Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 20.6.
Květa
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
<zpátky JOSÉHO POSLEDNÍ TREFA z kolekce Mrtví by neměli vstávat z hrobů
Autor: Rony Rubinek (Občasný) - publikováno 1.7.2005 (18:05:23), v časopise 30.6.2006
další>

"José byl takovej trouba. Chlastal vodku s rumem a všem vokolo čadil do palice ty svý nesmysly vo podminovanejch polích vokolo týdle vosady, vo dvou desítkách lidí, který tady zařvali a vo podivným žitě, který má prej divně načervenalou barvu. Ten idiot věřil, že krev těch lidí se vsákla do země a votravuje nám žito! Prej nějaká posmrtná pomsta, nebo co! Nikdo mu nedokázal vysvětlit, že půda tady vobsahuje železo, jen se podívejte, až pudete ven, země je trochu načervenalá, musíme jí pořád zavlažovat, aby obilí vyrostlo! Ale měl sem ho rád, občas mě ty jeho kecy sraly, ale měl sem ho rád."

Hospoda byla podivně ztichlá. Chlapi seděli  na svejch tlustejch zadcích a zádumčivě přikyvovali seschlýmu starci s pichlavýma modrýma očima, který prozrazovaly, že neni tak hloupej jak se dělá. Atmosféra dnešního pohřbu Josefa Klímy alias Josého, jak ho všichni znali, se hmatatelně vznášela nad našima hlavama a brouzdala se šedejma skráněma starce, který se teď svraštily a tenká vráska na jeho čele prozrazovala, že nad něčim urputně přemejšlí. Vsadil bych se, že jestli Josého duch poletuje někde kolem, škodolibě se nám chechtá a sráží plazmatickejma pažema naše popletený hlavy.

"Oukej." řek sem a dal si záležet, aby to vyznělo dost tvrďácky: "Mně se nemusíte zpovídat, je mi vcelku jedno, jestli ste ho měl rád, nebo ne. Jenom sem se chtěl zeptat, jak umřel. Je to pro mě důležitý, víte? Teda vlastně ne tak docela, já ho ani moc neznal, ale spíš pro mojí mámu. Byl to její brácha a když nám přišel ten úmrtní list, zírali sme na něj jako dva překvapený politici na naší ústavu, teda..." šťouch sem do něj a usmál se tomu rádobyvtipu: "jestli mi rozumíte."

Nerozuměl. Dál si mě zkoumavě prohlížel bez zjevnýho pochopení a zařezával se mi do masa, jako zpřetrhaná struna, která vám praskla v ruce.

"No...to jste ale museli mít v tom úmrtním listu napsané, sám jsem ho psal." namít takovej adidasovej náčelník, jak sem mu okamžitě začal přezdívat, protože jeho zelená mikina s obrovským upatlaným nápisem na rachitickým hrudníku se nedala přehlídnout. Ta spisovná mluva, ten výraz namyšlenýho vola v granátově zarudlejch tvářích! To musel bejt místní doktor.

"Ne pane." řek sem fakt slušně: "Stálo tam jenom, že strejda umřel nešťastnou náhodou. Nic bližšího sme se nedozvěděli, i když sme vám několikrát volali. Nikdo to nebral." Jasněže to nikdo nemoh brát, když sis nechtěl sušit hubu v prázdný ordinaci a vysedával sis tady! Pomyslel sem si, ale nahlas sem to neřek. Nějakej instinkt mi našeptával, že by to nebyl ten nejšťastnější nápad.

"Ano, v poslední době jsem měl moc práce..." odtušil vyhejbavě a já hned věděl, že ten hajzl lže až se mu práší od držky.

"Ale dyť minulej tejden, ještě než se to stalo sis stěžoval, že nemáš žádnej kšeft!" namít někdo a podle toho, jak ho doktor spražil pohledem, sem pochopil, že tenhle chlap tu bude asi dost velkej kouč. Ušklíb sem se stylem "stejně ste všichni pojebaný vidláci" a otočil se k starci.

 

 Jeho vlasy se teď stříbřitě leskly s přicházejícím večerem, odlesk ocelovýho nebe se prodral i do jeho očí, byly chladný. Chladný jako polární noc na  severu. Vůbec toho vim dost o severu, několik tuhejch dlouhejch let sem tam makal jako dělník, ale nebyly to zrovna hezký chvíle, na který bych chtěl vzpomínat. Život na ropný plošině byl krutej. Vzpomněl sem si na bouřku v říjnu 91, která nás málem všechny smetla do rozběsněnýho Atlantiku. Tenkrát byla polární záře tak silná, že sme v noci ani nemuseli rozsvěcovat. Vlastně ani nevim, proč sem si na to vzpoměl, možná ty starcovy vlasy, možná ten depresivní pocit něčeho neznámýho, tajemnýho...asi tak to bylo. Každopádně sem si tam tvrdě vydřel prachy, abych měl ten bezstarostnej život, o kterým všichni jenom tlučou hubama, ale těžko si na něj tady v Čechách vydělaj. No a právě ty prachy sem pučil strýcovi. Ne teda, že bych chtěl, ale srdceryvný prosby mojí matky, neustálý sliby, že je to jenom na čas, že mi to vrátí i s úrokama a fakt, že pokud ty prachy neuloží aspoň na nějakou dobu do banky seberou mu tu jeho ruinu, ve který bydlel a hlavně rodinný pozemky kolem ní, na který mam taky nárok, protože strýc neměl žádný děti, mě přesvědčil. A teď si klidně umře a na jeho hrob se místo hlíny sypou moje prachy a nesplněný sny!

 

"Řeknete mi teda jak vlastně umřel?" zeptal sem se starce a opětoval mu ten zádumčivej pohled, kterej na mě doslova řval, co si o mně myslí.

"No, je to takový sporný. My to vlastně ani nevíme, že jo, chlapi?" Všichni souhlasně přikyvovali.

"Von totiž José byl těma svejma fantaziema tak posedlej, že se rozhod, že nám dokáže, že má pravdu. Kopal celý tejdny na svým pozemku a hledal nějakej důkaz, kosti, přívěsky, střepy, prostě cokoliv, že jo, chlapi?"

"A?"

"Jednou večer mi volal, bylo to kolem desátý, tak nějak, protože to vždycky moje stará vyleze z koupelny v takovým béžovým negližé a ta ježibaba si snad myslí, že je v tom sexy nebo co."

Všichni se rozchechtali, i mě ta představa celkem pobavila.

"Hele, a tancuje ti striptýz?" vykřik někdo.

"Kdepak! Ta zarachotí svejma kostma, udělá na mě smyslnej pohled a já mizim mezi dveřma. Proč si myslíš, že sem dneska tady!" zahulákal.

"No, to sem rád, že máte všichni dobrou náladu, ale co vám teda Jo..strejda chtěl?"

Všichni rázem ztichli, jako by někdo podťal jejich nadšení.

"No, to je právě vono. Nic nechtěl. Pořád dokola jenom blábolil něco vo nějakým špacíru, na kterej se vydal. Vo nějakým místě, který prej nedávno koupil. Řek, že se tam musí vydat, že tam něco je a že se možná nevrátí...Našli sme ho druhej den, jak plave v místní nádrži čelem dolů, jako kdyby tam lovil ty stovky řas pod bahnitou hladinou."

"Utopil? On se utopil?"

"To je taky divný, sem si totiž jistej, že José ten den v hospodě nebyl. Nezdál se mi vožralej, když se mnou mluvil a krajina kolem nádrže je rovná jako metr, těžko by tam moh spadnout, leda by byl hodně nalitej..."

"Nebo leda by ho tam někdo strčil." řek sem a rozhlíd se kolem sebe. Pár chlapů se výstražně postavilo, ale pak si zase sedlo, když na ně děda zavrtěl hlavou.

"Tak podívej ty jeden vejškrabku, Josého sme tu měli všichni rádi. Pravda, často sme se s nim hádali, některý jeho řeči se fakt nedaly poslouchat, ale nejsme vrazi, to ne! Řek sem ti, cos chtěl, a teď bude snad lepší, když pudeš." V jeho hlase zaznělo skrytý varování, a tak sem radši dopil a vypad z tý díry.

 

Země se mi moc načervenalá nezdála, zarytě sem kopal do jejího měkkýho těla a zaujatě poslouchal debatu valící se z rozsvícených oken hospody.

"Chudák José, tak dlouho se snažil nám dokázat, že tu sou nějaký mrtvoly, až se tu našla ta jeho!" povzdech si někdo s hlubokým hlasem, kterej zněl jak rozbitý varhany na tom dnešním funuse.

"No, zaslech sem..." rádobychytrej uťáplej hlas.

"Ale nech těch keců! Tys to Josému dycky žral, jen se přiznej!"

"Je to v kronice..." namítl slabě hlásek.

"No jo, ty kronikáři! Pochody smrti se konaly všude možně!"

 

Byl sem už dost daleko, abych zaslech odpověď, ale dokázal sem si jí domylset. Teď mě trápila jiná myšlenka, co řeknu mámě. Od tý doby, co se táta oběsil, nedokázala myslet na nic jinýho než na ty svoje pánbíčkářský tlachy, který pořád vedla. Dokonce ani na pohřeb nechtěla přijet, prej by to neunesla. A tak poslala mě.

 

Josého chalupa byla ruina na spadnutí. Stála jako chatrná bárka na opuštěným konci nevzhledný osady, daleko od všech čumilů.Ten se tu teda nepředřel. Hned večer sem nalez potřebný dokumenty o prodeji pozemku a celej nasranej sem nemoh usnout. Tak on si ten bídák vypučil moje prachy, aby moh koupit nějakej bezcenej pozemek a mámu napakoval samejma výmyslama! Utěšoval mě trochu fakt, že ten pozemek zase prodam a snad dostanu ty lupeny zpátky. Hodlal sem vést neskutečně hříšnej život, děvky, chlast a mejdany, možná bych koupil i barák a nastěhoval si tam nějakou pěknou buchtu, ale vem to čert, teď už je to jedno.

 

Usnul sem až k ránu a probudil se pozdě odpoledne. José seděl u mý postele a zubil se na mě, jak na starýho známýho.

"Tak ty sis přišel pro svý prachy?" zeptal se mě s potuleným úsměvem.

"Jo, ty už je stejně nepotřebuješ." řek sem s ledovým klidem.

"A to nejsi ani trochu zvědavej?"

"Na ten tvůj plac? Ne, díky."

"Di to vomrknout, za to nic nedáš." lakoval.

"Trhni si!" odsek sem a probudil se znovu, tentokrát opravdově.

 

Nebylo odpoledne, bylo šest ráno. Moc sem toho nenaspal, ale neměl sem chuť to absolvovat znovu. Ten živej sen mě dokonale probral. Nahlíd sem do papírů. Ta parcela byl nějakej plácek poblíž jehličnatýho porostu, kterej se táhnul jako rozmazaná hraniční čára asi dva kilometry za timhle barákem, až někam k horizontu. Někde na sever odtuď, na nějaký z těch zažloutlejch luk, by to mělo bejt.

Vyrazil sem hned, bez snídaně, jako by mě něco nutilo...ne, to je hovadina, nic mě nenutilo, prostě sem věděl, že to musim udělat a chtěl sem to mít co nejdřív za sebou.

 

Už zdálky sem poznal "strejdovo místo". Ta louka byla tak rozkopaná, že se mi zdálo, jako by byla plná krtinců, nebo možná něčeho jinýho...Bezděky sem si vzpoměl na tu zmínku o pochodu smrti. Pokud si dobře vzpomínam, někde sem čet, a že sem toho moc jinak nečet, že ty lidi pochodovali, dokud nepadli hladem a žízní. Začínal sem mít obavu, co tam objevim. Když sem přišel blíž, zved se mi žaludek. Z rozrytý země na mě civěly jako zlomený ráhna desítky lidskejch rukou sepjatejch v prohnilým gestu motlitby. Zařval sem a klopýtal zpátky k vesnici. Cvok! Totální vypatlanej magor!

 

Až když sem se trochu uklidnil, abych moh aspoň trochu uvažovat, došlo mi, že ty ruce nemohly patřit padesát let mrtvejm lidem, byly na nich zřetelný stopy rozkladu, musely bejt mladší, mnohem mladší. A tak sem se začal vyptávat na místní hřbitov.

"Jo hřbitov?" zastínila si čelo hubená krasavice s trochu křivým nosem a pohlédla mi do tváře: "Ten spravoval José, byl tu hrobník..." řekla a vyzývavě se usmála.

Teď sem věděl, která bije. Neměl sem už nejmenší chuť na tom místě zůstávat. Komu by se taky chtělo, po takovým zjištění, a tak sem odpochodoval do strejcova domu a sbalil si všechny věci. Tohle ať si vyřeší někdo jinej, aspoň tu budou mít o čem tlachat. 

Vytočil sem číslo místní policie a po chvíli otráveně zavěsil sluchátko. "Zmrdi!" Chtěli po mně, abych jim tom místo osobně ukázal. Prej ještě nemam odjíždět.

 

Večer sem seděl na zápraží a tupě civěl na ten mrtvej plácek. Policajti sou hovada, to sem věděl, ale že mě tu budou držet ještě dalších pár dní..to byl vrchol. Obhlídli to a sepsali protokol. Pátrat po původu těch mrtvejch se rozhodli až zejtra. Prozatim zněl ortel tak, že José se z těch všech pohádek zcvoknul a rozhod se tam ty lidi přesunout z místního hřbitova. Jak to udělal, to bylo právě to, co nikdo nevěděl. Taky mi vrtalo hlavou, proč by si dával takovou práci s posmrtnou "úpravou" mrtvol. Proč ty ruce sepjatý v motlitbě? Moh je tam přece jenom zakopat a pak naoko objevit jejich kosti. Tim by měl problém vyřešenej a bylo by vymalováno. Něco bylo špatně.

 

Z tý louky sem měl divnej pocit. Ne, že bych se bál smrti, ale nemusel sem jí mít až takhle před nosem. Zavřel sem všechny okenice a šel radši spát.

Vrzání, škrábání, ťukání. Někdo bušil střídavě do oken, jako by se před domem shromáždil podivnej dav. Posadil sem se. Byly tři ráno. Uvnitř vládla neproniknutelná tma hustá jako kaše. Opatrně sem rozsvítil zaprášenou lampu a matný světlo se rozprostřelo po místnosti. Poslouchal sem..Prásk! Okenice se zatřásla. Hovada! To sou určitě ty kreténi z hospody, přišli mi dát co proto, ale to se budou divit! Nejsem žádnej poprděnej srábek, zažil sem toho už dost na to, aby mě vyděsila banda primitivů! Popad sem strejdovu pušku, kterou měl z neznámýho důvodu opřenou za křeslem a odjistil jí. Teď je naučim, že se maj slušně chovat!

 

Venku mě zaštípal do očí vítr. Byl studenej jako dotek smrti. Přejel sem pohledem hromadu rozštípanýho dříví, starou pumpu s oprejskaným modrým lakem, naskládaný stoletý prkna a vysokou trávu procezenou po trsech na celým pozemku. Samozřejmě, jak sem čekal, nebyl tam nikdo. Jenomže tohle byl tak lacinej efekt, že se mi chtělo skoro smát. Vypálil sem pár nábojů kolem sebe a okořenil tmu o několik nadávek. Zbytek noci byl pak už klidnej, ale stejně sem toho moc nenaspal. Kdykoliv sem zavřel oči, vetřel se ke mě ten mrzák José a chechtal se mi do ksichtu.

 

Místní hřbitov byl docela pěkný místečko, upravený a čistý, až mě to překvapilo. Stáli sme s bandou policajtů a čumilů kolem hrobu, z něhož právě dva chlapíci vytahovali rakev. Ta se doplazila jako mohutnej neforemnej had k našim nohám a lana povolily. Odklopili víko a všichni se zvědavě naklonili.

Někdo si hlasitě okrk a vypliv pár hlenů. Bylo tam tělo, zarudlý, značně nafouklý, skleněný oči ve vyžranejch důlkách...hnusnej pohled.

"Antoš.." šeptnul někdo.

"Kdo?"

"Umřel před měsícem..."

"Takovej vostrej chlap to byl a co..." přidal se další.

"Nech těch kydů!" okřik ho jinej.

"Radši to tam strčíme zpátky." rozhod sem.

Nikdo neodporoval. Uložili sme tedy Antoše zpátky na jeho místo a zasypali ho načervenalou hlínou, skutečně, teď sem si toho všim, vespod byla opravdu načervenalá.

"Co dál?" zeptal sem se.

"Budeme kopat jinde", řek mi místní šerif. 

 

Kopali sme celej den až do večera, zdálo se, že všechny těla sou na svým místě. José, José, kde si ty mrtvoly vzal?

"Tohle je na hovno!" sek sem s lopatou a otočil se k nim: "Je jasný, že tady ty těla nevzal. Nemůžeme přece rozkopat všechny hřbitovy v okolí!"

Ostatní souhlasně přikyvovali.

"Dobře." povzdech si místní "šerif": "zejtra sepíšem závěrečnou zprávu a případ uzavřem."

"A já?" Už sem chtěl domů, tady to bylo fakt divný místo.

"Potom můžete vodjet."

"A ty mrtvoly na mým pozemku."

"Vašem?"

"Jasně že mým! Byly to moje prachy, za který ho koupil. Mam na to lejstro!"

"Pak je to váš problém." zachechtal se šerif.

 

 

Kdysi sem se pořezal o mořskýho okouna. Je jedovatej, a tak sem zákonitě trpěl jako zvíře. Pak mi ale jeden známej řek, že protijed najdu v jeho vypoulenejch, divně rozpraskanejch očích.

Lidi tady byli takový "okouni". Jed z nich doslova odkapával, ale jak to ve všech malej komunitách bejvá, nesmírně si vážili mrtvých. Proto sem zašel znovu za šerifem.

"A co když nějakej z těch umrlců v poli je zrovna jeden z vašich zesnulejch příbuznejch?" zeptal sem se věcně.

Šerif si třel bradu, evidentně horečnatě přemejšlel.

"Ne, neni to možný. Vo tom bych musel něco vědět, poznal bych to, kdyby mi někdo šáhnul na rodinnej hrob."

"I kdyby to byl hrobník, kterej se ve svý práci vyzná?" namítnul sem opatrně.

Vyskočil a napřáh se, pak si asi uvědomil, co dělá a jeho ruka klesla.

"Dobře teda, vykopem ty mrtvoly, ale všichni! Vy nám pomůžete, je to přece váš pozemek!" rozhod.

 

Večeřel sem podivně aromatickej, ale strašně dobrej chleba se sejrem a žvejkal sousta s odporem, kterej ve mě vyvolával pohled na to místo. Ne, že by odtuď bylo něco vidět, ale ten pocit poznání mi otravoval život. 

"Dobrej!" vytrh mě z myšlenek nakřáplej hlas. Á dědula přišel na pokec.

"Hm..."

"Šel sem kolem. Vlastně se chci zeptat, jestli ste tady náhodou nenašel takovej malej koženej kufr. Sou v něm nějaký dokumenty z druhý světový. Pučil sem je Josému, aby mu pomohly v tom jeho pátrání."

"Ne."

"A moh byste se po nich porozhlídnout? Sou pro mě dost cený."

"Jo, proč ne." zved sem se. Přešlapoval rozpačitě na místě.

"Pudete dovnitř?" otevřel sem dveře.

 

"Víš chlapče, José nebyl takovej blázen, jak všichni tvrdíme. Začínam mít pocit, že sakra dobře věděl, co dělá. Nevim proč, ale myslim, že na něco přišel. Na něco, co souvisí s těma mrtvolama tam na louce. José nedělal nic, co by si předem nepromyslel. Vod tý doby, co se tu objevila ta polární záře byl jak nakopnutej...pořád usilovně něco hledal." Sbližovací chvilka.

"Polární záře?" přes záda mi projel ostrej jazyk mrazu. Na severu se mezi místníma vyprávěla taková legenda: Polární záře je plazma mrtvejch duší, který maj za úkol ukázat lidem správnej směr, nebo tak něco.

"Jo, před pár tejdnama."

"Hm, zvláštní. Po těch papírech vám ještě mrknu." vyprovodil sem ho.

 

José teda viděl polární záři, možná dokonce znal i tu legendu..Podíval sem se k horizontu. Jo, dost možně jí moh vidět právě v těch místech, kde je ten jeho novej pozemek. Jak si to moh vyložit? Třeba jako poselství. Poselství pro něj, od mrtvejch, který padli při tom nacistickým pochodu. Ty dokumenty, o kterejch mluvil starej! Tam musí být stopa.

 

Zuřivě sem se pustil do hledání. Převrátil sem každej kus nábytku, dokonce i zkoušel prkna na podlaze, jestli náhodou pod nějakým neni škvíra. Nikde nic, prázdno jako v mý hlavě. Vyčerpaně sem usnul v křesle. Noc byla klidná, nedělo se nic, o čem bych věděl. Když sem se ráno probudil, ty dokumenty ležely na stole. Že by duch Josého chodil po domě a pomáhal mi?

Byl tam seznam jmen bejvalejch nacistickejch důstojníků. Pak vystřiženej článek z novin o přímejch zážitcích jednoho z účastníků, kterej pochod přežil.

 

První den jsme došli do A., kde jsme vestoje přečkali celou noc. Ráno jsme museli nastoupit do krytých železničních vagónů  a rozjeli se do neznáma. Po 8 kilometrech jízdy napadla náš vlak americká letadla, prostřílela lokomotivu, a dík duchapřítomnosti vězňů z jednoho vagonu, kteří vylomili mříž a na blízké louce rozprostřeli vězeňské pruhované šaty, letadla odletěla. Po vystoupení z vagonů jsme se vydali na pochod směr B.  Po dvaceti hodinách bez jídla a odpočinku jsme přenocovali na louce nad městem. Ale již po půlnoci nás donutili vstát a pokračovat v trase. Na louce zůstali první mrtví ...

 

Mezi haldou dalších papírů s podobným obsahem sem našel i pár fotek. Byly to obličeje, přinejmenším deset bledejch, nehybnejch tváří. Oběti pochodu. Takže takhle to bylo! Odtuď měl teda to "vnuknutí" s koupí pozemku!

 

Někdo zabušil na dveře. Rychle sem zastrčil dokumenty do kufru a otevřel.

"Deset pohřešovanejch! Asi sto kilometrů odsaď! Ztratili se před dvěma měsícema! Úplně mi to ušlo, napadlo mě to až teď, když sme začali pátrat po tom, kde ty zpropadený mrtvoly sehnal." hekal.

"Taky sem to už slyšel, ale dává mi to smysl až teď." odpověděl sem temně.

"Jakže?"

Ukázal sem mu ty dokumenty.

"Muj otec se nikdy nedokázal smířit se zážitkama z války. Měl sem si to dát dohromady dřív. On byl taky na tom pochodu. Nedávno se oběsil."

"A vy myslíte, že z toho Josému přeskočilo?"

"Spíš bych řek, že de o nějakou satisfakci. Vsadim se o co chcete, že ty lidi měli za války něco společnýho s nacismem."

"Prověřim to." podrbal se šerif na bradě, což bylo nejspíš jeho charakteristický gesto.

 

Záhada byla vyřešená. Byl sem si tim víc než jistej. Na louce se převaloval znuděnej vítr a obracel uschlý klasy. Ruce křečovitě sepjatý k nebi nejspíš symbolizovaly nějaký pošahaný mučednický gesto. Prosbu o odpuštění, možná. Les šumněl v pravidelných intervalech a koruny stromů se nakláněly smutně do stran, jako by přikyvovaly na souhlas. Podivný místo. I přes jasný slunce, který pražilo na tu zhmotnělou podobu ďáblů, sem se tu necejtil. Jistý je, že teď se smažej, možná ne v pekle, ale rozhodně na podobným místě. Jejich nic netušící rodiny budou srdceryvně štkát nad tak hrůznou smrtí a proklínat mýho strýce. Tak mě napadá, kde je vlastně ta spravedlnost. V tu chvíli sem měl pocit, že tohle je správný místo pro jejich věčnej odpočinek. Tady, spolu s obětma, který povraždili a s jejich nepokojnejma dušema. Opovržlivě sem si odpliv a otočil se k odchodu.

 

Za zády se mi ozval zvláštní zvuk. Znělo to jako výkřik, jako nepříčetnej jekot umírajícího v agónii hrůzy a bolesti. Neotočil sem se. Vytrvale sem šlapal cestou k osadě a zvuk sílil a sílil až se slil v jeden táhlej nářek, v litanii ženskejch i mužskejch hlasů..

 

O pár dní pozdějc sem seděl ve svým bytě a ukusoval nasládlej chleba, kterej mi tam setsakramentsky zachutnal. Josého smrt byla uzavřená jako nehoda. Nejpodivnější na tom bylo, že ty těla zmizely. Zůstaly po nich jen prázdný díry, jako by je někdo, nebo něco, stáhlo pod zem. Radši sem se tim moc nezabejval, ležela mi v hlavě úplně jiná otázka. Pokud je José opravdu sám unes a donutil k pochodu smrti, podobnýmu, jakej se udál před lety, museli putovat skrz hustou clonu lesů, aby je nikdo neviděl. I kdyby se mu to samotnýmu nakrásně povedlo, těžko by měl dost sil na to, aby je všechny povraždil. Zamyšleně sem si prohlížel ten žitnej plátek, kterej sem přežvykoval. V přítmí blikající zářivky měl zvláštní, načervenalou barvu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
celej on (Občasný) - 1.7.2005 > No husté. Tede teda. Stale si zvyšuješ lat´ku!

Nějaká můza nad chlebíčkem?

Jen tak abys neřekla, že ztrácím formu...Máš na začátku přímou řeč pak jakoby vypravěče z kterého se vykloube hlavní postave o odstaveček dál. Druhý odstavec začíná: "Hospoda dnes byla podivně ztichlá." To vypadá, že je tamní ale on přece není. Neví, jak je obvykle v hospodě.

Jo a ještě když jsem právět to zkoumal tak v drhé větě má navíc "u"

Jinak mě to dostalo. Totál
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 1.7.2005 > DondedoG> Děkuju, já věděla, že mi ten chlebíček neprojde! Jenomže sem se jako na potvoru nemohla připojit. Jdu na chybky a potřebovala bych poradit, zda chlebík skousnout či zůstat bez večeře - teda v povídce.
<reagovat 
celej on (Občasný) - 1.7.2005 > Nápad to není vůbec špatný, poprvý když jsi to tam napsala někde uprostřed(jako, že mu neobvykle chutná), byl jsem nadšený, jak mi to šlo dohromady s tím polem.

<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 1.7.2005 > DondedoG> No, já jsem právě váhala, chlebík mi přišel trochu trapnej, ale pak jsem si řekla, že jíst je lidský, to já znam. :-)) Tak to tam necham a uvidíme, co na to ostatní. Jinak já chlebík radši než rohlíky.
<reagovat 
celej on (Občasný) - 1.7.2005 > Mám takovou úchylku...nevím jestli to spíš nenapsat "tajně". Ukrojím si normálně kus chleba. Oddělím kůrku od těsta. Jím kůrku a během toho splácávám těsto do kuličky no a tu sním nakonec. Dobrý ne? Kam se hrabe Krvavá Karla i s manželem:)
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 1.7.2005 > DondedoG> Člověk si vyhraje, já to říkam pořád. :-)) Co pak ale děláš, když jdete někam opejkat buřty?
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 1.7.2005 > Rony Rubinek> Jediné co může je přemáhat se :)
<reagovat 
poel (Občasný) - 2.7.2005 > dělá mi to dobře
tě číst
jednoduše jsem v té
skupině IQ a krve
a rád bych to měl
na nočním stolku..._:-)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 2.7.2005 > poetor> Já tebe taky!!!! :-))
<reagovat 
 poel (Občasný) - 2.7.2005 > Rony Rubinek> _:-) hihi ! stačí menší hurricane ! _:-)
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 2.7.2005 > poetor> Menší nebo větší, na tom nesejde...
<reagovat 
Newton (Občasný) - 2.7.2005 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Lumiik (Občasný) - 4.7.2005 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 4.7.2005 > Lumig> Děkuju ti!
<reagovat 
jelen (Občasný) - 4.7.2005 > šerif je v USA, tam určitě náckové nepochodovali.
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 4.7.2005 > jelen> No jasně, ale to se tak říká, v těch menších městečkách, nebo osadách.
<reagovat 
prymytyf (Občasný) - 5.7.2005 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Max Bubakoff (Občasný) - 5.7.2005 >

 


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
fanýs (Občasný) - 5.7.2005 > Konečně jsem se dostal k tomu to přečíst a zase již není co komentovat.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
MiKa (Občasný) - 5.7.2005 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Rony Rubinek (Občasný) - 5.7.2005 >

Děkuju vám.


<reagovat 
maxima gali (Občasný) - 6.7.2005 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 6.7.2005 > maxima gali> Děkuju mockrát, takovou odezvu od všech jsem opravdu nečekala, děkuju!
<reagovat 
Cirilla (Občasný) - 7.7.2005 > dokonalý, čte se jedním dechem!
výtky takřka žádný, možná bych něco pokrátila, ale to by celýmu asi ubralo šťávu
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 7.7.2005 > Cirilla> Uf! Děkuju ti! Příště pokrátim, jsem docela zvědavá, mam v merku paralerní světy.
<reagovat 
 Cirilla (Občasný) - 7.7.2005 > Rony Rubinek> budu se těšíkovat :)
<reagovat 
nic (Občasný) - 8.7.2005 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 8.7.2005 > básnílek> Děkuju ti!
<reagovat 
anonymous (Občasný) - 1.7.2005 > Teda hustý. Byl jsem napnutej až do konce.Kde já se na tebe hrabu. Tip!
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 1.7.2005 > anonymous> Ale prosimtě, každej píšem něco jinýho. Ale děkuju!
<reagovat 
 agovirin (Občasný) - 8.7.2005 > anonymous> tady nejseš na Písmáku... tady nejsou Tipy, ale Déčka:)))
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 8.7.2005 > agovirin> To je v poho krasavče, já se před pár dna zkusila přihlásit na literu a tam jsme se s anonymákem potkali, tak proto, z legrace.
<reagovat 
Emmet_RAY (Stálý) - 4.7.2005 > pozor - vzpomněl

v první části máš překlep - starcovo vlasy (teda nemusí to být překlep, ale tipnul bych si..)

Samozřejmě, jak sem čekal, nebyl tam někdo - překlep

ale to jsou drobnosti, kvalitu textu neovlivňují, jen na to upozorňuju, abys to mohla opravit

no.. jinak musím říct, že po dlouhé době zase jeden tvůj text, u kterého nemám výhrady k použitému jazyku, k přirovnáním - prostě všechno je jak má být

zvláštní je, že některé své povídky zasazuješ (pokud si pamatuju) decentně někam ke Španělsku či tak a vždycky mi to přišlo nějak nepatřičné a tahle je "od nás" a přitom ten začátek v hospodě atp mi hned evokoval nějaký americký zapadákov - asi je to tím, že jsem viděl už několik "takto zaměřených" amerických filmečků, vždycky tam mívaj kukuřičný pole a..

ovšem musím říct, že to české prostředí je vhodnější - navíc ta návaznost s polární září pak taky lépe vyjde - občas je tu fakt viditelná, poslední pokud vím byla 20.11.2003

čekal jsem po rozjezdu trochu větší "nářez" na závěr, vlastně je to jedna z mála tvých povídek, kdy se hlavní postava nedostává do přímé konfrontace s nebezpečím - a není to na škodu

ta strejdova motivace se dá unést s trochu přimhouřenýma očima - navíc když si člověk představí, jak nějaký starý děda jezdí všude možně po okolí, aby sehnal lidi kteří "měli něco společného s nacismem" a pak je žene někde lesem.. nu, působí to trošku přitaženě, dá se to skousnout, ale možná by stálo za to to nějak vybrousit

závěr s tím chlebem to ale bohatě vyvažuje

takže /RV/

Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 4.7.2005 > Emmet_RAY> No, tak tohle si zarámuju! Děkuju ti, překlepy opravim. Tam je právě ta myšlenka nedořčená, jestli je ten strejda přived, nebo nebyl sám. Hspodské zážitky jsou autentické, opravdu to v některejch hospodách tak chodí :-)) Samozřejmě v Praze to nezajišeš, tam to jede úplně jinak a člověk se tam rozhodně nenudí.Já sem na začátku svý oslnivý kariéry dělala různě po hospodách a hotelích a jen jednou v životě mě chytil rapl, že půjdu dělat dó nějaký takovýhle. Vydržela sem tam 14 dní, pak sem vyházela nemilosrdně štamgasty, protože byli drzí a práskla za sebou dveřma, :-)) Ano, polární záře v Čechách mě inspirovala a ostatních málo informací, který tam mam, je podložených. Ty "starcovo vlasy" myslela sem, že v nespisovný řeči je to ok, u toho fakt nevim.
<reagovat 
 Emmet_RAY (Stálý) - 4.7.2005 > Rony Rubinek> "ad starcovo vlasy" - je to ok, ale spíš jako archaismus nebo dialektismus - co já vím? :-)

akorát mladý člověk by to nejspíš neřekl

v hospodě se štamgastama jsem vydržel pracovat rok


ta nedořečená myšlenka - já to beru, ale neštymuje mi to, fakt moc ne
<reagovat 
 Čtenář - 8.7.2005 > Rony Rubinek> starcovo vlasy: dialektická oblast jihozápadočeská, rozšíření v obecné češtině značné, poměrně progresivní záležitost.
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 4.7.2005 > Emmet_RAY> Dobře, mně taky nic neudělá, když na to mrknu. Jinak si měl teda fajn školu života, rok se štamgastama...
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 8.7.2005 > čtenář> 

Děkuju, já váhala, ale taky mam za to, že jsem to slyšela takhle.


<reagovat 
 Emmet_RAY (Stálý) - 4.7.2005 > Rony Rubinek> ta škola života vedla akorát k tomu, že jsem se naučil chlastat ještě víc než jsem tehdy chlastal a už se mne to moc nepustilo

samozřejmě dobrý to tehdy bylo obzvlášť na kontakty, člověk by nevěřil, kolik má takový číšník známých - neříkám přátel, prostě známých, ale v hospodě se dá zařídit velká spousta věcí a pár kontaktů využívám dodnes

jinak ti štamgasti - no měli svůj vlastní stůl, kde byla stabilně rezervačka a nikdo jiný než štamgasti tam nesměl (teď bylo třeba vědět kdo tam smí a kdo ne - a u toho stolu se přes den "otočilo" vždycky tak čtyřicet lidí)
pak byly štamgastské krígly - zas bylo třeba si pamatovat komu kterej patří, pak byly speciální tzv. "ucháče" pro hodně VIP - to přišel jednou za půl roku člověk, objednal si pivo, ale donést mu to v obyč skle, tak už se málem urazil

atp. atp

a teď měl každý své libůstky nebo rituály

no a pak na druhý konec hospody (byla to taková úzká nudle, od baru nešlo vidět ke stolům a pingl furt musel běhat jak piča) přibyl stůl pro šipkaře, kterým majitel povolil, aby tam dělali tréninky a ti se taky začali považovat za něco extra.. na hrůza, v hospodě už nikdy dělat nebudu, fakt ne
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 4.7.2005 > Emmet_RAY> To naprosto chápu, já taky ne. Jinak u nás to bylo dokonce podobný, jen těch štamgastů bylo tak patnáct, ale člověk kolem nich musel taky skákat. Já sem byla alergická na ty debilní kydy co tam vedli, to bylo něco, to byly postavičky! Jako motiv jsou dobrý. Ale jakmile měli kecy na mě, tak jsem jim to vysvětlila tak hezky, že jsem mohla zavřít už v půl desátý. :-)) Už taky nikdy víc, byla sem dost nešikovná servírka, radši sem si našla jiný místo a mimo hospodu.
<reagovat 
nic (Občasný) - 8.7.2005 >
<reagovat 
Lian (Občasný) - 11.7.2006 >

Super, čte se to jedním dechem. Zarazily mě jen dvě věci:

Hned večer sem nalez potřebný - nalez....našel spíš, nalezl je moc spisovný, i když jen nalez....

A za druhý, logicky by policie postupovala tak, že by těla vyhrabala, provedla pitvu a zjišťovala totožnost, asi těžko by je napadlo místo toho prohrabat celej místní hřbitov :-) Je to takovej logickej nesmysl, ale chápu, žes ho potřebovala:-))


Body: 5
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 11.7.2006 > Lian> Ahoj! Co ty tu?:-))Máš pravdu. Nebo jsem tam aspoň mohla napsat, že policie čekala na příjezd jednotky tomu určený. bezva postřeh, díky za něj.
<reagovat 
Lian (Občasný) - 12.7.2006 >

De nada, seňora, de nada

Znáš mě, u všeho moc přemýšlím :-) vždycky mě to trkne, když mi to logicky nesedí


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
0 0 0 0 0 9 26 43 (46) 49 53
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter