|
| |
 |
Pohádka
Autor: Black (Občasný) - publikováno 15.5.2001 (22:02:45), v časopise 18.5.2001
|
|  |
Byla jsem na plese. Už nevím, kdo ho pořádal. Bylo tam úžasně. Tančilo se, pilo, prostě senzace. Měla jsem nádherné narůžovělé dlouhé šaty s vlečkou, vlasy vyčesané nahoru, jako to mívaly princezny v pohádkách. Vystřídala jsem několik tanečníků, ale mezi žádným nebyl ON. Nebyla jsem zklamaná, protože to nešlo v tak veselé společnosti. Skončily rychlé tance a začaly ploužáky. Zrovna jsem byla na parketu a můj tanečník si odskočil.
Nevím jak, ale najednou mě něco donutilo otočit se. Stál tam ON. V nádherném obleku, perfektně upravený. Díval se mi přímo do očí. Pomalu se blížil ke mně. Bylo jasné, že si chce se mnou zatančit.
„Smím prosit, krásná princezno?“ Princezno? On dokáže i neurážet?
„Samozřejmě, princi.“
Vzal mě jemně za ruku a odvedl doprostřed parketu. Pravou rukou mě uchopil kolem pasu. Vznášela jsem se v oblacích nejen z toho pocitu, že je u mě, ale i z toho, jak lehce jsme tančili. Protancovali jsme spolu celý zbytek večera. Nepromluvili jsme ani slovo. Nebylo třeba, rozuměli jsme si i tak.
„Tak dámy a pánové, to je pro dnešek vše. Přeji vám příjemný zbytek dnešního večera a někdy opět nashledanou…“ oznamoval jeden z muzikantů.
„Nééééééééééééééé!!!!!!!!!“ protestovali všichni. Bylo vidět, že muzikanti chápou dnešní mládež, a tak přidali ještě poslední písničku na závěr.
„Mohl bych tě potom doprovodit domů? To víš, aby se ti něco náhodou nestalo.“
„Jestli chceš, klidně.“
Tančili jsme v ještě těsnějším obětí – myslím, že ani jednomu z nás to nevadilo.
„Tak dobrou noc, přátelé.“ A muzikanti si začali balit věci.
Nabídl mi rámě, které jsem s radostí přijala. Rozloučili jsme se se známýma a odešli směrem k mému domovu. Byla krásná letní noc.
„Jak se ti líbil dnešní večer?“
„Bylo to fajn. A jak tobě?“
„S tak krásnou dívkou, jakou jsi ty, nemohl být lepší.“
Asi jsem se začervenala. Zastavili jsme se. Teď to asi přijde, pomyslela jsem si.
„Miluji tě, má krásná Aneto, Aneto….“
Objala jsem ho. Ozvala se rána. Škubla jsem s sebou.
Otevřela jsem oči. Ležela jsem ve své posteli. Zírala jsem na oprýskaný bílý strop.
„No tak, vstávat! Za chvíli přijde inspekce, tak ať jsou cely pěkně čisté!“ řvala ta odporná hlídací mrcha a mlátila obuškem do mříží.
|
|
|
