V jedné své básničce o kapce jsem se zamýšlel nad obyčejnou kapkou vody padající z mraků. Představte si, že jste tou kapkou, představte si, že Váš život je zcela závislý na dráze mezi nebem a zemí. Nebe je "matkou" Vašeho zrození, zem je Vaším koncem. Můžete zemřít dříve, když padnete na střechu, později, pokud padnete na dno propasti. Ta kapka ale neví, kam spadne. Záleží jen na větru, kam ji zanese. Sama však o existenci větru nemá ani tušení. “Jsem svobodná”, povídá si, “od přírody mám tvar kapky, od přírody jsem se zrodila v mracích a kdo ví, kdy zemřu při doteku se zemí … vždyť zem je ještě tak daleko !” Vítr si s ní však pohrává a je jen na něm, splní-li se kapce všechna její přání, bude-li kapce zima či teplo. A kapka žádný vítr nevidí, vidí jen své okolní kolegyně. Hovoří tak o šťastné či nešťastné náhodě svých životních situací a ani neví, že to vůbec náhody nejsou. Že není svobodná však říci asi zas tak dobře nemůže. Nicméně ona je ale přeci moudrá a ví, co je pravda...