Před pár lety jsem podlehla pocitu, že vlastně vůbec neznám přírodu, její obyvatele a zákonitosti, a v tom záchvatu uvědomění jsem si postupně pořídila atlasy všemožných havětí. Prvotní nadšení vždycky rychle vyprchá. To když jsem po výletu na běžkách vzrušeně volala do jihočeského muzea, že jsme spatřili orla. Před ztrapněním mě naštěstí zachránil sám pan ornitolog, který byl tou dobou na obědě. „Orel“ byl totiž jestřáb, který číhal na slepice. Tak jsme se doma stali členy Českého svazu ornitologů, jehož členem může být i naprostý amatér, který nepozná vrabce.  (Později se ukázalo, že tato charakteristika člena sedí přesně na naši rodinu.)

Známí, když se tu novinku dozvěděli, jeden jak druhý reagovali stejně, totiž dotazem, zda budeme ptáky kroužkovat. Nikdy bych nevěřila, jaký je problém vysvětlit prostý fakt, že se chceme o opeřencích v našem okolí něco dozvědět a trochu podpořit nějakou tu bohulibou činnost ptákologů. Po příchodu domů jsme si namísto stížností na práci vyprávěli, jakého opeřence jsme kde spatřili, a sousedi si začli myslet něco nepěkného o vlezlých zvědavcích, když jsme před večerem pátrali triedrem po jejich zahradách a střechách. Kam zmizela obyčejná lidská touha po poznání?, ptali jsme se, když jsme vyplňovali dotazník o výskytu Ptáka roku – vrabce domácího. A došlo na lámání chleba: víme vůbec, který z těch strakatých cvrlikavců je domácí a který polní? Obrázky v atlasu najdu snadno, deset rozdílů mezi nimi taky – ale pták na střeše nepostojí. Nakonec se ukázalo, že největší pochopení má pro naši zálibu největší přítel člověka – pes. Když přiběhl ze zahrady, dělal s tím chvíli okolky, jako že to vlastně nic není, a možná jsem se taky spletl, takže si toho vůbec nevšímejte… ale dlouho se přemlouvat nenechal. Za kus uzené ryby zanechal na koberci ukázkový exemplář vrabce domácího, s nezbytnou černou skvrnou na hrdle, i když, pravda, trochu oslintanou. Projevili jsme spoustu nevděku a nepochopení pro psí ornitologickou vášeň a vzácný pták putoval do odpadků.

Snažíme se z té příhody vyvodit nějaké poučení o zákonitostech přírody. Možná, že populace vrabců mizí poté, co vášni ornitologů propadli i jejich věrní psi….ale necháme to na odbornících. Jedno poučení už je jasné – lepší vrabec na střeše, než v odpadkovém koši.