Lin Sien Ti (Občasný) - 10.3.2006 > Raimund> Právě že nechci omezovat řeč víc, než už je. Je tu ale povědomí, že významová pauza nebo zámlka je někdy nosným místem sdělení v rámci básně. I ticho mezi slovy (či verši) hovoří. Pojmy evropského typu - tohohle normování se musí každý autor zděsit. Poezie byla vždy také vynalézáním možností řeči (a šla za tzv.běžně užívaný jazyk) "bez omezení škatulky".
Ano, něco mi to dává, někam jdu a navíc ještě to píšu, aby to třeba v někom zaznělo (ať už souladně nebo nesouladně).
Nesleduji kam by se dalo dostat nebo nedostat, prostě si po svém jdu. Jediné co mne "v rámci poezie" málo zajímá jsou podezíraví lidé. S těmi se totiž sdílení většinou nezdaří. Východní kořeny, inspirace, tendence, tradice... ze samé pokleslosti dneška plyne, že už člověk nemůže KDEKOLIV něco z gruntu vnitřního napsat, aby se hned někdo neozval s tím, jak se mu zdá, že v textu cítí něco cizorodého, přejatého, odněkud inspirovaného atd. atd.
