Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí v kolekci Mukl z kolekce Velký život, malé radosti
Autor: kubík kubíček (Občasný) - publikováno 26.6.2003 (00:40:15)
další v kolekci>

Muž určený k likvidaci?!

 

I.

Mukl. Muž určený k likvidaci, touto zkratkou estébáci v padesátých letech označovali spisy vězňů, které posílali do příbramského lágru těžit uran. Takto ocejchovaní odsouzenci už se neměli nikdy vrátit.

Mě přivedla na uranovou šachtu číslo 16 dolu III. Na Hájích za Příbramí pozdější forma totalitního mlýna na lidi. Ta, kterou známe z let osmdesátých, skrytější, zdánlivě mírnější, avšak o to záludnější. Nepřivezlo mne zamřížované auto, spoutaného pouty. Přijel jsem sám dobrovolně linkovým autobusem. Co taky mohl kluk s obecným gymnáziem, čerstvě po vojně a s posudkem "nežádoucí" jiného dělat. Když na něj hodili sranec i hokejovi bossi, jimž do té doby věřil. Jít helfrovat na stavbu za šestnáct stovek hrubého? To radši rubat rudu, sice tvrdě, ale aspoň za větší háky. Až později mi došla podstata jejich triku, ve tmě příbramských důlních chodeb jsem na rozdíl od trestanců ranného českého komunismu neměl zmizet já, ale moje budoucnost.

"Ty nebudeš ani zametat špony v Motorpalu, o to se osobně postarám," řval na mě dva roky před tím zástupce ředitele jihlavského gymnázia Klička, když jsem ho žádal o podpis přihlášky na vysokou. Vousatý trpaslík s napoleonským komplexem jen zvonil, jak byl stranicky kovaný. Podle toho byl také žáky i kantory náležitě obáván. Myslel jsem zprvu naivně, že mi nemůže zapomenout básničky na profesorský sbor, kvůli nimž mě ve druhém ročníku na týden vyhodil ze školy. Až vlna celospolečenského odporu ve městě jej tehdy přinutila vzít mě zpátky, nicméně prosadil mi alespoň trojku z chování a podmínku na rok. Bratrova emigrace v pozadí mi dotekla až mnohem, mnohem později. Když ze třetí fakulty přišla odpověď ve smyslu: limity jste splnil, ale byla dána přednost uchazečům s lepším komplexním hodnocením. Skřet nemluvil do větru.

Nezbylo než jít na vojnu. Protože jsem byl v hokejovém juniorském reprezentačním výběru, narukoval jsem docela rád do jihlavské Dukly. První rok vojny jsem strávil šťastně v dresu jejího libereckého béčka. Do děje vstupuje další smutná postava děje: jihlavský šéftrenér Jaroslav Pittner. Trenér mistrů světa, v očích drtivé většiny populace génius, který vychoval generace hokejových mágů. Národem nazývaný Píťa, prostě pan Někdo. Neradno kritizovat.

"Posílám Tě do Mělníka, tam jsem se narodil, tak mi tam ten mančaft trochu pohlídej," slyším jako dnes, jak mi ve své kanceláři na jihlavském zimáku opisuje nehoráznou lží skutečnost, že mě z Dukly, odrazového můstku pro ligu a reprezentaci, jednoduše a prostě vyhazuje k bojovému útvaru do Horních Počápel. Jen kasárna a elektrárna EMĚ III, kterou jsme střežili. Kolem široko daleko nic. Placatá a depresivní mělnická rovina a betonový buzerplac. Na tréninky jsme jezdili do Neratovic v teplu mraze pod plachtou valníku vétřiesky, bojový poplach měl přednost před mistrákem. Hokejovými bohy totálně zapomenutá prdel světa

Každý člověk vidí realitu optikou svých zážitků, proto pro mě vzdor národním úspěchům a zásluhám je a pro vždy zůstane pan Pittner obyčejným srabem. Teď tvrdí stejně jako další borci z oněch slavných dukláckých dob, jak vlastně byli nestraničtí. V hloubi duše jsouce proti režimu prý jenom kličkovali mezi jeho úskalími, aby mohli pro nás diváky honit puk z branky do branky. Pche. Málokterý komunista si žil tak v žitě jako oni. Vím to, žil jsem s nimi a usiloval vlastně o to samé. Dojili režim stylem, který by od nich mohla opisovat mafie. Ale něco za něco. Pochybuji, že některý papaláš z nejvyššího ÚV KSČ zpropagoval a proslavil ideu socialismu ve světě tolik jako oni se starým Pittnerem v čele. Byl z partaje přitom (nebo možná právě proto) tak podělaný, že mě kvůli emigrantskému bratrovi nevzal ani do Moskvy na spartakiádu spřátelených armád.

Chápu ho, co taky se mnou, Dukla jezdila často na západ, takže by držel brankáře jen pro starost. Při každém výjezdu za hranice by za mne ručil hlavou a pak se celý zájezd klepal, jestli mu nezdrhnu. Pro armádní mužstvo jsem tak jako tak byl neperspektivní, působení v týmu po skončení základní vojenské služby nepřicházelo vůbec v úvahu. Chápu, ale neomlouvám. Jejich spoluhráč, komunista a taky mistr světa Honza Klapáč, kterému nemohli kvůli přesvědčení přijít na jméno, mi to aspoň řekl na rovinu.

Vybavuje se mi náhle vzpomínka, kratičký střih. Vracíme se s dalším vyhozeným spoluhráčem Honzou Hesem z Plzně ve skříňové Tatře zpátky do libereckých kasáren. Odevzdat výzbroj a sbalit si svých pět švestek na odsun k bojovákům. Seděli jsme na rancích prádla a výstroje, nahýbali si z láhve rumu, brečeli a vybíjeli si vztek řvaním, lámáním hokejek a vyhazováním vojenských hadrů na silnici. Staršina, který eskortu vedl, radši z kabiny šoféra nevystrčil ani nos, když slyšel jaké dvě nastartované miny veze na korbě.

V těch okamžicích jsem skutečně vše viděl hodně černě. Až při fárání jsem zjistil, že žádná temnota není tak beznadějná, aby se v ní člověk časem nezorientoval.

Uběhla desetiletí, čas spláchl do septiku minulosti vládu komunistů i jejich poskoků. Deset roků už uteklo i od listopadové revoluce. Revoluce zadostiučinění a nadějí. Nedávno mě oslovil bývalý major státní bezpečnosti. Opisoval jsem si zrovna ve vývěsce nově otevřené školy bojových umění rozpis tréninků karate, když se zjevil ve dveřích. V monterkách, ušpiněný od vápna. "Tohle jste ze mě udělali ty, poslanec Fejfar a ta vaše starostka," zasyčel pln jedu. Připomínal mi tím, že kvůli nám, lidem z Občanského Fóra, musel po listopadu opustit koryto důstojníka okresní expozitury STB, kde za slušný peníz špicloval lidi a bojoval s vnitřním třídním nepřítelem. Zapomněl ovšem dodat, že si sám míchá maltu, aby nemusel platit jiné firmě za rekonstrukci budovy někdejšího státního podniku, kterou záhadně koupil v privatizaci za pár šupů. Už teď ji na dlouho dopředu celou pronajal jiným podnikatelům, takže až ji opraví, nemusí hrábnout, jak je rok dlouhý. Hmotně zajištěn může se oddávat mstivým vzpomínkám nebo kutím piklí. "Věděli jsme o vás všecko, i kdo jste s kým jebal, ale byli jste pro nás takhle malý hovna," pokračoval doktor práv a já přemýšlel o letech strávených v podzemí, o nelidském zvedání těžkých vozů s kameny, o tisících hozených lopat hlušiny. A o tom, zda se mi těch posledních deset let nakonec jen nezdálo.

Mohl jsem mu na oplátku vpálit do očí, jestli jemu vadilo, že já před tím s několika maturitami taky dlouhé roky nádeničil, na rozdíl od něj však bez perspektivy a na cizím. Mohl, ale nevpálil.

Člověk si často v mysli přehrává, co by komu udělal nebo řekl, kdyby dostal druhou šanci. Takové příležitosti se však nenaskytují. Pokud výjimečně ano, jejich dopad bývá díky běhu času většinou již naprosto nulový a bezvýznamný.

Kvůli Pittnerovi a jemu podobným se moje sportovní kariéra neodehrála podle mých představ, v palcových titulcích celostátních novin. Byla ale rovná a setrvalá. Naučila mě stát si pevně na svém brankovišti a neuhýbat před nápřahem soupeře. Hrál jsem hokej sice jenom výkonnostně, zato déle než třicet let, tisíce zápasů. Každé mužstvo, jehož branku jsem hájil, dosáhlo svého historického úspěchu. V Příbrami jsme se vyhoupli za čtyři roky z okresního přeboru do 1.NHL, ve Žďáře nad Sázavou jsem druhou nejvyšší soutěž hrál deset sezón. Hokejový kroužek v SK Jihlava, kam jsem se uchýlil na konec aktivní činnosti, se po třech letech také naprosto nečekaně vyšvihl o dvě třídy výše. Pittner by asi uslyšel otázku "Není ti to divné, Píťo? Právě tvoje brankářská škola Duklu a republiku proslavila, dobrý brankář tvoří polovinu úspěchu, tvrdíval jsi. Můj talent nestál za trochu odvahy?"

Kvůli takovým Kličkům jsem nesměl studovat. S ním bych ale nepromluvil vůbec. Jen bych se pousmál ironii, že právě on teď ve své soukromé Manažerské akademii učí mladé budoucí kapitalisty podnikat. A ten estébák už teprve nestojí za půl slova. Nakonec mě teď jako živé memento uvidí nezlomeného v plné síle ve vlastním baráku třikrát týdně při nácviku asijského boje holýma rukama.

Všichni tři pohřbívali moje mladistvé ideály, seč mohli. Jeden z přesvědčení, druhý ze strachu, třetí za peníze. Všichni tři se snažili zničit mou budoucnost a značnou měrou ji ovlivnili. Ale přehlédnu je nyní s nadhledem, jako protivný hmyz, trus v cestě nebo díru na ponožce. Ať zírají, že se jim mou duši zasypat v hlubinách uranových dolů nepodařilo.

II.

Nasměrovali mě sice ti zmetci jinam, než jsem chtěl, ale lhal bych sám sobě, kdybych tvrdil, že jsem byl nešťastný. Naopak objevil jsem netušené věci, tvrdou, ale úžasnou práci, plnou lopoty, ale i romantiky. Někdy pravda k neunesení, ale na druhé straně nesmírně dobrodružnou. Tomu malému klukovi někde ve mně se to vlastně docela líbilo.

Ražbu tunelu tvoří zdánlivě fádní rytmus. Navrtat, odstřelit, vybagrovat, postavit výztuž a může nastoupit další směna. Viděno zvenčí stereotyp, co na tom může být fascinujícího? Ve skutečnosti se skládá celá šichta z malinkatých ustálených obřadů, pokaždé jiných a vytvořených generacemi razičů. Každý má svůj smysl a účel. Stačí zajít do některé blízké nálevny, uslyšíte, jak horníci ještě dlouho po vyfárání do mrtě probírají svůj denní výkon úplně stejně jako hokejisté zápas.

Po příchodu na dílo si musí předák důkladně prohlédnout čelbu, konec chodby, který mají jeho chlapi v následujících hodinách popostrčit o dva metry dál. To se samozřejmě neobejde bez důkladné rozvahy a - bez cigarety. Na uhlí třaská uhelný prach, v rudných dolech povětšinou metan, takže všude existuje striktní zákaz kouření. Což se přísně kontroluje, všude se ale taky kouřilo o sto šest. Na nejstarší příbramské šachtě Bytíz jednou exploze metanu zabila čtyři chlapy. Podle oficiální verze jim v pátek na dobývce vyplivl větrák, takže se za víkend nahromadila potřebná koncentrace plynu. V pondělí ráno stačilo jen škrtnout sirkou.

S drsňáckým mužstvem to nijak extra nezamávalo. Člověk by čekal, že si dají majzla, ale kdepak. Rozebírali událost, sedíce na vzduchovém potrubí a bánili přitom, jako by na to právě nedaleko od nich jejich kámoši nezařvali. Nedlouho po tom smrťáku mě šéf poslal bleskově sfárat zvláštní klecí na jakousi figuru, kde posádka údajně navrtala dutinu s plynem. Bafl jsem přístroj na vzorky a letěl, co mi nohy stačily. Doběhnu tam, sotva popadám dech a co nevidím. Vrtačka pohozená na zemi, z vrtu syčí plyn, smradu kolem jak v orientální tržnici a starej láma čumí jako husa do flašky do navrtaného otvoru se zapáleným žvárem v hubě. Krve by se ve mně nedořezal, ale pak mu povídám "Ty debile, vidím, že to metan není, jinak jsme tě tu škrábali ze stěn!" Zazubil se a povídá: "Klídek, mladej, takovejch děr jsem už viděl…"

Když předák zhodnotil nadloží i podloží, típl cigáro a následoval další rituál - obtrhávání. Příroda se brání mravencům v přilbách zuby nehty, takže na ně občas něco shodí. Aby toho bylo co nejmíň, vezme jeden z party dlouhou železnou tyč se zahnutým bodcem a všechny uvolněné kusy skály se snaží odtrhnout. Balancuje přitom s těžkým klandrem nad hlavou tak, aby nestál pod shazovaným šutrem a ještě musí stihnout uskočit před tím, co sám uvolní. Není dobré po opici.

Cílem vrtání je udělat ze skalní stěny síto, díky němuž výbušnina roztrhá potřebné metry horniny na drobné kousky. Aby to havíři nemuseli dělat ručně. Před Nobelovým vynálezem dynamitu byla asi havírna úplně o něčem jiném.

Vrtání je výsadou těch nejzkušenějších. Jen oni znají pod jakým úhlem namířit vrt do boků, aby člověk nemusel po odpalu jak magor šramovat sbíječkou nebo zase naopak zahazovat příliš velkou díru metráky kamene. Jen oni vědí, jak navrtat zálom, díru pro první nálož, která z horniny vylomí klín a umožní ostatním rvát skálu plnou brizancí. Proto také jenom oni mohou zažít, jaký to je pocit, když se diamantová korunka na šestihranné vrtací tyči zvané bór pomalu hrouží do tvrdého kamene. Prvně se jen pomalinku sotva protočí, dokud si nevyhloubí mělký důlek. Pak vrtař přidá vzduchu a těžké vrtací kladivo zahučí trochu víc, jak se zvýší otáčky. Když korunka zmizí celá, dorazíte páku na doraz, mašina se roztočí na plné obrátky a rozeřve tak, že neslyšíte ani sám sebe. Jen celou váhou nalehnete na hydraulický stativ, s jeho pomocí vrtačku v rytmickém kroužení rvete do stěny a pozorujete, jak třímetrový bor pomalu mizí v masivu. Dokud nezmizí celý. Pak jedním trhnutím vytáhnout a nasadit o půl metru vedle. Tak se to dělalo v praxi. Předpis sice velel prvně začít metrovou tyčí a do plné délky přendávat bory postupně, ale kdo by se s přehazováním zdržoval.

Obvykle vrtali dva manící, každý půlku chodby, zhruba třicet až šedesát děr. Dorozumívali se očima, posunky, žádný zbytečný pohyb, takže když byli patřičně sehraní, připomínali pantomimu. S děsně uřvaným orchestrem, jenž podzemím rezonoval na míle daleko. Na konec jsme s parťákem Pavlem svedli v pohodě odvrtat za hodinu a půl, co jiní dřeli dvě. Oba čahouni v plné síle jsme ze země bez lešení zmákli i stropy, nepotřebovali jsme ani zavrtávače.

Což je práce, která podle mého soudu představuje nejhorší stádium ve vývoji raziče. Doba, kdy zelenáč čeká, než ho za vrtací kladivo pustí. Do té chvíle jenom tahá hadice, podává olej, vyměňuje bory, čili poskok. Jeho hlavním testem a trestem ale je, že na začátku každého vrtu uchopí rotující tyč těsně u čelby do holých dlaní a vší silou ji bezpodmínečně drží na místě, aby diamantové břity nesjížděly po hladké skále, než se pár milimetrů zaboří. Za chvíli je takový chlapík od výplachu mokrý až za ušima, zmrzlé prsty nemůže rozevřít. A ještě musí po očku hlídat, aby ho rotující tyč nenamotala nebo mu nenafackoval zlomený bor či prasklé pero vrtačky.

Střelmistr potom do děr nastrká válečky plastické trhaviny, ucpe hliněnými šulkami nebo zafouká pískem a upěchuje dlouhým dřevěným ládovákem. Pak pospojuje červené a modré dráty elektrických roznětek podle trhacích časů, aby explodovaly v daném pořadí. Jen zatočit kličkou. Střeláka nutno si vážiti, když to zvoře, nadřete se jako otroci, protože po odstřelu místo hromady rozstřílené drtě najdete několik superbalvanů. V lepším případě, v horším neodpálí skoro nic a vás zase čeká sbíječka v pazourech.

Příliš nebezpečné nabíjení není, když u toho neraplujete. Trhanina hoří na ohni, staří havíři si ji cpali do vykotlaných stoliček při bolesti zubů. Až teprve elektrický proud udělá z rozbušky ničivou bombu. Z vás kaši, pokud stojíte opodál. Předák proto mezitím musí rozeslat hlídky na všechny přístupové cesty, aby vám někdo do chodby omylem nevlezl právě v momentě, kdy odpálíte. Ocitl jsem se jednou na díle, kde pracoval starší odsouzenec z bytízského lágru. Koukal po mě dost šejdrem, smrt mu civěla z očí, u těchhle jste nikdy nevěděli, na čem jste. No, nebylo mi dvakrát do smíchu. Jenže co čert nechtěl, na sousední dobývce, oddělené prakticky jen několika metry skalního masivu, naládovali a zapomněli na nás. A odstřelili… Rozpoutalo se peklo a bůh si zakryl tvář. Když jsem se probral a opadl mrak bílého kamenného prachu, leželi jsme s tím vězněm napolo zasypáni a objímali se schouleni vzájemně do klubíčka. Jako dva bráchové, kteří se navzájem chrání.

Takže zmáčknete tlačítko a ukryti za rohem štoly nebo překoceným vozem daleko od výbuchu v duchu počítáte temně dunící rány. "Odešly všechny, myslím že jo, já napočítal o dvě míň," dohadujete se potom mezi sebou. Selhávka, neodstřelená nálož, totiž mančaft skutečně děsí, nejen kvůli zdržení a práci navíc. U ní nikdo netuší, co v nejbližším okamžiku provede. Senza džob pro kaskadéra.

Jestli se o vrtání vedou v kolektivu hádky, pak bagrování patří k privilegiím předáka naprosto bez diskuse. Když to uměl, ušetřil partě hodně dřiny i času, nemehlo naopak své lidi uštvalo. Stroj velikosti důlního vozíku se řídí tak, že stojíte na stupátku na boku a jednou rukou ovládáte páku pojezdu po kolejích dopředu dozadu, druhou pohyb lžíce nahoru a dolu. Když ji chcete natočit do strany, zapřete se nohama o podlahu, zabejčíte vší silou a ještě přitom musíte uhýbat tlusté gumové hadici, která přivádí pod tlakem deseti atmosfér vzduch do pohonné turbíny nakladače. Připadal jsem si jako toreador, který nutí znovu a znovu splašené zvíře s obrovským rykem zabořit rohy do hromady kamene. Přidáním vzduchu zarýt lžíci, nadhodit ji, aby materiál nevypadl, současně už popojet tři čtyři metry zpět k přistavenému vozu a přes vršek stroje do něj nabranou rubaninu frajersky přehodit. Plynule bez křeče jako lehkonohý tanečník. Raz dva tři á dva tři. Opravdoví mistři naplnili vozík na dvakrát, pak ho bagrem razně odstrčili, aby se odbíhač při roztlačování moc nenadřel. Druhý pomocník mezitím přistavil prázdný vagónek a koncert pokračoval.

Vytvořil jsem si k bagru vztah asi jako malý capart ke vláčku na hraní. "Tak co dědo, vlítnem na to?", říkal jsem něžně té silné žluté potvoře, než jsem otočil vzduchovým kohoutem. To už jsem musel mít sakra kocovinu, abych místo na stupačce přepustil někomu jinému.

Pravda, i na bagr jsem si notně počkal, takže jsem si těžbu vychutnal i z té druhé strany. Půltunový vrchovatě naplněný vůz, tlačený nějakých pár desítek metrů, vydá za slušné cvičení. Ještě horší však bylo jej před výklopníkem ubrzdit, správně načasovat a zabrzdit silnou pákou vyklápěcí plošinu přesně v bodě, kdy se vůz zvrátil a vyhodil obsah do kontejneru. Ale i při téhle robotě se dalo zablbnout si, zaskotačit. Když se trať svažovala, stačilo naskočit a člověk fičel jako na saních. Jen pozor na škebli, abys ji nenechal na výdřevě. K odvážnějším kouskům patřilo posílání vozů. Jeden nahoře roztlačil, druhý před výklopníkem chytal. To už se krocení divokého býka skoro vyrovnalo. Procházelo nám to do doby, než si notně přiožralý Pepa řečený Cogroš ustlal na kolejích. Když se vrátil po dvou otevřených frakturách nohou z nemocnice, pokřtili jsme ho "Chlap na zakládání vlaků". Normálně se k tomu účelu používají dřevěné klíny.

Tohle všechno bych netušil. Žil bych nejspíš životem zestárlé sportovní primadony nebo učil děti, nevím. Určitě bych neměl vazoneurózu v zápěstích od zběsilých vibrací vrtačky a věčně promáčených rukavic. Nejspíš bych slyšel na obě uši stejně, snad i dobře. Nevím, nakolik mě rudné doly navždy prosolily neviditelným zářením, vím ale, že mě vnitřně nesmírně obohatily. Šplhání po stometrových žebřících mi pomohlo utřídit si vlastní žebříček hodnot. Poznat námahu, kterou stojí jeho dosažení a udržení.

A cenu života. Viděl jsem několik obětí tohohle urputného boje lidstva s přírodou o strategický uranit, často jsem s nimi i bydlel. Jedny poznamenal navždy, některé jednoduše vymazal z tohoto světa. Prostě jednoho dne přišla správcová ubytovny, otevřela noční stolek toho kluka, odnesla kamsi jeho věci a on najednou nebyl. Jen tak, jakoby nic. Na západní frontě klid. Říkával jsem si, že zůstat třeba na vozíku bych neuměl, že tím člověk nutně ztratí důvod k žití. Pak jsem v nemocnici pozoroval předáka Bobka. Dvoumetráková flec ho doslova přešťípla vejpůl, ochrnul od pasu dolů. Jakmile přišel o hornické peníze, žena sbalila oba syny, kufry a utekla od něj. Naprostá deprese, čekal bych. Opak byl pravdou, bylo ho plné oddělení, organizoval večerní program, sestavoval jídelníčky a překypoval vitalitou. Až jsem se skoro styděl, že tam opruzuji s malichernou operací lokte. Nechce se mi věřit, že by jej k tomu hnalo jenom morfium.

O tom to asi celé je. Radioaktivita či neuromotorické poruchy sice trápí tělo, ale duši snad příliš neovlivní. Naopak. Mohl bych vzkázat těm třem nepřátelským sudičkám z předchozí kapitoly, že mi nakonec přisoudily krásný a zajímavý osud. Název MUKL si na truc jim a vlastně i díky jim pro sebe překládám: Muž Užívající KLidu.

Mám Už KLid. Našel jsem se tam, kde jsem se podle jejich plánů měl ztratit.



Poznámky k tomuto příspěvku
Lian (Občasný) - 26.6.2003 > Je to strašně dlouhý....kdyby to bylo kratší, nenudilo by to.....takhle jsem to nedočetla.
<reagovat 
Kelly (Občasný) - 26.6.2003 > Jako Lian, nechytlo mě to, odpadla jsem někde před koncem I. části, sorry. I když je to životní příběh, zdá se mi, že tady se ve svém osudu zbytečně moc pitváš... ale možná je to jen můj problém, třeba to někoho zaujme :o)))
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 (12) 12 14 14 15 16
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter