...

Všude ve vlaku spousta lidí
a já se cpu úzkou uličkou.
Až jsem konečně našel volné kupé.
A v něm seděla Krása.
Oči jí protékaly mezi prsty,
jak si zakrývala svou tvář.
A její ňadra, ty hříšně krásný ňadra
byly skoro celé mokré
a jenom se vynořovaly
a znovu nořily
do nového a nového žalu
bolestných vzlyků.
A když se první slza dotkla jejího klína,
jako by umírala.
Snad proto, že jsem se bál,
že by mohla zemřít,
zachytil jsem její pohled,
jež bloudil vzduchoprázdnem existence,
a ona se z posledních sil přisála
k třesoucímu se spodnímu rtu.
A tak jsem se skrze ní prokousal
až na věčnost.