Andy Warhol


Říkali jsme mu Varhoule, ne snad proto, že se jmenoval Antonín Varha, ale kvůli jeho vzhledu. Neuvěřitelně bledá pokožka, vytřeštěné oči a rozčepýřené vlasy tak světlé, až se zdálo, že patří stoletému starci, ačkoli mu bylo tenkrát teprve šestnáct. Kdyby měl mít Andy Warhol syna, určitě by vypadal právě takhle. Jenže Andy Warhol se namísto plození synů věnoval malování plechovek od Campbellovy polévky a křiklavě barevných portrétů Marilyn Monroe. Jeho Továrna chrlila díla umělecká téměř nepřetržitě, zatímco jediné umělecké dílo, které kdy vzešlo z továrny na zpracování nerostných surovin v našem městě, byl výsledek poměru náměstka odboru dopravy a jeho sekretářky. A tohle dílo stvořené na stole v zasedací místnosti v době, kdy náměstek musel „zůstat nečekaně déle na poradě“ a kdy jeho sekretářka musela stejně tak nečekaně „vyřídit štos korespondence,“ dostalo jméno Antonín Varha.

Říká se, že každá živá bytost je uměleckým dílem přírody. Antonín Varha byl dílem notně avantgardním. A nebylo to jenom kvůli tomu, že čmáral kosočtverce na školních záchodcích. To jsme ostatně dělali všichni, když nám bylo sedm, a ani jsme nevěděli co ten neslušný znak znamená. S o to větším vzrušením jsme ho ryli do zdi u pisoárů během velké přestávky. Vždy jeden pracoval hrotem kružítka či špendlíkem a druhý hlídal, jestli po chodbě nejde školník. Kdo dokázal vyrýt kosočtverec skrz bílou omítku až na červené zdivo, byl machr. Ostatní si vystačili jen s téměř neviditelnými rýhami špendlíkem či s čmáranicí chvatně vyvedenou fixem.

Varhoul byl však jiný. Ryl zásadně sám a zásadně ve velkém. Jeho kosočtverce měřily minimálně dvacet centimetrů a jakmile se naučil psát, přibyl vpravo dole i jeho autogram. Tahle posedlost mít vlastní podpis pod každým svým výtvorem ho nepřešla ani v šestnácti letech. Tedy v době, kdy už jsme všichni měli jasno, co ten kosočtverec znázorňuje a proč se k němu píší jména našich spolužaček namísto těch našich. Jediný Varhoul to nepochopil, nebo nechtěl, a dál připojoval malé AV. „To abyste, tupci, věděli, kdo to ryl,“ říkával a nikdy se nezapomněl poplácat po kapse v níž nosil nůž – „zbraň povýšenou v nástroj umění“ jak zněla jeho další oblíbená věta.

Nutno ovšem dodat, že zatímco nás „tupce“ školník nikdy při rytí nechytil, Varhoul uměl školní řád, jehož opisování bylo u nás na škole oblíbeným trestem, nazpaměť. To by řediteli školy ani tak nevadilo – ba právě naopak, Varohoul byl pravděpodobně jediným žákem, který kdy školní řád zpaměti uměl. Horší však bylo, že náš milý spolužák se nikdy nespokojil s pouhým opisováním, školní řád opisoval v nejrůznějších druzích písma, doplňoval ilustracemi či alespoň zdobil okraje stránek secesními motivy. Tohle „naprosté pohrdání autoritou učitele“ přerostlo přes tolerovanou mez ve chvíli, kdy odevzdal školní řád vyvedený ve formátu A2 s postavami nahých mužů a žen v okrajích a symbolem slunce v záhlaví.

Den na to stála Cecílie Varhová v šedém kostýmku, který by ještě před patnácti lety vypadal elegantně, před kanceláří ředitele. V rukou žmoulala bílý kapesník a kousala si spodní ret. Dveře se otevřely. „Paní Varhová, pojďte dál,“ ředitel pokynul a bez toho, aby ji nabídl židli, nebo snad počkal až vejde, začal vykládat: „podívejte, paní Varhová, já vím, že váš syn má, jak bych to tak řekl…. ehmm…. jisté… umělecké sklony, že… Koneckonců, spolužáci mu sami říkají Varhoule, že?“ „Tak kam zase co vyryl,“ přerušila jeho monolog. Vždyť to bylo neustále to samé: „…syn má umělecké sklony, že? ... není sice příliš inteligentní, že? … ale to od malíře nikdo neočekává, že? … Na škole se jistě trápí, že?“ A ještě několik dalších vět, zakončených „že?“, pak oznámení, kde se kosočtverec objevil tentokrát a nakonec otázka, jestli Varhovi „zvážili možnost přeřazení syna na jinou školu, kde by se mu mohli lépe věnovat a on by byl šťastnější, že?“

„O to se nejedná, je tu něco mnohem horšího.“ Cecílie Varhová se vyplašeně rozhlédla po místnosti. Představa, že synův nůž úřadoval přímo v kanceláři ředitele, byla více než děsivá.

„Podívejte, já vašemu synovi toleroval, když nám odevzdával svá ehmm umělecká, že? ztvárnění školních řádů, ale toto!“ před očima jí zamával plachtou papíru, „toto přesahuje všechny meze, že?! Co si váš syn o sobě vlastně myslí!?“

Cecílie Varhová pokrčila rameny. Ruce, stále žmoulající kapesník, měla teď o něco výš. Vypadalo to, že se každou chvílí rozpláče.

„Podívejte, rámeček z květin či záhlaví ze školních potřeb, prosím, ale toto! Prý antické motivy!...“

Chvíli bylo ticho, ředitel se potřeboval nadechnout a Varhoulova matka nevěděla co říci.

„Paní Varhoulová,“ „Varhová,“ opravila ho. „Varhová, že, tedy paní Var-ho-vá“ a na vyslovení jména si dal až příliš záležet, „já nemám nic proti antice, ani nic proti nahotě, je to takové lidské, že? Snad bych vašemu synovi i odpustil, že nakreslil ty postavy nezahalené, že? Ale proč jim, proboha, dával tváře učitelů a spolužáků, že?“

Co na to odpovědět? Tak jen pokrčila rameny a ruce zvedla ještě o něco výš, takže se již téměř dotýkaly brady. Ředitel se na ní dlouze zadíval, povzdychl a pokýval hlavou, jako by to byla ona, kdo je za to všechno zodpovědný.

„Opravdu byste měli zvážit další setrvání vašeho syna na naší škole, že! Ten jeho poslední výtvor…“ Před očima paní Varhové se objevil rozmazaný akt ředitele školy, vypadal jako diskobolos a měl velmi malý penis…

„Promluvím s manželem,“ slíbila při odchodu.



Ráno na to přišel Varhoul do školy v černém roláku. Vypadal jako smrtka, a taky jsme mu to hned řekli. Neodpověděl, jen pokýval hlavou a svou „zbraní povýšenou na nástroj umění“ začal cosi rýt do lavice.

Se zvoněním přišel do třídy Horáček, učitel zeměpisu. Jediný Varhoul nevstal, aby pozdravil. Horáček přešel chování svého oblíbence mlčením. Varhoulovy znalosti sice nebyly nikterak závratné, ale dokázal si stárnoucího profesora získat svými ilustracemi. Pod nadpisem New York byl obrázek sochy Svobody, oblečené do hvězd a pruhů s hamburgerem namísto pochodně v pravici. Čínu zastupoval Mao stavějící obrovskou zeď z hlav dělníků, Británii čtveřice Thatcherová, John Major, Tony Blair a královna Alžběta v kostýmech Beatles uprostřed stavby připomínající Stonehedge pomalovaný vlajkami bývalých britských kolonií. V podstatě všechno, co Varhoul kdy o zemích světa věděl, bylo to, co dokázal nakreslit.

Horáček se rozpovídal o Egyptě. Byl tak nadšený historií tohoto severoafrického státu, že by si ani nevšiml, že Varhoul ryje do lavice, kdyby se nepřihlásila Mančíková a svým pisklavým hláskem nepronesla: „Sím, pane profesore, Varhoul ryje do lavice… nožem!“ V tu chvíli i pedagog zaregistroval poměrně značnou vrstvu pilin a třísek povalujících se kolem. „Varhoule! Proboha co to vyvádíte?!“ Ten byl však zabrán do svého veledíla. Několik děcek se začalo smát.

„Varhoule!“

Horáček mu stál přímo za zády a supěl: „Varhoule, až tohle uvidí ředitel!“

Varhoul na okamžik přerušil svou činnost, otočil se k učiteli, po tváři se mu mihlo cosi mezi úsměvem a šklebem, pokrčil rameny a ryl dál.

„Varhoule!“ Ruce měl v pěst zatnuté tak pevně, až mu zbělaly klouby.

„Varhoule, okamžitě…. okamžitě….“ ale namísto aby větu dokončil, jen lapal po dechu.

„VARHOULE….,“ zkusil to znovu, ale dál se nedostal.

Třída byla zticha, jako snad nikdy před tím. Jediné co bylo slyšet, bylo skřípání Varhoulova nože a sípání učitele Horáčka. Pak skřípání ustalo.

Trvalo to jen okamžik.

Varhoul se na židli otočil, vstal, na chvíli se zadíval do Horáčkových očí a pronesl: „Já jsem skončil.“ Zvedl se a s nožem v ruce opustil třídu.

Horáček jako by zkameněl. Zato někteří z nás ožili. Všichni jsme chtěli vědět, co to Varhoul vytvořil. Dřív než se za ním zabouchly dveře, mačkali jsme se u lavice, do níž byl vyryt portrét ředitele školy jakožto césara ukazujícího palcem dolů na skupinu gladiátorů s tváří Andyho Warhola vyzbrojenými pouze malířskými štětci a paletami. Byla to precizní práce, postavy vypadaly jako živé a teprve po chvíli si člověk uvědomil, že všechno je sestaveno z kosočtverců nejrůznějších velikostí.