Co všechno se dá zapomenout za 2 týdny – aneb šílený návrat do pracovního procesu zaměstnaných matek

            Ano, tušíte správně, včera jsem se vrátila z dovolené. Žijete si úplně jiným životem krásných 16 dní: věnujete se dětem, povalujete se v horkých dnech u vody, chodíte na houby (které zrovna nerostou) tedy jinak řečeno procházíte se po lesích; zkoušíte spát pod širákem, večery trávíte u ohně, kocháte se krajinou na cyklostezkách, navštívíte známé, přátele a několik přírodních a kulturních pozoruhodností a pár dní se necháváte rozmazlovat péčí své maminky… a pak vám v pondělí ráno zazvoní u hlavy budík. Chvíli se ubezpečujete, že to není ani z vedlejšího stanu, ani z jiného pokoje, natož z jiné planety a snažíte se vstávat. Jde to, ale dře to – bleskne vám hlavou v koupelně. Inteligentně se učesat - nejde! Obléknout si něco jiného než kraťasy a triko - nemyslitelné! Namalovat se… au, ta řasenka píchá! Oči pomalu opuchají. Pudr, rtěnka…co to je? Kde to je? Nalakovat nehty, upravit obočí - nemožné! Ze skříně vylovíte dlouhou sukni s tílkem - kompromis je občas nutný - šaty zůstanou na ramínku. Žaludek se vzpírá snídat v tak brzkou hodinu, šup s ní do batohu, ne stop! Další úkol zní: objevit kabelku. Jediným pohledem na hodiny zjišťujete, že váš naučený spoj právě odjíždí. Hodinky zmizely neznámo kam, na ruce je dnes mít prostě nebudete, stejně by jen tlačily, stačí čas na mobilu, no nazdar, není nabitá baterie! Závidíte dospávajícím ratolestem, připravíte jim snídani, oblečení a jejich dnešní program necháváte na babičce, dědovi a dozrávající úrodě na zahradě.

 Vyrazíte z domu a na chodníku se div neválíte smíchy, na nohou máte místo letních pantoflíčků oblíbené botasky. K dalšímu autobusu už rezignovaně sprintujete ve správně barevně zvolené módní obuvi. Na zastávce postává s pytlem odpadků sousedka (Je to Lenka nebo Monika?) a zasněně hledí do dálky. „Čau Mončo, nevrátili jste se náhodou včera z dovolené?“

Pomalu začínáte myslet. Co je dnes za den, že by třináctého? Jak obvykle jezdím do práce? Funguje metro? Kde má zastávku 102? Aha, jsem v Praze, uvědomíte si před přechodem pro chodce, když dlouho nikdo nehodlá zastavit a když se cpete do tramvaje a když vám místo zpěvu ptáků do uší řve městský ranní ruch a když kličkujete na rozbitém chodníku…

Na vrátnici vám nutí klíč, v kabelce naštěstí trpělivě čekala karta od bezpečnostních dveří a ve výtahu zkusíte zmáčknout 2 – no vida, správná volba! Kolegyně poznáváte, pozdravíte, úsměv oplatíte, vyprávíte… Pak už vás čeká jen pár maličkosti: vzpomenout si na 3 nebo 4 hesla u vašeho počítače, probrat se došlou poštou, rozluštit vzkazy od spolupracovníků, kteří vás vystřídali na dovolené, zvedat telefony a nejapně se vymlouvat na svou delší nepřítomnost, zařídit, vyřídit, dojít, dojet, dojednat, objednat, zkontrolovat, ověřit, prověřit, uvěřit …  a v poledne vylovit z kabelky pomuchlanou snídani. Gratuluji! Zapadli jste do  pracovního procesu!