Na Vaši počest, drahý básníku,

skládám Vám POCTU a k tomu řadu vřelých díků.

Vždyť Vaše dílo každý zná

a neznám nikoho, kdo kdo Vám poctu neuzná.

Vzpomínky na Vás jsou v nás stále utkvělé,

a to nejen v knihách, textech:

“No řekněte, milí přátelé!”

Se zaujetím čteme si ve Vaší poezii,

však “Máchův Máj” zanechal dojem ojedinělý.

Dílo Vaše míří do dáli

a odezvu v nás generacích nachází.

Ta pocta jistě patří Vám

a nyní ještě podtrhám

Pocta Vám!

A malý pokus můj,

verš pro literárního hrdinu:

“Více takových básníků

pro celou naši krajinu!”

Když je zima, padá sníh

i rybníky už zamrzají,

v tvářích všech vidím smích.

Vždyť Vánoce již na dveře klepají,

vůně se line z cukroví vánočních.

Všichni se těší až si dárky rozdají.

Vánoce jsou svátky míru,

tak nebuďte sami jen tak potají.

Zdá se mi jako bych snila,

proč mi tebe všechno připomíná?

Temný sen mi po tobě zbyl

a já tiše věřím, že zapomenu:

na ústa tvý a vůni tvých vlasů,

na tvoje oči ledový.

Chci zapomenout na všechnu tvou krásu,

na to, jak chutnaj polibky tvý.

Toužím zapomenout!!!

Všechno mi tě tolik připomíná.

Jak blázen se procházím tmou.

Přemýšlím, jak dál.

Přemýšlím o nás dvou,

po tvářích mi slzy stékají.

Před sebou má fotku tvou.

Dotýkám se tě potají,

na ústa tvý a tvý něžný oči.

Do kterých, když se já zadívám,

se mi rozbuší srdce.

Trápím se tím,

že tě znám.

Když jsem byla s tebou, ráda jsem se smála,

přišlo mi to trochu zvláštní,

že jsem se do tebe na první pohled zamilovala.

Jablíčka na stromě voní,

zpěv ptáčků vesele zvoní.

Třpytí se na trávě rosa,

Anička je zase bosa.

Běží po trávě bosa,

tam, co je ta rosa.

Běží v tričku a v sukýnce,

naproti té svojí mamince.

Maminka na ní mává,

Anička na ní volává:

“Maminko moje zlatá,

už klíčí poupata!”

Letěl motýl na procházku,

měl dva klíče na provázku,

letěl, letěl přes javory,

ztratil klíček od komory.

Naříkal a bědoval,

náhle se vzpamatoval,

uviděl tam u buku

známou slečnu, berušku.

Pověděl jí potichoučku,

že mu klíček spadl z kroužku.

Beruška ho uklidnila,

do hledání se hned dala.

Za malinkou chviličku

našla klíček v trávníčku.

Motýlek se zaradoval,

na nektar ji ihned pozval.

Láska je jako šíp,

který zasáhne srdce netušící,

srdce láskou neposkvrněné.

Láska je jako dýka,

která bodá srdce nevinné,

srdce láskou poblázněné…

Prstýnek obětuji dubu den ten

dubu klečícímu úzkostí na stráni

on vyznává své skleslé srdce listem

stvořeným k duhovému malování.

Dětský kumštýř strach vyčmárá zlatou –

žilnatinu zkoprnělou, židli z krámu

stužkou hrbolatou, dřevěnou vatou

štětcem podkožního sebeklamu

Modeluje si dřevorubec ženu

jak stromy poražená ve vzpomínce

a k životu žaludu odsouzena

čeká ať už přijde ( ne nebojí se )

Kat. Sekyra ať zlaská stoličku

jak něžně svlékají duby na popravu!

lusk prstu ťal – žalud ztratil čepičku

tak jako on, i já chci ztratit hlavu…

Bojím se času, zloděje zítřků

S netopýřími křídly koktá za dveřmi

Křivdy víří, bázeň v měchýřku

Dřímá a ponouká tě otevři

Otevřeš včerejší nejistoty

Minutami bariéry přelezeš

Slovy plot i

Běž!

Známe kouzelnický svět,

jako své boty.

Získáme kámen nerostné hmoty.

Vymyslel ho mudrc. Nikolas Flamel,

rozbřeskl se mu v hlavě veliký plamen.

Kámen mudrců získá nebelvírská kolej,

protože mají myslící olej.

Nebelvírští zvítězí snadno a rychle,

ten kámen mudrců leží jim v hlavě.

Viděla jsem kočku jako malou

čočku! Mňoukala tu mnoho

dní, byla totiž východní…

Na podzim, když padá listí,

vítr všude kolem sviští.

U nebe se vznáší draci,

jsou jak rozlítaní ptáci.

Děti pečou brambory,

v dáli hučí traktory.

Brzy přijde dlouhá zima,

děti křičí, to je prima.

Když zima končí a jaro začíná,

brusle, sáňky, lyže na půdu jdou spát.

Sněženky pomalu mizí z dohledu

a petrklíče odemykají zahradu.

Když rozkvetlou ji máme,

ptačí zpěvy postrádáme.

A když paprsky slunce

dopadnou na naši zahradu,

ptačí zpěv je v dohledu.

Kočka a pes kočkovali se

dnes. Kočka se polámala

a pes zvítězil dnes.

Praha, Plzeň, Budějovice,

Krásná města v republice.

Města krásná na pohled,

koukám zrovna na tu zeď.

Ta zeď patří k radnici,

tam jsou knihy v polici.

V knihovně je jich více,

tak ahoj, jdu se vzdělávat o republice.

Mám svou rodinu moc rád,

ale někdy je toho až moc akorát.

Mám čtyři sestry a jednoho bratra,

Moniku, Petru, Marcelu, Anežku a Petra.

Můj táta se však Petr jmenuje

a nad naší rodinou pevně kraluje.

Eva jmenuje se moje mamka,

je bystřejší než lesní laňka.

Ještě moje neteř mi tu zbývá,

maminka jí každý večer zpívá.

Teď jsem vám tu představil celou

moji rodinu!

A teď raději skončím, než vám

řeknu nějakou kravinu.

Byl jednou jeden dědeček,

na hlavě měl sloupeček,

na sloupečku myšku

a v té myšce hrušku,

hruška byla veliká,

nevešla se do břicha.

Viděla jsem na ulici

malou šedou krasavici.

Nosila se jako páv,

plazila se jako had.

Mrštná je jak ještěrka,

skáče jako veverka.

Copak je to, víš to, víš?

Ne, není to myš.

Malá šedá kulička,

říkáme jí kočička.

Když někdo kácí les, tak

slzy do očí mi hned

naskočí jako teď.

Ti, co nemaj rádi přírodu,

navštěvujou hospodu.

Ti, co mají rádi Přírodu,

chodí navštěvovat Přírodu.

Uzavřete klidně sázky,

nejhezčí jsou sedmikrásky.

Na louce, když rozkvetou,

všem vždy hlavy popletou.

My, Slávisti, my jsme hoši,

sešívané, to nám sluší,

na půjčeném hřišti a

maličkým rozpočtem

bránu mistrů dobijem.

Když je derby pražských es

a stadion se zaplní,

hráči vběhnou na trávník

a ochozy se rozvlní.

My Slávisté máme síly dosti,

nejsme pouze krev a kosti,

jsme tým, který vyhrává,

když o titul se snažívá.

Naše barvy, červená a bílá,

i v nich je jistě skrytá síla.

Když hrajeme,

tak rádi góla dáme,

když vyhrajem,

tak velkou radost máme.

My Slávisti jsme jistě zvláštní,

neb dutá kůže je nám vášní,

jsme tým, který zabírá,

když o titul se snažívá.

Klubové barvy červená a bílá,

možná i v nich je naše síla,

jeden za všechny se per,

jsi Slávista, tak góla dej.

Hurá, je tam, už hýbe sítí,

ryk fanoušků, co každý cítí,

jsme jedna parta, jeden sen,

sen Slavie, že vyhrajem.

Když o titul se pereme,

vydáme hodně sil,

ale když ho vyhrajem,

jsme rádi za svůj styl.

Jsme jedna parta, jeden sen,

sen Slávie, že vyhrajem.

Zima ťuká na dveře.

Martine, už otevři.

V lese bude mnoho zvěře,

až napadne bílý sníh,

dá se mluvit o důvěře?

Věřím, že my všichni spolu

půjdem lesem nahoru i dolu

a ponesem zvířátkům,

Každý, co unesem.

Táta táty je to děda,

je to děda neposeda,

udělal mi šípy s lukem

a hned se stal malým klukem.

Nechce mi ty šípy dát,

pořád mi je musí brát.

Říká, že je indiánem

a já mám být bílým pánem.

Protože si umí hrát,

mám dědečka hodně rád.

(Dva dědečky mám, žádného z nich neprodám.)

Babička je máma mámy,

proto často bývá s námi,

i když s námi nebydlí,

peče buchty s povidly

pro Báru a Sváťu,

pro mámu a tátu.

Když ty buchty přinese,

velká bitva strhne se.

Cpou se buchty do břicha

a mlaská se do ticha.

(Vlastně dvě babičky mám, ani jednu neprodám.)

Visela u stropu

blbá nálada,

čekala v úskoku,

na koho padne.

Čekala u stropu

blbá nálada

a měla jistotu,

že je to snadné.

Za krásného večera spadla

hvězda z nebe, stýská se mi

můj milý, když nevidím tebe.