po druhém pobytu v pakárně jsem už začal o sebe mít strach, ono takové legrácky jako zabodávání kudly do stolu, protože to jaksi archetypální chlapíci dělávají, nemusejí skončit vždycky dobře. špička jednoho ne zrovna nejlepšího nože se mi při tomto úkonu ulomila a vystřelila doprostřed obličeje, naštěstí si to nenasměroval do oka, ale trefila jen nos. ale stejně jsem ještě nebyl úplně nabažen cestami Tam a zpět, a tak to na mě v létě 99 přišlo znovu. první náznaky jsem už trošku cítil na výletě v Roháčích na Slovensku, kde jsem byl se sestrou, ale to jsem ještě měl hodně pod kontrolou, potom ale v Praze jsem taky několikrát popil a už to jelo. ten krátký výlet do Roháčů se mi moc líbil. ostatní turisti se honili značným tempem po kopcích, zatímco já a pár důchodců jsme se šourali za nimi. povídali jsme si tam s jedním asi osmdesátiletým pánem, který měl spoustu historek. tak trochu jsme se, on svými řečmi a já svými, snažili zaujmout jednu paní a její osmnáctiletou dceru. to děvče se mi docela hodně líbilo.

*

pamatuju si jednu obzvlášť vyvedenou historku starého pána. někdy koncem války musel odklízet neplechy po spojeneckých náletech někde u Plzně. jeden den přišla jejich četa později do práce, protože zase probíhaly nálety. Němec, co je měl pod svým velením, byl tak rozčílený, že je přinutil rozpočítat se na sudé a liché, a ty sudé nechal zastřelit. starý pán prý normálně stával v řadě jako druhý, ale ten den si stoupnul jinam, protože panoval velký chaos. jsme spolu rozebírali, kolik různých okamžiků v jeho a i v mém životě bylo náhodami jen zdánlivě. v Roháčích se mi taky stalo, že jsem jel sám ze skanzenu Oravské dědiny autobusem asi jen pět kilometrů do hotelu, ve kterém jsme bydleli, a ten autobus byl plný jeptišek, přišel jsem si tam jako v klášteru na kolečkách. magické významy jsem tomu sice ještě nepřisuzoval, ale úplně normální se mi to tedy rozhodně nezdálo.

*
po návratu z hor jsem v Praze pojednou zase začal moc vnímat barvy, zvuky, všechno se vším propojoval a za vším hledal skryté významy. tentokrát jsem si ale už dával víc pozor na to, co se mi jen zdá a co je spíš realita. elektrický proud a televizní vysílání jsem si už překládal reálně, ale dalo mi to hodně práce. ono, když jsem si pustil rádio nebo televizi, hráli zrovna přesně to, co mi v té chvíli přišlo jako velmi na místě a podporovalo to mé náhledy na všeobecné souvislosti. ale už jsem to naštěstí ani v nejmenším nevysílal já nebo to nějak neovlivňoval.

*

byl jsem si jednou zaplavat s Martinem, kterého jsem znal díky Boženě, v Podolí. když jsem se tak nořil pod hladinu, zažil jsem přitom zase transpersonální vidinky. odmyslil jsem si detaily, jakými byl bazén, chlór, čvachtající se spoluobčani, a jen tak se soustředil na kontakt s vodou. nějak jsem se nedivil, že si lidi vymysleli různé Vodníky, Poseidony a jiné vodní elementy. stačilo se jen ponořit hodně hluboko a byli hnedle nadosah.

*

Božena mně doporučila jednu psychiatričku, která podle ní byla prostě úžasná. dobrovolně jsem zašel do její ordinace na Smíchově. paní to sice byla sympatická, ale předepsala mi takou směsici pilulek, až oči přecházely. vyzvednul jsem si je sice v lékárně, ale nikdy se do nich nepustil.
*
vypadnul jsem potom na chatu s domněnkou, že v přírodě to bude klidnější bez různých tlaků civilizace, ale moc to nepomohlo. byl jsem i tam v mimoreálu až po uši. potloukal jsem se po okolí chaty, v noci nechával projíždět všemožné síly svým tělem. při pociťování bolesti jsem propojil obě dvojice údů a poslal do bolavých oblastí zlatý proud z hlavy a vyhnal tím tak červené světlo, které symbolizovalo místo bolesti. nejzajímavější úkaz jsem si ale způsoboval oblékáním si imaginárního zlatého brnění. v ruce, která se mi přitom samovolně začala svírat v pěst, se mi objevoval zlatý meč, tělo tuhlo v ocel, začal jsem vidět do všech stran, i když jsem nepohnul hlavou, a když jsem moc chtěl, tak jsem viděl i skrz stěny, jediné místo, kam jsem nedohlédl, byl černý bod na temeni hlavy. ještě jsem ale dokázal tuhle extázi ukončit a uvést mysl do původního stavu.

*

neměl jsem s sebou žádné knížky, ale ke štěstí mi stačily úplně pravidla pravopisu a jakási knížka o gulagu, které se na chatě povalovaly. jak jsem si tak listoval těmi mluvnickými pravidly, docházela mi spousta souvislostí, jak a proč jednotlivá slova a vazby mezi nimi vznikaly, samozřejmě hodně ujetě. taky jsem si zahrál šachy se sousedem, seděli jsme u toho pod stromem u stolu, který stojí mezi mojí chatkou a studánkou. pak jsem často hrál šachy sám se sebou, přišlo mi legrační, že si jako schizofrenik přeci musím vystačit s těmi svými vlastními různými týpky v sobě. černé a bílé figurky pro mě byly něco jako symboly jin a jang, dvě strany jedné hory. jang je slunečná strana, jin je strana ve stínu. vždycky se ale jedná o ten samý kopec. kde jedna tato síla roste, druhá ubývá a naopak. proto vyhrát nebo prohrát ty šachy prostě nešlo, a tím pádem mě to ohromně bavilo.

*

chodil jsem často závodním tempem po kraji, tisknul se k lesní půdě a nasával přitom jakési proudy ze země. různě jsem trénoval, jak vystačit s minimem občerstvovacích zastávek. měl jsem pocit, že mi stačí jen správně dýchat a nepotřebuju potom ani moc pít. tím pitím myslím vodu, protože mi bylo tou dobou už jasné, co se mnou umí udělat pivo nebo jiní alkoholové. vůbec mezi mými pochody po okolí chaty a poutěmi Prahou v devadesátém pátém, kdy mě honili jacísi vnitřní běsové, byl rozdíl, teď jsem je podnikal úmyslně. taky jsem uvažoval nad tím, kolik věcí je pro člověka ne nezbytných, různě jsem si zkoušel balit zavazadla, ve kterých toho moc nebylo, protože proč se obklopovat kravinami, které v postatě jen odvádějí pozornost od toho Hlavního.

*

taky jsem jednou zavolal Radce, že mi došly peníze, přijela tedy se svou sestrou autem a půjčila mi nějakou tu sumičku. moje rozumy ze světa mimoreálu ji asi docela vyplašily. zrovna mě napadalo něco o nebezpečnosti a škodlivosti silničního provozu, ono auta nemám rád ani ve stavu sebevětší střízlivosti a natožpak v excitovaných údobích. třeba během své první pouti mimorealitou jsem někdy sedával na Palackého náměstí a díval se, jak po nábřeží jezdí auta. jak se navzájem honila a řidiči a ostatní pasažéři byli v těch plechovkách jakoby zakletí. jako sardinky se v nich museli prohánět až do soudného dne. náklaďáky mi připomínaly tanky a osobní auta malé tančíky, a tak celý ten mumraj působil jako nějaké zlověstné vojenské manévry.

*

při jedné pochůzce do vesnice Mrzky jsem šel pod svým vlastním kulatým mrakem, co si to šinul po nebi stejně pomalu jako já po silnici. to mně vnuklo náhled, že kdosi má zase se mnou své záměry. na jasně modré obloze jsem také jednou zahlédl šedivou mříž. dost těžko ji mohla vyrobit nějaká trysková letadla, takhle podivně se po obloze nemotají. dokonce mi přišlo, že i počasí je podivuhodně synchronizované s mými vnitřními stavy, pršelo, když jsem potřeboval zchladit hlavu, slunko vysvitlo, když se mi udělalo dobře a podobně. nebylo to špatné, ale začalo mě to brzy zase pěkně vyčerpávat.

*

takže jsem výlet na chatu ukončil a vrátil se do Prahy, doma mě zase navštěvovali různí běsíci, a tak jsem se vydal do práce, ovšem tak nějak podivně přesně o půlnoci. v kanceláři byl Emil s Ilonou, snažil jsem se jim vylíčit svoje pekla, a pak jsem usnul na kanapi. ráno se Xena ve spolupráci s Evou, Emilem a rodiči domluvili, že zase patřím do blázince. bylo mi to jasné a vůbec jsem neměl nic proti, protože zastavit rozjeté vlaky v hlavě jsem sám zase klasicky nedovedl.

*

pobyt v Bohnicích začal dost nevlídně, protože mě zase na jednatřicítce napumpovali nějakými jedíky, takže jsem pak asi tři dny sotva polykal, v nohách jsem měl takové křeče, že nešly normálně používat a kroutily se do ix. přepadla mě neodbytná tucha, že nejspíš co nevidět vydechnu naposledy.

*

veselejší chvilky nastaly poté na pavilónu 18, kde byla zase sestra Marta a velmi sympatická doktorka Fousková. poměrně jsem se tam sblížil s Ctiborem, který se do Bohnic dostal jakousi shodou nešťastných náhod, žádnou poruchu jsem u něho nevysledoval, a s ním jsme mudrovali nad tím, jaká je ten blázinec prazvláštní kombinace dovolené s vězením, houpali se v postelích s drátěnkou a komentovali německá slovíčka a fráze, které se Ctibor snažil naučit. jsme vzpomněli svatých mužů v Indii, které nám někteří obzvlášť vyvedení spolupacienti připomínali. pro sebe jsme si vymysleli taky takové žertovné přezdívky, já se pojmenoval neuvěřitelně vtipně: Svámí Harašími, pro obzvlášť bystré znalce drsného patafyzického humoru se to vyslovovalo S vámi haraší mi.
*
jedna velká sestra z dvacet šestky byla obzvlášť chutná, měla v oblibě léčící se alkoholiky, ze kterých si za pomoci své nefalšované něhy udělala vlastní skupinku patolízalů a pomlouvačů se samozřejmě dobrými úmysly. jedince, se kterými se jí špatně manipulovalo, až tak moc v lásce neměla. jednou jsem to od ní schytal, když byl víkend a velká sestra měla pravomoci téměř jako doktor, a tak mě šoupla do uzavřeného pavilónu, protože jsem remcal. při dalším setkání s ní jsem už radši držel jazyk za zuby, ale stejně jsem se jí moc nezavděčoval. jednou se mě starostlivě optala, jestli mi není špatně, já jí odvětil, že je mi fajn, a ona na to opáčila, pročpak je mi tak špatně. dál se s ní vybavovat a nechat se vyprovokovat se mi naštěstí nepovedlo. ostatní z ní měli podobně příjemný pocit jako já, s lidmi, se kterými jsem se tam družil, jsme se v názoru na ni shodli.

*

další povedenou osobou na osmnáctce byl Gymnasta, starší chlapík v zeleném sáčku, se kterým jsem taky pořád řešil, jak je sportování zdravé, a přitom kouřil jednu za druhou. někdy jsem s ním nebo jinými případy prohulil celou noc nebo její větší část, protože se mi nechtělo spát. na pavilónu se to nočními ptáky jen hemžilo.

*

z osmnáctky jsem hodně nerad odcházel na PC, protože i když tam jsou jaksi vědečtější, podle mě moc do lidí nevidí. třeba doktor Kopeček projevoval snahu při dlouhých pohovorech, jenže ani za nic nechtěl připustit, že na mých průpovídkách o božích zámyslech něco je. mocí mermo se snažil zase mě vrátit ke zdravému realistickému ateismu. moc se mu to nepovedlo. takže asi po měsíci, kdy už mi zvětšující se dávky neuroleptik lezly krkem, jsem se zatvrzele opil a díky tomu skončil na uzavřeném pavilónu číslo 27.

*

na dvacet sedmičce jsme s Robertem a ostatními věčně okupovali kuřárnu, protože se pokoje přes den zavíraly. byly tam hodně rázovité postavy. Pirát věčně hledal v umyvadle zlato a drahé kamení. sedmnáctiletý Radek zase po shlédnutí filmu Matrix uvěřil tomu, že nic není reálné a všechno řídí kdosi v pozadí. jediný Robert byl úplně v pohodě, i když lehce šikanoval a terorizoval těžce poblázněné a otravné spolupacienty. jsem se mu ale nedivil, protože někdy to s nimi bylo k nevydržení.

*

svým způsobem jsem jednou přistoupil na Robertovu hru, když jsme si z nudy zvolili dva cvičence, pro které jsme se stali trenéry, a ti borci se pak měli utkat. Robert si vybral vysportovaného Slováka, který ustavičně prováděl kliky a jiné posilovací cviky. já měl šťastnější ruku, stal jsem se Radkovým rádcem a učitelem. Radek pak Slováka zničil svými karate či co připomínajícími virtuálními pohyby. chudák Slovák nemohl vůbec začít zápas, jak ho Radek málem uchechtal k smrti.

*

pak jsem přešel na pavilón 26, kde mi bylo poměrně dobře při debatách s kolegou Křečkem a pohovorech u doktorky Fouskové, která se tam přesunula z osmnáctky. s Křečkem a ještě pár dalšími jsme si udělali takový kroužek žvanilů a vypravěčů humorných historek a velmi často dřepěli v kavárně, naší oblíbenou zábavou bylo oslovovat slečny a jiné. v Bohnicích to jde dobře, protože se tam všechny chtějí vypovídat ze svých malérů a mají na to spoustu času, takže stačí chvilku vypadat jako zaujatý posluchač a je to. jednou se mi to trochu vymstilo, když jsem se jal okouzlovat jakousi bláznivou Rusku, reagovala nečekaně vstřícně, pročež ze mě měla Velká Kateřina a zbytek naší skupinky docela srandu.

*

ovšem jednoho dne mi dalo podvědomí a nebo kdo či co, na kuřárně pěknou dardu. při bouřce jsem se zalykal a opocoval při předtuchách dalších explozí, jasně jsem přitom cítil boží sílu. taky jsem rád sledoval z oken kuřárny a ze zahrady věž bohnického kostela. a vymýšlel u toho jakési souvislosti. 

*

když za mnou jednou přišli Luděk s Lenkou, tak jsem do nich hustil svoje chaotické "znalosti" tajemství karet a asi dost čučeli. vykládal jsem ty karty dost po svém, tomu, kdo si nějakou vytáhnul, jsem mohl podle libosti říct, co si o něm myslím, a tvářit se, že já nic, to karty.

*

další mojí tamější libůstkou bylo pohrávat si s černým koženým páskem, který mi přivezl otec z Beskyd, čímž mi udělal ohromnou radost. různě jsem s ním kroutil, rozepínal ho a spínal, krotil hadí sílu a tak. dost amatérsky tedy.

*

taky jsem občas zašel na PC za Janou, mladistvou a těhotnou matku, jejíž jednoroční syn byl v kojeňáku, kam ho dala sociálka, protože Janě poměrně slušně hrabalo. pořád podezřívala svoji matku, jak jí chce ukrutně uškodit. jsem onu dámu jednou potkal, když jsme se byli společně podívat v kojeňáku na Janina syna, sice byla poměrně nestravitelná, ale ne zas tolik, jak to líčila Jana. nosil jsem Janě různé čokoládičky, platil za ni kávičky v kavárně, hrál s ní člověče nezlob se a šachy a vůbec kolem ní poletoval. nějak seriózně se v jejím případě angažovat se mi ale moc nechtělo, protože byla takovou zvláštní směsicí dětinskosti s ženskou vychytralostí.

*

ještě na PC za mnou jednou přišla Kateřina a trochu mi přistřihla vlasy, jelikož jsem je měl už moc dlouhé, že nešly ani učesat. Velká Kateřina si mě tudíž přejmenovala na Pralesáka. bohužel rodiče měli tu potřebu mi pořád něco povídat o tom, že normálnost by se měla projevit i normální délkou vlasů, a já, abych měl klid a udělal jim aspoň nějakou malou radost, jsem jednou šel s otcem do kadeřnictví a nechal se sestříhat na krátko.

*

v Bohnicích jsem měl dost návštěv, rodiče, sestra nebo Emil za mnou chodili poměrně často, objevili se i Martin, Kamila, Míla a Xena. největší radost jsem ale měl z promlouvání s Radkou, se kterou jsme někdy seděli v kavárně nebo se jen tak procházeli areálem léčebny. taky Lenka někdy přišla i bez Luďka, a s ní se mi povídalo velmi dobře, nejen proto, že studovala psychologii, a tak byla v obraze.

*

z posledního pobytu v Bohnicích jsem vyšel díky doktorce Fouskové poměrně fit a bez vyprahlostí, vyhořelostí a dalších příznaků, které nastávaly po předchozích pokusech doktorů vyléčit mé psychózy.