Dobrý den. Jmenuji se Amálie,  ale můžete mi říkat Amálko, mám to moc ráda. Je mi 25. Né let Vy Ťuntíci, týdnů přeci a promiňte ale ruku Vám nepodám. Proč? Že bych byla nezdvořilá? Ale kdepak, jen to není technicky jaksi možné. Je mi totiž 25 týdnů a pořád ještě jsem u maminky v bříšku.

Moje maminka se jmenuje Martinka a tatínek jí smí říkat Luminko. Tatínek se jmenuje Michael a maminka mu na oplátku říká Lumíčku. S maminkou i s tatínkem si rozumíme moc dobře. Jsou na mne totiž moc hodní. Maminka mě nosí, jak už jsme říkala v bříšku a posílá mi často spoustu dobrůtek po kterých rostu jako z vody a tatínek, ten si se mnou zase povídá a hladí mě přes domeček, tedy přes bříško. Bříšku totiž říkáme domeček.

Celou knihu jsem napsala spolu se svým tatínkem, který moc rád píše a s maminkou, která moc ráda čte a ví, jak se má správně psát. Doufám, že se Vám bude líbit, stejně jako mě se líbilo jí vyprávět a nemyslete si že není o čem psát. Za svůj život toho jistě zažiji tolik, že nezůstane jen u této jediné knihy a brzy bude knih plná knihovna.

Ještě bych ráda řekla, že všechny postavy i události které se v mé knížce objeví jsou skutečné a skutečně se staly.