Láskou živený
ve snu ztracený
bloudil v oceánu nebeském
do záplavy emocí pohroužen.

I tu se zjevila
hle, spanilá víla
do zlatého hávu oděná
křištálovému zrcadlu podobna.

Zrcadlu, zjevujícímu krásu světa
jíž převelice miloval
krásu, co nitě jeho citů splétá
sebe by pro ni obětoval.

A ono setkání
se smyslem života jeho
bylo jak letmé pohlazení
dechem vánku svěžího.

Krůpěje pomněnek
kanuly jí po tváři
uzřel její duši
ve zlatavé záři.

A náhle to pochopil:
nikdy nemilován,
své naivní srdce
v hluboké tůni žalu utopil;
chlad nesl těžce
pod křišťálovým zrcadlem pochován.