Malá Amálka se ve svém životě byla již dvakrát fotografovat. Na rozdíl od narozených miminek, lidí, zvířátek a kytiček, se však nechodila fotografovat k panu fotografovi, ale k panu doktorovi. Ten totiž dokázal zahlédnout Amálku přes bříško již v době, kdy byla ještě maličká jako maminčin prstíček.

Amálka se na fotografování moc těšila, a protože nevěděla přesně co to je, vysvětlila jí maminka že to nebolí, a že jen bude možno Amálku vidět i mimo bříško a tak se budou moci mít Amálka s maminkou i tatínkem stále na očích.

Skutečnost předčila očekávání. Nejenom, že Amálku nic nebolelo, nikdo do ní nešťouchal, či jí něčím netlačil, ale naopak to bylo příjemné. Jakmile uslyšela, že už ji maminka s tatínkem vidí, začala se předvádět v celé své kráse. Ukazovala hlavičku, nožičky, bříško a každý koutek svého právě se rodícího tělíčka a když pak slyšela, že se na ni dívá místo tatínka a pana doktora i maminka, vyplázla jazýček, aby bylo vidět, že má správné vychování.

Vždyť tak se přeci zdraví lidé tam venku, vzpomínala si Amálka a proto jazýček vyplazila ještě jednou v okamžiku, kdy se místo pohyblivého obrazu fotografií zachycoval obraz statický.

Pan doktor fotografii vytiskl a maminka s tatínkem ji od té doby nosí stále u sebe. Maminka u svého těhotenského průkazu a tatínek ve svém malém počítači, kde se tato fotografie střídá se spoustou dalších na kterých je nejenom Amálka, ale taky maminka, kytičky, moře, oceán a spoustu dalších krásných věcí.