Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 29.5.
Maxmilián
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Verdun - místo zapomnění
Autor: Jana N. (Občasný) - publikováno 22.12.2000 (23:43:06), v časopise 27.12.2000
Je to už vlastně celkem dávno, co jsem četla Remarqua. Když se tak s odstupem času nad tím zamyslím, v paměti mi zůstalo jen pár jeho klíčových scén. Zato však je považuji za jedny z nejsilnějších v dějinách válečných próz vůbec. Představte si člověka stojícího uprostřed planiny podobné měsíční krajině. Mrtvolné ticho, které nemine žádné z těch krvavých bojišť, žádná zvířata, rostliny, nic. Jen občas nevybuchlý granát a nedokonale pohřbené trosky lidí. Je pár dní po bitvě.

Francie, jak jste tady v Totemu už mohli párkrát skrze krásné povídky a cestopisy číst, je krásná země a Francouzi jsou nám z těch strohých Evropanů svou povahou asi nejblíže. Strašně rádi dělají bordýlek (jako my), ale od toho tam mají své černochy, aby jim jej přes noc, byť by byl sebevětší, uklidili. Vesničané v půvabných vesničkách jsou stejně natvrdlí jako ti naši, kravičky, pokojně se pasoucí na všudypřítomných loukách, spokojeně přežvykují trávu, a svým inteligentním výrazem tak trochu konkurují místním slečnám.
Zkrátka rozhodnete-li se poznat francouzský venkov, shledáte, že to byl ten nejpitomější nápad vašeho života, a hledáte nejbližší, alespoň stotisícové město. Jenže vy jedete do Verdunu, a tak nemáte na vybranou, jiná cesta tam nevede. S přibývajícími kilometry se vám v tom unaveném odpoledni chce trochu spát a téměř polní cesta, jež k Verdunu vede, vám svými serpentinami zpívá ukolébavku.
Najednou však spatříte překrásný hluboký les. Břízky, smrčky, buky, strom vedle stromu, jako v pohádce. Ihned se proberete a cosi vám začne vrtat hlavou. Kde se tady vzal tak hustý porost, široko daleko jen roviny, políčka a líné krávy...a teď tohle.
Jste u Verdunu. Takhle vás vítá.

Každé slavné bojiště má své muzeum. Verdun nevyjímaje. Místa slavných válečníků, jako Waterloo, jsou obtěžkány obchody se suvenýry a vám to nedá, musíte si přece koupit ty rozkošné sošky, anebo tamhlety rozkošné belgické krajky, pro babičku...pilně všechno natáčíte ryze profesionálním způsobem, trochu se vám třepe ruka, ale to příbuzní jistě omluví, nemůžete přece být geniální na všechno...a jste ztraceni. Genius loci vás obestupuje a vy, snad naplněni bojovým duchem Napoleona, cítíte, jak jste plni sil ke všemu tomu vyčerpávajícímu nakupování.
I verdunské bojiště má své suvenýry, rozkošné pohlednice s velkým památníkem, před kterým je na tři sta tisíc hrobů, a v jehož podzemí se dodnes nachází pár desítek tisíc koster, které se nepodařilo identifikovat, nabo s krásně ostřílenou pevností Douaumont, a to vše s nápisem KRÁSNÝ POZDRAV Z VERDUNU či jinými podobnými popisky, při kterých tuhne úsměv na rtech...Zkrátka Verdun si v ničem nezadá s ostatními "turistickými poutními místy".
Přesto si jeden ten pohled koupíte, snad proto, že ta prodavačka se na vás hezky usmívá, a vy koneckonců chcete mít taky vzpomínku, svědomí nesvědomí, Remarque Neremarque.
Po obhlídce muzea se všemi děsivými náležitostmi, realistickými fotkami, ba i televizními ukázkami s detailním popisem života "obyčejného verdunského vojáka" se můžete pustit do obhlídky kraje.
Nuže všichni vám doporučují začít s oním velikým památníkem, který je od muzea asi kilometr vzdálen. U památníku je opravdu ticho, jak se sluší a patří. Všichni lidé, a zejména ti rozkošní blikající Japonci, opravdu mlčí.
I uvnitř památníku, kde vás na to upozorňují obrovské cedule s nápisy, spolu s ostatními "důležitými" upozorněními pro turisty, jež veškerou památku mrtvých zcela spolehlivě znehodnocují. Celý památník se skládá z kamenů, které věnovali tomu či onomu vojákovi jeho příbuzní či známí, a tak procházíte okolo nápisů jako Edouard Delacroix 1896-1916, nebo dokonce jmen celých rot, jež padly za jediné odpoledne, a chce se vám brečet. Třičtvrtě milionu vesměs mladých kluků, kteří tu padli pro nějakou nesmyslnou a pitomou válku. Kluků umírajících v příšerných bolestech, často s amputovanými končetinami od granátů, sežehnutí a křičící "Mutti! Mutti!" či "Maman! Maman!"...Němci jako Francouzi, všichni si jsou zde rovni...jenže ono cítící lidství jaksi není slyšet v tom strašném řevu kulometů, tohle všechno vám probíhá hlavou, je to děsivé...a mimochodem v tom pohroužení povalíte odpadkový koš. Chvíli zíráte na ten předmět, který tu nemá co dělat, ale on tady je, doopravdy a v celé své hrůze. Přes slzy nevidíte na odpadky, které musíte sbírat všude okolo, a místní hlídač pořádku si klepe na čelo...inu, Rusové, vás my dobře známe! říká vám svým nenávistným pohledem. A o pár metrů níž pláče spolu s vámi hromada koster. Mimochodem, chcete-li je vidět na vlastní oči, za deset franků, jak je libo... Radši hned vypadnout, řeknete si...vyjdete ven, na obrovské parkoviště, kerému vévodí efektně nenápadné toalety.
Tak tomuhle se říká střet dějin.

A ještě musíte vidět vidět onu pevnost Douaumont, betonovou a obrovskou, zčásti porostlou trávou, pevnost, pro kterou umíralo tolik lidí, uhájit nebo dobýt, na obou stranách a za každou cenu. Ano, a přímo v pevnosti, takový rozkošný obchůdek s pohlednicemi...a jenom za pětifrank...Pak ještě procházka nahoře po pevnosti, ale ne dál, než je povoleno, protože mimo vyznačené cesty se pořád ještě mohou nacházet výbušniny čekající na svou další oběť, tak nesmrtelné v protikladu okamžiku lidského života...
Odběhnete se podívat do nedalekého lesíka, trochu dál, a ještě dál. Krásný les, opravdu. Jen vám tu cosi chybí. Ach ano. Zpěv ptáků, či alepoň jakýsi zvířecí zvuk. Jak by tu taky mohl být, když ptáci ani jiná zvěř sem už přes osmdesát let vevkročila...A přesto, jakoby vám v tom tichu stál kdosi za zády, ale ne, samozřejmě, nesmysl, nikdo tu není, mimo vás a...Ježíšmarjá rychle odtud, říkáte si...Běžíte jako zběsilí. Jenom přelud a pitomá autosugesce,uklidňujete sami sebe... Ale ten podivný pocit úzkosti už je ve vás.


Je to už půl roku. Já stále nemůžu zapomenout. Pochopila jsem, že jsem vstoupila někam, kde je to posvátné. A přitom tam nebyla žádná výstražná cedule s nápisem Vstup přísně zakázán!.
Takhle vypadá vzpomínka na jednu z nejstrašnějších bitev v dějinách lidstva, podobná obrovské supershow pro turisty. Ony totiž peníze opravdu nesmrdí.
Teď už vím, že les byl uměle vysázen až po válce, aby překryl onu měsíční krajinu, plnou jam a prohlubní, nyní sice zarostlých trávou, nicméně stačilo by si odmyslet tohle všechno na povrchu a byl by tu opět, ten strašlivý Verdun, se všemi svými vojáky, z nichž ani jeden dodnes, osmdesát let po válce, nespí klidně.
A všechna ta okázalá gesta s pomníky a pečlivě udržovanými hroby, odpadkovými koši,pohlednicemi a toaletami, tohle všechno se jim směje...


Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář Hanka - 10.5.2003 > Super
Body: 5
<reagovat 
čtenář Jeje - 15.10.2003 > Vynikajici zamysleni nad timto "posvatnym" mistem.
I ja zazila tento pocit asi pred necelymi 2tydny..
<reagovat 
čtenář laube - 19.1.2004 > Mám stejný názor a místo je to opravdu temné. Po průzkumu jednoho ze zákopů mne odměnil nález německé helmy a granátové střepiny.
<reagovat 
Mišpule (Občasný) - 29.1.2001 > Opravdu hezky napsáno, čtivě, plastické popisy, hezká pozvánka k návštěvě.
Líbí...
Body: 5
<reagovat 
Martin (Stálý,Redaktor) - 27.12.2000 > Před asi pěti lety jsem byl na část léta v jedné vesnické francouzské rodině. Jak popisuješ Francouze na začátku je to úplně přesné, jsou nám strašně ve všem blízcí, akorát bych řekl o něco více praštění. První, co mne tam ale upoutalo, byla jejich životní úroveň. Když jsem tam totiž jel, pomyslel jsem si, jak tam budou mít dokonalou domácnost atp..., nicméně opak byl pravdou. Většinu pozemků totiž prý ve Francii vlastní dodnes šlechta, ti zemědělci pracují, až se z nich práší a šlechtici jezdí k hradu mercedesy. Bydleli jsme v malém neohozeném domku, jediné, co měli pěkné, bylo auto, jinak dost chudoba. Možná jinde na venkově je tomu ve Francii jinak, byl jsem ve vesničce St.Agel blízko městečka Vendome.
Jinak ve Verdunu jsem nikdy nebyl, ale věřím tomu, co píšeš, je to tak všude, kde se dnes dá a je povoleno si vydělat, tam se také vydělává.
Dík za pěkného průvodce Jano, jestli někdy budu mít příležitost, rád bych se do Verdunu také podíval.
Body: 5
<reagovat 
HACKMAN (Občasný) - 28.12.2000 > Janicko s jakou radoisti jsem to cetl. Nejen pro vlastni Francii jako takovou a kterou mam se srdce rad, ale take i pro ctivost. Krasnej cestopis. Napis dalsi. URCITE.
Body: 5
<reagovat 
Čtenář - 24.1.2001 > moc hezky
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter