|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Alegorii je možno úspěšně vysvětlit. Proto jsou některé básničky, kde se to jimi jen hemží, tak nanicovaté. D.H.Lawrencovi se zase příčí Apokalypsa od Jana Teologa, napsal o tom celou knížku, spíš proto, že v ní je spousta spodních vrstev, dávnověkých symbolů, které křesťani jen zakrývají a pokrytecky ničí, než kvůli čemu jinému. Křesťanské a jiné alegorie jsou pro něj prostě nudné. Jdou vysvětlit a tím ztrácejí kouzlo.
Skutečný symbol se totiž jakémukoliv vysvětlení vzpírá a stejně tak skutečný mýtus. Člověk jim může přiřazovat významy, ale nikdy nikdo je nemůže vysvětlit.
Symbol a mýtus člověka neovlivňují jen mentálně, ale dokážou rozechvět i centra emocí. Významnou vlastností myšlení je konečnost. Mysl rozumí, a tím to končí. Vědění emocionální duše je naproti tomu vědění plnosti a podobá se řece nebo povodni.
Člověk, který je skutečně živý, cítí, jak se jeho duše při pouhém pohledu na symbol, může to být třeba drak, začíná chvět a rozpínat. Jenže (post)moderní muži jsou téměř polomrtvými bytostmi a (post)moderní ženy taky. Podívají se sem tam na něco, kupříkladu egyptský ankh, a hned o něm všechno vědí, a to je taky skutečně všechno. Jsou pyšní na svoji emocionální nemohoucnost. Což je značně blbé.
|
David Herbert Lawrence: Apokalypsa. Přeložil Petr Fantys. Garamond, Praha 2002, 136 stran
David Herbert Lawrence (1885--1930) je u nás znám především jako tvůrce svého času skandálního románu Milenec lady Chatterleyové, méně už jako klíčový britský modernistický prozaik a básník, a jeho pozoruhodné studie o literatuře, cestopisy a eseje se dosud v češtině v knižní podobě neobjevily vůbec. Před nedávnem však nakladatelství Garamond uvedlo na trh Apokalypsu, poslední jeho dílko, které napsal mezi říjnem 1929 a lednem 1930 a jež vyšlo až posmrtně 3. června 1931. Text nejprve vznikal coby úvod ke knize přítele Fredericka Cartera, brzy se však umírajícímu spisovateli rozrostl a svérázným způsobem začal prozkoumávat vztah člověka nejen k lidskému světu, ale i k celému kosmu. Stal se tak jakýmsi odkazem autora, který poslední čtyři roky života psal vinou nemoci jen poezii a kratší kousky esejistické, tedy člověka na prahu bytí, který přesto zůstává intenzivně živý a dokáže se dívat kolem sebe, za sebe i před sebe.
Komentář ke zjevení
Myšlenkové zrání D. H. Lawrence ovlivnila bezpochyby první světová válka, která zotročením a ničením člověka pomocí strojů v jeho očích zdiskreditovala celou západní civilizaci. Úvahy o existenci jedinců, společnosti i lidstva lze najít kupříkladu i v Ženách milujících, románu vášně, který se tak svým způsobem stává i románem idejí. Právě v Apokalypse, poetickém komentáři k biblickému Zjevení svatého Jana, však autor formuloval své názory na minulost, přítomnost a budoucnost nejotevřeněji, přičemž ke křesťanské tradici zaujal obdobný postoj jako William Blake či F. M. Dostojevskij. Připomíná nám, že téma vzkříšení bylo klíčové pro předkřesťanská náboženství, a rytmus smrti a znovuzrození je věčný. Autor se vrací k Indiánům, u nichž hledá starobylé náboženství a komunální tradice, neboť (jak napsal v cestopise Rána v Mexiku) Indiáni věří v bratrství všech živoucích věcí a neexistuje pro ně rozdíl mezi Bohem a Božími stvořeními: "Hadi jsou bratry Indiánů, a Indiáni jsou bratry hadů." Opěvuje mytické, symbolické či emocionální vědomí primitivního člověka, který si ještě myslel, že vědomí sídlí v srdci nebo v játrech, a proti němu staví vědomí moderní, intelektuální, jež vyznává rozhodnutí, závěry a finalitu. A pokud touží ono mytické vědomí probudit u současného člověka, doufá, že toho dosáhne prostřednictvím umění a rétoriky. Lawrence se domníval, že individualismus je svou povahou iluzorní, jelikož člověk může dojít smyslu jen v kosmickém řádu. V Studiích o americké literatuře tvrdí, že J. F. Cooper nesnášel demokracii, a tak se jí vyhýbal a snil si o prériích. Podobně lze charakterizovat i jeho vlastní vztah k demokratickému uspořádání. Nikdy totiž nedokázal myslet politicky. Lidské vztahy neuměl chápat jinak než v rovině osobní, nebo jako neosobní setkávání mezi bohy, kteří v daných osobách přebývají, a americká demokracie tak pro něj byla vždy čímsi proti životu (původním termínem anti-life). Velice nelichotivě smýšlel též o spasitelství, kterým je podle něj Amerika příšerně posedlá, a ono "monomaniakální trvání na trestu a strastech" zcela odmítal: člověk přece prahne po tělesném naplnění a nikoli po osamocené spáse vlastní duše.
Rozporuplný puritán
Není třeba zamlčovat, že D. H. Lawrence nikdy nepatřil ke zcela originálním a precizním filozofům. Ve svých esejích básnickým jazykem, stylistickou lehkostí, švihem i všudypřítomnou ironií až sarkasmem daleko překračoval hranice žánru. Rovněž je dobré vědět, že spisovatel sám pocházel ze skromných poměrů, vždy platil účty včas a nikdy by nevypsal šek, který by nebyl krytý -- jinými slovy dával si pozor na malé a později, kdy relativně zbohatl, i velké částky, a v dopisech Friedě najdeme i následující pasáž: "Šetři, splať dluhy -- jsou strašně nepříjemné. Nedostaň se do finančních potíží -- je to hrozná nesnáz." A byť si sám vzal za manželku bývalou ženu jiného muže a matku tří dětí, jeho známí tvrdili, že byl založením puritán, nekouřil a pil jen velmi málo. Mnoho literárních kritiků a historiků ho nyní vnímá jako posledního velikého představitele moralistní tradice v anglickém románu. A zda je, jak se kdysi vyjádřil jistý teoretik, "téměř křesťan", či Antikrist, zda byl jedním z nejlepších příkladů protestantské představivosti, či sloužil temným božstvům krve, o tom se vedou spory dodnes. Lawrencova rozpornost nic nemění na tom, že vydání jeho poslední knihy je edičním počinem mimořádně přínosným jak pro obdivovatele jeho díla, tak pro vyznavače "ekologie bytí" a pro zapálené interprety symbolů, a to nejen biblických -- spisovatelovo tvrdošíjné lpění na pohanském základě je mnohdy vskutku fascinující. Zmiňme se též o vysoké kvalitě české verze, u níž se vkusná obálka a grafická úprava Petra Himmela snoubí s pozoruhodně citlivým překladem Petra Fantyse.
Hana Ulmanová, Respekt, 8/4/2002
|
|
(Stálý)
