Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 29.5.
Maxmilián
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Stopem po Rakousku a Německu - část I.
Autor: cyklista (Občasný) - publikováno 30.10.2000 (22:01:31), v časopise 1.11.2000
STOPem po Rakousku a Německu – jaro 2000

-účastníci cesty – Martin Stiller
a Vojtěch Kučera

Úterý 25.4. 2000
- V šest hodin jsme vstali, udělali ranní hygienu, nasnídali se, dobalili věci a v sedm hodin se vydali autem s Vojtovým bráchou do Brna. Zde jsme ještě nakoupili pár potravin, které nám chyběly, Vojta si sehnal pojištění a hned na to jsme jeli tramvají do Modřic na výpadovku na Vídeň. Ještě že jsem přemluvil Vojtu, aby si koupil jízdenku, jelikož jsme poté byli kontrolováni revizory. Co nás velice rozesmálo bylo to, že jsme jeli tramvají, která měla konečnou na centrálním hřbitově a byla plná důchodců…...zajímavá to ale shoda náhod!
Na této výpadovce jsme čekali dlouhých 75 minut a poté jsme se poprvé svezli stopem, sice jen asi 30 km, ale cesta Renaultem Scénic byla velice pohodlná. Poté jsme se vydali asi kiláček pěšky, než jsme narazili na slušné místo na stopování. Tam jsme opět čekali asi 75 minut, moc aut nám nechtělo zastavit, jelikož asi 300 m před námi stála policejní hlídka. Pak nám ale zastavilo starší Audi 200 a my pak byli nakonec rádi, že nám nikdo jiný předtím nezastavil. Řidičem byl Čechorakušan okolo třicítky, od kterého jsme se dozvěděli mnoho o současné politické situaci přímo ze středu dění, pozval nás na pivo a dovezl nás až do Vídně a to přímo k lidem, u kterých jsme měli domluven nocleh, to nám velice pomohlo, jelikož hledání této adresy by nám zabralo mnoho času a bylo by velice problematické se tam dostat.
Dorazili jsme tedy na místo našeho noclehu, který jsem měl dojednaný přes internet-chat s lidmi, které jsem vůbec nikdy předtím neviděl! Přivítání s těmito Rakušany bylo velice milé a přátelské. Nechali jsme si u nich věci a ještě téhož odpoledne vyrazili do centra Vídně na prohlídku různých zajímavostí. Pomocí MHD jsme se dopravili přímo k nejznámější historické památce Vídně – Stephansdom, tu jsme si prohlédli a pokračovali dále k Hofburgu, kde jsem navštívil krátce svého příbuzného a pak jsme pokračovali dál kolem Parlamentu k metru, ale než jsme tam dorazili, byli jsme pozváni na jídlo, kam jinam, než do MC Donalds, sice nejsme fandové této stravy, ale pozvání je pozvání. Poté jsme tedy jeli dále metrem až k císařskému zámku Schönbrunn, kde jsme prochodili zámecké zahrady, vylezli na kopec, odkud byl nádherný výhled nejen na zámek, ale i na celou Vídeň. Pak jsme měli ještě nějaký čas a tak padl návrh zajít do zábavního parku Prater. Tak jsme tedy učinili a vydali se tam. Když už jsme tam byli, tak se nedalo odejít, aniž bychom vyzkoušeli nějakou z atrakcí. Vojta s Irene se vydali na vystřelovací sedačky, které byly vymršťovány obrovskou rychlostí do výše okolo 40 m. Pak jsem šel já s Irene na takové vesmírné loďky, které se točily všemi možnými směry zároveň a různými rychlostmi, všem nám pak nebylo od žaludku dobře, ale určitě to stálo za to! No a pak už zbývalo jen se vydat domů, neměli jsme jízdenky a tak jsme se vydali tramvají načerno, naštěstí nás nikdo nekontroloval a tak jsme zdárně dorazili. Pak už jsme jen u rodiny Skálových při a po večeři (vídeňský řízek s hranolkami) povídali a dávali jim ochutnat pravou českou slivovici, kterou měl Vojta s sebou. Slivovice i Fernet, který jsme jim přivezli jako dárek, jim velice zachutnaly, hlavně tedy panu Skálovy, které by ochutnával dále a dále, kdyby ho manželka nezabrzdila. Pak už jsme se jen vykoupali a šli spát a tak byl zdárně zakončen první den naší cesty.

Středa 26.4. 2000
- Ráno jsme se probudili kolem půl deváté, posnídali u Skálových a vydali se s Irene na vídeňskou televizní věž vysokou skoro 200 metrů. Tato vyhlídková věž je pozoruhodná tím, že vy výšce asi 165 m se nachází kruhová restaurace, která se točí rychlostí 360 stupňů za půl hodiny. Z věže byl celkem dobrý výhled na celou Vídeň, hlavně zajímavý byl pohled na sídlo OSN a také na tzv. Milleniumsdom, který byl postaven k oslavám roku 2000. Z věže jsme se poté vydali opět na černo autobusem domů, kde nás čekal oběd, tentokráte to bylo něco podobného českým lívancům, ale v menší podobě. Po obědě jsme vyjeli na kolech na místní ekofarmu, která se slouží i jako místo na exkurze pro Vídeňáky. Pak jsme se jeli ještě projet po místních parcích a opět se vrátili ke Skálovým domů. Tam jsme si zabalili věci a Skálovi se rozhodli, že nás odvezou až do Teesdorfu, kde jsme měli domluven další nocleh u mých známých. Dojeli jsme tedy do Teesdorfu k rodině Frühwirtových a tam rozloučili se Skálovými. Tito fajn lidé k nám byli velice milí a strašně nás překvapilo, že ač nás vůbec předtím neznali, tak se k nám velice dobře chovali.
Pak jsme tedy navštívili Frühwirtovi, prohlédli si vesničku Teesdorf, kde se mimo jiné narodil můj děda a zůstali jsme tam na noc. Přespávali jsme v hospodě, ale v rozestavěné části bytu, takže nocleh nebyl vůbec tak pohodlný jako u Skálových ve Vídni, to nám ale zase tak moc ani nevadilo, jelikož jsme věděli, že nás ještě čekají horší noclehy, nakonec jsme se ale po celé cestě shodli s Vojtou, že tento byl asi nejtvrdší!

Čtvrtek 27.4. 2000
- Ráno jsme se probudili něco kolem osmé, posnídali z vlastních zásob,
rozloučili se s rodinou Frühwirtových a vydali se pěšky do Günselsdorfu, odkud jsme chtěli stopovat. Asi půl hodině jsme tam došli, asi 10 minut jsme stopovali, když nám zastavila rychlá záchranná služba, která i když nesmí brát stopaře, tak nás vzala až těsně před Wiener Neustadt. Tam jsme se nasvačili, prozkoumali odstavené auto, které stálo poblíž a vydali se po spojce k dálnici. Asi po 400 metrech nám zastavila Škoda Oktavia a přátelský řidič nás odvezl až k dálnici. Vyprávěl, že jeho rodina pochází z Ostravska a když jsme se s ním loučili, tak nám dal ještě každému 100 šilinků. Poté jsme tedy začali stopovat na dálničním nájezdu. Asi po půlhodině nám tam zastavil černoch v luxusní Hondě a s ním jsme pak jeli až do Grazu, tím se tedy změnil náš původní plán cesty. V Grazu jsme se stali svědky malé dopravní nehody a pak se vydali kolem stadiónu Arnolda Schwartzeneggera k dálnici. Když jsme došli k nájezdu, tak jsme ještě nevěděli, že nás čeká nekonečné více než čtyřhodinové stopování. Aut tam jezdilo plno, ale ne a ne někdo zastavit. Zkoušeli jsme různé směry, nejdříve na Maribor do Slovinska, dále pak na Klagenfurt a Salzburg a pořád nic. Asi po dvou hodinách tam začal stopovat s námi jeden Ir, který nám vyprávěl, jak mu byly ukradeny všechny doklady a peníze a že jede na ambasádu do Vídně. Byl velice přátelský a měl štěstí, že tady v Grazu byl jen na výletě, takže ostatní věci měl u kamaráda v St. Pölten. Během asi hodiny a půl, co tam s námi čekal, jsme hodně povídali a také jsme mu dali ochutnat pravou moravskou slivovici. I přes varování, že je velice silná si nedal říci a napil se pořádně a pak to asi deset minut v kuse rozdejchával a div, že se tam nesložil. Nedlouho po této srandovní příhodě chytl stopa na Vídeň a mi pak asi ještě po hodině čekaní konečně byli vysvobozeni a dostali jsme se asi o 25 km dále za Graz, kde už se stopovalo dobře. Tam jsme chytli po chvilce stopa dále do Köflachu, kde jsme to pak za městečkem zalomili do lesa, uvařili po tmě večeři a přespali tam.

Pátek 28.4. 2000
- Po probuzení jsme vylezli ze stanu a zjistili, že celý ešus a plechovka od jídla jsou plné obrovských mravenců, neumyli jsme je totiž nádobí večer. Mravenci si ale nedali říci a tak byli násilím vyhnáni! Pak jsme se sbalili a teprve asi po kilometru jsme si udělali v jedné autobusové zastávce snídani. Pak jsem ještě šel pro vodu do nedaleko stojícího domku a tam se dal do řeči se starým pánem, od kterého jsem se mimo jiné dozvěděl, že byl jen jednou v životě ve svém hlavním městě – ve Vídni! No a pak už jsme začali stopovat, chytli jsme hned první auto, ve kterém pak Vojta zapomněl mapu, ale řidička si toho všimla a přivezla nám ji hned zpět, což jsme ale měli štěstí! No a pak jsme stopovali dále, Vojtovi se ale nedařilo nikoho stopnout asi 15 minut a tak jsem vyřkl větu: „ Teď ti ukážu, jak se stopuje!“ no a jako kdyby mě Bůh slyšel, tak jsem stopl hned první auto! Řidičem byl Australan rakouského původu, který se asi před 45 lety odstěhoval k protinožcům. Vyprávěl nám o současné situaci v Austrálii, o jejích zajímavostech apod. Vyložil nás u Preiteneggu, tam jsme čekali více než hodinu a když nám nikdo na té málo frekventované silničce nezastavil, tak jsme se vydali pěšky směrem k dálnici. Cesta nám trvala asi hodinu a akorát když jsme k ní došli, tak jsme hned stopli auto, které nás vzalo až na výpadovku za Klagenfurt směrem na Villach. Tam jsme čekali asi 15 minut a dále jeli Felicií s mladým Rakušanem, který se nám svěřil, jaké měl první dva roky se svým autem obrovské problémy, teď už ale další dva roky jezdí prý bez menších potíží! S ním jsme tedy dojeli těsně před Villach, pak hned těsně za Villach jiným autem, tam jsme se na parkovišti umyli, i když tam byl přísný zákaz mytí, ale co se dalo dělat, ňáká hygiena také musí přece být. Pak jsme začali stopovat na Salzburg, ale nedařilo se nám, tak nás aspoň odvezl místní domorodec dále za město k dálničnímu nájezdu. Jenže tam vůbec žádná auta nejezdila, už to tam zažilo asi pravděpodobně více stopařů, jelikož tam byly české a polské vzkazy o špatném místě na stopa. Naštěstí ale asi po půlhodině nám jedno auto zastavilo, bylo asi páté, co tam za tu dobu projelo a odvezlo nás až k Villachu na velké parkoviště s benzinkou. Tam jsme čekali asi hodinu a bylo skoro 21 hodin, když už jsme to chtěli vzdát a jít někam nocovat, když nám zastavily dva německé kamiony, každý jsme sedli do jednoho a jeli na Salzburg. Během cesty jsem si docela hodně popovídal s tureckým řidičem o všem možném – situace v Turecku, o autě ve kterém jsme jeli, o jejich německém zaměstnavateli apod., kromě toho jsem se mohl také stát dohazovačem levných českých prostitutek pro něho a jeho kamarády kamionáře, které by s nimi jezdili po Evropě a dělali jim, slušně řečeno, náhrady manželek. S těmito kamiony jsme dojeli až k odpočívadlu a benzince u města Eben, kde jsme to pod střechou na lavičkách zalomili a usnuli.

Sobota 29.4. 2000
- Ráno jsme se probudili a zjistili jsme, že jsme přespávali u technického
muzea, které charakterizovalo historii tauernské silnice od dob Římanů až po současnost. Vykonali jsme hygienu v blízké benzinové pumpě a když jsme se vrátili, tak jsme byli zkontrolováni policejní hlídkou. Vše proběhlo velice přátelsky a ještě jsme si nechali poradit, jak se nejlépe dostat do Gosau do oblasti Dachsteinu. Poté jsme se sbalili a vydali se pěšky podél krásné říčky jako stvořené pro kanoistiku k silnici do Gosau. To nám trvalo asi hodinu. Jakmile jsme se ocitli na této cestě, tak jsme hned po nakoupení chleba(čerstvý 1/2 stál 33 šilinků) a nanuků začali stopovat. Netrvalo dlouho a hned jsme o kousek popojeli, a tak šlo dále, vždy jen několik kilometrů, ale v bleskurychlé návaznosti. Jednu část nás vzal dokonce i policista cestující právě do služby. Když jsme dorazili přímo k jezeru Gosausee pod masív Dachsteinu, nakoupili jsme pohledy, uvařili si jídlo a převlékli se do turistického. Mezitím jsme ještě pozdravili několik desítek kolemjdoucích českých turistů a smáli se různým stylům překonávání brodu, z nichž mnoho skočilo namočením se. Také jsme pomohli přenést jedno dítko a dvě mladé japonské slečny přes tento brod a tak jsme si splnili dobrý skutek pro tento den. Pak jsme se ještě vydali reklamovat známku, jelikož vůbec nelepila. To nám vyšlo a pak jsme šli hodit pohledy a málem se mi podařilo hodit do schránky i několik pohledů nepopsaných, naštěstí jsem je ale ještě na poslední chvíli dokázal vylovit. No a poté jsme se konečně mohli vydat do hor. Začali jsme stoupat přímo od jezera směrem k chatě Gablonzerhütte a asi po dvou a půl hodinách strmého a těžkého stoupání jsme tam dorazili. První problém nastal při překonávání potoka, který byl překryt děravými ledovými krami, kdy se Vojta snažil přehodit přes ně batoh, což se nezdařilo a batoh sklouzl přesně do jedné z děr. Naštěstí se ale zaklínil a nepropadl dolů a tak se ho podařilo dostat ven a pak tedy jsme překonali tyto ledové kry, aniž bychom si byli jistí, že se to pod námi nepropadne. Další obtíže nastaly, když se před námi pod skalní stěnou masivu Gonnerkogel objevilo asi 150 metrů dlouhé ledové pole, pod nímž byl slyšet hukot potůčků. Nedalo se nic dělat a my museli dále. Nikdo netušil, kde se to propadne. Naštěstí se ale tak nestalo a my si velice oddychli, když jsme byli na druhé straně. Pak už nám zbývalo asi jen posledních dvacet minut chůze a stanuli jsme před chatou Gablonzerhütte, prozkoumali jsme její okolí a vydali se dále hledat nějaké místo na spaní. Asi o dalších 400 m se nalézala další chata jménem Sonnenalm ve výšce 1580 metrů nad mořem, kde jsme si udělali základnu pro další dva dny. Zapomněl jsem podotknout, že všechny chaty v této oblasti jsou během dubna a května zavřené, takže nikde nebyla ani noha. Naše místo noclehu nebylo tedy v chatě, ale pouze pod její terasou. Tam jsme si uvařili večeři a za šera se ještě vydali na sousední kopeček (1620 m), kde byla hořejší stanice lanovky, teď ovšem mimo provoz. Pak už jsme jen sjeli po bundách k chatě, zalehli a usnuli.


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter