Pokoj měl růžové dveře. A byl první v řadě. Nad mojí postelí visel hrad s nápisem Praha, trochu neumělý, ale měl jsem z něj radost. Též jsem měl radost ze spolubydlících. Vedle mě ležel Wolf, starý muž, co všechny prášky plival pod postel a já jsem je potom každé ráno likvidoval, aby mu na to nepřišli. Když se ho doktoři zeptali na to, kde je nebo jak mu je, posílal je dosti drsně někam. Byl to vůbec tvrďák, třeba když jednou v jídelně upadnul a praštil se hlavou o zeď, vůbec nefňukal, ale zvedl se a dělal jakoby nic. Připomínal mi Bukowského, jelikož byl podobně poďobaný a vlasatý. Jediné, co mi na něm vadilo, bylo to, že se zpočátku nenamáhal chodit na záchod a kadil do postele, potom to ale trochu vylepšil, ne však úplně, takže jsem po něm umýval lejna na záchodě na zemi, aby to noční kuřáci neroznesli po celém pavilonu dvacet šest. Před námi, mnou a Wolfem, u dveří, leželi inženýr Húževka, zvaný Užovka a Petr, zvaný policejní Péťa. On sám si tak říkal. A přikrývku měl za svou opravdovou matku. Tu, co za ním chodila, té říkal, že je falešná. Prý neunesl to, že ho vyhodili z práce, a sesul se. Péťa nazýval Užovku ještě pan Smrťák, protože ten byl stále na kapačkách, taktéž vyzáblý a když se prohnal po chodbě v plínkách pro dospělé, věru působil dosti jako muž z druhého břehu. Kupodivu po třech nedělích, co proležel ve vlastní moči a jiném znoji, vstal, začal chodit normálně oblečený, pouštěl si Rádio jedna a byl zcela v klidu. Sedával na kuřárně, i když podle svých slov drahný čas již nekuřák, jen tak inhaloval a poslouchal nevzrušeně naše plky. Péťa se ale neprobral, šlo to s ním pořád víc z kopečka, dokonce ho museli odvézt na internu, kde se potácel ještě hodně dlouho v horečkách. Ano, pokoj číslo jedna byl věru nezapomenutelný. Na čtyřce s Kroupou, co simuloval deprese kvůli invalidnímu důchodu, se mi už tak moc nelíbilo, i když tam panoval docela příjemný klid.