Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 25.4.
Marek
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Antonín
Autor: jafa (Občasný) - publikováno 4.4.2005 (09:17:52), v časopise 29.4.2005

A n t o n í n

 

První slova

Až do pokoje řval jeho druhý hlas. Otevřela nesmlouvavě a vešla. Klečel v koutě, hlavou ke zdi, a pracoval rukama. Nejprve promluvila do rachotu stroje, zkusmo: „Marceli.“ Pak zastavila lux.

„A co je toto?“

Celý seschl do sebe, zpopelavěl. Papír se třepotal jako cár z šatků utopence. „Estello, stalo se neštěstí“ přiznal. „Co?“ Vzala jeho ramena do dlaní, napůl něžně, napůl znechuceně. „To nebude možné.“ Marcel se pokusil o statečnost: „Nechám si to vzít.“

Tak velkou oběť Estella nepřijme, a ani nechce. Spanilomyslný čtenáři, v každé ženě se skrývá trocha té mateřské pýchy. „Ne. Budu ti dávat peníze. Ne - - -ti, - - - ale jí, vám oběma.“ Marcel konečně využil možnosti, zalomil rukama a zaúpění „Jaký to bude život“ vylezlo z jeho úst, obalené v slzách uklízeče.

A jaký to byl život? Ubohý, jaký jiný. A trvá stále, čehož jsem já jediným pravým důkazem.

První léta

Po tomto dramatickém ohlášení (drama je příznak hrdinství) očekávalo dvoučlenné mínění příchod Ženy. Narodil jsem se ale já. Dětství s chudým, vydržovaným otcem vzalo mi zbytek odvahy. Avšak rostl jsem s přesvědčením, že v mužství je něco, co otec nedovede zživotnit. Brzo jsem záviděl Emilovi z vedlejšího bytu, za nímž chodila studentka. Tajně jsem naslouchal jejich sporům na chodbě a trápil se, že pro mou chudobu a nehezký zevnějšek žádná žena si mě nevybere. Zoufalý z toho, že mi bude odepřeno to, co je jinak přístupno všem, přivedlo mě až k hříšné touze po poznání - s kýmkoliv. Emilovo sebevědomé odpírání zdálo se mi vzhledem k vylíčenému nebezpečí lehkomyslné.

Otec se přirozeně na celou věc díval jinak. Neodvažoval se najít si milenku, aby nepřišel o chudou matčinu apanáž, a proto žil jako mnich. Nakonec se však jedna milenka vnutila otci. Do našeho kamrlíku nelákaly ji však bohužel otcovy  slzící již vnady. Ošklivá padesátnice doprovázela otce před dům a já se jí bál. Brzo otec čistíval ráno vysoké holínky a zpíval si, buď nad příchodem, buď nad brzkým odchodem důstojnice.

Bylo mi zle a nešel jsem do školy. Byla doma, snídala. Chtěl jsem si lehnout. Byla doma, chodila sem a tam po pokoji. Předstíral jsem, že čtu. „Nepotřebují vás v kasárnách?“ Na to čekala - vytáhla klíček z malovaného hrnečku na polici a zamkla dveře. „Mám tu ještě nějakou práci.“

Tato drobná chvíle, jakkoliv se v ní ještě nic nestalo, přinesla mi trojí poznání:

1. nebudu statečný

2. nebudu se bránit

3. nepřinese mi to žádné potěšení.

Bláhové představy o „komkoliv“ byly tytam. Nebyl jsem schopný dokonce ani požádat o milost, a že prosba přesto v pokoji zazněla, byla jistě jediná životní služba mého anděla strážného. Všechny mé pohyby byly reflexivní: pokusy o zakrývání, pláč, zvracení, krvácení. Zdálo se mi v mém znehybnění, že jakékoliv jiné, volní pohnutí (jako třeba křik, útěk, obrana) činilo by mi nevýslovnou bolest. Z děje jsem spatřil celkem málo, neboť hrůza vymalovala před má mžikající očka dlouhé černé šmouhy, od obzoru k obzoru. Proč toto příroda s člověkem udělá?

Už za půl roku překonal jsem tuto hrůzu a přikázal zmrtvělým rukám, aby se pohnuly a pomohly mému tělu z šatů. Od té doby jsem se před čekajícíma očima důstojnice svlékal sám a také jsem měl svou vlastní apanáž, ovšemže menší a tajnou.

První kroky

Před Týnským chrámem, na malém náměstí, v kožíšku se zvednutým límcem. Jaksi zešikmené oči měl proti těm letům ve školní lavici, kdy nás k sobě přirazily mizerné matky a nezájem spolužaček. Dnes vypadal příjemně. „Tóno, co je s tebou?“ - „Matka mě zapsala do kurzů ekonomickejch.“ Další zešikmení. „Takže z ruky do huby, jo? Ale šaty máš pěkný!“ „Našel jsem si svůj zdroj.“ „No jó!“ pochopil hned a hlučně se zašklebil. „Člověk nechce umřít hlady, že jó! Hele, pojď na kafe.“ A už mě táhl dolů po schodech, zdálo se mi, že jdeme rovnou k základům kostela, ale to bylo jen zdání.

Každá se na něj usmívala, čechrala mu vlasy a lichotila mu. Vyprávěl o svých klientkách jako o svérázných, zajímavých postavičkách, které stojí za to poznat. Ani nemusel říkat, a ženy mu samy poroučely koňak a vlastníma rukama mu je lily do šálků kávy. I o mě se zajímaly a bylo mi to sladké.

„Hele“, řekl Simon nakonec. „Běž říct támletý, co se tě ptala, že ten čas večír máš. Ručim ti za ní. Vyjdeš z tech rukou jak znovuzrozenej.“ Váhal jsem, ale co můžu ztratit? „Simonek je můj andílek strážnej, ten vždycky uhodne, co si nejvíc přeju!“ zacukrovala. No a bylo to. V mém životě nastalo období rozmazlujících stařenek.

První láska

Vyhovoval mi jejich něha a sentimentalita. Simon přivedl k mému stolu ženu, o níž prohlásil, že je to slavná básnířka. Bavil nás, a když odešel, literátka mě pozvala k sobě domů na čaj. Do úst mi vtékal čaj a z úst se vyléval můj tklivý životní příběh. Soucitně mě objala. „Nech přece té práce a dostuduj.“ Nic víc po mně nechtěla, vyprovodila mě za dveře a zapomněla na mě. Ale já na ni ne.

Četl jsem její básně, plné půvabných mladých chlapců, a žárlil a snil. Chodil jsem před její dům. Nepracoval, nestudoval. Obsluha mé důstojnice stala se nesnesitelnou.

Nakonec Simon napsal slavné básnířce „ve věci mého přítele A. T.“. Odepsala: nemyslete na mě. Odstěhujte se z dosahu té, která vás zneužívá. Osamostatněte se. Navštivte psychologa. Nepostřehla ani, že se jednotlivé pokyny vylučují. Buďte zoufalý a mějte hlad - to by odpovídalo. Na poslední řádce stálo: přijměte přátelský polibek a stisk ruky. Vaše korespondenční kamarádka. Tak.



Poznámky k tomuto příspěvku
BlueSky (Občasný) - 4.4.2005 >

Často se říká, že kdyby muži byli ženami, tudíž by museli rodit, tak by lidstvo vymřelo:-), tudíž by nebylo o čem psát:-))

Zdá se mi to trochu neuspořádané a nedotažené, jistě se z toho dalo dostat víc, nápad zajímavý.


<reagovat 
wopi (Občasný) - 4.4.2005 >

S hlubší kritikou bych začal už u podtitulu, kde "se romány psali".  Tam by tak nějak patřilo tvrdé...


<reagovat 
 jafa (Občasný) - 4.4.2005 > wopi> Dík za upozornění, hned to opravím. Potěší mě, když budeš s hlubší kritikou i pokračovat.
<reagovat 
 jafa (Občasný) - 4.4.2005 > wopi> Koukám, že se mi ty rody pomíchaly i pravopisně. . .
<reagovat 
wopi (Občasný) - 4.4.2005 >

Zajímavý nápad, opravdu.

Chtělo by to možná ještě nějak dokořenit, chuť zdá se mi ještě trochu mdlá, ale bohužel mě nenapadá vhodná ingredience.

A možná ještě jedna věc - příliš mi nesedne hovorová řeč, která obecně vzato v přímé řeči má naprosto samozřejmé opodstatnění, ale u takovéto stylizace by snad lépe zapadla knižní mluva...

nicméně jsem se pobavil. 


Body: 5
<reagovat 
ztratila (Stálý) - 6.4.2005 > Je to zajímavý. Nemyslím, že to potřebuje nějaký výraznější koření - jako krátká črta/povídka... Hovorovost se mi jeví roztomilou.) Chybí iba výraznější pointa, ta je mírně nedomrlá.)
<reagovat 
Emmet_RAY (Občasný) - 6.4.2005 > nápad zajímavý, ale slohově nezralý - viz:

a trápil se, že pro mou chudobu a nehezký zevnějšek žádná žena si mě nevybere.

ve věc mého přítele A. T.

etc

se závěrem bych si ještě trochu pohrál
Body: 4
<reagovat 
Čtenář - 19.4.2005 > Díky. Chápu většinu výhrad a uznávám. Zvlášť výhradu o nepřítomnosti pointy, i když bych ji neuměla doplnit. Opravila jsem aspoň překlep.
j.
<reagovat 
anae (Občasný) - 26.1.2007 > Pointu to nepotřebuje, parádně stačí jen svět naruby, teď mi tady zasvítil českej taliban v plný ošklivosti. Mnohá ženská s dětmi je na tom tady hůř než ženy afghánské .. ale když pracují, tak můžou zůstat samy - bez "důstojníků" a žít důstojně a hrdě  - důkazem jsou Němky po druhé světové válce, muži buď byli zabiti nebo dlouho v ruských lágrech - pak se vrátili a chtěli zas prosazovat svůj mačismus, ale Němky už na něj nebyly zvědavý - dávaly se houfně rozvádět, byly v podstatě spokojený bez chlapů .. a právě tam, v poválečném Německu, byl nastolen trend samostatných svobodných žen (protože za války a po válce zjistily, že vlastně chlapy nepotřebujou, že všechno zvládnou samy, i vlastníma rukama znovu dávaly Německo dohromady - že buď budou chlapi pro potěšení, nebo ať táhnou :-) .. atd.atp.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter