Tam, tam na vrcholku kopce z křišťálu toho místa, kam nit slunce nedolehne.
Vidíš tam to zlaté, chladné světlo?
Nevidíš, máš oči zaslepené hnisem ztvrdlým v ohavně hnědé strupy.
Nic nevidíš, jsi naprosto slepý.Proč však, ty můžeš otevřít oči.
Nechceš nebo nevíš, zda-li jsi takového očistce schopen.
Jsi srab, jsi ubožák, jsi stejný jako autor sám, jež lituje se nad tvým obrazem, obrazem bez rámu………………………..
Až paprsky slunce rozlepí Tvé oči a Ty poprvé spatříš světlo mezi křišťály, já už tu možná nesečkám.
Tak otevři tu nemohoucnost hned, zlaté světlo čeká a uhasíná.
Ne, není to tak, pouze čeká a naopak počíná zesilovat.
Nenech ho příliš ztmavnout, mohlo by se utopit.
Utopit ve svých slzách, jež plní jezero při každém zvětšení záře.
Jsi pánem světla, o jehož existenci víš, však máš strach.
Strach zahlédnout ony nitě.
Až povolí všechen hnis, utíkej pod vrcholek z křišťálu a nech se mazlit paprsky slunce.
Neboj se, budu tam.