Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 5.6.
Dobroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jak jsem se učil jezdit na kole...
Autor: Unge (Občasný) - publikováno 18.2.2005 (07:32:48)

Svoje první kolo jsem dostal "až" ve svých 17 letech. Otec sice zamlada jezdíval po vlastech českých často a rád, pak ale poněkud havaroval a na kolo už nikdy nevsedl. Naopak s hypochondrickým nadšením ukazoval všem příbuzným jizvy po svých smrtelných zraněních a štychy od věhlasných chirurgů...  jenže co v šedesátých letech znamenal sedmnáctiletý kluk bez kola ? Taťka se nakonec mým prosbám podvolil a dal mi tehdejších 350 Kč na jakousi "ojetinu". K tomuto obchodu mělo dojít v Karlíně na Invalidovně. Prodávajícího jsem si našel sám - byl jím spolužák z průmyslovky. Jmenoval se Ivan, ale ruského původu nebyl.

"Jak to kolo dostanu domů, když zatím skoro neumím jezdit ? Dovezeš mi ho ?" ptal jsem se táty.

"Víš přece, že já se už na to nikdy neposadím. Tady jsou naštěstí jen tiché ulice, bez aut. Takže - opravdu dobře jezdit se naučíš až tady. Z Invalidovny kolo povedeš, i kdybys už dokázal sám nasednout a jet rovně. Přes všechny křižovatky převedeš kolo jako chodec ! Rozumíš - úplně přes všechny !" nařizoval taťka. Nemohl jsem mu nijak odporovat, na kolo jsem se těšil a proto jsem mu radostně slíbil - všecko.

Ivan mi však nabídl, že mě sám naučí jezdit, abych poznal, že mi neprodává žádnej šmejd, ale obyčejné použité kolo. Tím pádem bych kolo přes Prahu nemusel vést. Z Karlína na Pankrác je to přece jenom asi pět kilometrů. Začal jsem se tedy s jeho pomocí učit jezdit v sídlišti Invalidovna - tehdy zcela tichém a klidném, podobně jako tehdejší Pankrác.

Ivan mi kolo zpočátku podržel, já nasedl, on mě roztlačil a jelo se... rovnou za nosem až na konec ulice. Tam jsem sesedl, obrátil kolo do protisměru a jel zase nazpátek. Tentokrát mě nikdo roztlačovat nemusel. Dokonce jsem dokázal bez cizí pomoci i nasednout. Ivan mě chvílemi povzbuzoval:

 „Tady tě nic nepřejede, klidně se uč ještě třeba tři hodiny.“

On pak odešel domů a já trénoval a trénoval... už jsem uměl i zahnout do boční ulice, když se to přihodilo - zcela nečekaně. Přes ulici přecházela nějaká paní. Mohl jsem samozřejmě zastavit vozidlo, seskočit z kola a nechat ji přejít (vyhnout se jí za jízdy bylo tehdy ještě nad moje síly).

"Zazvoň na ni ! Ukaž, kdo je na silnici pánem !" napadlo mě - jenže to jsem neměl dělat ! Musel jsem totiž dát aspoň na chvilku jednu ruku z řídítek - zvonek byl příliš nízko - pod řídítky, nikoliv na nich, jak je obvyklé. Jak jsem po něm sahal, ztratil jsem rovnováhu, kolo zarejdovalo do hromady velkých dlažebních kostek a já se do nich zavrtal přímo hlavou. Paní mně přiběhla na pomoc, Ivan přiběhl taky, ale ukázalo se, že všechna utrpěná zranění jsou jen odřeniny. Na tváři, na bradě a na rukou jsem byl odřený, ale nic jsem neměl zlomeného. Prostě silniční lišej, jak tomu říkají cyklističtí mazáci. Po aplikaci litru jódové tinktury jsem tudíž vypadal jako míšenec, ale pokračoval jsem v krasojízdě.

Moji výuku nakonec ukončil Ivan. Tvrdil, že dál už nemá čas se mi věnovat, ale že se svým "jezdeckým uměním" už na tu Pankrác dojedu. V tom se nemýlil. Tak jsem mu zaplatil dohodnutou sumu a sám jsa těžce pohmožděn na duši i na tváři jsem se vydal na cestu domů...

Pointa tohoto tragikomického příběhu nastala až příští den ve škole. Moje odřenina na bradě byla zvlášť nápadná a spolužáci si jí ihned všimli. Za chvíli si jí všiml i matykář, jemuž začínala hned první hodina. Zeptal se mě na původ mých zranění: "Poslyšte, vy jste se pral nebo co ?"

Zareagovat jsem už nestačil, protože to třída bleskově udělala za mě:

"Pane profesore, to se mu stalo v tanečních. Upadl i se svou dívkou na zem, vylomil několik parket z podlahy, porazil kamna a srazil k zemi Tanzmeistera."

Šok to byl samozřejmě dokonalý. Hodina matematiky tenkrát o matematice nebyla...



Poznámky k tomuto příspěvku
Zeanddrich E. (Stálý) - 15.11.2009 > "

."
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter