|
L e o n a r d ů v k a b i n e t
"Ano, je to úžasná podobnost!"
(Nathaniel Hawthorne -- Mramorový faun)
Připadalo mi, jako bych znova procitl
z jakéhosi zmateného a vzrušeného snu.
(Edgar Allan Poe -- Berenice)
Mám rád svůj odraz v zrcadle. Lidé z domorodých kmenů kdesi na černém kontinentě věří, že zrcadlo krade člověku duši, ředí ji do nekonečných slabých synonym bytí. Já jsem věřil, že duši umocňuje. Navrací jí jistotu a tvar. Nelže. Jako dítěti mi to stačilo ke štěstí.
Mám rád i odrazy jiných. Ty iluze života, dokonalé iluze. Můj bratr je také dokonalou iluzí. Předstírá, že je mnou, a já předstírám, že jsem jím. Dvojčata, to víte.
Pozoruj dlouhé hodiny svoji tvář a ona na tebe jednoho dne mrkne.
Kapitán letecké linky Praha-Řím lámanou angličtinou poděkoval za to, že jsme našli odvahu využít služeb společnosti Alitalia, která se právě potácela ve finančních obtížích, a popřál nám příjemný pobyt ve Věčném městě. Strčil jsem do kapsy bagetku, kterou mi přidělili během letu, a zařadil se do fronty cestujících. Chudší o nožík, který mi odebrali už v Čechách na letišti, a bohatší o bolest v bubíncích a tlak na hrudi, vkročil jsem prvně na italskou půdu. Staň se, má-li se co stát.
Chodba vedoucí z pasové kontroly mě nasměrovala přímo k nádraží. Tiše jsem blahořečil Ruzyni, že je tak příhodně blízko městu, a zaplatil u okénka tři a půl eura. Čekala mě pětadvacetiminutová vyhlídková jízda po římské periferii, než se i s vlakem dostanu do centra na hlavní nádraží Termini.
Usadil jsem se v modře vzorovaném sedadle, natáhnul ztuhlé nohy a zadíval se z okna. Vlak hlučel uklidňujícím tdn, tddn, krajina ubíhala. Míjeli jsme řadu žlutých činžáků; stejné balkony, stejné okenice, barevné prádlo na šňůrách. Obydlí pro ty z chudších. Mezi nimi sotva stopa zeleně, jen tu a tam trs trávy nebo keři zarostlá terénní boule. Trať poslušně sledovala řada sloupů vysokého napětí.
V zatáčce, kdy vlak musel zpomalit, jsme míjeli další žlutý dům. Očima jsem sotva na pár vteřin spočinul na jednom z balkonů, ale ten pohled mi utkvěl. Na stoličce tam seděla mladá žena, s krkem napjatým, zády ke mně. Nad ní se nakláněl černovlasý krasavec a popravoval lesklými nůžkami jeden její rusý pramen vlasů za druhým. Zdálo se mi to, nebo jsem na úzké břitvě kadeřnických nůžek zahlédl odraz dívčiných očí?
Nevěděl jsem. Jen mi to připomnělo Alici. A na tu jsem myslet nesměl.
S Alicí jsem žil dva a půl roku, včetně těch několika měsíců schůzek, které tomu předcházely. Do života mi vkročila náhodou díky večírku přítele, který ani tak nebyl mým přítelem, jako spíš známým dívky, se kterou jsem tenkrát chodil.
Dusné léto bylo právě ve své půli. Oslava se konala v jednom z těch starých domů blízko Staroměstského náměstí. Věděl jsem, co mě čeká – byt ve třetím patře s vysokými stropy, masivní ořechový nábytek, hluboká křesla, koberce hustší než anglický trávník a hosté s názory přesnými jak lékárnické vážky. Asi hodinu jsem vydržel předstírat konverzaci a pak jsem se s úlevou zavřel na balkon. Opřel jsem se o široké kamenné zábradlí a přimhouřil oči před plamenem sirky. Ministerstvo zdravotnictví varuje: Kouření způsobuje chvíle zaslouženého klidu.
Chvíli jsem se díval do zšeřelé ulice. Bylo kolem deváté hodiny, letní soumrak přicházel náhle, ale lampy ještě nesvítily. Balkon měl obvyklý obdélníkový tvar; od prosklených dveří k zábradlí měl něco před metr, na šířku necelé dva. Vyklonil jsem se a všiml si, že z pravého rohu ční kamenná hlava – snad chrlič. Neznámý kamenický mistr ho umístil pod balkon; zády konstrukci podpíral, tváří se nakláněl nad dlažbu. Nepředstavoval kupodivu zvíře ani žádnou mytickou obludu, ale obyčejnou mužskou postavu. Zachmuřenou, nehezkou, ale bezesporu lidskou. Až na drobné růžky na hlavě. Faun, lépe než ďábel. Místo jazyka vystrkoval obličej na chodce kovovou trubku. Upustil jsem na něj slinu, ale minul jsem. Vlhké plesknutí se v prázdné ulici rozlehlo podivně nahlas.
Posadil jsem se na široké zábradlí zády do ulice a zaměřil se na okna bytu. Mému pohledu se nabízela tři jeviště – viděl jsem jednak do hlavního pokoje, jednak napravo do ložnice a nalevo do kuchyně. V ložnici svítila jen stolní lampička a v celém pokoji vládlo přítmí. Rám okna mi dovolil uvidět jen roh postele, noční stolek, několik temných obrazů na stěnách a velké zrcadlo. Starožitné, ve volném dřevěném rámu, zachycené vprostřed dvěma panty. Stálo našikmo, spodní okraj byl vychýlen dopředu, jakoby se na sebe chtěl někdo dívat shora.
Udělal jsem dva kroky stranou, abych měl lepší výhled. Je to známá věc – když se pozorovatel vhodně postaví, může díky úhlům a odrazům v zrcadle vidět třeba za roh. Předpokládal jsem, že zrcadlo bude odrážet strop pokoje nebo snad okenní rám, ale mýlil jsem se. Lesklá plocha viděla dál, zachycovala okna protějšího domu jen o jedno patro výš, než bylo to mé. Vlastně jen jedno okno. Otočil jsem se zpět do ulice a zvedl k němu oči, ale nyní jsem neviděl nic. Mému šmíráckému pohledu stál v cestě široký parapet.
Vrátil jsem se pohledem k zrcadlu. Odraz byl matný, ale přesto jsem něco viděl, nebo spíše někoho. Tmavý obrys na pozadí světlejších stěn. Kolem hlavy rozevlátý stín vlasů a pod rameny oblost; musela to být dívka nebo žena. A tak jsem se díval a čekal. V ulici pode mnou někdo zpíval opileckým barytonem rádiový hit toho léta. Nepodíval jsem se, zadkem přilepený k zábradlí a pohledem k zrcadlu a ke stínu, který se v něm objevoval. A náhle se stín vyklonil do ulice, snad aby identifikoval nočního zpěváka, a pouliční lampy se v tom okamžiku rozsvítily a já prvně uviděl její tvář. I skleněná hladina zrcadla se musela zčeřit. Vrazil jsem zpět do bytu a v jednom hloučku vypátral hostitele.
"Kdo bydlí v tom protějším bytě – v tom hned nad vámi?"
Všichni se otočili. Má přítelkyně zdvihla obočí.
"Nevím," pokrčil rameny.
Vlastně mi to ani nevadilo. Vzal jsem si v předsíni bundu a dal jim sbohem, z toho jedné osobě navždy. Druhý den v poledne jsem se do té ulice vrátil.
Když jsem stoupal po schodišti v jejím domě, podíval jsem se v mezipatře do oken protějšího bytu. Hledal jsem to vychýlené zrcadlo, ale zatažené záclony mi překazily úmysl. Sklouznul jsem pohledem a pod balkonem zachytil výstražný úšklebek nelidské tváře. Ale chrlič? Ten mohl vědět leda něco o dešti.
„Přejete si?“ zeptala se.
Stál jsem mezi dveřmi a zíral na ni. Byla ještě oslnivější než předešlé noci v matném zrcadleném odrazu. Řekl jsem jí o tom.
„A dál?“ usmála se. Byla zvyklá to slýchat. Musela být.
„Pojďte na oběd,“ pokrčil jsem rameny. Se štítem nebo na štítě.
Na chviličku se zamyslela, pak pokrčila rameny a beze slova přivřela dveře, ale nezabouchla je. Slyšel jsem kroky a několik slov, ale nerozuměl jsem obsahu rozhovoru. Druhý hlas byl ženský, mladý a velice podobný tomu jejímu. Když dveře znovu otevřela, byla už obutá a přes sebe měla přehozené lehké paleto. Přes její rameno jsem viděl malou předsíň; kabáty na věšáku, podlouhlé zrcadlo, rychlý zákmit cizí tváře.
„To byla sestra,“ utrousila. Nastavil jsem jí rámě.
„Jistě stejně krásná jako vy,“ zkusil jsem to znovu.
„Tak nějak,“ řekla s úsměvem. „Jsme dvojčata.“
Banální hovor o sourozencích mi nakonec pomohl. Když jsem se zmínil, že mám také bratra-dvojče, roztála. Považovala to za úžasnou shodu okolností. Skončili jsme v malém baru na nábřeží, ona si dala jen salát, já cosi zapečeného. Chuť jsem nevnímal. Mluvil jsem o sobě, nic lepšího mě nenapadlo. Vyptávat se jí na ni samotnou mi nepřišlo vhodné.
A tak jsem vykládal, že dělám na fakultě asistenta při dějinách umění, že mě zajímá africká mytologie a renesanční malba, ale že o moc víc mne toho netěší a že nevím, jestli jsem se náhodou neminul povoláním. Malichernosti, nicméně – bavila se. Řekla mi to, když jsem vycházeli ve dvě v noci ven. Stisknul jsem jí ruku.
„A tvoje jméno?“ zdvihla obočí. Asi jsem zrudnul. Pověděl jsem, co jsem měl říct už na začátku, a zeptal se na její. Řekla mi ho.
„Krásné,“ řekl jsem já.
Alice se narodila pro mě. Miloval jsem její modrošedé oči a aristokratický nos, linii brady a křivku úst, dlouhé nohy a důlek na břiše, nazrzlé vlasy a oblé, pevné boky. První měsíce jsme strávili jen povídáním; nikdy bych nevěřil, že mám tolik co říct. Studovala práva a byla chytrá jako čert; sladká, když mi v diskusích ustupovala, a sladší, když mi svými argumenty ničila chabou slovní barikádu. Chodili jsme po výstavách, galeriích, do divadla, na koncerty. Začal jsem číst její oblíbené knihy a ona ty mé. Dokonce jsme od sebe kopírovali slovník a gesta.
Myslel jsem si, že nemohu chtít víc.
Jednoho zimního večera jsme se vraceli z jakési vernisáže, oba trochu připití bílým vínem. Hrad vypadal z nábřeží jako kašírovaná kulisa. Bylo pozdě a noční tramvaj se mi jenom vysmála koncovými světly. Alice štíhlým prstem pohladila můj knoflíček u košile.
„Nechceš zajít ke mně?“
Asi jsem jenom kývnul. Mlčeli jsme.
Znovu jsem stoupal po těch schodech a neodolal pohledu z okna. U bývalého kamaráda se svítilo, za okny se míhaly postavy jak z karnevalu. Další večírek. Kamenný faun pod balkonem se díval zle, v očích smích ďábla od Svaté Trojice. Bylo mi to fuk.
Alice už stála u dveří a marně se snažila vsunout klíč do zámku. Po chvíli měla práci ztíženou tím, že jsem ji na ta dřevěná křídla pevně tisknul. Zámek povolil.
Vpotáceli jsme se do setmělého bytu; natáhla ruku po vypínači, já ji stáhl dolů. Postavila se na špičky, aby mě políbila. Ale její rty jsem už měl. Očima jsem hledal to, čeho jsem si všimnul už prvně. Chytil jsem ji zezadu za ruce, něco řekla, ale neposlouchal jsem ji; zápěstí měla v poutech mých dlaní a půl pažemi, půl tělem jsem ji dostrkal před tu chladnou plochu. Vnutil do kleku. Dlaně jsem jí osvobodil, aby je položila poslušně na koberec, a vyhrnul jí sukni. Otočila hlavu, ale možná až příliš silně jsem jí vrátil obličej zpět k zrcadlu.
Zády ke mně – a dívala se mi do očí. Čekala. Když jsem s ní začal, už ty oči jenom zavírala. Ráno ji na každé půlce zadku zdobilo pět rudých půlměsíčků. A mně něco uvízlo za nehty.
K Alici jsem se za pár dní odstěhoval a začal se o ni starat. Můj plat byl mizivý, ale měl jsem nějaké peníze po matce a neznal jsem lepší způsob, jak je utratit. První rok jsme přesto žili natenko, ale i to se časem zlepšilo. Alice nechala na mé přání školy a začala pracovat z domova. A já jsem si na fakultě také vydělával víc než dřív.
Ložnici jsme přestavěli podle mých představ. Když jsem to Alici navrhnul poprvé, čekal jsem odpor, ale byla nadšená. Pravdou je, že mne možná trochu podcenila. Myslela si, že se omezím jen na strop. Ale zrcadla se nyní leskla málem na každé volné ploše, postavená v důmyslných úhlech. Byl jsem na sebe pyšný.
K našemu dvouletému výročí jsem Alici koupil dárek dělaný na zakázku podle návrhů Leonarda da Vinci. Zajdete-li si v těchto dnech v Římě na výstavu – galerie Piazza del Popolo – pojmenovanou "Vynálezy génia", najdete tam jeho repliku. Přirozeně ne tak dokonalou jako tu, co jsem nadělil Alici. Díváte-li se zvenku, vidíte jakýsi uzavřený paraván: půltuctu dřevěných stěn 60 x 200 cm, tvořících dokonalý šestiúhelník. Jedna ze stěn visí na pantech jako dveře. A uvnitř co plocha, to dokonalá hladkost zrcadla. Kdo se tam postaví, je zdesetinásoben, zestonásoben. Vidí se zepředu, z boku, zezadu, ze všech myslitelných stran. Vidí si pihu na zátylku. Rozbíhá se do hvězdice a zmenšuje se až donekonečna. Odrazy odrazů odrazů.
K čemu ten vynález sloužil italskému mysliteli, netuším. Ale mně…
Komnata pro královnu. Harém pro krále.
Přesto se Alice náhle zdála být méně šťastná. Přestávala jíst, dny trávila netečných zíráním z okna. Práce si nevšímala, o domácnost nepečovala. Někdy mě napadalo, jestli mi tím náhodou nechce něco říct. Ale radši jsem se neptal. Začala chodit na dlouhé procházky, až jsem se začal bát, zda se vůbec vrátí. Užírala mě žárlivost. A co bylo nejhoršího – odmítala se mnou spát.
„Co je ti?“ ptal jsem se, když se ke mně po páté v posteli otočila zády.
„Promiň. Nemůžu.“ Víc jsem se nedozvěděl.
I já jsem se začal měnit, a k lepšímu sotva. Roztěkaný a s nervy napjatými, připadal jsem si časem jen jako loutka na klíček. Vrátily se mi migrény, kterými jsem trpěl v dospívání. V koutcích očí se mi usadila bodavá bolest. Zašel jsem k lékaři, ale předepsané prášky nepomáhaly. Pomohlo by jen to, co mi bylo upřeno.
Jednoho dne večer jsem přišel domů a našel ji v ložnici, jak stojí na špičkách na posteli a pěstmi buší do stropního zrcadla. Klouby drobných pěstí měla rozbité do krve. Sklo mi vracelo její obraz v jakési jiné, pokřivené podobě. Byla to vůbec ona? A v těch nešťastných dnech jsem ji seznámil se svým bratrem.
Jsme dvojčata a tedy lidé napohled blízcí, ale prakticky se nestýkáme. Popravdě jsme se neviděli od dětství. Nezval jsem ho, ale jednoho dne se objevil.
„Co chceš?“
Nedalo práci ho poznat. Pořád vypadal stejně jako já.
„Prej mě potřebuješ,“ zasmál se. Rozbil bych mu ten úsměv. Ale pozval jsem ho dál. Poprvé se viděli v ložnici- - -
Budu stručný. Stále se mě to dotýká. Můj bratr se do Alice zbláznil stejně jako tenkrát já. Jen ten cit byl jiného druhu. Nezáleželo mu na tom, že patří mně, záleželo mu na tom, aby byla jeho. Začal k nám chodit pravidelně a bez pozvání. Alice se mu bránila, chudinka moje, ale nebylo jí pomoci. Ani ode mne. Moje největší hanba. Už tušíte?
Bylo to koneckonců v novinách. V těch bulvárních, na první straně. „Partner (32) ji našel v kaluži krve!“ V kaluži krve, která se v náhle pokřivených odrazech Leonardova kabinetu rozlévala donekonečna. Řekli, že to musel být nějaký duševně nemocný maniak. Vyptávali se mě dlouho, ale zapřel jsem ho. Zapřel jsem svou krev. Kdo prý pohlédne zabitému do očí, uvidí v nich tvář vraha. Ty její se dívaly dolů do skleněných střepů, jako by je porovnávaly s tím podivným šperkem, který zdobil její hrdlo. Držel sám, zatnutý do měkké tkáně. Sáhnul jsem do lesklé hromádky a jeden střep si nechal. Na památku.
Kufr jsem si nadhodil na zádech a labyrintem identických chodeb dobloudil k metru. Bylo to jednoduché: Termini je nejdůležitějším dopravním uzlem i pro podzemní dráhu. Směr stanice Trastevere. Ve vagónu jsem se s úlevou opíral o stěnu do okamžiku, než přistoupil otylý černoch s harmonikou a začal chraptivým basem zpívat Lili Marlene. Zavřel jsem oči. Kam jinam utéct než do vlastní hlavy?
Dny po Alicině smrti mi splývají do jedné nekonečné vteřiny zoufalství. Tentokrát jsem to byl já, kdo nejedl, hodiny se díval z oken, pěstí a později hlavou mlátil do zrcadel. Nakonec jsem si střepem sáhnul na zápěstí. Asi mě našli sousedi. Pamatuji si, že jsem strávil několik týdnů na psychiatrii. Tamější bílou barvou zamalovaná okna mi vracela odraz člověka, kterého jsem nepoznával. Když mi bylo lépe, sedával jsem v parku a nemyslel na nic. Její tvář se přede mnou vznášela jako filmový obraz z promítačky.
A někde tam jsem na něco přišel. Má sestru. Říkala to. Sestru – dvojče. Musel jsem se teď zasmát tomu paradoxu. Kdybych se nezasmál, bůhví co jiného bych místo toho udělal.
Jak moc marné by bylo hledat ji? Jak moc šílená musí být touha najít odraz lásky na tváři někoho, kdo byl stvořen jen jako odraz těla? Existuje někde stín tváře, kterou jsme milovali? Co když ano?
Z léčebny mě propustili koncem léta. Adresu Aliciny sestry jsem našel v jejím diáři. Ani mě nepřekvapilo, že bydlí v Římě. Dálka tomu jaksi dodávala smyslu.
Černoch dohrál, vybral od nejbližších pasažérů po několika mincích a vystoupil. Já vystupoval s ním.
Všechny cesty vedou do Říma, ale žádná z něj. Zabloudil jsem. Procházel jsem židovskou čtvrtí a hledal most, kterým bych se dostal na tu správnou stranu řeky, ale dodnes nevím, kudy jsem tenkrát vlastně chodil. Pamatuji si slepé sluneční hodiny na zdi domu v místě, kam celý den dopadal stín. Baňatou siluetu Andělského hradu. Dvorek na konci průjezdu, kam jsem bůhvíproč z ulice otočil hlavu, a na dvorku stařičkou fontánu. Obrostlou a vystlanou mechem natolik, že se do ní daly sotva ponořit dlaně. Otlučená kamenná tvář nad ní svírala mezi zuby trubku a už po celé věky plivala vodu k občerstvení kolemjdoucích, kteří ji neviděli, a k uhašení žízně městských koček, které do ní močily.
Ocitnul jsem se u řeky a konečně našel most. Sotva v půli cesty mě začal klamat zrak, pár metrů od zábradlí vyrůstaly z vody dva mohutné pilíře, podpírající torzo dalšího mostu. Tedy i mosty mají blížence. Na rozdíl od toho, na kterém jsem stál, byl tenhle o sedmnáct století starší a o pět oblouků chudší. Po zarostlém vršku mašírovali duchové pretoriánů a rackové od moře.
Pamatuji si jiný špinavý průjezd, na jehož konci, v zatuchlém výklenku, stála mramorová socha ženy se vztyčenou paží, zalitá slunečním světlem. Uzounké uličky s omšelými domy, svázanými k sobě tisícem prádelních šňůr. Barevné okenice. Fontány. A nejvíc si pamatuji tu tvář, která se objevila mezi dveřmi bytu v nejposlednějších patře činžáku na Trastevere. Neřekl jsem jí Alice, protože to nebyla ona. Ale podoba byla děsivější, než jsem si myslel. Nejdřív promluvila italsky, potom česky.
Řekl jsem jí pár vět na vysvětlenou, pořád stoje na prahu. Kývla, pozvala mě dál a představila se. Lucie. To znamená světlo.
„Co budete dělat?“ zeptala se mě, když jsem jí vypověděl všechno. Všechno kromě toho, že jsem sem přijel kvůli ní.
Pokrčil jsem rameny. Chvíli se prohlížela ruce, pak vstala a odešla do kuchyně, kterou jsem tušil za korálkovým závěsem.
„Dáte si čaj?“
„Díky. S mlékem, prosím.“
Zasmála se. „Takhle se to teď pije v Čechách?“
Němě jsem zavrtěl hlavou. Vešla s hrníčky na dřevěném podnose. Sobě mléko nepřilila. Seděli jsme mlčky, hřál jsem si prsty o teplou kameninu.
„Hodně na ni teď myslím, i když jsme se nakonec tak málo znaly,“ řekla tiše. „Ani jsem jí nebyla…“ nedopověděla. Nadechla se.
„Můžete bydlet u mě, jestli chcete.“
Zůstal jsem.
Lucie studovala malbu a přivydělávala si jako průvodkyně v galeriích. Její byt byl směskou laciného nábytku, který tam zbyl po původním nájemníkovi, a moderních doplňků. Jakkoli nesourodě to zní, žilo se tam příjemně.
Bylo to jiné než předtím. Nestali jsme se milenci, jakkoli jsem si to přál. Lucie mě u sebe nechávala pravděpodobně ze soucitu a z úcty k mrtvé sestře. Navíc jsem dokázal být dobrým spolubydlícím a ona si v Římě příliš přátel nenadělala. A tak jsem se snažil.
Nosil jsem jí květiny a zval ji na večeře. Trpělivě naslouchal jejím problémům a neunavoval ji těmi svými. Kupoval jsem jí lístky do divadel a opery a chodil tam s ní, jen pokud si to přála. Její byt jsem vylepšoval desítkami vkusných drobností. Jen bílému plátnu, které jsem přehodil přes zrcadlo v předsíni, se podivila, ale nakonec mě nechala dělat, co jsem chtěl. A celé ty dny a týdny jsem se na ni díval.
Jako nezkušenější výtvarný teoretik, který rozeznává originál od falza, jsem studoval její rysy. Obcházel jsem ji dokola a zkoumal každý úhel. Někdy jsem se neudržel a dotknul se její tváře, abych ji nastavil do vhodného úhlu. Lucie se nebránila, ale potěšení jí to nepřinášelo. Jednou, když jsem jí neočekávaně položil prsty na šíji, se otřásla. Potom jsem to už nikdy neudělal.
Jen jednou jsem překročil mlčky stanovenou mez. Vrátili jsme se pozdě večer z opery, v dobré náladě a opilí hudbou a dobrým amontilladským vínem. Dlouho se nemohla trefit klíčem do zámku a smála se tomu. Vstoupili jsme do předsíně. Sáhla po vypínači a já jí srazil ruku zpět k boku. Tázavě se obrátila, ale to už jsem ji tlačil k rámu oslepenému plátnem. Nazýval jsem jí Lucií, nebo Alicí? Ucítila tlak na ramenou, ale přesto si neklekla na kolena. Jen se obrátila a vtiskla mi políček, až jsem se zapotácel.
Druhý den jsem se jí omluvil. Zůstala ve mně jen tenká, klikatá prasklina vzteku.
Řím jsem si zamiloval. Dlouhé hodiny jsem dokázal bezcílně chodit po zalidněných ulicích nebo vysedávat s cigaretou v parcích. Navštívil jsem snad všechny výstavy ve městě. Nejraději jsem chodil do galerie dell Arte Moderne, především kvůli jednomu plátnu od Bruna Croatta. Na první pohled ničím nezajímavý obraz: mladá dívka ve světlých šatech sedí v křesle, na levé straně stůl, na stole váza s jediným květem bílé růže. V pozadí knihovna, vedle knihovny okno, v okně cíp šedé oblohy. Dívka drží v ruce knihu, ale nečte, ruka bezvládně spočívá na klíně. Dívá se z obrazu ven, jako by ji někdo vyrušil a ona zdvihla hlavu k příchozímu. Chodíval jsem se na ni dívat. Její klid mě zasahoval.
Sám jsem klid neměl a nezdálo se, že bych ho měl nabýt. Lucie se mě začínala stranit a utíkala z dosahu mých pohledů. Přesunul jsem zrcadlo z předsíně do obývacího pokoje a když ke mně byla zády, pozoroval jsem ji alespoň takto. Někdy jsem ji bezděčně nazýval Alicí.
A chtěl jsem ji. Chtěl jsem ji, až jsem z toho šílel.
Nezbývalo než vymyslet plán. V té době jsem si oblíbil galerii Piazza del Popolo, kde se v jednom z koutů ještě stále prášilo na zrcadlový kabinet mistra Leonarda. Alici mi připomínal víc než bolestně. Vstoupit mezi jeho stěny jsem se neodvážil. V ostatních místnostech se návštěvníkům ukazovaly další, mnohem méně působivé repliky jeho vynálezů. Chtěl jsem ji sem vzít a provést výstavou, a přitom ji nějak dostat k sobě. Jak, to jsem nevěděl.
„Šla bys?“ ptal jsem se večer. Jenom kývla. Měli jsme se sejít na schodech jednoho z dvou identických kostelů, které na náměstí Popolo stojí. Když jsem ji viděl přicházet, ruce se mi skoro netřásly.
Možná se ptáte, kde a proč vznikla má posedlost zrcadly. Tak to nazývají lékaři – obsese. Někde v samotě kořenů dětství snad, anebo až tam, kde jsem se vyloupnul z císařským řezem rozevřeného břicha. Ale to jen hádám.
S mým bratrem jsme se nikdy neprali. Jen jsme si povídali. Vždycky bylo o čem. Nejdřív mi to úplně stačilo, ostatních dětí jsem se ostýchal. Byli jsme nerozluční.
Jednou jsme šli s prarodiči na Petřín do bludiště. Tenkrát jsem to netušil, ale někde tam se mi začal ztrácet. Potkávali jsme se pořád míň, až nakonec vůbec.
Roky jedináčkem. Chyběl mi. Hledal jsem ho ve svých odrazech, ale on se neobjevoval. Potom jsem ho přestal potřebovat. Navěky, myslel jsem si tenkrát.
Procházeli jsem galerií, parkety nám vrzaly pod nohama. Místnosti byly prázdné, blížila se zavírací hodina. Mlčel jsem, ještě jsem nevzpamatoval z prudkého „ne“, když jsem ji chtěl na uvítanou políbit. Bolela mě hlava.
„Co je to?“ Zastavila se před bachratou konstrukcí vznášedla.
„Helikoptéra. Tedy skoro.“
„Lítalo to?“
„Ne.“
„A tohle? Nějaký mučící mechanismus?“
„Vůbec ne. Měl se tím pohánět nějaký stroj, myslím že mlýn. Ozubená kolečka, páky, kladky, přírodní energie a tak.“
Došli jsme do další místnosti. Nakrčil jsem nos: některé galerie mají zvláštní pach. Del Popolo páchne jako faraonská hrobka plná otrávených konkubín. Lucie zamířila do rohu.
„A tohle? Vypadá to jako paraván... Je něco vevnitř?“
Otevřel jsem pusu, ale neřekl nic. Lucie objevila dvířka a vstoupila. Nechoď tam, chtěl jsem říct. Nechoď tam, Alice…
…ve výstavní síni galerie dell Arte Moderne z jednoho obrazu obloukem vyletí kniha. Dívka ve světlých šatech stojí u stolu a zrychleně dýchá. Z levého rohu balkonu na domě pár kroků od Staroměstského náměstí odpadne kousek zdiva, a potom větší. Z omítky vyroste půl lidská, půl zvířecí lebka, a obalí se kameninou. Stará hlava z druhého rohu se se skřípěním otočí a mrkne.
Lucie mě neposlechla, stejně jako mě neposlechla ta první. Šel jsem za ní. On byl uvnitř, čekal na ni. Tenká látka jejích šatů zapraskala a povolila, Luciiny uleklé oči stokrát opakované, Luciina ňadra stokrát kopírovaná, Luciiny nohy stokrát namnožené. Křičela. Pak už míň. Přes hruď se jí zaklikatila rozchlípená stružka. Jenže něco šlo špatně. Pustil ji.
„Bratře!“ zakřičel jsem já. Zvedl jsem hlavu. Zvedl hlavu. Ukázal jsem na něj. Ukázal na mě. Stará hra, stará jistota mého dětství. Položil jsem dlaň na sklo, on také. Pětiprstý otisk vyvedený v červeni se odrazil v protějším zrcadle, a to zase v jiném. Krvavé dlaně na mě sahaly ze všech stran. On držel v ruce něco ostrého, věděl jsem co, ten střep, co jím Alici rozpůlil krk. Stáli jsem proti sobě, každý jedno dívčí tělo u nohou.
„Už mě zase potřebuješ, co?“
Rozmáchnul jsem se pěstí. Jeho pěst vyletěla ve stejném oblouku. Ale rozbil se jen on.
Co zbývá? Nechal jsem se v klidu zatknout a odvést a tentokrát jsem svou krev nezapřel. Myslím, že už jsem neříkal vůbec nic. Vláčeli mě po vazbách a soudech, potom po sanatoriích a léčebnách.
Na své přání jsem nakonec zůstal v té mé, v té první. Pouští mě i ven. V parku se cítím spokojený, zato vevnitř je to jako v kleci. Lucie je prý v pořádku, ale nechce mě vidět. Zůstane jí jizva přes srdce.
Někdy se mi zdá, že tvář v bílou barvou zamalovaných oknech není má.
Koneckonců – není. | 
