejší tradice těžby soli sahá až do střední doby bronzové někam k roku 1 500 před Kristem. Právě sůl se postupně stala ingrediencí do pohádky Sůl nad zlato, zdrojem prosperity a blahobytu zdejších obyvatel. Ve starší době železné se zde vytvořila jedinečná kultura, kterou archeologové pojmenovali podle významného naleziště – pohřebiště na Solné hoře u Hallstattu – jako kulturu halštatskou. Někdy se podle ní označuje i celá starší doba železná ve střední Evropě jako „doba halštatská“ (cca 800–450 let před naším letopočtem). Halštatská kultura, která se rozvinula na základech starší kultury popelnicových polí pod výrazným vlivem středomořské civilizace, měla dvě těžiště.

Okruh západohalštatský, spojovaný především s Kelty, zahrnoval celé dnešní Horní Rakousko jižně od Dunaje, Salcbursko a údolí Innu v Tyrolsku, ale také jižní Německo, severovýchodní Francii, střední Porýní a Čechy. Vyznačoval se bohatými ložisky soli i čilým obchodováním s řeckými koloniemi na pobřeží Ligurského moře. Možná právě expanze Keltů přinesla zánik pravěké těžby soli, ačkoli to není zcela jednoznačně jasné, možná to zapříčinila nějaká důlní katastrofa nebo celkové změny v tehdejší ekonomice. Východohalštatský nebo také východoalpský okruh, spojovaný s Ilyry, se táhl na jihovýchod do Štýrska a údolí Drávy, patřila k němu i Morava, Dolní Rakousko, západní Uhry, Slovinsko a sever Chorvatska.

Zásadní význam pro poznání halštatské kultury mělo zmíněné pohřebiště, které objevil v roce 1846 Johann Georg Ramsauer, hornický mistr z Hallstattu. Bylo zde nalezeno více než tisíc kostrových a žárových hrobů, mnohé s bohatou pohřební výbavou, která zahrnovala meče (včetně luxusních s rukojetí ze slonoviny), dýky, bronzové i železné šperky a nejrůznější nádoby. V těchto případech šlo zřejmě o movité majitele zdejších dolů nebo obchodníky se solí. Země vydala také bronzové a železné krumpáče, lopaty na nakládání vytěžené soli, kožené vaky z hovězí kůže, v nichž se sůl vynášela, ale třeba také svazky devětsilu převázané lýčím, jež zřejmě představovaly lékárničku prapředků doktorů z hor i dávných horníků, kteří tuto bylinu používali k dezinfekci povrchových bolístek a šrámů a jako obklad balzám na potlačení bolesti. Díky soli se zachovaly i zbytky vlněných a lněných tkanin, dokonce se stopami původních barev, modré, červené a zelené.

Senzaci přinesl rok 1734, kdy horníci našli „muže v soli“. Mumifikované pozůstatky důlního dělníka, který pravděpodobně zahynul při závalu, se bohužel nedochovaly, byly pohřbeny na hallstattském hřbitově. V místech, kde byl nalezen, lákají dnes Solné světy (Salzwelten) turisty k návštěvě hlubin solné hory, kam se dostanou po dvou skluzavkách.

K pohřebišti a důlním štolám, nejstarším na světě, vede na Solnou horu (Salzberg, 1 030 metrů nad mořem solidně plným soli) lanovka nebo spíše panoramatický výtah. K jeho horní stanici, takzvané Rudolfově věži (dnes je v ní restaurace), se lze dostat i pěšky po pěšince, kudy se kdysi snášela vytěžená sůl. Až pětačtyřicetikilogramový náklad jako ranec požehnání nosily i ženy „highlanderky“, z nichž některé měly s sebou dokonce nezletilé děti. Pro jejich uklidnění jim matky máčely dudlík do šnapsu, což na mnoha dětech zanechalo neblahé fyzické i duševní „dědictví“ kurvahošiguten tag… Věž nechal v letech 1282–1284 postavit vévoda Albrecht I. Během takzvané solné války sloužila jako opěrný bod a od roku 1313 až do poloviny 20. století v ní sídlil důlní dozor. Návštěvníci, kteří netrpí závratěmi, nepochybně jako skladby Altern8 „Full On… Mask Hysteria“ uvítají nový vyhlídkový most ve výšce 350 metrů nad jezerem, odkud mají městečko i s okolím jako na dlani.

Dnešní Hallstatt, který se nachází přímo u jezera ve výšce 508 metrů nad mořem, má necelou tisícovku novýchstarobylenovějších obyvatel = neun neun neun = 999. Procházet se jeho uličkami znamená doslova chodit po historii, vždyť v podzemí se nacházejí archeologické vykopávky. Hlavnímu náměstí vévodí sloup svaté Trojice, většina měšťanských domů pochází ze šestnáctého století, část byla postavena na kůlech zapuštěných v jezeře. Kulisu obce doplňují dva kostely, mladší evangelický a starší katolický Nanebevzetí Panny Marie z roku 1520, jehož mohutná věž je jedinou připomínkou původní stavby ještě o 200 let starší. U tohoto kostela s nádherným pozdně gotickým oltářem je malý hřbitov s krásně tepanými i dřevěnými kříži a také jednou raritou – kostnicí v kapli svatého Michaela z 12. století. Je v ní umístěno několik set lebek, z nichž 610 je barevně pomalovaných jako velikonoční kraslice. Zdejší hřbitov je maličký a nenápadný, a tak se hroby otevíraly už po deseti, někdy po patnácti letech, aby se uvolnilo místo pro další nebožtíky. Lebky byly vyčištěny, vyběleny sluncem a větrem, kvůli identifikaci náležitě označeny jmenovkou a ozdobeny například symboly dubového listí, vavřínu, růže nebo břečťanu. Na tento zvyk, typický pro východní alpský prostor, lze v Hallstattu občas kápnout i v současnosti. Nejstarší lebky v kostnici pocházejí z 18. století, nejmladší z roku 1995.

Z Hallstattu se rozhodně vyplatí podniknout výlet do okolí, například do nedalekého údolí Echerntal s působivými vodopády i relikty z doby ledové. O oblíbené vyhlídkové hoře Krippenstein si najděte něco na webu, pokud vás rajcují na rajs ty nejkrásnější vyhlídky Solné komory. U Hallstattského jezera, dlouhého něco málo přes 8 km a hlubokého až 125 metrů, si na své přijdou nejenom pěší turisté a horolezci, ale také cyklisté, bikeři, pokémoni, milovníci paraglidingu, potápění nebo koupání, svěží alpské očisty. O svátku Božího těla, který připadá na druhý čtvrtek po svatodušních svátcích, se Hallstattské jezero promění v jeviště, na kterém se odehrává úchvatná barevná podívaná za doprovodu strhující dechovky, zpěvů, modliteb i salv. Město, jezero i všichni místní obyvatelé se vyšňoří do slavnostního šatu, vzpomínají jako Leonardo da Vinci na Poslední večeři Páně, ale také vzdávají dík solným dolům, které živily nejenom místní lidičky. Protože víska byla velmi malá na to, aby jí mohlo projít procesí, přesunula se od roku 1623 slavnost na jezero, které coby oltáře brázdí tradiční kocábky zvané Mutzen nebo Fua, vyzdobené čerstvými pestrými květinami a bukovým listím.

Ještě na konci 19. století se nedalo dostat do Hallstattu jinak než lodí nebo po úzké horské stezce. Dnes mají návštěvníci na výběr ze dvou „suchých“ pohodlných možností – tunelem nebo přes most. Als Brücke die Hand. Hůře se ale odjíždí zpět do dálek. Bývá totiž zatěžko rozloučit se s nefalšovanou nádherou Solné komory, oplývající úchvatnou přírodou, strmými horskými štíty, křišťálově čistými jezery i světem tajemných jeskyní.

SOLNÉ LÁZNĚ BAD ISCHL

„Ó, jak toužím po mém milovaném Ischlu!“ posteskl si patnáctiletý korunní princ Franz Josef v roce 1845 jako Patrick Swayze (oba se narodili ve shodný den 18. srpen 1830) v dopise své máti peprné. Jako kdyby zpečetil svou upřímnou náklonnost k tomuto malebnému lázeňskému městečku na soutoku Traunu a Ischlu u jezer Solné komory, se kterým zůstal spjat až téměř do svých posledních dnů. Nebýt lázeňského pobytu, který v Bad Ischlu lékař doporučil jeho rodičům, Franzi Karlovi a Žofince Bavorské, tehdy ještě i po několika letech manželství bezdětnému páru, slavný kaiser a jeho tři bratři jako gauneři postrach svého arci okolí by se prý možná nejspíš ani nenarodili.

První historická zmínka o dnes čtrnáctitisícovém městečku na dlani pochází z roku 1192, dvacet let před vydáním Zlaté buly Sicilské (26. září 1212). Od poloviny 16. století se zde začala těžit sůl. Na počátku 19. století to byl ale stále jen „Ischl“. „Bad“ se do názvu dostal až v roce 1907 a lázněmi se městečko oficiálně stalo ještě o 13 let později, po rozpadu Rakouska–Uherska. Léčivé účinky místní kyselky obsahující až 27% kuchyňské soli odhalil doktor Josef Götz. Od roku 1807 s ní léčil místní horníky ze solných dolů, které trápila dna a revmatismus. O světovou proslulost se však postaral teprve profesor Franz Wirer, osobní lékař Franze Josefa I. a rektor Vídeňské univerzity, který se o účincích solankové terapie přijel informovat v roce 1821. Přesvědčila ho a do lázní postupně začala jezdit honorace, což si žádalo i budování příslušné infrastruktury. První hotel v Solné komoře, Posthof, otevřeli Franz a Magdalena Kochovi v roce 1827. S postupem času přibývalo penziónů, vybudováno bylo i divadlo. Rostoucí věhlas účinné terapie celkově posilující organismus sem stejně jako zdraví prospěšné účinky soli na dýchací i ženské orgány, pohybový aparát a oběhovou soustavu přilákaly již zmíněný císařský pár, budoucí rodiče Franze Josefa, který se jako jejich první potomek narodil v roce 1830. Dva roky po něm přišel na svět Ferdinand Maxmilian, pozdější mexický císař Maxmilián I., o rok později následoval Karl Ludwig a v roce 1842 Ludwig Viktor. Do historie vešli i jako „solní princové“.

Bad Ischl stál také u zrodu velké lásky. Zde se totiž císař Franz Josef při oslavách svých třiadvacátých narozenin zakoukal do své sestřenice, mladičké, teprve patnáctileté bavorské princezny Alžběty, narozené na Štědrý den roku 1837 v Mnichově, s níž se bez dlouhých průtahů hned napřesrok oženil. I po veselce přijížděl císařský pár do Ischlu často, ba pravidelně. Bydleli ve vile, kterou dostali darem od Františkových rodičů. Císař nechal k někdejšímu venkovskému sídlu přistavět vedlejší budovy ve tvaru E jako Elisabeth. Pro svou milovanou choť dal postavit také kouzelný Mramorový zámeček v anglickém stylu, který jí sloužil jako náruživá čajovna a relaxační prostor. Dnes je v něm výmluvné muzeum fotografie. V místním farním kostele se v roce 1890 vdávala nejmladší dcera císařského páru Marie Valerie. Na její výslovné přání hrál na varhany Anton Bruckner, České dráhy do dnešních dob vypravují rychlík s označením R 1542 Anton Bruckner po kolejích pro veřejnost.

Návštěva Císařské vily, která byla rovných 60 let rezidencí vladaře a v níž se dochovaly původní reprezentativní prostory i soukromé komnaty, nejlépe odpoví na otázku, proč nejen tato neoklasicistní stavba, ale i celý zdejší malebný kraj přirostly císařskému páru k srdci více než přepych okázalých vídeňských rezidencí. V Ischlu byli oba, zejména křehká císařovna Sisi, do jisté míry „volní“, daleko od striktního protokolu Hofburgu, na který si Sisi nikdy nemohla dobře zvyknout. S přibývajícím věkem ji sužovaly deprese i posedlost štíhlou linií a zkrašlovacími dietami. Do Solné komory se uchylovali v letních měsících a císařovna ráda již za rozbřesku vyjížděla na koni do okolí. Franz Josef I., který se dožil 86 let, navštívil Bad Ischl dvaaosmdesátkrát! Ani zde se ovšem nevyhnul povinnostem a obřadům. Stejně jako ve Vídni, také v Ischlu vstával již na půl čtvrtou ráno, za dobrého počasí se ještě za svítání vydával na lov. Císařská vila zažila i velká rozhodnutí. Císař zde přijímal vlivné státníky a právě tady 28. července 1914 podepsal vyhlášení válečného konfliktu Srbsku a sepsal prohlášení „Mým národům“. Dva dny poté odjel do Vídně a do Ischlu se už nikdy nevrátil. Faksimilie manifestu leží dodnes na jeho pracovním stole.

Interiér vily zůstal takřka nezměněn. Ložnice císaře je spartánsky zařízená, se železnou postelí a plechovým lavorem. Gauč, na kterém si pravidelně dával po obědě šlofíka, je patřičně proleželý. Při pohledu do pracovny máte dojem, jako kdyby ji mocnář opustil jen před nepatrnou chvílí a odešel třeba za svou loveckou vášní. Podle dobových zápisů jí padlo za oběť neuvěřitelné množství pobíhající fauny – 2 000 kamzíků, 1 400 jelenů, 600 tetřevů hlušců a 18 000 bažantů, tenhle lovec byl obzvlášť lesní zabiják. S oblibou se vydával například do údolí Jainzeltal, kde bronzová tabulka připomíná místo, kde svého prvního jelena zasáhl v pouhých devíti letech korunní princ Rudolf, jediný synáček císařského páru.

Lovecké trofeje zdobí také vilu, i když návštěvníky možná ještě více zajímají dochované osobní svršky císaře, který v Ischlu vyměnil vojenskou uniformu za myslivecký ohoz. Kožené kalhoty s padacím mostem, zelené podkolenky, kamizola, klobouk se štětkou i několik holí. Císař totiž chodil „po svých“.

Biedermeierovská idyla Bad Ischlu lákala také mnoho významných kumštýřů. Na léto s „císařským počasím“, tedy modrou oblohou, sem přijížděli například Anton Bruckner, Johann Strauss, Johannes Brahms nebo Franz Lehár na své leháro. Posledně jmenovaný rodák z dnešního slovenskouherského Komárna / Komárom zakoupil v roce 1910 na pravém břehu řeky Traun vilu, kde od roku 1912, 700 let po vydání Zlaté buly Sicilské, pobýval každé léto až do své smrti v roce 1948. Zkomponoval zde 24 ze svých 30 operet. Na jeho počest vzniklo v Bad Ischlu Lehárovo divadlo a každoročně se zde koná Lehárův festival. Z někdejší umělcovy vily je dnes autentické muzeum. Prostory byly totiž ponechány bez sebemenší úpravy a mistra evokuje bezpočet darů od obdivovatelů i řada osobních předmětů. Lehár sbíral cenné malby i nábytek, takže se v domě nachází jeden umělecký skvost za druhým.

Bad Ischl je dodnes místem, kde si dávají dostaveníčko nostalgičtí milovníci časů c. a k. monarchie. U příležitosti narozenin císaře 18. srpna se každoročně konají okázalé slavnosti a městečko se hemží „majiteli licousů na způsob vladaře“. Kromě Císařské vily poutá pozornost také renovovaný Lázeňský dům, kde se konaly plesy a slavnostní recepce. Dnešní Divadelní a konferenční centrum je stejně jako v dobách svého otevření v roce 1875 (tehdy se teprve narodil Ferdinand Porsche) středobodem společenského života. Zašlou slávu Habsburků připomíná někdejší dvorní cukrářství Zauner, bez jehož návštěvy si sebekratší pobyt v Bad Ischlu nelze představit. Cukrárna s proslulými dorty, v sezoně otevřená sedm dní v týdnu, existuje od roku 1832 a pravidelně v ní tolerovala svůj mlsný hřích i císařská rodina. Specialitou je štola přelitá hořkomléčnou polevou podle receptury z roku 1905 od zdejšího cukráře Josepha Nickerla. Ten v ní zdokonalil své „ischlské oplatky“, které rozdrobil, smíchal s nugátovo–oříškovou čokoládou a dal do podlouhlé formy.

Po návštěvě cukrárny pomůže snad jen jediné. Vejšlap do okolních ukázkových hvozdů a hor po vlastních či na kole, v zimě hurá na lyže, na běžky nebo si užít sáňkařskou dráhu. Nebo se nechat hýčkat v místních termálních lázních jako nejpopulárnější herci na scéně nebo latentně neeuklidovsky řešená selanka.

Zita Senková

ČOČKY ANI BRÝLE NA NOSE NENOSÍM

S LINDOU WICHTERLOVOU O ŽIVOTĚ SE SLAVNÝM OTÍKEM VYNÁLEZCEM, DOMÁCÍ VÝROBĚ KONTAKTNÍCH ČOČEK A O TOM, JAKÉ JE TO, KDYŽ JE ČLOVĚKU STOVKA…

(Kateřina frajeřina Mázdrová, další potencionální noblesa, která se dožije sta let)

Je jednou z pěti stovek lidí, kterým je tolik jako této republice, nebo se dokonce narodili ještě o něco dříve – za „císaře pána“. Naše Linda má tu výsadu, že se narodila stejný den jako „císař pán“ Franz Josef I. i jako Patrick Swayze (18. srpen 1917) – dirty valčík dancing v její kočičí šelmičce by mohl vyprávět dětem jako Večerníček, že vitalitu a humor i její pohled na dnešní svět by jí přitom mohly závidět všechny mladší ročníky. A jak proklamuje, z filmového pásu svého dlouhého života by až na pár výjimek nevystřihla ani okénko, škoda, že Miloš Forman už nestihl zvěčnit její báječný život vedle Myšpulína bádavých úvah a srandiček na účet vybavených Hollywoodských studií, byla by tu další velká šance na získání Oscarů za poctivé filmové dílo ve 20. století.

V ŘÍJNU OSLAVÍ ČESKÁ REPUBLIKA STOLETÍ OD SVÉHO ZALOŽENÍ. VÁM BUDE V SRPNU AKORÁT STO JEDNA LET. JAK SE VÁM ŽIJE VE VAŠÍ KŮŽI?

Ale dobře se mi žije, děkuji za optání. Naštěstí mě nic moc netrápí, jen hůř slyším pavlačové drby drben a ztratila jsem čich. Nepotřebuji žádné léky, a dokonce nenosím ani brýle, ani čočky. Od dětství jsem přitom byla krátkozraká. Očař mi řekl, že prý se to v sedmdesátce srovná. A měl pravdu, dneska vidím dobře, na blízko i na dálku, přečtu i docela mrňavá písmenka, minuskule.

STO– A VÍCELETÝCH JE V REPUBLICE NĚCO MÁLO PŘES PĚT SET. V DRTIVÉ VĚTŠINĚ TO JSOU FEMMES. JAKÝ JE TO POCIT, BÝT ČLENKOU TAKOVÉHO „KLUBU ČESKÉHO STOLETÍ“?

Pět set nás je? Tak to je pěkný výsledek. No, je to hezký pocit. Vloni mi vnučky přichystaly jako překvapení galantní velikánkou oslavu, trvala dokonce dva dny. Nejprve byla rodinná sešlost v Prostějově – v mém i manželově rodišti –, a další den jsme pokračovali i se sousedy na Stražisku u Prostějova, kam jezdím celý svůj život a kam jezdil už můj tatínek jako malý chlapec na prázdniny. Tam jsme na zahradě zasadili zeleň, strom života, jedlý kaštan. Každý z rodiny tam má na zahradě nějaký zasazený.

NA STRAŽISKU MÁTE DŮM?

Moje rodina si tam postavila menší domek, to jsem byla ještě dítě. A rodina mého muže, té patřila strojírenská firma Wichterle a Kovařík, tam zas měla letní sídlo. Takže když jsem se vdala, jezdili jsme pak i do vily Wichterlových. A já tam jezdím stále, odstěhuji se tam před začátkem léta a vracím se až koncem září, po stražické pouti.

NA STRAŽISKU JSTE SE TEDY POZNALA SE SVÝM MUŽEM OTTOU WICHTERLEM?

Byli jsme sice spolužáky na prostějovském gymnáziu, ale odtamtud jsme se neznali, byl o čtyři ročníky výš. Poznali jsme se až na Stražisku kvůli tenisu. Moji rodiče byli do tohoto sportu nadšenci a Otto hrával s mou maminkou. Já jim sbírala na kurtu míčky. On byl tehdy už vysokoškolák, a pro mě tedy „stařec“ – vykala jsem mu a říkala „pane Otto“. Moc mě nezajímal, byl znamení Váhy, ale zemřel na narozeniny lady Lindy 18. srpen 1998 akorát letos před 20 lety, tak smutné výročíčko…, kolem mě se motala spousta mládenců, mohla jsem si vybírat.

ALE NAKONEC JSTE SI VYBRALA CHEMIKA PRO CHEMICKÉ SLOUČENINY VÁŠNĚ A DIRTY VALČÍKU SLADKÉHO JAKO DORTY Z HOTELU SAVOY.

Vybrala jsem si hlavně tenistu, tenis jsme spolu pinkali dalších šedesát let. I když třeba v osmdesáti už to bylo jen takové důchoďácké vydání.

PUNČOCHÁČE BEZ ŠTUPOVÁNÍ

BRALI JSTE SE V ROCE 1938, KONCEM NÁSLEDUJÍCÍHO ROKU JSTE SE STĚHOVALI DO ZLÍNA.

Ano. Po uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939 přijal Otto místo chemika v Baťových Výzkumných chemických dílnách. Taky se nám v tom roce narodil první syn, o dva roky později druhý.

ZA VÁLKY VAŠEHO MUŽE SEBRALO GESTAPO. PROČ?

Během německé okupace byl ve Zlíně poměrně klid a tamní gestapo nemělo příliš důvod někoho pronásledovat za činnost proti Říši. Početné posádce hrozilo, že ji zruší nebo zredukují a že budou muset na frontu, tak se snažili nějaký odboj vyprovokovat nebo alespoň předstírat.

Zatkli a mučením získali ke spolupráci učitele, jmenoval se Růžička, který se tajně vrátil ze Sovětského svazu a chystal konspirativní činnost. Můj muž spolu s kolegy se scházeli občas po bytech, kde debatovali o politice, pohybu na frontě, poslouchali zahraniční stanice nebo si jen tak pouštěli desky s klasickou hudbou a jazzem a jasným vzkazem, že mládí má zelenou, ať se mládí vydovádí. No a tuhle jejich partu udal gestapu právě Růžička. Jednoho z nich coby „velitele odbojové buňky“ zatkli a mučili, nakonec se v cele oběsil. Ostatní sebrali a vyslýchali, po čtyřech měsících je ale propustili, žádný odboj jim nedokázali. Němci už v té době byli nervózní, na východní frontě prohrávali, nad Zlínem občas prolétla americká letadla.

S VÁLEČNÝM ZLÍNEM JE TAKÉ SPOJENÝ SLAVNÝ VYNÁLEZ OTTY WICHTERLEHO – SILONU.

Ano, u Bati mohl Otto provádět výzkum a zaměřil se na prověření patentů týkajících se nylonu. Problém byl, že se z něj nedala spřádat vlákna. Ottovi se tenhle problém podařilo vyřešit, takže vznikly první silonové ponožky a dámské punčochy – silonky, ale průmyslově se začaly vyrábět až po válce. Ovšem já díky objevu svého muže nosila silonky nejen jako první ve Zlíně, ale dokonce na světě – punčochy, které se nemusely štupovat.

PRÝ JE VÁŠ MUŽ POKUSNĚ TAKÉ NA SEBE NAVLÉKL.

Ano, samozřejmě ne dámské punčochy, ale pánské ponožky, nechal si je vyrobit v pletárně. Pletařky tvrdily, že pata a špička musí být zesílené bavlnou, jinak to ty ponožky nevydrží. No a on je nosil víc než tři měsíce; bavlna z paty a špičky se už dávno vydrolila, ale silon vydržel. Když říkal jedné naší známé, že už ty ponožky nosí tři měsíce, a ještě se nemusely štupovat, tak mu na to řekla: „Ty ale musí smrdět.“

PO ROCE 1945 JSTE SE STĚHOVALI ZE ZLÍNA DO PRAHY.

Ihned po válce do Prahy odešel nejprve můj muž – budovat vysoké školství, už o prázdninách se rozběhly v improvizovaných podmínkách přednášky pro první turnusy studentů. Já jsem čekala, až Otto sežene byt, abychom se mohli přestěhovat za ním. Ale těch bylo po válce málo, takže jsem se s dětmi stěhovala až o dva roky později. Já jsem si pak v Praze dodělala také školu, promovala jsem v roce 1952, Patrick Swayze byl zatím kýženým nespatřeným přáním své mamky v těle.

CO JSTE VYSTUDOVALA?

Dětskou zubařinu.

TU JSTE SI VYBRALA?

To byla spíš náhoda. Po válce naprosto chyběli zubaři. Já v té době měla dvě malé děti a těm, kdo na tom byli podobně – měli rodiny, museli se o někoho starat, nemohli trávit tolik času na přednáškách a praktikách –, nabídli, že když se upíšeme k zubařině, odpustí nám velkou chirurgii a porodnictví. Tak jsem souhlasila, věděla jsem, že velkou medicínu s malými dětmi nezvládnu.

ZUBAŘINĚ JSTE SE VĚNOVALA?

Nakonec ne na plných sto procent, starala jsem se o děti, později jim pomáhala s vnoučaty. A podporovala jsem svého manžela při jeho vědecké práci.

PO BOKU SVÉHO MUŽE JSTE STÁLA ŠEDESÁT LET. NEPŘIŠLO VÁM NĚKDY LÍTO, ŽE JSTE NEMĚLA VLASTNÍ KARIÉRU?

Nepřišlo. Můj muž mě vždycky podporoval a zároveň mi říkal: „Dělej klidně medicínu, ale ne pro peníze. Dělej ji pro radost.“ On také celou tu svoji chemii dělal pro radost. Takže já jsem zubařinu dělala v zubolékařském ústavu na Vinohradech jako dobrovolnice, docházela jsem tam od sedmi do jedné. Mohla jsem si tak vzít dlouhé volno a strávit dva měsíce prázdnin na Stražisku se svými dětmi i s dětmi mé sestry. Moje sestra si totiž vzala bratra mého manžela a naše děti vyrůstaly téměř jako sourozenci.

V PRAZE SE PAK VÁŠ MUŽ ZAČAL VĚNOVAT VÝZKUMU, DÍKY NĚMUŽ ZÍSKAL CELOSVĚTOVOU PROSLULOST – GELOVÝM KONTAKTNÍM ČOČKÁM.

Ano, na výzkumu pracoval, ale pak přišel vyhazov z Vysoké školy chemicko–technologické, kdy do vedení školy byly dosazováni komunisté a vyvrcholilo to politickými čistkami; to se psal rok 1958, tuhá doba před 60 lety. Otto přešel do Ústavu molekulární chemie, ale ministerstvo zdravotnictví výzkum v roce 1961 rozpustilo. Otto tedy na výzkumu pracoval doma, po večerech, když se vrátil z práce, což už je ten známý příběh se stavebnicí Merkur, s dynamem z jízdního kola a později s motorkem z gramofonu. On byl manuálně velmi vytrénovaný, šikovný adept techniky, doma vykonával elektrikářské práce, vyráběl nábytek, třeba kuchyňský stůl, židle, lampičky… Jediné, co mu nešlo, bylo štrikování.

KDE V BYTĚ JSTE ČOČKY VYRÁBĚLI?

V pokoji jsme měli kuchyňský stůl, na kterém jsme čočky dělali, v koupelně jsme je vyplachovali. Manžel měl v té době úplně rudé oči, jak každou čočku důkladně zkoušel a strkal si je do očí.

VY SAMA JSTE PRÝ PODOMÁCKU VYROBILA ČOČEK NĚKOLIK TISÍC.

Ano, čočky jsme vyráběli třikrát denně. Ráno, než šel manžel do práce, druhou várku, když přišel v poledne domů na oběd, a třetí večer.

VYNÁLEZ SI OTTO WICHTERLE NECHAL PATENTOVAT, PAK LICENCI STÁT PRODAL DO USA. ZA JINÝCH PODMÍNEK Z VÁS MOHLI BÝT MILIARDÁŘI, NELITUJETE TOHO?

Ne, i kdybychom ty peníze tenkrát dostali, stejně bychom nevěděli, za co je utratit. Což dneska zní jako nesmysl, ale byt se tehdy koupit nedal, na auto byl pořadník a v obchodě jste víc jak jeden balíček klozetového papíru stejně nepořídili – a ještě jste si na něj musela vyčekat dost dlouhou frontu.

KDYŽ VÁŠ MUŽ MOHL ZAČÍT V SEDMDESÁTÝCH LETECH JEZDIT DO ZAHRANIČÍ NA RŮZNÉ KONFERENCE, POZDĚJI I SPOLEČNĚ S VÁMI, NIKDY JSTE NEPŘEMÝŠLELI O EMIGRACI?

Mého muže dlouho nikam nepouštěli – když ho nemohli utlouct kladívkem, tak jej alespoň drželi doma. Když se ale projednával prodej licence, pustit ho museli, dali mu s sebou takového advokáta, prověřeného komunistu. Ale o emigraci jsme nepřemýšleli, měli jsme tady rodiče a ty bychom neopustili. I když se mému muži děla křivda, jemu stačil k životu kousek laboratorního stolu a byl spokojený.

RAŠÍN NA HRADICI

VÁM ANI MANŽELOVI NEBYLO LHOSTEJNÉ, CO SE VE SPOLEČNOSTI A POLITICE DĚJE. JSTE NAPŘÍKLAD SIGNATÁŘKOU „2000 SLOV“. A DNES SE TOHO DĚJE DOST – POSILOVÁNÍ KOMUNISTŮ U MOCI, OMLOUVÁNÍ EXCESŮ MINULÉHO ZRÁDNÉHO ZRŮDNÉHO REŽIMU… JAK JE MOŽNÉ, ŽE LIDÉ MAJÍ TAK ZOUFALE KRÁTKOU PAMĚŤ?

To já nevím, jakou mají lidé paměť, já mám jenom svou paměť, a tu mám velice dobrou. Mohu třeba odříkat všechny předložky z latiny se 4. pádem nebo všelijaké básně, které jsme se kdysi dávno učili. A dokonce i latinskou gramatiku, tu jsme měli jeden čas ve veršíčkách, tak tu taky ještě umím. I když nevím proč, když to vůbec nepotřebuji. Ale už taky hodně zapomínám. Třeba si přečtu knihu a prožívám ji, ale stane se mi, že si na konci řeknu: „Safra porte, co vlastně ten autor chtěl říct?“

Ale zpět k vaší otázce. Jak to mají lidé s pamětí, to bych si netroufla nijak soudit. Já jenom vím, že třeba moji pravnuci už mnoho věcí vůbec neznají, třeba že byl nějaký únor 1948. Takže pokud jim to ve škole nevstrčí do hlavy, kde se to mají naučit?

V DOBĚ ZALOŽENÍ ČESKOSLOVENSKA VÁM BYLO NĚCO PŘES ROK. JAKÁ JE VAŠE NEJSTARŠÍ VZPOMÍNKA?

Pamatuji si tryznu za Aloise Rašína, prvního československého ministra financí, u nás v Prostějově, kam mě rodiče vzali večer s sebou. Byly mi asi čtyři nebo pět. Byla zapálena velká hranice a mně to nějak nešlo do hlavy, vyzvídala jsem: „To ho tam pálí jako čarodějnici, nebo co?“

A NEJHORŠÍ VZPOMÍNKA?

Zavření vysokých škol, to bylo přelomové, protože to před námi zavřeli budoucnost, a co je horší peklo?

JE NĚCO, CO VÁS ŠTVE DNESKA?

No já čtu noviny a nad vším lamentuji. Ale ono to nepomůže, jestli se budu rozčilovat takto nadále, nebo nenadále, takže je to lepší se celkově nerozčilovat. Proč si člověk bude huntovat svou drahocennou náladu pletichami připitomělých politiků?

JEŠTĚ K VAŠÍ PAMĚTI. VY JSTE JI NĚJAK SPECIÁLNĚ CVIČILA?

No například na jazyky jsem talent, mně stačí, když cizí řeč pár týdnů slyším. Ale jinak jsme doma paměť cvičili často: například ve Zlíně, za dlouhých zimních večerů, když nám Němci sebrali rádio, tak jsme se bavili tím, že mi manžel dával matematické záhady k rozřešení, úlohy s integrály lepší než Einsteinově choti při chuti. Třeba jsme řešili, jaký průměr nebo poloměr musí mít kastrol, aby se v něm upekl stejný počet krajových buchet jako prostředkových.

MÁTE DLOUHOVĚKOST NARÝSOVANOU V GENECH? A MÁTE NA NI NĚJAKÝ PRIMA RECEPT?

Na to se mě lidé pořád ptají, jak to, že jsem tak dlouho čiperná na světě. Říkám, „protože jsem konzumovala sádlo a vajíčka vrchovatě“. A taky jsme každý den s manželem ráno od čtvrt na sedm do půl sedmé cvičili podle rádia.

A HRÁLI TENIS.

Ano, hráli jsme tenis, a to taky vrchovatě, ne žádné dopolosyta.

LINDA WICHTERLOVÁ (100) se narodila jako labužnická varianta hospodyňky Ludmila Zahradníková 18. srpna 1917 v Prostějově, kde také absolvovala gymnázium; studia medicíny kvůli uzavření vysokých škol v roce 1939 neměla šanci kde dokončit. Po válce se na lékařskou fakultu vrátila a vystudovala dětskou stomatologii, promovala v roce 1952. Ovládá několik světových jazyků, konkrétně francouzštinu, němčinu, italštinu, angličtinu a ruštinu, z neživých jazyků pak řečtinu a latinu = ideální pro dlouhodobější pobyt ve Švýcarsku má tato JUNGFRAU z Hané na Moravě. Její manželství s vynálezcem Ottou Wichterlem vyšlo i v komiksové podobě díky jakési obrýlené majitelce dioptrií na nose Janě Jůzlové a jinak trvalo závratných šedesát let. Má dva syny, sedm vnoučátek a osmnáct pravnoučátek.