Procházel jsem se bezcílně svým způsobem známými místy, i když bych těžko mohl říct, kde to bylo. Ono ve snu je vždycky všechno známé svým způsobem neznámé a naopak, že. Kličkoval jsem chvilku mezi starými domy, až jsem zahlédnul takové skoro procesí ve svátečních oblecích. Přidal jsem se k dvěma starším paním a ony mě zavedly do kostela, který stál někde poblíž. Vedly k němu ošlapané kamenné schody. Poměrně dloho se po nich muselo stoupati, než se člověk do toho kostela dostal. Asi jsem potom, když už jsme byli vevnitř, plácnul nějakou nepředloženost, nejspíš něco na adresu církve a jejích oveček. Mé průvodkyně sice dělaly jakože nic, ale už si mě radši ani nevšímaly a dívaly se třeskutě zaujatě na kněze, kterého se mi nechtělo poslouchat, radši jsem se jen tak zbůhdarma po tom kostele procházel mezi strnule naslouchajícími věřícimi. Zničehožnic se přede mnou otevřely nějaké dveře a hned za nimi byl jakýsi církevní klub nebo spíš lázně. V kádích, ze kterých šla pára, se tam koupali ti, kteří předtím byli na mši. Nějakým záhadným způsobem mě předběhli. Čachtat jsem se nechtěl, takže jsem začal pátrat po východu. Hledal jsem ho v té mlze dost složitě. Po čase jsem se ale k němu doškobrtal. Objevila se přede mnou pustá ulička s tmavými a zjevně vybydlenými domy. Než jsem se rozkoukal, tak tam na mě odkudsi skočil nějaký náboženský fanatik, drmolil něco o víře, která spasí svět, a přitom mi vnutil do ruky kovově lesklou věc, ze které se vyklubala bomba, a řekl mi, že nesmím dýchat, jinak že vyletíme do vzduchu. A ještě mě začal škrtit nejen rukama, ale i nohama. Bylo mi divné, jak to dělá, ale nemohl jsem nad tím moc špekulovat, protože jsem se dost dusil. S leknutím, že už jsem zadušen, jsem se pak probudil. Bylo něco kolem čtvrté ráno. Šel jsem na balkón, zapálil si a začal promýšlet, co že to bylo za podivný kostel s lázněmi a škrtičem. Na nic moc jsem nepřišel, ale ten sen mi přišel zjevně a nevyvratitelně jedním z těch klíčových. Zatím nevím přesně proč. Jak se znám, tak časem na to dozajista přijdu.