Prošli jsme tenkrát s mužem

sedm domů.

Nejvíc se mi líbil ten

v Horách Matky Boží.

Koruny jabloní sahaly až do oken,

zahrada byla velká

a zarostlá,

plůtek nízký.

Penzión by byl tichý,

jen pro pět lidí

kromě nás.

Manžel šel hned do hospody

a vrátil se s přesnou historií domu

pět pokolení nazpět.

On se hned s každým skamrádil.

Já seděla pod jabloní

a viděla vzadu v trávě naše dva

další syny

- tak jsme si tenkrát prohodili

naše jinak obvyklé pohledy

dopředu a zpět.

Koupili jsme nakonec ten třetí dům,

dole, pod horami.

Byl hotový, muž jen dovysekal

výklenky v pokoji

na spousty svíček

a pak dva roky plánoval

galerii.

Tam jsem se propletla

se sedmnáctým stoletím

místo trávy a korun jabloní.

Té Bílé od studny na hradě

tenkrát odešel muž

do svých bitev a nechal ji se synem.

Muž ve zbroji.

Padací mosty přetrvaly dodnes.

Stačí jen vytáhnout řetězy

a ani člun

už k hradbám nedopluje.

Někdy lituju toho prvního domu.

Nekoupili jsme ho proto,

že tam jezdily jen dva

autobusy denně...